Přesně před 25 lety uskutečnil Institut pro výzkum veřejného mínění pod zadáním ÚV KSČ další z řady širokých dotazníkových šetření československé populace. Existence a přístupnost těchto dat nám dává unikátní možnost nahlédnout pod pokličku české společnosti v předvečer listopadových událostí roku 1989. Tento pohled je dozajista limitován možnostmi kvantitativní analýzy i šíří položených otázek, na druhou stranu se jedná o výjimečnou možnost podat reprezentativní obraz o politických náladách v této době. Kromě toho bych také chtěl tímto drobným příspěvkem k 25. výročí listopadových událostí upozornit na nebývalé možnosti, které archivované sociologické výzkumy skýtají pro porozumění variability moderních společností.
Následující analýza vychází z perspektivy, kterou Eyal, Szelényi a Townsley (1998) představili při hledání odpovědi na povahu a vývoj společností ve střední a východní Evropě v době komunismu a po něm. V duchu weberiánské tradice a v přímé návaznosti na Bourdieuho koncepce načrtávají proměnlivost i stabilitu sociálních struktur, společenských skupin a jejich konfliktů v těchto společnostech. Ukazují, jaký význam měly různé formy kapitálu v kontextu politických režimů, které se zde vystřídaly. Pozornost přitom soustředí na roli inteligence, která byla v tomto regionu opakovaně hnací silou „budování“ kapitalismu.
Východiska analýzy
V 90. letech představovala stratifikace společnosti pro českou sociologii jedno ze stěžejních témat (např. Machonin, Tuček 1996; Matějů, Vlachová 2000). Zároveň ale ve své šíři neopustila více či méně implicitní teoretické východisko funkcionalistických přístupů ke studiu sociálních nerovností (viz též Drahokoupil 2013). Hlavním ideovým a interpretačním východiskem bylo konstatování, že socialistická společnost byla antimeritokratická, a to především z důvodů rozpojení dimenzí vzdělání – složitosti práce – životního stylu a moci – příjmu. [1] Analýzy tak hovořily o problému inkonsistence statusu, tedy nerovnoměrnosti, kterou mnozí zakoušeli z toho, že jejich mocenské/příjmové postavení neodpovídalo jejich dosažené odbornosti. Přechod ke kapitalistické společnosti je pak těmito autory chápán jako proces, během něhož je záhodno usilovat o statusovou konsistenci, tedy vyrovnání jednotlivých složek sociálního postavení. [2]
Funkcionalisticky konsensuální východisko ke studiu stratifikace je přitom v příkrém kontrastu s teoriemi konfliktu, mezi které lze zařadit i Bourdieuův pohled na reprodukci sociálních nerovností. Pro Bourdieuho představuje nerovnoměrný objem různých typů kapitálů klíčovou dimenzi pro charakteristiku analyzovaných sociálních pozic. Přestože intelektuálové a profesoři mohou s podnikateli či manažery v hrubém měřítku sdílet vyšší třídní postavení, detailní analýza ukazuje, že právě odlišný poměr kulturního a ekonomického kapitálu, který se u těchto profesních skupin objevuje, vytváří zásadní rozdíl v jejich habitu, tedy i vkusu, životním stylu a názorech. Snaha hledat konzistentní status tedy představuje spíše zbožné přání konsensuálního výzkumníka než věrný obraz zkoumané reality.
Právě inspiraci Bourdieum využívají Eyal, Szelényi a Townsley pro svou analýzu socialistické společnosti. Kromě nezpochybnitelné role politického kapitálu, který interpretují jako určitou silně institucionalizovanou formu sociálního kapitálu, upozorňují na silný význam kulturního kapitálu a třídy intelektuálních pracovníků (v širokém slova smyslu), kteří se z historického pohledu v prostoru zemí střední a východní Evropy opakovaně stávají hybnou silou společenských změn. Tato třída technokratů ve svém mocenském zápase usilovala v 60. a 70. letech o naplnění ideje racionalizovaného socialismu, avšak neuspěla tváří v tvář protiofenzívě byrokratické (stranické) moci. Obzvláště zřetelná byla tato prohra v případě Československa a Pražského jara. Kulturní kapitál ale stále představoval významnou osu společenské struktury a po pádu komunismu byl hlavní oporou nově ustavovaného režimu. V detailní analýze pak autoři ukazují význam aliance monetaristické technokracie a disidentských intelektuálů v době změn a v postkomunistické společnosti.
Politické postoje v květnu 1989
Podívejme se tedy, jak může tato interpretace tehdejších společností najít oporu v datech. [3] Podpora režimu byla v květnu roku 1989 i podle deklarovaných postojů respondentů silně nahlodaná. Oficiální stranická interpretace roku 1968, která byla podstatnou součástí legitimity normalizace, nebyla většinou populace sdílena. Přibližně pětina respondentů se k těmto otázkám odmítla vyjádřit, a pouze o něco větší část deklarovala postoj, který byl v souladu s oficiální linií. Oproti tomu více než polovina respondentů tuto interpretaci zpochybňovala. Nejen, že nepovažovala vstup vojsk v srpnu za správný (62 %), ale také si nemyslela, že by šlo o pokus zlikvidovat socialismus (52 %), pražské jaro považovala za správné (50 %) a tyto události bylo podle ní potřeba přehodnotit (56 %). Obzvláště výrazný byl pak podíl respondentů (celých 70 %), kteří považovali normalizační represe po roce 1968 za nespravedlivé.
Kromě interpretací roku 68 se kritické postoje k tehdejšímu režimu objevovaly i v dalších otázkách. Lidé otevřeně hodnotili stávající režim jako nesprávný. Volební systém považovali za nedostatečně demokratický (61 %) a projevení vlastního názoru spojovali s obavou postihu (59 %). Přitom je ale zřejmé, že pro značnou část se (zatím) nejednalo o kritiku socialismu jako takového. Většina obyvatel totiž například sdílela názor, že velké výrobní podniky by se do soukromého vlastnictví vracet neměly (67 %).
Graf 1: Politické postoje v české společnosti, květen 1989 (věk 18+) Kategorie „ano“ zahrnuje odpovědi „rozhodně souhlasím“ a „spíše souhlasím“. Kategorie „ne“ zahrnuje odpovědi „spíše nesouhlasím“ a „rozhodně nesouhlasím“. Možnost „nevím“ nebyla respondentům explicitně nabízena
Tyto politické postoje byly použity jako vstupní data pro rekonstrukci sociálního prostoru tehdejší české společnosti (viz graf 2). Použitá metoda vícenásobné korespondenční analýzy se snaží najít takovou projekci respondentů do dvojrozměrného prostoru, která by nejlépe vyjadřovala jejich vzájemné vzdálenosti ve zvolených odpovědích. Respondenti, kteří jsou v tomto prostoru blízko u sebe, tedy volili spíše podobnější varianty odpovědí než ti vzdálenější. Do tohoto prostoru, který byl definován podobností politických postojů, byly až následně načrtnuty předpokládané dimenze kulturního a politického kapitálu.
Prostor politických postojů je zřetelně definován třemi hlavními shluky. V pravém horním rohu se shromažďují postoje, které tehdejší režim hodnotí jako nedemokratický a události Pražského jara interpretují kladně. V pravém dolním rohu se naopak objevují respondenti, kteří vyjadřují loajalitu stávajícímu režimu a deklarují souhlas s oficiální interpretací roku 1968. [4] Oproti tomu na levé straně prostoru se objevuje významná skupina respondentů, kteří častěji neumí či nechtějí zaujmout postoj k položeným výrokům.
Přestože neochotu deklarovat postoj k politickým otázkám by bylo možné chápat také jako vyjádření nedůvěry k anonymitě dotazování, je myslím vhodnější ho považovat za skutečný odraz ústupu veřejné sféry z tehdejšího sociálního života. Pokud by totiž respondenti chtěli být během dotazování konformní, měli by vyjádřit spíše snadno identifikovatelná loajální stanoviska, než zaujmout pasivitu, jako svým způsobem formu odmítání.
Graf 2: Prostor politických postojů s doplněnými osami kulturního a politického kapitálu Plné znění výroků je uvedeno v grafu 1 (kód v hranatých závorkách). Znaménkem „+“ je označen souhlas s daným výrokem, znaménkem „-“ nesouhlas a závorkami odpověď „neví“.
Načrtnutý prostor politických postojů dostává svou interpretační sílu, pokud v něm zaznačíme polohu předpokládaných kapitálů socialistické společnosti. Jak politický kapitál (členství v KSČ), tak kulturní kapitál (vzdělání) se přitom ukazují jako výstižně charakterizující osy načrtnutého prostoru. Rozdíl mezi loajálními a neloajálními postoji je jednoznačně a nepřekvapivě spojen s politickým kapitálem. Členové, a o to více funkcionáři KSČ, jsou jasně umístěni v oblasti loajálních respondentů. Naopak oblast kritiků režimu je spojena s nečleny. Zajímavější je význam kulturního kapitálu, který protíná prostor v téměř kolmém směru k politickému kapitálu. Do značné míry je přitom nižší dosažené vzdělání spojeno s absencí politických postojů a naopak s růstem vzdělání se postoje vyjasňují. Ještě zřetelněji je tento efekt patrný u studentů, jejichž pozice je vzhledem k ještě neukončenému vzdělání zaznačena zvlášť. Zatímco studenti učilišť jsou přímo ve středu oblasti bez vyhraněných postojů, vysokoškolští studenti se ve vyhraněnosti naopak přibližují nestudujícím s vyšším vzděláním.
S ohledem na skupinu studentů si lze ale všimnout, že oproti následnému příběhu listopadových událostí jako studentské revoluce nepředstavovali v květnu, alespoň podle deklarovaných postojů, vysokoškolští studenti v souhrnu nějak radikální sociální skupinu. Starší respondenti, pokud nebyli členy KSČ, deklarovali obvykle kritičtější postoje. To může být ale částečně i výsledkem toho, že představený prostor postojů je z velké části tvořen výroky o roku 1968, který nemusel být pro mladší ročníky relevantní událostí, ke které by měly jasný vztah.
Data tedy ukazují, že v předvečer pádu komunistického režimu představoval politický a kulturní kapitál užitečné dimenze popisující strukturu politických postojů. Malý celkový objem kapitálu byl spojen s pasivním stanoviskem, při kterém respondenti nevyjadřovali ani loajální ani kritické postoje k režimu. Nelze tedy říci, že by ochota kritizovat byla spojena s tím, že by lidé neměli co ztratit. Naopak, lidé bez kulturního ani politického kapitálu obvykle neviděli žádný důvod nějaká politická stanoviska zaujímat (a to ani loajální). S rostoucím objemem kapitálu pak bylo spojeno i vyostřování politických postojů. U lidí s převahou politického kapitálu byly poměrně nepřekvapivě častější loajální postoje, převaha kulturního kapitálu pak byla do určité míry spojena spíše s kritickými postoji. Tento obraz je v zásadě v souladu s tím, jak Eyal, Szelényi a Townsley charakterizují tehdejší společnosti střední a východní Evropy. Kulturní kapitál představoval významnou dimenzi sociálního prostoru, a mohl tak být oporou moci, prestiže a privilegií široké aliance technokratické inteligence a bývalých disidentů v jejich projektu přechodu ke kapitalismu po roce 1989.
Literatura
Drahokoupil, Jan. 2013. „Class in the Czech Republic: The Legacy of Stratification Research“. East European Politics and Societies (v tisku).
Eyal, Gil, Iván Szelényi a Eleanor Townsley. 1998. Making Capitalism Without Capitalists: Class Formation and Elite Struggles in Post-Communist Central Europe. London: Verso.
Machonin, Pavel a Milan Tuček. 1996. Česká společnost v transformaci: k proměnám sociální struktury. Praha: Sociologické nakladatelství.
Matějů, Petr a Klára Vlachová. 2000. Nerovnost, spravedlnost, politika: Česká republika 1991-1998. Praha: Sociologické nakladatelství.
Poznámky
[1] Podrobnější výklad podoby a problému konceptu multidimenzionálního statusu zavedeného Pavlem Machoninem v jeho studii z roku 1969 by přesahoval rámec tohoto příspěvku.
[2] Matějů a Vlachová (2000: 10) například hovoří o vztahu vzdělání – zaměstnání – příjem jako o páteři stratifikace. Funkcionalistické chápání nerovností je z tohoto označení více než zřetelné.
[3] Následující analýza využívá datový soubor výzkumu IVVM 1989-2, který je dostupný v Českém sociálněvědním datovém archivu Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. Výběrového šetření se účastnilo 2 700 respondentů starších 15 let, z nichž je využit podsoubor obyvatel ČSR (n = 1 874).
Metodologický skeptik by se mohl tázat, nakolik jsou spolehlivé odpovědi na dotazníkové šetření v represivním politickém režimu. Přestože nelze vyloučit určité zkreslení způsobené obavou z anonymity výzkumu, lze říci, že respondenti v období normalizace se ve svých vyjádřeních příliš nezdráhali. Nejen v době drolícího se východního bloku, ale i např. v roce 1978 či 1982 neváhala více než čtvrtina populace přiznat poslech západních „ideodiverzních“ rozhlasových stanic, což nejspíše nebude výrazně podhodnocený počet.
[4] Nevyhraněné pozice nesouhlasu s navrácením velkých podniků do soukromých rukou (soukromé-) ukazují, že i silně kritické postoje k režimu nebyly v této době nutně spojeny s představou o návratu ke kapitalismu.
Ačkoliv v letošním roce slavíme deset let od vstupu do Evropské unie a nacházíme se o čtvrtstoletí dále od pádu Berlínské zdi, respektive Sametové revoluce, mnozí lidé tvrdí, že jsme Západ stále ještě „nedohnali“ a nacházíme se pořád ještě v nejisté době, zasažené velkou měrou rezidui minulosti. Jiní ohlašují konec postkomunismu a ilustrují to na faktu, že lidé přestávají věřit polistopadovému mýtu „návratu do Evropy“, případně tím, že lidé bez váhání ve volbách odevzdávají hlasy politikům spojeným s předlistopadovou érou. Přestože pro někoho může jít o hru s pojmy, má smysl se uplynulým čtvrtstoletím zabývat, podrobovat ho reflexi a zjišťovat i nad rámec dílčích studií, co se vlastně stalo. Proto bych rád toto téma uvedl následujícím článkem, který lze považovat za úvod ke studiu postkomunismu v sociální teorii, z nějž se lze vydat různými směry. Jedním z takových směrů je například diskursivní přístup k postkomunistické sociální změně.
Postkomunismus jako hřiště pro soupeření teorií
Uchopit téma postkomunismu se sociální vědci pokouší od konce 80. let. Jeho pojetí má různé podoby, závislé zejména na oboru, který se fenoménem zabývá. Přestože téma bývá považováno za uzavřenou kapitolu, některé otázky se díky možnosti časového odstupu stávají aktuálními. V počátcích se v tuzemsku téma rozpadu východního bloku stalo nejpřitažlivějším zejména pro politickou a právní vědu, a to v oblastech privatizace státního majetku, tvorby nových a úpravy starých právních rámců či studia politické kultury ve vznikajícím systému pluralismu politických stran. Sociální věda a sociologie v postkomunistických státech, včetně našeho, však neprojevila podobně zvýšený zájem o obtížné otázky po specifičnosti postkomunismu, reliktech komunismu, proměnách institucí a sbližování se zeměmi Západu. Téma bylo objevováno a tím také formováno zejména v politicko-mediální doméně v závislosti na výkladu politických aktérů a jejich cílů. Dají se přitom nalézt názory, že opuštění projektu státního socialismu patří ve vývoji sociální teorie mezi důležité zlomové okamžiky.
McFaul a Stoner-Weiss považují tuto skutečnost za velmi signifikantní. Nepřiklánějí se k fukuyamovskému konci historie (Fukuyama 2002), která podle nich „samozřejmě neskončila v roce 1991, ale nabrala rozhodující obrat od konceptů a režimů, které byly ještě o dekádu dříve považovány za trvalé a permanentní“ (McFaul a Stoner-Weiss 2004: 3). S odstupem lze tvrdit, že rozpad bipolárního světa se stal pro sociální teorii výzvou a „hřištěm“ pro soupeření existujících teorií, na kterém si chce každý vyzkoušet svůj přístup. Postkomunismus nicméně můžeme chápat jako pole pro „boj o modernitu“, v němž se objevují dříve latentní problémy moderního charakteru (Ray 1997: 549), nicméně v odlišných podmínkách a v pnutí s odlišnými globálními sociálními procesy, tedy v jiném kontextu. Proto je třeba dbát zvýšenou pozornost, jak je postkomunismus tematizován a do jakých rámců je zasazen.
Postkomunistické diskursy, respektive diskursy o postkomunismu, totiž paradoxně vznikají zejména v zemích státním socialismem nedotčených. V nich se rozvíjí vlivná vědecká disciplína tranzitologie, která zkoumá provedení přechodů od autoritativních režimů (Tőkés 2000), ačkoliv tím ve své praxi může předznamenávat jejich cíl – a sice západní liberální demokracii – a determinovat přechod teleologicky, „tedy z perspektivy svého dokonání“, jak podotýká chorvatský filozof Boris Buden (2013: 40). Západní dominanci v diskusích o postkomunismu lze doložit také značným množstvím sborníků a prací, ve kterých po boku autorů z některých postsocialistických zemí (silnou větev představují zejména polští sociální vědci) dominují autoři z někdejšího Západu (Kennedy 2002; Dobry 2000; Pickels & Smith 1998; Bunce 2003). [1]
Samotné téma se stává i součástí širších teoretických koncepcí. Postkomunismus se tak objevuje ve studiích globalizace (té je pád komunismu integrální součástí, jelikož zánik bipolárního rozdělení světa můžeme chápat také jako odstranění poslední zásadní překážky rozvoje globálního trhu), dotýkají se ho úvahy o post/modernitě (Ray 1997; Outhwaite, Ray 2005; Holmes 1993; Sakwa 1999) či institucionálním řádu a jeho legitimitě (Staniszkis 2006; Sakwa 1999). Teoretické přístupy k postkomunismu a postsocialismu bychom ale měli chápat především jako součást analýz transformace, které podle polské socioložky Jadwigy Staniszkis musí vysvětlovat tři základní jevy: „konec komunismu, různorodost cest, kterou se ubíral odklon od komunismu, logiku první fáze postkomunistické institucionalizace“ (Saniszkis 2006: 9). Proto je třeba brát ohled také na path dependency vznikajících společností a rodících se sociálních fenoménů. Jen tak můžeme vysvětlit, čím je postkomunistická skutečnost jedinečná, přestože postrádá svůj specifický mód produkce nebo typ vlastnictví.
Univerzální proces normalizace, nebo prostor pro utopické myšlení?
Problematickou skutečností je, že ještě dnes zjišťujeme, že širší reflexe a teoretická analýza postkomunistické transformace se zejména v prostředí české sociologie objevuje spíše sporadicky a pokud ano, tak v dílčích tématech. To české sociologii vytýká Jiří Večerník (2002), který v článku Výzkum společenské transformace a česká sociologie v Sociologickém časopisu kritizuje její zahleděnost do sebe a do svých metod. Z toho důvodu je třeba nacházet inspiraci i mimo tuzemsky lokalizovanou vědeckou produkci. Na jiném místě však Zdeněk Konopásek (1999) podotýká, že se sociologové při chápání kapitalismu na jedné straně a komunismu na straně druhé dopouštějí nesouměrnosti a nezáleží při tom, jestli se jedná o sociology žijící a pracující na Západě nebo postkomunistickém „Východě“. Tato nesouměrnost či nesouměřitelnost bývá podle něj tím hlubší, čím větší jsou ambice badatele, a zároveň je neuvědomovaná, protože je součástí způsobu a schémat našeho myšlení. V teoretické rozpravě nad postkomunismem se tak objevují rozpory a různé diskursně-strukturální překážky. Týkat se mohou například zmíněných diskusí o modernitě a postmodernitě, kdy jedni přirozený chod věcí přisuzují modernosti Západu, který jiní spatřují naopak v jeho postmodernitě [2], v podstatě však oba světy oddělují.
Klíč k bližšímu porozumění postkomunistickému světu může spočívat v reflexi toho, jaká byla povaha proměny idejí, jak se v různých polích odehrával a byl vyprávěn „přechod k normalitě“, nebo co obnášelo udělání tzv. tlusté čáry za minulostí, jakkoliv se jedná v české historii o poměrně častý jev, jak podotýká Vladimír Macura v knize Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 (1992). Konopásek například v textu Od Černé knihy k černé skříňce: Komunismus relativizujícíma očima navrhuje, abychom jako výzkumníci dopředu nepředpokládali rozdíly mezi komunistickou minulostí a postkomunismem a tyto rozdíly docela oprávněně objevovali pouze v dílčích skutečnostech a dis/kontinuitách. Toho je třeba se držet – pokud jde o teorie a přístupy k postkomunismu – a nepřistupovat k fenoménu jen prostřednictvím obvyklého vysvětlení jako k součásti veskrze univerzálního procesu „normalizace a rutinizace sociálního života“ (Ray 2009: 321), ale též jako k prostoru pro utopické myšlení a nově vznikající divergence.
Když Anthony Giddens (2000) píše o rozporech globalizace a připomíná, že dnes žijeme v jednom světě, je třeba si zároveň uvědomit, že přijetí volného trhu, formální zavedení pluralitní demokracie, tzv. mcdonaldizace světa (Ritzer 2003) či evropeizace postkomunistických států nutně neznamená, že jsou stejné jako ty ostatní, ke kterým se připodobňují [3]. Někteří autoři například ve spojení postkomunismu a postmodernity nacházejí esenci potřebnou pro tzv. balkanizaci Západu, kdy se zdá, že se „postmoderní síly ve smyslu post-osvíceneckých narativů srážejí s ryze postmoderními či anti-moderními silami, jako jsou tradice, nacionalismus, fundamentalismus, rasismus a to, co Západ nazývá porušováním lidských práv“ (Mestrovic 1994: 192). [4] To podporuje tezi o problematičnosti jednotného přístupu k postkomunistickému prostoru jako k souboru zemí s historickou zkušeností se státním socialismem, ačkoliv to neznamená, že postkomunistická praxe skutečně nemá hlubší charakter, který by v některých úrovních nepřekračoval hranice národních států a rozdílná kulturní prostředí. V každém případě tento pocit formuluje Buden právě jako důsledek univerzálního procesu ztráty vize v utopickou budoucnost a její nahrazení západním konceptem liberální demokracie, jenž legitimizuje rozšíření globálního kapitalismu (Buden 2013). Proto nedílnou součástí studia postkomunismu musí být analýza demokratizačních procesů, jako je například evropeizace zemí střední a východní Evropy v posledních desetiletích.
Diskursivní přístup jako reflexe postkomunismu
Dodnes bylo vykonáno hodně práce na poli výzkumu postkomunistické sociální změny, mám však za to, že nás ještě hodně práce čeká. Tak třeba dnes musíme – jako to dělají autoři postkoloniální kritiky– vznášet foucaultovské otázky po tom, kdo určuje diagnózy a racionální expertizy, tedy kdo a jak vytváří samotný obraz postkomunismu (uvnitř sociální teorie, ale i vně, v politickém či mediálním poli) a co nám tím sděluje. Kdy je tento pohled navázán na koncepty vycházející čistě ze západní zkušenosti, která vznikala v jiné době a kontextu, než ve kterém se nachází postkomunistické země, a kdy se autoři snaží o teoretickou analýzu, která přistupuje k postkomunismu jako ke sociálnímu světu s vlastní trajektorií vývoje, do níž je třeba zahrnout i komunistickou minulost jakožto uskutečňování moderního projektu (Ray 1997; Outhwaite, Ray 2005; Holmes 1993; Sakwa 1999). Tak jako autoři postkoloniálních studií rozvíjejí debatu o eurocentrismu základů sociologie (Said 2008; Bhambra 2009), je třeba se dnes zaměřit na skutečnost, jakým způsobem ovlivňuje „západní“ pohled na postsocialistický prostor podmínky vyjadřování a předpoklady myšlení. [5] V současnosti je sice k dispozici mnoho empirických srovnání životních podmínek a vývoje v zemích původního Západu i v postsocialistických zemích (u nás namátkou např. Machonin 1997; Večerník a Matějů 1998; Tuček a Friedlanderová 2000; Císař 2008), až na výjimky [6] však chybí širší pohled na postkomunismus jako specifický diskurs a zhodnocení, nakolik je vyplňován koncepty vycházejícími z hegemonie západní tradice myšlení, jak bylo naznačeno výše.
K tomu je třeba zjistit charakter proběhlé sociální změny, která přitom patří mezi nejproblematičtější koncepty v sociálních vědách. Může být analyzována z pohledu marxistické teorie konfliktu, fenomenologie, funkcionalisticky, systémově nebo z pohledu sociálního konstruktivismu Bergera a Luckmanna, v rámci dilema struktury a jednání – tyto přístupy však nebývají v praxi aplikovány. Kritici tvrdí (srov. Krzyzanowski & Wodak 2009), že empirické studie postkomunismu často opomíjí makrosociologické definince sociální změny a tíhnou k popisu mezo/mikro případů a dopadů sociální změny, a přesto dokáží ovlivnit některé klíčové makrokoncepty a dosáhnout jejich rekonceptualizace. Jak upozorňují Krzyzanowski a Wodak, problémem při zkoumání středo- a východoevropského prostoru jsou například odlišná měřítka tradičních teorií a metodologií při snaze využít je při jejich studiu, což může znamenat riziko redukcionistických či normativních tendencí ve výzkumu.
Zdá se tedy, že diskursivní přístup může být vůči tomuto tématu citlivým nástrojem. V některých případech je v rámci rodiny diskursivních metod rozvíjen vlastní paradigmatický přístup k postkomunistické modernizaci pro zachycení „diverzity sociálních, politických a ekonomických transformací… [a] diskurzivně založené perspektivy, která odhalí diskursivní a konstruktivní povahu široké škály sociálních změn v postkomunistických zemích střední a východní Evropy“ (Glasinska & Krzyzanowski 2009), stejně jako skutečnosti, že „postkomunistické tranzice do značné míry probíhaly diskursivně“ (Glasinska & Glasinski 2010). Větev diskursivního výzkumu klade důraz jak na politické diskursy (Dryzek & Holmes 2002; Chilton & Ilyin & Mey 1998), tak na procesy sociální změny v jednotlivých zemích (Fairclough 2005). Tím bych se ale rád zabýval podrobněji v dalších článcích.
Poznámky
[1] Podobným nedostatkem trpí i konkrétní výzkumy postkomunistické kultury, jak podotýká Jacqui True (2003), která se zabývá zejména otázkami genderu v kontextu českého prostředí, nebo Jiří Večerník (2002).
[2] Konopásek v tomto ohledu zmiňuje rozdílnost přístupů ke stejnému problému u Šrubaře a Baumana. (Konopásek 1999)
[3] V tomto kontextu lze hovořit například také o post-apartheidu v JAR (Popescu 2003), situaci v Egyptu či Tunisu po tzv. „arabském jaru“ apod. Téma přerodů nedemokratických autoritativních režimů je tak živé nejen v případě postkomunismu. Jak podotýká Ray, někteří komentátoři předpokládají, že proces demokratizace je přenositelný kamkoliv. (Ray 2009)
[4] Vlastní překlad. Orig. cit.: „Everywhere, it seems, postmodern forces in the sense of post-Enlightenment narratives are clashing with genuinely postmodern or anti-modern forces such as tradition, nationalism, fundamentalism, racism, and what the West calls human rights abuses.“ (Mestrovic 1994: 192)
[5] Poměrně bohatou konvergencí postkoloniální teorie s postsovětskými studii se zabývá Radim Hladík Hladík v práci A Theory’s Travelogue: Post-colonial Theory in Post-Socialist Space (Hladík 2011). I tento specifický přístup čerpající zejména z konceptu „cestující teorie“ Edwarda Saida je však třeba brát v potaz jako pokus o vytvoření univerzálního přístupu k rozličným „post-represivním“ systémům.
[6] Odrazovým můstkem pro úvahy nad postkomunistickými diskursy může být například práce Discourse and Transformation in Central Eastern Europe mezinárodního kolektivu autorů (Glasinska & Krzyzanowski 2009).
Literatura
BHAMBRA, Gurminder K. 2009. “Postcolonial Europe, or Understanding Europe in Times of the Postcolonial.” In: RUMFORD, C. (ed.), The SAGE Handbook of European Studies. Thousand Oaks: SAGE 2009, p. 69 (69–85).
BUDEN, Boris. 2013. Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti. Praha: Rybka Publishers. ISBN 978-80-870-06770-3
BUNCE, Valerie. 2003 „Rethinking Recent Democratization. Lessons from the Postcommunist Experience.“ In: World Politics, 55 (January): 167–92.
CHILTON, P.; ILYIN, M.V.; MEY, J.L. (eds.) 1998. Political Discourse in Transition in Europe 1989–1991. Amsterdam and Philadelphia: John Benjamins.
CÍSAŘ, Ondřej. 2008. Politický aktivismus v České Republice. Sociální hnutí a občanská společnost v období transformace a evropeizace. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
DOBRY, Michael (ed.) 2000. Democratic and Capitalist Transitions in Eastern Europe: Lessons for the Social Sciences. Dordrecht/Boston/London: Kluwer Academic Publishers.
DRYZEK, J.S.; HOLMES, Leslie 2002. Post-communist Democratization. Political Discourses across Thirteen Countries. Cambridge: Cambridge University Press.
FAIRCLOUGH, Norman 2005. “Discourse in Processes of Social Change: ‚Transition‘ in Central and Eastern Europe.” In: British and American Studies 11: 9–34.
FUKUYAMA, Francis 2002. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers, 379 s. ISBN 80-86182-27-4
GIDDENS, Anthony 2000. Unikající svět. Praha: SLON, 135s. ISBN 80-85850-91-5
GLASINSKA, Aleksandra; GLASINSKI, Dariusz 2010. „The Post-Communist Condition: Public and private discourses of transformation.“ In: Discourse Approaches to Politics, Society and Culture. Vol. 37. Amsterdam: John Benjamins Publishing. ISBN 978 90 272 0628 2
GLASINSKA, Aleksandra; KRZYZANOWSKI, Michal. 2009. Discourse and Transformation in Central Eastern Europe. Palgrave Macmillan. ISBN 978–0–230–52102–5
HLADÍK, Radim 2011. „A Theory’s Travelogue: Post-colonial Theory in Post-Socialist Space.“ In: Teorie vědy, vol. 33, 2011, no. 4, pp. 561-590. ISSN
HOLMES, Leslie 1993. „On Communism, Post-communism, Modernity and Post-modernity.“ In: FRENTZEL-ZAGÓRSKA, Janina (ed.) 1993. From a One-Party State to Democracy. Transition in Eastern Europe. Amsterdam/Atlanta: Rodopi, 224 s. ISBN 978-90-5183-523-6Bottom of Form
KENNEDY, Michael D. 2002. Cultural Formations of Postcommunism. Emancipation, Transition, Nation, and War. Minneapolis: The University of Minnesota Press. ISBN 0-8166-3857-8¨
KONOPÁSEK, Zděněk 1999. „Od Černé knihy k černé skříňce: Komunismus relativizujícíma očima.“ In: Biograf, vol. 18-19, 1999. ISSN 1211-5770 [dostupné online 14. 5. 2012 <http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v1801>]
KRZYZANOWSKI, Michal; WODAK, Ruth 2009. „Theorising and Analysing Social Change in Central and Eastern Europe: The Contribution of Critical Discourse Analysis.“ In: GLASINSKA, Aleksandra; KRZYZANOWSKI, Michal. 2009. Discourse and Transformation in Central Eastern Europe. Palgrave Macmillan. ISBN 978–0–230–52102–5
MACURA, Vladimír. 1992. Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989.Praha: Pražská imaginace. ISBN 8071101001
MACHONIN, Pavel. 1997. Sociální transformace a modernizace. Praha: Slon. ISBN 8085850273
MCFAUL, Michael; STONER-WEISS, Kathryn 2004. „Introduction: The Evolving Social Science Of Postcommunism.“ In: MCFAUL, Michael; STONER-WEISS, Kathryn 2004. After The Collapse Of Communism. Comparative Lessonf of Transition (ed.). Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0-521-83484-8
MESTROVIC, Stjepan Gabriel 1994. The Balkanization of the West : The Confluence of Postmodernism and Postcommunism. London: Taylor & Francis Routledge. ISBN 0-415-08754-6
OUTHWAITE, William; RAY, Larry 2005. Social Theory and Postcommunism. Oxford: Wiley-Blackwell, 265 s. ISBN 9780470773345
PICKELS, John; SMITH, A. 1998. Theorising Transition: The Political Economy of Post-communist Ttransformations. London/NY: Routledge.
POPESCU, Monica 2003. „Translations: Lenin’s Statues, Post-communism and Post-apartheid“. In: The Yale Journal of Criticism, vol. 16, no. 2, pp. 406-423.
RAY, Larry 2009. ,,At the End of the Post-Communist Transformation? Normalization or Imagining Utopia?“ In: European Journal of Social Theory, vol. 12, 2009, no. 3, pp. 321–336. Los Angeles: Sage Publications.
RAY, Larry 1997. ,,Post-communism: postmodernity or modernity revisited?“ In: Bnt. Jnl. of Soaolog Volume no. 48 Issue no. 4 December 1997 London School of Economics 1997. ISSN 0007-1315
RITZER, George 2003. Mcdonaldizace společnosti. Praha: Academia, 176 s. ISBN 80-200-1075-0
SAID, Edward. 2008. Orientalismus. Praha: Paseka, 464 s. ISBN 978-80-7185-921-5
SAKWA, Richard 1999. Postcommunism (Concepts in the Social Sciences). Open University Press, 153 s. ISBN 978-0335200573
STANISZKIS, Jadwiga 2006. Postkomunismus. Zrod hádanky. Brno: CDK. ISBN 80-7325-093-4
TŐKÉS, Rudolf L. 2000. „‘Transitology‘: Global Dreams and Post-Communist Realities.“ In: Central Europe Review. Vol 2 (10). [Dostupné online 7. 9. 2013: <http://www.ce-review.org/00/10/tokes10.html>]
TRUE, Jacqui 2003. Gender, Globalization, and Postsocialism: the Czech Republic after Communism. New York: Columbia University Press. ISBN 0-231-12714-6
TUČEK, Milan; FRIEDLANDEROVÁ, Hana 2000. Češi na prahu nového tisíciletí. Praha: SLON, 276 s. ISBN 80-85850-88-5
VERDERY, Katherine 1996. What Was Socialism and What Comes Next? Princeton: Princeton University Press, 298 s. ISBN 0-691-01132-X.
VEČERNÍK, Jiří; MATĚJŮ, Petr 1998. Zpráva o vývoji české společnosti; 1989-1998. Praha: Academia, 364 s. ISBN 80-200-0765-2
VEČERNÍK, Jiří. 2002. „Výzkum společenské transformace a česká sociologie.“ In: Sociologický časopis, vol. 38, no. 1-2, pp. 55-77.
WODAK, Ruth; MEYER, Michael 2001. Methods of Critical Discourse Analysis: Methods of Critical. Sage Publications. ISBN 0-7619-6154-2
Přestože byl předmět latinského výrazu colere odlišný od předmětu později odvozeného substantiva cultura, již starověký člověk mohl chápat spojení cultura animi podobně jako učenec 17. století. Jeho původně metaforický význam spojený se zušlechťováním a pěstěním mysli prostřednictvím vzdělávání a zdokonalování individuálních duševních schopností a prohlubováním znalostí je nicméně, s postupným vyčleňováním vlastního výrazu cultura v průběhu 18. století, doplňován o další, zcela odlišný význam, akcentující zejména specifické kvality života skupin, vanutí společenského ducha či národní charakter. Pojem kultura postupně nabírá podobu jakési dublety či mince o dvou stranách, jejichž vzájemné oddělení se může zdát podobně problematické jako úsilí oddělit beze zbytku individuum od společnosti.
Už tolikrát jsem na internetu narazila na nějaký pamflet, který bez citace jediného zdroje přesvědčoval čtenáře o intelektuální podřadnosti žen a černošské populace. Při čtení takových textů si uvědomím, jak často jsem se na své pouti životem setkávala s laickými soudy o inteligenci určitých sociální skupin. Už v raném dětství jsem v rámci úspěšné socializace vyslechla několik „expertních“ mikropřednášek na téma nízké inteligence černochů, o něco později jsem byla upozorněna, že vědecké výzkumy potvrdily (zde je důležité slovo „potvrdily“, nikoliv „ukázaly“), že ženy jsou hloupější než muži, a proto jich je málo v politice, na rozhodovacích pozicích a ve vědě. Vždyť to dává smysl, ne? Ale pouze v případě, že o měření IQ nevíte vůbec nic.
Laická veřejnost často sdílí o povaze inteligence stejnou představu jako psychologové v 19. století a na začátku 20. století. V tomto pojetí je inteligence cosi daného a vrozeného, co se projeví bez ohledu na kulturní a sociální prostředí jedince. Na šíření této představy se podílejí média, která často vysílají stručné zprávy o dění ve vědě, přičemž psychologie je obor, o kterém informují nejčastěji. Šokující informace o vědeckém objevu bez uvedení podrobností jsou médii radostně přebírány a zprostředkovány davům lačnícím po potvrzení lidových teorií sociálních nerovností. Strohá statistika o rozdílech v IQ mezi sociálními skupinami, často založená na desítkách let starých datech či publikovaná bez upozornění na zásadní intervenci prostředí, má masivní vliv na veřejné mínění a přesvědčení o genetické determinaci inteligence se mezi laiky stává samozřejmostí. V tomto článku bych chtěla uvést na pravou míru lidové představy o rozdílech v inteligenci napříč různými sociálními skupinami, neboť se domnívám, že medializace nepravdivých či zkreslujících údajů o inteligenci Afroameričanů, žen, minorit a chudých lidí napáchala mnoho škod a utvářela postoj veřejnosti k těmto sociálním skupinám.
Testy IQ v minulosti tvořily základ pro rozhodování o budoucnosti člověka v mnoha oblastech, ať už to byl přístup k běžnému vzdělání, přístup k povolení k trvalému pobytu na území USA, možnost povýšení v americké armádě, přístup k zaměstnání atd. Zneužití měření IQ v nacistickém Německu představuje kapitolu samu o sobě. Měření IQ a jeho využití státním aparátem nejvíce přímo ovlivnilo Afroameričany, přistěhovalce, Židy a ženy, tedy tradičně diskriminované skupiny.
Ač se může zdát, že zneužívání psychometrických měření plně náleží minulosti, není to tak. S úsvitem neofašistických hnutí a se vzedmutím nacionalismu tvoří zažité představy o údajné intelektuální nedostatečnosti tradičně diskriminovaných skupin velmi pevný základ pro rasistickou a sexistickou argumentaci. Taková argumentace výsledky měření IQ překrucuje, odmítá zásadní vliv prostředí na inteligenci prokázaný ve stovkách psychometrických měření a experimentů a lživě tvrdí, že inteligence je daná výhradně geneticky. Ignoruje masivní změny v IQ v čase a rozdílnou rychlost nárůstu IQ v různých sociálních skupinách, která je způsobena postupným sbližováním vzdělanostních a profesních podmínek bílých mužů z dobrých rodin a tradičně diskriminovaných skupin v západním světě.
Použití takové argumentace nejvíce bolí v případě, kdy je použita samotnými psychology. Pozdvižení odborné veřejnosti způsobila v roce 1994 publikace knihy Richarda Herrsteina a Charlese Murraye s názvem The Bell Curve. Autoři tvrdili, že IQ měří inteligenci naprosto přesně, že inteligence je zcela dána geneticky a sociokulturní a socioekonomické vlivy nehrají téměř žádnou roli. Rozdíly v IQ mezi bílou a afroamerickou populací byly podle jejich názoru zcela dány geneticky a sociální a vzdělávací programy na pomoc černošskému obyvatelstvu se podle jejich názoru ukázaly jako zcela neúčinné. Šokující tvrzení z této knihy pochopitelně brzo převzala média a velký ohlas veřejnosti vyvolal paniku mezi členy Americké psychologické asociace (APA). V roce 1996 publikoval kolektiv autorů zvolený pro tento účel APA článek (Neisser et al. 1996), který měl napravit škody napáchané Herrstainem a Murrayem. Tento článek obsahuje shrnutí dosavadního výzkumu IQ a uvádí na pravou míru politicky motivované interpretace autorů knihy The Bell Curve. O patnáct let později vyšel další shrnující text (Nissbet et al. 2012) , který doplňuje předchozí článek o další studie a poznatky, které se v mezidobí udály zejména na poli výzkumu vztahu inteligence a sociálního prostředí. Z obou těchto textů vychází část mého článku, ve které zprostředkovávám aktuální výsledky výzkumu IQ v populaci žen, Afroameričanů a sociálně znevýhodněných lidí.
Co je inteligence a jak jí zkoumat
Obecně se v psychologii pod pojmem inteligence rozumí schopnost řešit logické problémy, plánovat řešení problémů a komplexně jim rozumět, abstraktně myslet, rychle se učit a používat závěry plynoucí z předchozí zkušenosti. Pro inteligenci existují různé konceptualizace, nicméně pro měření IQ je podstatná analytická inteligence, která se měří pomocí testů stávajících z jednotlivých logických úloh. IQ není jedinou metodou pro zjišťování inteligence; v závislosti na konceptualizaci se používají i jiné metody, například kvalitativní nebo biologické (neurologické), nicméně v tomto textu se budu držet téměř výhradně psychometrické metody měření inteligenčního kvocientu.
Metodou výzkumu inteligence, kterou někteří odborníci chápou jako příslib pro budoucnost, je výzkum DNA. Ještě před dvaceti lety se zdálo, že genetické přístupy brzy odhalí povahu inteligence a podají univerzální vysvětlení. Nicméně vývoj v genetickém výzkumu ukazuje, že současné metody zatím nedokáží identifikovat geny zodpovědné za inteligenci. Dosud byly identifikovány skoro tři stovky genů pro různé mentální retardace, oproti tomu genetických markerů, které mohou determinovat inteligenci obecně, bylo dosud nalezeno velice málo a jejich efekt ve varianci mentálních schopností se ukázal jako minimální. Ve velké studii z roku 2008 využívající informace o 7000 lidech bylo identifikováno pouze šest genetických markerů, které dohromady vysvětlily pouze necelé jedno procento pozorované variance v mentálních schopnostech. V dalších studiích byl prokázán konzistentní vliv pouze jednoho genetického markeru s velice slabou explanační schopností (Nissbet et al. 2012).
Pokud se bavíme o psychometrickém výzkumu inteligence, tedy o inteligenčním kvocientu a jeho testování, je naprosto nezbytné říci, že průměrná hodnota IQ pro danou sociální skupinu nemá přímou implikaci pro IQ nějakého jedince z této skupiny. Distribuce hodnot IQ skórů pro jednotlivé skupiny se z velké části překrývají a rozpětí hodnot v jedné skupině je vždy výrazně větší než rozdíly v průměrných hodnotách IQ pro jednotlivé skupiny. Rozdíly mezi jednotlivci v jedné sociální skupině jsou vždy výrazně větší než rozdíly v průměrných hodnotách pro sociální skupiny.
Být chytřejší o deset let
Když jsem na začátku textu mluvila o demagogii ve vztahu k měření inteligence, musím se pozastavit nad tím, jak je možné, že proklamátoři genetické determinace inteligence ignorují jeden z nejzásadnějších poznatků moderní psychologie, a to masivní nárůst IQ populace ve vyspělých zemích, který se odehrál v uplynulých zhruba sto letech. Tento jev byl zdokumentován psychologem Jamesem Flynnem v osmdesátých letech a je jedním z nejznámějších důkazů potvrzujícím silný vliv prostředí na inteligenci. Flynnův efekt ukazuje, že IQ v populaci roste zhruba o tři body každých deset let, což znamená, že od té doby, co se IQ začalo zhruba před sto lety běžně měřit, se IQ v populaci zvýšilo o zhruba 30 bodů, což jsou plné dvě směrodatné odchylky. Nárůst inteligence napříč celou populací v tak krátké době nemůže být způsoben genetickými vlivy, a proto je nadmíru pravděpodobné, že je reflexí zvyšující se životní úrovně obyvatelstva vyspělých zemí. Existence Flynnova efektu není žádným tajemstvím a dostalo se mu poměrně velké pozornosti médií, proto je pozoruhodné, že jej teoretici nadřazenosti bílého muže nepostřehli.
V následující části textu bych chtěla ukázat, že vlivy prostředí jako socioekonomický status (SES) rodiny nebo vzdělání či profese a intelektuální náročnost zaměstnání mají zásadní vliv na to, jak jedinec skóruje v testu IQ. Kromě zmíněných charakteristik, jejichž vliv je pozorován uvnitř jedné populace např. národního státu, existují i velké obecné kulturní rozdíly, které mají vliv na skór v IQ; lidé v jednotlivých kulturách jsou značně rozdílní, různé kultury definují inteligenci různě a v různých kulturách existuje různý tlak na osvojení si schopností, které jsou testovány v IQ testech. Rozdíly mezi kulturami jsou pozorovány i v testech, které jsou tzv. „culture free“, tyto rozdíly lze však z části přičíst i tak prozaickým důvodům jako je například obtíž, kterou lidem v rozvojových zemích přináší práce s papírem a tužkou (Neisser et al. 1996). Ve zbývající části textu se explicitně nezabývám rozdílností mezi kulturami, ale zaměřuji se na vliv sociokultuního prostředí na intelektuální výkon žen, Afroameričanů a lidí, resp. dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí.
Ilustrační foto (zdroj: sxc.hu, autor juliaf – sxc.hu/profile/juliaf)
Probuzení hloupých holek
Zejména v první polovině 20. století skórovaly ženy v dospělém věku v testu IQ níže než muži a velká pozornost byla věnována jejich údajné neschopnosti v oboru matematiky. Na základě tohoto vědění bylo (nejen) v USA doporučováno, aby výuka studentů a studentek probíhala odděleně, neboť se předpokládalo, že ženy nemohou ve studiu mužům stačit. Výsledky žen v IQ testech měly pochopitelně své místo i v argumentaci proti účasti žen na univerzitním vzdělávání. Nicméně průměrné IQ skóry mužů a žen se v průběhu času přibližovaly a v současné době není mezi muži a ženami pozorován rozdíl v IQ ani ve faktoru g, tedy v nejsilnějším faktoru z explorační faktorové analýzy dat z jednoho měření jednoho či více IQ testů (Flynn, Rossi-Casé 2011, Nissbet 2012). Navíc aktuální výsledky analýz dat z mnoha zemí západního vyspělého světa ukázaly, že ženy v těchto zemích na muže získali výhodu jednoho bodu (Flynn 2012), tento rozdíl je však zanedbatelný a slouží zejména jako další důkaz toho, jak moc je IQ skór citlivý na sociokulturní prostředí.
Obecně existují dva způsoby, jak dělit inteligenci na různé dimenze. Neklasičtějším je rozdělení na fluidní a krystalickou inteligenci, přičemž první jmenovaná reprezentuje schopnost řešit nové problémy a podle současného odborného mínění závisí relativně málo na naučených znalostech. Nejznámější metodou měření fluidní inteligence je test Ravenových progresivních matic. Naopak krystalická inteligence je na naučených znalostech závislá výrazně více. Provedené studie ukazují, že muži a ženy se v míře fluidní a krystalické inteligence neliší, a to jak v průměru, tak v rozptylu, tedy v rozložení hodnot kolem průměru (Jensen 1998).
Druhým konvečním dělením IQ do dimenzí je rozdělení kognitivních schopností na vizuální (visual), percepční (perceptual) a prostorovou (visuospatial rotation). V mnoha studiích se ukázalo, že ženy lépe skórují na testech prvních dvou uvedených dimenzí, zatímco muži na třetí uvedené. Několik provedených experimentů dokonce naznačuje, že rozdíly ve vnímání prostorové rotace jsou patrné již ve věku třech měsíců. Nicméně metodika a interpretace výsledků těchto experimentů byla některými výzkumníky kritizována (Neisser et al. 1996, Ruthsatz et al. 2012).
Výsledky experimentů z posledních let ukazují, že i v dimenzi prostorového vnímání působí velmi silný sociokulturní vliv. Ve studii (Feng, Spence, Pratt 2007) byli vybraní studenti a studentky po nějaký čas trénováni na počítačové hře, která vyžadovala schopnost prostorového vnímání. Po tréninku vyplnili test prostorových schopností a ukázalo se, že předchozí rozdíl mezi skupinou žen a mužů se výrazně zmenšil, i když zcela nezmizel. Další důkaz vlivu prostředí na výkon v tomto testu přinesl experiment, ve kterém byla jedna skupina studentů a studentek před testem upozorněna, že ženy obvykle skórují hůře, zatímco druhá skupina obdržela informace, že test pro studenty a studentky nebude náročný, neboť studují na prestižní univerzitě. V první skupině byl výsledek žen výrazně horší než výsledek mužů, zatímco v druhé skupině byl téměř eliminován (McGlone, Aronson 2006).
Na sociokutulturní vliv ukazuje i nesoulad v rozdílech prostorových testů žen a mužů napříč kulturami, nicméně tyto rozdíly mohou být podle některých odborníků způsobeny i vlivem lokálního genofondu. Například Inuitové a další skupiny dlouhodobě žijící v arktických oblastech mají velmi vyvinuté schopnosti prostorové představivosti a mezi pohlavími v nich není rozdíl (Nissbet et al. 2012).
Pozornost bývá věnována i deficitu mužů ve verbálních schopnostech. Například koktání, dyslexie a autismus jsou častější u chlapců než u dívek. Výhodu dívek ve schopnostech číst dlouhodobě ukazují mezinárodní výzkumy PIRLS (Progress in International Reading Literacy Study). V tomto mezinárodním šetření se testují různé schopnosti ve vztahu ke čtení na populaci žáků základních škol; na všech subtestech PIRSL skórují dívky lépe než chlapci, i když i zde jsou patrné značné kulturní rozdíly. Například v Israeli jsou výsledky velice vyrovnané, avšak např. Flynn (2012) míní, že absence rozdílu je způsobena tím, že ženy v ortodoxní židovské kultuře jsou často vylučovány z normálního života, čímž se oslabují jejich kognitivní schopnosti. Nicméně absence rozdílu v jedné z testovaných schopností byla pozorována i v Kolumbii a na dalších subtestech PIRLS byli chlapci velmi blízko skórům děvčat v mnoha zemích, které se výzkumu zúčastnily (Mullis et al. 2003).
Co se týče matematických schopností testovaných v USA v testu SAT (Scholastic Assessment Test), který je prověrkou znalostí a dovedností, nikoliv IQ testem, skórují v něm lépe chlapci. Podle studie Benbowa a a Stanleyho (1983) je mezi chlapci a děvčaty patrný velký rozdíl v rozptylu hodnot získaných v testu; poměr chlapců skórujících nad 700 získaných bodů v testu oproti dívkám byl v této studii 12:1. Tento extrémní rozdíl získal ve své době velkou mediální pozornost, ovšem v pozdějších studiích se tento poměr zásadně snížil na něco mezi 4:1 a 3:1 (Nissbet et al. 2012). Změna v poměru hodnot dívek a chlapců je odborníky vysvětlována jako vliv nárůstu vyšší matematické vzdělanosti děvčat. Hyde (Hyde et al. 2008) rovněž upozorňuje na reprezentativitu vzorku studentů SAT, neboť mezi studenty, kteří testem projdou, je výrazně více děvčat než chlapců, což vychyluje statistiky z testu SAT ve prospěch chlapců. Obecně jsou v testech matematických dovedností mezi chlapci a děvčaty pozorovány malé nebo žádné rozdíly, pokud test vychází z látky probírané ve škole (Hyde et al. 2008).
„It Don’t Matter If You’re Black Or White“
Michael Jackson
Kdyby se čistě hypoteticky sešel nějaký Sněm žen a Sněm Afroameričanů a Afroameričanek a hádal se o to, komu z nich psychometrické měření inteligence více ublížilo, byli by to zástupci afroamerické populace, kteří by z tohoto sporu vyšli „vítězně“. Obě tyto skupiny sice psychometrie poškodila, ale vzhledem k výrazně větším rozdílům v průměrné hodnotě IQ mezi černochy a bělochy oproti v minulosti menším a v současnosti žádným rozdílům mezi muži a ženami, je IQ pro Afroameričany a Afroameričanky mnohem větší strašák než pro ženy obecně. A přitom jsou nižší průměrné hodnoty IQ pozorované u Afroameričanů s velice vysokou pravděpodobností zcela vysvětlitelné sociokulturními vlivy, jak ukazují výsledky výzkumů a experimentů provedených v posledních zhruba 40 letech.
Ilustrační foto (zdroj: sxc.hu)
Rozdíl v průměrné hodnotě IQ černošské a bělošské populace v USA činil v roce 1996 jednu směrodatnou odchylku, tedy 15 bodů. Afroameričané skórovali v průměru hůře než běloši na všech třech měřených dimenzích IQ. Pro demagogy s fašistickými sklony byl a je tento fakt potvrzením jejich předpokladů o podřadnosti černošského obyvatelstva a zhmotněním existence vybájené hierarchie ras s posledním místem navždy rezervovaným pro Afroameričany. Avšak stejně tak jako radost, kterou rasistům psychologická věda zejména ve svých raných fázích dělala, je tu i jejich smutek z nových vědeckých poznatků hovořících pro zásadní vliv prostředí na hodnotu IQ Afroameričanů. Tomuto smutku se však rasističtí myslitelé vyhýbají důslednou ignorací nových poznatků či jejich nesmyslným popřením.
Proti vlivu genetiky na IQ Afroameričanů mluví výsledky experimentů s Afroameričany a míšenci, kteří po kontrole socioekonomického statusu vykazují stejnou průměrnou hodnotu IQ. Rovněž studie s adoptovanými černošskými dětmi a s míšenci ukázaly, že rozdíl v IQ je výhradně způsobem vlivem rozdílu v sociokulturním prostředí v nových rodinách, černošských nebo bělošských (Nissbet et al. 2012).
Na efekt prostředí ukazují i výsledky studií černošských dětí v různém věku. Ve čtyřech letech mají malí Afroameričané průměrné IQ nižší jen o 5 bodů než stejně staré bělošské děti, ve věku 24 let však rozdíl činí již 17 bodů. Tento rozdíl však může být částečně způsoben rozdíly ve studovaných kohortách, přičemž se předpokládá, že na vyšší IQ čtyřletých má vliv i zlepšení podmínek života Afroamerické populace v USA (Nissbet et al. 2012).
Analýza dat Flynna a Dickense (2006), ale i následující studie ukázaly, že černošská populace získala mezi lety1972 a 2002 5,5 bodu v testu IQ, což je nepochybně způsobeno vlivem zlepšení socioekonomických podmínek černošské populace v USA. Podle Nissbeta (2012) tento nárůst mimo jiné naznačuje, jak efektivní se ukázaly sociální intervence na pomoc znevýhodněnému černošskému obyvatelstvu (affirmative actions) a speciální vzdělávací programy.
„To nedáš!“ efekt
Pokud jsem v předchozích odstavcích mluvila o měření IQ ve spojitosti se ženami a Afroameričany, musím na tomto místě upozornit na jev pozorovaný v desítkách speciálně designovaných experimentů zkoumajících vliv stereotypu na výkon v inteligenčním testu. Tento jev se v angličtině nazývá „stereotype threat“, což se dá do češtiny přeložit jako výhružka nebo ohrožení zažitým stereotypem. Takovým stereotypem může být například tvrzení „Holky jsou špatné v matematice“ nebo „Černoši jsou hloupí“. Steele a Aronson (1995) ve své studii ukázali několik případů, kdy explicitní zmínění stereotypu před testem mělo negativní vliv na výkon Afroameričanů. Na jejich publikaci navázaly přes dvě stovky studií, které přinesly důkazy o negativním vlivu na výkon v případě žen a matematiky, Latinoameričanů a verbálních schopností, starších lidí a paměťových schopností či nízkopříjmových studentů a verbálních schopností. Ve studii Waltona a Spencera (2009) byl výkon žen a Afroameričanů snížen shodně o 0,2 směrodatné odchylky, v mnoha dalších studiích však dokonce o jednu celou směrodatnou odchylku (zhruba 15 bodů) (Nissbet et al. 2012). Výsledky těchto studií vedly v USA k vytvoření speciálních výukových programů zaměřených na odstranění negativních stereotypů ve školní výuce, přičemž implementace těchto programů měla velmi pozitivní vliv na výkony studentů a studentek ve výuce (Aronson, Fried, Good 2002, Blackwell, Trzesniewski Dweck 2007).
Chudí duchem chudí (ne)jsou
Velice pozoruhodným objevem psychometrie je zjištění, že IQ člověka výrazně závisí na charakteru jeho/jejího nejbližšího sociokulturního prostředí v případě, že je toto prostředí velmi špatné, přičemž genetické vlivy jsou v takovém případě částečně nebo, podle některých studií, zcela vyloučeny (Nissbet et al. 2012).
V několika výzkumech z USA se ukázalo, že děti pocházející z rodin s velmi nízkým SES po svých rodičích IQ nedědí, neboť špatné socioekonomické a sociokulturní podmínky eliminují zděděný intelektuální potenciál a inhibují rozvoj inteligence. Další studie potvrdily existenci tohoto jevu, avšak s méně extrémními výsledky, tj. připouštěly větší vliv genů v rodinách s velmi nízkým SES. Tyto studie ovšem čelily metodologické kritice, neboť v použitých vzorcích populace byly nedostatečně zastoupeny chudé rodiny. Začlenění dětí a dospělých s nízkým SES do studií je obecně problematické (Nissbet et al. 2012) a dá se předpokládat, že problematika IQ ve spojitosti s chudobou dosud nebyla dostatečně prozkoumána právě v důsledku nízké dosažitelnosti adekvátních výběrových jednotek.
Další důkazy o negativním vlivu podmínek k rozvoji inteligence v rodinách s nízkým SES přinesly studie adoptovaných dětí, podle kterých získávají děti v adoptovaných rodinách s vyšším SES až 15 bodů IQ navíc oproti dětem, které žijí v nízkopříjmových rodinách.
Negativní vliv nízkého SES potvrdila i studie Turkheimera, která zkoumala rozdíly IQ dětí zařazených do intervenčního programu na pomoc rodinám s nízkým SES (Nissbet et al. 2012). Tyto děti měly po ukončení programu vyšší IQ než děti v kontrolní skupině.
Které vlivy stojí za negativním vlivem na IQ v rodinách s nízkým SES? Dosavadní výzkumy zjistily, že přístup k dětem v rodinách s různou socioekonomickou a sociokulturní úrovní se liší v mnoha směrech. Je to například četnost a délka mluvení k dětem, přičemž děti z rodin s vysokým SES ve věku tří let slyšely od svého okolí až třikrát více slov než stejně staré děti z rodin s nízkým SES. Rodiny se liší v míře s jakou děti povzbuzují k různým činnostem a chválí je za projevené dovednosti, v rodinách s nižším SES je častější trestání a okřikování dětí. V rodinách s vyšším SES jsou dětem rovněž k dispozici knihy, noviny, časopisy nebo počítač, zatímco v rodinách s nižším SES je přístup k těmto zdrojům informací omezený. Svůj podíl má i prostředí v místě bydliště, přátelé a prostředí ve škole. Děti z bohatších rodin mají výrazně více zážitků z prostředí mimo domov a smysluplněji tráví školní prázdniny. Bylo zdokumentováno, že děti s vyšším SES mají po letních prázdninách IQ v průměru vyšší než děti z chudších rodin, které o prázdninách měly méně stimulujících zážitků (Nissbet et al. 2012).
Důvěřuj ale prověřuj
Při studiu odborné literatury je dobré mít se na pozoru a v případě sociálních věd a psychologie to platí dvojnásob. Vždy je nutné porozumět metodologii studie a prověřit, zda byl výzkum proveden na dostatečně velkém a reprezentativním vzorku populace. Mimořádnou pozornost je třeba věnovat chybám měření a prověřovat závěry o kauzalitě, a to zejména v případě studií, které vznikly v době, kdy nebyl k dispozici statistický software, který dokáže kontrolovat různé efekty ovlivňující měření.
Pokud se vyjadřujeme o průměrech v jednotlivých populacích, musíme brát ohled na všechny systematické vlivy, které mohou ovlivňovat měření v různých skupinách různě. Těmito systematickými vlivy jsou všechny efekty, které jsem v tomto textu zmínila (kvalita socializace, SES, vzdělání, profese atd.), ale i mnohé další. Při analýze dat je pro korektní interpretaci výsledku vždy nutné začlenit do modelu všechny relevantní a zjistitelné systematické vlivy, které mohou potenciálně ovlivnit průměrnou hodnotu.
Velká pozornost musí být věnována rovněž náhodné chybě měření, která může tvořit podstatnou část rozptylu měřené proměnné. Náhodná chyba neovlivňuje průměrné hodnoty IQ, neboť její průměr je nula, ale zásadně ovlivňuje analýzy založené na korelacích. V minulosti nebyly k dispozici statistické programy, které jsou schopné náhodnou chybu měření eliminovat, a tak je nutné brát starší analýzy využívající korelace s rezervou. V současné době jsou k dispozici softwary pro modelování strukturálních rovnic, které dokáží odhadnout část rozptylu tvořenou náhodnou chybou.
Klasickým psychometrickým nešvarem je mylné usuzování o kauzalitě. Ve stovkách odborných prací je např. často uvedeno, že IQ predikuje úspěch dětí ve škole či úspěch dospělých v zaměstnání. Jenže vztah mezi inteligencí a školním úspěchem či zaměstnáním je reciproční. Z desítek studií vyplývá, že IQ skór dokáže silně ovlivnit i roční absence ve škole nebo intelektuální náročnost zaměstnání. Proto není možné říci, že kauzální vztah mezi IQ a vzděláním je jednostranný, a je nutné trvat na vzájemném vlivu např. mezi IQ a vzděláním.
Ponaučení?
Výčet studií, které jsem uvedla v tomto článku, není v žádném případě úplný. V posledních dvaceti letech zažívá výzkum vlivu prostředí na inteligenci rozkvět, neboť se ukazuje, že vlivy prostředí jsou velmi významné. Množství studií o vztahu IQ a sociokulturního prostředí každým rokem roste a přináší zásadní informace o tom, jak naše intelektuální schopnosti závisí na sociálním okolí. Zdá se, že obor psychologie se úspěšně vymaňuje z tradice přirozenosti a z paradigmatu genetické determinace, tedy z filozofie, která psychologii doprovázela od počátku a která pomáhala udržet a posilovat zažité představy o charakteru lidí v celých sociálních skupinách, a leckdy takové představy dokonce vytvářela.
Nezbývá než doufat, že se novým poznatkům v psychologii dostane zájmu médií, která by mohla pomoci postupně měnit zažité představy veřejnosti o inteligenci. Tyto představy bohužel často stojí na zastaralých výzkumech nebo dokonce jen na větší či menší averzi vůči příslušníkům některých sociálních skupin.
Literatura:
Aronson, J., C.B. Fried, C. Good. 2002. Reducing stereotype threat and boosting academic achievement of African-American students: The role of conceptions of intelligence. Journal of Experimental Social Psychology 38.
Benbow, C.P., J.C. Stanley, J. 1983. Sex differences in mathematical reasoning ability: More facts. Science 222.
Blackwell, L.S., K. Trzesniewski, C.S. Dweck. 2007. Implicit theories of intelligence predict achievement across an adolescent transition: A longitudinal study and an intervention. Child Development 78
Dickens, W.T., J.R. Flynn. 2006. Black Americans reduce the racial IQ gap. Evidence from standardized samples. Psychological Science 17 (10).
Feng, J., I. Spence, J. Pratt. 2007. Playing an action video game reduces gender differences in spatial cognition. Psychological Science 18.
Flynn J.R. 2012. Are We Getting Smarter? Rising IQ in the Twenty-Firts Century. Cambridge University Press.
Flynn, J.R. 1987. Massive IQ gains in 14 nations: What IQ tests really measure. Psychological Bulletin 101 (2)
Flynn, J.R., L. Rossi-Casé. 2011. Modern women match men on Raven´s Progressive Matrices. Personality and Individual Differences 50 (6).
Jensen, A. R. 1998. The g factor. Westport, CT: Praeger.
Neisser, U., G. Boodoo, T.J. Bouchard Jr, A.W. Boykin, N. Brody, S.J. Ceci, D. F. Halpern, J.C. Loehlin, R. Perloff, R.J. Sternberg, S. Urbina. 1996. Intelligence: Knowns and Unknowns. American Psychologist 51 (2)
Nissbet, R.E., J. Aronson, C. Blair, W. Dickens, J. Flynn, D.F. Halpern, E. Turkheimer. 2012. Intelligence. New Findings and Theoretical Developments. American Psychologist 67 (2)
McGlone, M. S., J. Aronson. 2006. Stereotype threat, identity salience and spatial reasoning. Journal of Applied Developmental Psychology 27.
Mullis, I. V. S., M.O. Martin, E.J. Gonzalez, A.M. Kennedy. 2003. PIRLS 2001 International Report: IEA’s study of reading literacy achievement in primary school in 35 countries.
Ruthsatz, V. S. Neuburger, C. Quaiser-Pohl. 2012. The social relevance and the socio-cultural Origins of gender differences in spatial abilities. Folia Sociologica 43.
Steele, C.M., J. Aronson. 1995. Stereotype threat and the intellectual test performance of African Americans. Journal of Personality and Social Psychology 69.
Walton, G.M., S.J. Spencer. 2009. Latent ability: Grades and test scores systemically underestimate the intellectual ability of negatively stereotyped students. Psychological Science 20.
Pojem hipster, s kterým v minulosti pracoval například Norman Mailer v eseji Bílý negr v kontextu americké bohémy 20. až 50. let 20. století, se od roku 2003 hojně využívá k označení současné, postmoderní či digitání bohémy.
V debatách soudobých sociálních věd existují tři etablované přístupy, specializující se na tuto problematiku. Prvním z nich je přístup ekonoma a sociologa Richarda Floridy, který hovoří o tzv. kreativní třídě. Druhým přístupem je koncept buržoazní bohémy neboli bobos, zavedený sociologem Davidem Brooksem. Představitelem třetího přístupu, vycházejícího z chicagské sociologické školy, je urbánní sociolog Richard Lloyd.
Richard Florida ve svých knihách The Rise of the Creative Class. And How It´s Transforming Work, Leisure and Everyday Life, dále Cities and the Creative Class a The Flight of the Creative Class. The New Global Competition for Talent při svém pojetí třídy vychází ze svého radikálně centristického politického přesvědčení, a nemyslí tím tedy sociální skupinu lidí ve vztahu k produkčním prostředkům a sociálnímu postavení, ale na základě dělby práce, ve vztahu k odvětví, v kterém jsou ekonomicky aktivní. Vidí sociální diference, ale nikoli nerovnosti. Kreativní třídou jsou tak všichni nějak činní v kreativním (tj. znalostním, kulturním a servisním) průmyslu.
David Brooks při svém pozorování svého prostředí, které prováděl v Evropě a USA 90. let 20. století, dospěl pomocí tzv. komické sociologie k objevu nového životního stylu vyšších středních vrstev velkých měst. Aktéry tohoto životního stylu nazývá buržoazní bohémou a má jít o syntézu materialistických a pravicových yuppies 80. let a alternativních, postmaterialistických hippies 60. let 20. století. V případě bobos může jít o úspěšné lidi ze zdánlivě protikladných světů manažerů i intelektuálů a umělců, kteří své bohatství a sociální status využívají k vlastnímu sebezdokonalování, seberealizaci a péči o kvalitu svého života a životního prostředí. Brooks zaujímá přiznané konzervativní stanovisko, když bobos, součástí jejichž světa se sám cítí být, chápe jako nové elity clintonovské liberální „post-historické“ éry, které by měly získat legitimitu vést společnost. Pokud bychom měli uvést některou z evropských politických stran, o které lze hovořit jako o typické straně bobos, byla by to mainstreamová frakce realos německých zelených, prosazující zelený konzumerismus.
Richard Lloyd, který v 90. letech studoval sociologii na Chicagské univerzitě, ve své etnografické studii Neo-Bohemia: Art and Commerce in the Postindustrial City shrnul výsledky zúčastněného pozorování bohémského milieu alternativní scény, žijící tehdy v chicagské čtvrti Wicker Park. Lloyd, ovlivněný tradicí chicagské školy deviantních subkultur, se kriticky vztahuje k Floridovi důrazem na sociální nerovnosti v poli kulturní produkce a zkoumá jejích vztah s komercí. Na rozdíl od Brookse zase nepozoruje bobos úspěšných vyšších středních vrstev, ale prekarizované umělce, stojící dole v sociální hierarchii – hipstery. Přestože studie obsahuje specifické poznatky, získané především v kavárně Urbis Orbis, hlavní závěry, týkající se vztahu alternativní kultury a komerce, gentrifikace, digitálního průmyslu a bohémy, jak funguje v postindustriálním městě par excellance, jakým Chicago nepochybně je, platí obecně pro celé milieu, jakožto produkt neoliberální fáze kapitalismu, a její scény v dalších velkých městech jádrových zemí globálního kapitalismu.
Jako subkulturou se hipsterismem zabývá také newyorský sociolog Mark Greif a ostatní autoři v konferenčním sborníku esejů, statí a rozhovorů Hipster. Eine transatlantische Diskussion, kde se na základě bourdieuovské analýzy zabývají životním stylem, dresscodem a historií zejména newyorských a berlínských scén. Sám Greif přitom považuje za paradigmatickou studii, klíčovou k analytickému uchopení problematiky, právě Lloydův text. Já se v této problematice hlásím k přístupu chicagské školy.
Bohémská etika a duch flexibility
Moderní bohéma
Při historické exkurzi do dějin předmoderních společností, kde bychom zkoumali jedince či sociální skupiny, které bychom mohli chápat jako předchůdce bohémy, bychom mohli zajít za Bachtina a jeho lidové krále bláznů až k šamanům mladšího paleolitu. Pro tento text se však spokojíme s analýzou vzniku bohémy kapitalistické společnosti, jak ji provedl Pierre Bourdieu v Pravidlech umění na příkladu Francie 19. století.
Bourdieu vychází ze strukturálního funkcionalismu a marxismu. Vznik bohémy chápe jako produkt strukturálních rozporů vzdělávacího systému a trhu pracovních sil, kdy demokratizace středního školství vytváří ve vztahu k pracovnímu trhu nadbytek absolventů, a ti pak pracují v jiných či podřadných profesích a oborech, či vůbec nepracují. Jakožto exkludovaní z hierarchických sociálních struktur mají tendenci vytvářet vlastní, marginální společenství, communitas, s vlastními strukturami a hodnotami, opačnými ke zbytku společnosti. Takto se v Paříži 19. století, coby centru politických a uměleckých revolucí, rodí spolu se světem politických revolucionářů i svět těch uměleckých – bohémských umělců. Svět, rodící se z konfliktu s buržoazní třídou a jejím vkusem, a tedy i s buržoazními umělci. V uměleckém světě se tak rodí nerovnosti a konflikt, který ve 20. století s demokratizací vysokého školství a industrializací kultury přeroste v konflikt kulturního průmyslu a kulturního undergroundu.
Bourdieu jako marxista při své analýze tedy zvýznamňuje sociálně ekonomické struktury – vzdělávací systém a pracovní trh – a marginalizuje například genderové, mentální, zdravotní a mnohé jiné struktury, které mohou vést při vylučování ze společnosti k vzniku bohémské komunity či jejího životního stylu. Příkladem mohou být duševně tzv. nemocní či homosexuálové a transgender, s čímž naopak pracuje Florida, když zavádí tzv. gay index pro LGBT scénu a módní průmysl.
Jako podstatný rozdíl mezi bohémskými, avantgardními a buržoazními umělci, pokud jde o modus produkce uměleckých děl spojený s životním stylem, pak vidí Bourdieu jako rozdíl mezi před – či nekapitalistickým a kapitalistickým modem. V prvním případě jde o užitnou hodnotu, o krásu, v druhém o směnnou hodnotu, o zisk. Tento rozdíl hrál historickou roli při vzniku l´artpourl´artismu jako ideologie francouzské bohémy Druhého císařství, skrze kterou hájila nezávislost umění na zbohatlické buržoazii a jejím vkusu. Stejně tak hrál tento rozdíl roli při hájení nezávislosti na kulturním průmyslu.
Hipsteři: bohémská etika a duch flexibility (zdroj ilustrace: sxc.hu)
Postmoderní bohéma
Jestliže jsme moderní bohému mohli až do prvních poválečných desetiletí 20. století chápat v termínech marginality a vidět dělící čáru mezi kulturním průmyslem a undergroundem, postfordistická flexibilní akumulace kapitálu, činí tyto binární opozice a hranice mezi nimi tekutými.
Zatímco kulturní průmysl průmyslové éry fungoval na principech fordistické akumulace – masová produkce a spotřeba, centralizovaná a hierarchická struktura organizace, kulturní průmysl nových digitálních odvětví (webdesign, marketing) pracuje v duchu postfordismu – digitální kapitalismus vstřebal antikapitalistické požadavky zaměstnanecké samosprávy v podobě team-buildingu a selfmanegementu a punkový étos DIY v podobě zaměstnávání „nezávislých“, flexibilních pracovních sil.
Stejně tak analyzuje vztah kulturní undergroundu a nezávislí umělci s průmyslem německá etnografka Anja Schwanhäußer ve studiích berlínských scén Stilrevolte Underground a Kosmonauten des Underground na příkladu undergroundového techna, jeho sociální struktury a tekutého vztahu s mainstreamem. Jádro scén tvoří kreativci, digitální bohéma: profesionální Djs, muzikanti, grafici, designeři. Právě tyto „nezávislé“ pracovní síly shánějí v zábavním průmyslu peníze na živobytí a alternativní scénu.
Podobně analyzuje Lloyd uměleckou, tzv. indie scénu na případě čtvrti Wicker Park v Chicagu v její zlaté éře 90. let. První fází gentrifikace je geografická proměna akumulace kapitálu souvisí s tím, že město již není strukturováno sekundárním průmyslem, který se přesouvá do chudých zemí, ale kulturním a digitálním, zkrátka tzv. kreativním průmyslem, trendy kluby, uměleckými doupaty, administrativou a multimediální produkcí. S tím dochází i k demografické proměně, kdy se původně dělnická čtvrť polské menšiny mění v 90. letech ve čtvrť mladých umělců, žijící a pracující v bývalých továrních halách a ve squatech. Florida pracuje s tzv. indexem bohémy, tj. korelace mezi přítomností umělců v regionu a koncentrací high-tek firem.
Druhá fáze gentrifikace nastává v důsledku té první, kde se čtvrť díky kreativnímu průmyslu stává pro jeho prekariát jednoduše příliš drahou a atraktivní pro vyšší střední vrstvy. Hipsteři jsou tak logikou problému, proti kterému protestují. Do levné čtvrti, kam přijdou, přilákají nový průmysl a jeho aparát (yuppies), angažují se za bio obchody a cyklistické stezky, až nájmy natolik podraží, že se musí stěhovat o dům dál. Jejich bydlení je stejně nomádské, lépe řečeno flexibilní jako jejich práce.
Lloyd si pochopitelně klade otázku, jaký je vztah digitálních umělců k jejich předchůdcům a zejména k pařížskému prototypu, zrozenému v Montmarteru 30. let 19. století? Jde skutečně o bohému? Vždyť tito umělci tvoří pro peníze, umělecká tvorba je integrována do kapitalistické produkce a měřítkem krásy je zde zisk, jak ukazuje Frederic Jameson v textu Postmodernism, or the Cultural Logic of Late Capitalism.
Vidí nejen historickou kontinuitu od Paříže 19. století, odkud se avantgardní umělci kvůli nacistické okupaci stěhovali do bohémské čtvrti Greenwich Village v New Yorku, který se stal novým světovým centrem moderního umění. Po gentrifikaci této čtvrti v 60. letech se přestěhovali do East Side Village, v 90. letech do Williamsburgu a v současnosti žije alternativní scéna v bývalé dělnické čtvrti Bushwick. Na základě kvalitativních rozhovorů s respondenty z Urbis Orbis vidí Lloyd i kontinuitu v životním postoji, založeném na pocitu osobní nezávislosti a svobody, „dobrovolné“ chudobě a bydlení v chudé čtvrti. S tím rozdílem, že v případě předchozích generací šlo o pocit svobody mimo měšťáckou společnost, zatímco dnes jde často o pocit nezávislosti v rámci práce na „volné“ noze. A stejně jako se v kapitalismu 19. století bohémové vymezovali vůči maloměšťákům a měšťákům a jejich etice a ve fordistickém kapitalismu 20. století vůči paďourům, představujícím tzv. organizačního člověka, v postfordistické éře jsou obrazem nepřítele hipsterů yuppies jakožto představa mainstreamu. Yuppies, v očích umělců a hipsterů materialistická, individualistická, na kariéru, úspěch a zajištěnou budoucnost orientovaná vyšší střední vrstva manažerů, je pro ně kruciální ke kulturnímu vymezení se a sebeidentifikaci. Lloyd se domnívá, že v neoliberálním kapitalismu to není protestantská etika práce, ale naopak bohémská, která může být novým pohonem akumulace, pokud je dobře adaptována v nové realitě.
Bonus
Yuppies, respektive bobos, stojící nahoře, a hipsteři, stojící dole, jsou tak binární opozice. Jedni ráno cvičí a běhají v parku, jsou fitness, dbají o zdravý životní styl, bydlí v kvalitních bytech či domech v drahých čtvrtích a svůj sociální status rádi prezentují symboly. Druzí vůči těm prvním rádi zdůrazňují svůj kulturní kapitál a vzdělání jako zdroj sebeúcty v podobě výrazných brýlí a bohémského dresscodu, pocházejícím z queer culture, kterým současně vyjadřují své feministické postoje. Spíš než o zdraví jim jde o etickou spotřebu, takže jsou často vegetariáni, vegani či sXe, nicméně často i kouří, fetují (marihuanu, kokain) a velmi milují kávu, místo autem jezdí na kole či veřejnou dopravou a jejich tělesnost bývá tzv. heroin chic, jak ji představují modelky Kate Moss nebo Cory Kennedy. Typickou politickou stranou hipsterů v Evropě jsou piráti a jejich politička Julia Schramm, v USA hipsteři volí demokraty a výrazně politicky angažovali od roku 1999 v antikapitalistickém hnutí a v roce 2011 v hnutí Occupy Wall Street, nebo v hnutí Anonymous. V českém prostředí bychom jako příklad hipstera mohli uvést rappera Bonuse, vl. jm. Martina Hůlu, pracující jako grafický designer.
Kapitalismus zážitků
V užším chápání se tedy hipsteři rekrutují z kognitivního prekariátu, definovaného vztahem k produkčním prostředkům v postfordistické akumulaci kapitálu, sociálním postavením a jednáním, habitem a vkusem. Jejich životní podmínky tvarují jejich touhy a postoje, které můžeme označit jako postmaterialistické.
Německý sociolog Gerhard Schulze v knize Die Erlebnisgesellschaft (Společnost zážitků) ukazuje, jak se po revoluci 1968 proměnila životní orientace členů německé společnosti z přežít (zajistit materiální přežití) na žít ve smyslu užívat si poté, co v poválečné éře dosáhla materiálního blahobytu. Nejtypičtějším nositelem tohoto životního stylu a hodnot jsou především městští středo- a vysokoškoláci, obecněji lidé do čtyřicet let se středním až vyšším vzděláním, tedy hlavní aktéři osmašedesátého.
Proroky této proměny jsou situacionisté Guy Debord a Raoul Veneigem, kteří v 60. letech ve svých dílech Společnost spektáklu a The Revolution of Everyday Life hlásali zrušení umění jeho uskutečněním, čímž měli na mysli žít podle zákonů poezie, žít hrou. Poválečnou společnost vnímali jako na tolik technicky a ekonomicky vyspělou, že dokáže lidem zajistit materiální přežití, a proto je čas začít žít, rozvíjet svou vlastní osobnost. Po roce 1968 kulturní kapitalismus tuto proměnu vstřebal v podobě hédonistické morálky konzumerismu, která vystřídala protestantskou askezi, a toužená proměna života v poezii byla vstřebána v estetizaci všedního dne v podobě estetizace služeb a informací, což je náplní prekérní práce právě designerů a grafiků.
Můžeme říct, že v širším smyslu jsou hipstery mladší lidé s přístupem k vysokoškolskému, zejména uměleckému nebo humanitnímu vzdělání a žijící ve velkých městech postmateriálním životním stylem, který dávají najevo postoji, vkusem, oblečením i politickým chováním. To dávají ve vyspělých kapitalistických zemích najevo například účastí v protestním studentském hnutí proti neoliberální politice, kdy se ukazuje, že postmaterialismus blahobytné poválečné éry stojí v době krize globálního kapitalismu tváří tvář chudobě.
Domnívám se, že hipsteři jako nositelé kulturní revoluce coby sémantičtí jokeři, ironizující svým stylem kulturní symboly a znaky, jsou nejlepšími dědici situacionistické revoluce a metody détournement.
Literatura:
BOURDIEU, Pierre. 2010. Pravidla umění: geneze a struktura literárního pole. Brno: Host, 496 s. ISBN 978-80-7294-364-7
BROOKS, David. 2011. Bobos: nová americká elita a její styl. Praha: Dokořán, 279 s. ISBN 80-86569-03-9
DEBORD, Guy. 2007. Společnost spektáklu. Praha: Intu, 157 s. ISBN 978-80-903355-5-4
FLORIDA, Richard. 2002. The Rise of the Creative Class. And How It´s Transforming Work, Leisure and Everyday Life. New York: Basic Books, 434 s. ISBN 0-465-02477-7
FLORIDA, Richard. 2005. Cities and the Creative Class. New York, Routledge, 198 s. ISBN ISBN 0-415-94887-8
FLORIDA, Richard. 2005. The Flight of the Creative Class. The New Global Competition for Talent. New York: Collins, 326 s. ISBN 0-06-075691-8
GREIF, Mark. 2012. Hipster. Eine transatlantische Diskussion. Frankfurt/Main: Suhrkamp, 208 s. ISBN 978-3-518-06173-2
Celosvětovou kriminologickou obec postihly v loňském roce dvě nezměrné personální ztráty. V lednu zemřel po mnohaleté nemoci Stanley „Stan“ Cohen (1942-2013), který se proslavil i za hranicemi sociálních věd populárním a v důsledku i často dezinterpretovaným konceptem morální paniky, jenž rozvedl v dnes již klasické studii Folk Devils and Moral Panics (1972). Ačkoli je s morální panikou spojována povětšinou jeho osoba, tak prvním, kdo tento pojem v kriminologii použil, byl jeho neméně slavný kolega a v mnohém i názorový souputník William „Jock“ Young, který se narodil ve stejný rok jako Cohen a bohužel v prosinci stejného roku jako on i zemřel.
Životní dráhy Stana Cohena a Jocka Younga se poprvé protkly na London School of Economics, kde oba absolvovali postgraduální studium. V roce 1968 spolu s Ianem Taylorem (1944-2001), Paul Rockem, Laurie Taylorem, Mary McIntoshovou (1936-2013) a dalšími organizovali první setkání Národní konference o deviaci (National Deviancy Conference, NDC). Její založení bylo vyjádřením nesouhlasu nastupující generace britských kriminologů, kteří se pod vlivem americké sociologie deviace (Becker 1963; Cloward a Ohlin 1960; Cohen 1955; Goffman 1961; Matza 1964; Merton 1938) nehodlali spokojit s „intelektuálním ghettem pozitivismu“ (Young 1988:161), jenž panovalo v ostrovní kriminologii a tvořilo intelektuální subkulturu izolovanou od tehdejšího vývoje v sociálních vědách (Cohen 1988:80). Do roku 1979 proběhlo celkem deset setkání pod hlavičkou NDC a bylo vydáno několik fundamentálních sborníků a monografií. Jednalo se bezesporu o jedno z neproduktivnějších období kriminologie.
V roce 1971 byl publikován sborník Images of Deviance (Cohen 1971), obsahující mimo jiné i Youngovu stať (1971b) o mediální konstrukci morální paniky. Stejný rok vyšla knižně i Youngova dizertace The Drugtakers (1971a), založená na etnografickém výzkumu mezi uživateli drog v Londýně. I v ní je věnována pozornost médiím a kriminalitě, aniž by však byl koncept morální paniky explicitně zmíněn. O rok později byla vydána i zmiňovaná Cohenova (1972) slavná studie podrobně rozebírající Youngem načrtnutou tezi amplifikační spirály a též neprávem opomíjená monografie Psychological Survival (Cohen a Taylor 1972). Ta není zajímavá pouze svým tématem (jedná se o jednu z prvních etnografických studií každodennosti a deprivace ve věznici pro těžké zločince), ale i metodologicko-etickými okolnostmi. Cohen a jeho kolega Laurie Taylor nedostali oficiálně povolení k provedení výzkumu, a proto jej realizovali skrytě pod hlavičkou vzdělávacích kurzů pro vězně.
Jock Young
Young: od kritiky pozitivismu k radikální kriminologii a levicovému realismu
Další rok Young spolu s Cohenem editovali sborník víceméně recyklovaných textů k tématu mediální konstrukce kriminality (Cohen a Young 1973). Young se dále podílel na kolektivní monografii The New Criminology (Taylor, Walton, a Young 1973), kterou lze považovat za manifest tehdejší generace kriminologů. Jde o poměrně ostrou, místy až netolerantní kritiku pozitivistických a behaviorálních přístupů, ale i depolitizace sociálních věd. Autoři se ovšem nevymezují pouze proti tehdy dominantnímu proudu v britské kriminologii, ale i vůči svým původním ideovým východiskům v podobě interakcionismu, Durkheima a Mertona.
Kniha v době svého vzniku vyvolala značný, byť poněkud rozporný ohlas. Například Austin Turk (1974) ji označil za „perverzi vědy“ s dodatkem, že číst by ji měli jen ti, co mají hluboké znalosti v dané oblasti a dokáží tak rozpoznat „nesmysly“ v ní uvedené. Na druhou stranu právě radikální emancipace umožnila rozvoj tehdy poněkud zastaralého diskursu kriminologie, která se otevřela novým podnětům. Nutno podotknout, že sžíravě kritickému přístupu, avšak plného humoru, zůstal Young věrný i ve svých dalších textech. Je tomu i tak v obsáhlém úvodu k výročnímu vydání Nové kriminologie z loňského roku (Taylor, Walton, a Young 2013), v němž Young (tehdy již poslední žijící spoluautor) vzpomíná na období formování kritické, potažmo radikální kriminologie (srov. též Young 2013). Jedná se o jeden z jeho posledních textů.
Stejné trio autorů navázalo o dva roky později na předchozí monografii sborníkem Critical Criminology (Taylor, Walton, a Young 1975), do kterého byly vyjma jejich vlastních úvodních statí zařazeny i reprinty textů amerických radikálních kriminologů. Byla-li předchozí kniha především snahou vyrovnat se s pozitivistickou kriminologií, tak její pokračovaní je pokusem o budování vlastní marxistické kriminologie. Tato snaha ovšem selhala v důsledku nesystematičnosti, útržkovosti a romantizujícímu levicovému idealismu, vůči kterému se později sám Young, jak bylo jeho zvykem, k nelibosti ostatních radikálních kriminologů programově vymezil formulováním tzv. levicového realismu (Lea a Young 1984).
Stan Cohen
Cohen: inspirace v psychologii a sociologie deviace
Právě v manifestním příklonu Younga k marxismu lze spatřovat rozdíl mezi ním a Cohenem. Zatímco prvně jmenovaný během své kariéry formuloval z levicových pozic, s nadsázkou řečeno, každých pět let jinou „kriminologii“ (nová, marxistická, kritická, radikální, socialistická, realistická, levicově realistická, kulturní atd.), tak Cohen se k podobným snahám stavěl skepticky a pod vlivem svého židovského původu a mladickému příklonu k sionistickému hnutí šel odlišnou cestou. V roce 1976 publikoval spolu s Laurie Taylorem monografii Escape Attempts (Cohen a Taylor 1976), ve které se zabýval otázkou, jaké jsou aktérské strategie rezistence a úniku z rutinní každodennosti v postmoderní době, jež se vyznačuje krizí identit. Jakkoli lze Cohena považovat za představitele kritického proudu myšlení, tak ve srovnání s radikální kriminologií vyznívá tato studie s výrazným psychologickým přesahem jako libertariánská oslava individuální svobody a kreativity. Na její psychologické směřování navázal Cohen o mnoho let později svou poslední knihou States of Denial (2001) napsanou na základě více než desetiletého pobytu v Izraeli, kde se po rychlém ideovém vystřízlivění zapojil do ochrany lidských práv a zkoumal způsoby popírání institucionalizovaného násilí.
Z pohledu kriminologie je však důležitější jeho tvorba z 80. let, kdy vyšly dvě jeho vlivné knihy Visions of Social Control (1985) a Against Criminology (1988). V prvním díle Cohen analyzuje přeměnu sociální kontroly od 60. let minulého století. Dochází k závěru, že symbolická a instrumentální vyprázdněnost komunitarismu, resp. inkluzionistických praktik deklamujících toleranci a deinstitucionalizaci sociální kontroly, vedla k přesnému opaku, totiž k uplatňování tvrdých politik zákona a pořádku. Zvýšená míra sociální kontroly a růst její komplexity v období neoliberalismu od 70. let 20. století dle Cohena nevede k snížení projevů sociální deviace, nýbrž k zvýšení, neboť tyto podoby deviace mají iatrogenní povahu (koncept přebírá od Ivana Illicha a jeho kritiky alopatické medicíny), tj. jsou způsobeny samotnými mechanismy sociální kontroly. V tomto ohledu se názorově blíží k radikální či kulturní kriminologii s tím rozdílem, že pod vlivem Foucaulta klade důraz na diskurzivní praktiky a logiku moci, spíš než na hierarchicky uplatňovanou ideologii a útlak. Druhé dílo je sbírka kritických esejů, ve kterých Cohen v návaznosti na předchozí knihu reflektuje stav kriminologie jakožto disciplíny, vymezuje se jak vůči dominantním přístupům, tak radikální kriminologii a formuluje vizi sociologie deviace zbavené ortodoxie a obohacené o metodologickou a teoretickou pluralitu.
Pozdní období
Zatímco tvůrčí činnost Cohena v posledním desetiletí jeho života byla poznamenána Parkinsonovou chorobou, pro Younga se jednalo o velmi plodné období. Vyjma dílčích textů a editovaných sborníků, zejména na téma kulturní kriminologie (Ferrell, Hayward, a Young 2008; Hayward a Young 2004; Young 2004), napsal trilogii analyzující současné sociální problémy západní společnosti. V monografii The Exclusive Society (1999) se zabývá přechodem od společnosti inkluzivní (antropofagické) k exkluzivní (bulimické), která sice proklamuje toleranci a pluralitu hodnot namísto asimilace, avšak prakticky postrádá nástroje a možnosti ke skutečné integraci „Jiných“, které vyvrhuje na okraj společnosti (odtud metafora bulimie) nebo za zdi totálních institucí. Tyto závěry rozvíjí a reviduje v díle The Vertigo of Late Modernity (2007) s cílem postihnout sociokulturní dynamiku pozdního kapitalismu, rozmazávání symbolických hranic, prekarizaci a ontologickou nejistotu. Obě knihy, jimiž Young výrazným způsobem překročil hranice kriminologie, připomínají svou makroteoretickou perspektivou, zacílením, stylem, ale i občasnou vágností pozdní dílo Zygmunta Baumana.
Trilogii Young završil mimořádnou prací Criminological Imagination (2011), v níž zužitkovává své bohaté zkušenosti a erudici k další sžíravé a neúprosné kritice mainstreamové kriminologie, kterou po vzoru svého oblíbence Charlese Wrighta Millse (1959) obviňuje z abstraktního empiricismu, falešné vědeckosti a odtržení od sociální reality. Vyzývá k obratu ke kritické etnografii, strukturální analýze zahrnující celkový kontext sociálního jednání a zapojení imaginace, která se z myšlení kriminologů vytratila. Jakkoli tak činí pod novou nálepkou tzv. kulturní kriminologie, jde o postoje, ve kterých byl Young konzistentní po celý svůj život. Na Kriminologickou imaginaci chtěl navázat vydáním studie o Millsovi, Mertonovi a Lazarsfeldovi, ale bohužel to už nestihl.
S odchodem Stana Cohena a Jocka Younga ztratila kriminologie nejen své nejvýznamnější představitele posledních čtyřiceti let, ale také neúprosné kritiky, kteří se nikdy nezdráhali vymezovat vůči hlavnímu směřování disciplíny, ba jí popírat jako takovou. Nezbývá než doufat, že jejich intelektuální odkaz bude náležitě oceněn i v tuzemském prostředí, například vydáním překladu některé z jejich publikací.
Autor je pracovníkem Katedry antropologie FF ZČU. Text byl původně určen pro věstník České kriminologické společnosti.
Literatura
Becker, Howard S. 1963. Outsiders: Studies in the Sociology of Deviance. New York; London: Free Press.
Cloward, Richard Andrew, a Lloyd Edgar Ohlin. 1960. Delinquency and Opportunity: a Theory of Delinquent Gangs. New York: Free Press.
Cohen, Albert K. 1955. Delinquent Boys: The Culture of the Gang. New York: Free Press.
Cohen, Stanley, ed. 1971. Images of deviance. Harmondsworth: Penguin.
Cohen, Stanley. 1972. Folk Devils and Moral Panics: Creation of Mods and Rockers. London: MacGibbon and Kee.
Cohen, Stanley. 1985. Visions of Social Control: Crime, Punishment and Classification. Cambridge: Polity Press.
Cohen, Stanley. 1988. Against Criminology. New York: Transaction Publishers.
Cohen, Stanley. 2001. States of Denial: Knowing about Atrocities and Suffering. Cambridge: Polity.
Cohen, Stanley, a Laurie Taylor. 1972. Psychological Survival: The Experience of Long-Term Imprisonment. New York: Penguin.
Cohen, Stanley, a Laurie Taylor. 1976. Escape Attempts: The Theory and Practice of Resistance in Everyday Life: London: Allen Lane.
Cohen, Stanley, a Jock Young. 1973. The Manufacture of News: Social Problems, Deviance and the Mass Media. London: Constable.
Ferrell, Jeff, Keith Hayward, a Jock Young. 2008. Cultural Criminology: An Invitation. Los Angeles; London: SAGE.
Goffman, Erving. 1961. Asylums: Essays on the Social Situation of Mental Patients and other Inmates. New York: Anchor Books.
Hayward, Keith J., a Jock Young. 2004. „Cultural criminology: Some notes on the script“. Theoretical Criminology 8(3):259–73.
Lea, John, a Jock Young. 1984. What is to be Done About Law and Order. Rep Sub. Harmondsworth: Penguin Books in association with the Socialist Society.
Matza, David. 1964. Delinquency and Drift. New York: Wiley.
Merton, R. K. 1938. „Social structure and anomie“. American sociological review 3(5):672–82.
Mills, C. Wright. 1959. The Sociological Imagination. New York: Oxford University Press, USA.
Taylor, I., P. Walton, a J. Young, ed. 1973. The New Criminology: For a Social Theory of Deviance. London: Routledge.
Taylor, I., P. Walton, a J. Young, ed. 2013. The New Criminology: For a Social Theory of Deviance. 40th Anniversary Edition. London: Routledge.
Taylor, Ian R., Paul Walton, a Jock Young. 1975. Critical Criminology. London: Routledge and Kegan Paul.
Turk, Austin T. 1974. „Review of The New Criminology: For a Social Theory of Deviance. by Ian Taylor; Paul Walton; Jock Young“. Contemporary Sociology 3(3):217–19.
Young, J. 1988. „Radical Criminology in Britain – the Emergence of a Competing Paradigm“. British Journal of Criminology 28(2):289–313.
Young, Jock. 1971a. The Drugtakers: The Social Meaning of Drug Use. London: MacGibbon and Kee.
Young, Jock. 1971b. „The role of the police as amplifiers of deviancy“. S. 27–61 in Images of Deviance, editoval Stanley Cohen. Harmondsworth: Penguin.
Young, Jock. 1999. The Exclusive Society: Social Exclusion, Crime and Difference in Late Modernity. London: SAGE.
Young, Jock. 2004. „Voodoo Criminology and the Numbers Game“. S. 13–28 in Cultural Criminology Unleashed, editoval Jeff Ferrell, Keith J. Hayward, W. Morrison, a Mike Presdee. Routledge Cavendish.
Young, Jock. 2007. The Vertigo of Late Modernity. London: Sage Publications Ltd.
Publikace editorů Jaroslavy Hasmanové Marhánkové a Martina Kreidla, vydaná v roce 2012, se zaměřuje na podoby partnerského a rodinného života české společnosti. Kniha koncipovaná jako kolektivní monografie je rozdělena do dvou částí, celkem ji tvoří devět studií, které vzešly z rukou několika socioložek a sociologů. Společným znakem studií je, že tematizují nové formy partnerského a rodinného života, jako je oddělené soužití, samoživitelství, singles, dobrovolná bezdětnost, nebo se zabývají dopadem společenských změn na podobu rodinných a intimních vztahů. Dílčí studie, které v knize najdeme, kombinují různé metodologické a datové postupy, jejich tématem je lze zařadit do sociologie rodiny, sexuality a genderu, populačních studií, některé pak souvisejí se sociologií migrace a sociální stratifikací. Cílem knihy je popsat proměnu partnerských drah a skrze to uchopit, k jakým proměnám v nich České republice došlo. Kniha tematizuje velice pestrou škálu témat, přináší především informace určené čtenářům působícím v akademickém sociologickém prostředí, avšak aspiruje na to, aby si ji k ruce vzal i člověk zcela neposkvrněný sociologickým myšlením. Svojí srozumitelnou a přehlednou formou může oslovit daleko širší okruh čtenářů.
Životní dráhy české společnosti
První část knihy nazvaná Proměna životních drah,je věnována představení sociologické perspektivy životních drah a doplněna o dvě empirické studie, které s ní při své analýze pracují (kap. 1-3). Kapitola Aleny Pařízkové pojednává o vývoji sociologické perspektivy životních drah a životního cyklu, vysvětluje, co je jádrem této perspektivy, jaký je rozdíl v konceptualizaci životních drah a životního cyklu, jak spolu navzájem souvisí a jaká historie uvažování předcházela. Čtenáře dále seznamuje s klíčovými koncepty, které je nutné pochopit, aby byl dobře objasněn pohled, kterým perspektiva pohlíží na společnost. K této kapitole můžeme přistupovat jako k teoretickému pilíři celé knihy, protože pojednává o analytickém nástroji, který slouží k interpretaci výzkumných dat, s nimiž pracují empirické studie obsažené v knize. Následují dvě empirické kapitoly autorů Martina Kreidla a Martiny Štípkové, které ilustrují, jak se konkrétně proměnily životní dráhy jedinců v českém kontextu. Na základě výzkumu veřejného mínění, který se respondentů dotazoval na události jejich života, analyzují autoři Proměny načasování událostí životních drah, shrnují podobu životních drah a upozorňují na změny v načasování životních tranzic, které se udály od 2. poloviny 20. století. Autoři zaznamenali změnu v odkládání ukončení vzdělaní a nalezení první výdělečné práce do pozdějšího věku, tu dávají do souvislosti s odkládáním tranzic manželství a rodičovství do pozdějšího věku.
Životní dráhy (ilustrační foto) Zdroj: sxc.hu, danjaeger, sxc.hu/profile/danjaeger)
Dále se Martin Kreidl a Martina Štípková zabývají formami vzájemných soužití, konkrétně výskytem a načasováním vstupu do nesezdaných soužití. Autoři detekují destandardizaci životních drah české společnosti. Životní dráhy mladších generací mají jiné trajektorie, než měly životní dráhy starších generací, setkáváme se s výskytem jiných forem životních událostí a jejich odlišným načasováním. Hlavní rozdíl napříč mladšími a staršími generacemi spočívá v odlišné zkušenosti s formami partnerství. Zkušenost s manželstvím se u starší generace (definována narozením do roku 1974) objevovala častěji v mladším věku, v porovnání s mladší generací, kde se tato zkušenost objevovala ve stejném věku zřídka. Jedinci z mladší generace nezažili zkušenost s manželstvím, jeho uzavírání přesouvají do pozdějšího věku a upřednostňují nesezdané soužití. Tyto tendence jsou znakem destandardizace. Analýza jasně ukázala, že po uplynutí určité doby společného soužití se i mladší generace vrhají do manželství, tedy do standardizované životní strategie. Autoři touto studií doložili standardizaci české společnosti, tedy že u mladších generací se objevují stále stejné životní události, ale také destandardizaci, změnou totiž prošlo načasování událostí.
Partnerské chování české společnosti
Druhá část knihy se skládá z šesti studií, které se z různých perspektiv zaměřují na otázky partnerského života. Vzdělání a partnerství rozpracovává kapitola autorky Martiny Štípkové, která se zabývá vzdělanostními trendy sezdaných rodičovských párů po roce 1989. Klíčovou otázkou její studie je, zda existuje spojitost mezi vzděláním a uzavírání manželství. Autorka do výzkumu vstupovala s hypotézou, že lidé se stejným stupněm vzdělání tvoří vzdělanostně homogamní svazky. Její šetření ukázalo, že u vysokoškolsky vzdělaných lidí klesají tendence párovat se stejně vzdělanými, u této skupiny se vzdělanostní homogamie nepotvrdila. Autorka dále identifikovala existenci sociální bariéry, které čelí lidé se základním stupněm vzdělání, ti jsou vlivem vzdělání vyloučeni z možnosti párovat se s lidmi vyššího vzdělání. Martina Štípková uvádí, že rostoucí homogamie méně vzdělaných s sebou přináší omezené podmínky pro děti, které v těchto rodinách vyrůstají. Studie tímto zjištěním ukazuje, že partnerské situace podstatně ovlivňují i budoucí život dětí (kap. 4). Na podobné téma navazuje kapitola o vzdělání a vstupu do manželství, která čtenáři především ukazuje vliv standardizace sociální struktury. Studie Martina Kreidla se zabývá vlivem vzdělání a vstupu do manželství. Autor analyzuje odkládání vstupu do manželství a zajímá se, jestli byl podmíněn strukturálními podmínkami. Kreidl dospívá k závěru, že odklon manželství ovlivnila nová sociální a ekonomická rizika, která s sebou přinesla transformace české společnosti. Odklon manželství ovlivnilo nastolení nových hodnot, větší možnost vzdělávat se a cestovat, autor však upozorňuje i na strukturální nemožnost manželství, kterou chápe jako neschopnost naplnit ekonomickou míru nové domácnosti. Studie ukazuje, jak je sociální struktura schopna ovlivnit životní dráhy jedinců (kap. 5).
Tématem rozvodovosti se ve své studii zabývali Martin Kreidl a Barbora Hubatková, ve své části rozebírají, kam směřují životní dráhy jedinců po rozvodu. Obvyklým porozvodovým chováním je uzavírání nových partnerských svazků nebo zakládání nesezdaných soužití. Autoři zjišťují, že po rozvodu mají jedinci tendenci spíše uzavírat porozvodové kohabitace, než další manželství. Upřednostňování kohabitace vysvětlují tím, že tato forma soužití naplňuje naprosto stejná očekávání a funkce jako manželství (kap. 7). Na téma rozvodovosti navazuje i další studie, která analyzuje vliv rozvodu na vzdělanostní šance dětí. Barbora Hubatková, Martin Kreidl, Martina Štípková a Ladislav Rabušic přistupují k rozvodu jako k události, která má vliv na život partnerů a jejich dětí. Negativní efekt rozvodu identifikují na snížených šancích dětí z rozvedených rodin studovat vysokou školu. Horší socioekonomická situace rozvedených rodin souvisí s nemožností financovat potomkům vysokou školu. Autoři efekt rozvodu považují za stabilní a navzdory vzdělanostní expanzi stále přetrvávající. Efekt rozvodu podle nich působí jako sociální hendikep, kterému čelí stále větší procento mladých lidí, protože míra rozvodovosti se v české společnosti zvyšuje (kap. 8.)
Alena Pařízková rozpracovává, na základě kvalitativního výzkumu partnerství v kontextu migrace. Jejím hlavním záměrem bylo popsat zkušenost českých migrujících za prací do Velké Británie. Předmětem výzkumného šetření bylo zachycení životních drah mladých lidí se zaměřením na jejich partnerské strategie v kontextu migrace. Autorka uvádí, že zkušenost migrace významně figuruje v konceptualizaci vlastních životních drah. Zkušenost migrace ovlivňuje názory lidí na partnerství a stejně tak partnerství představuje významného motivátora k odchodu do zahraničí (kap. 6).
Partnerskými vztahy žen po ovdovění se ve svém výzkumu zabývala Jaroslava Hasmanová Marhánková. Studií, které se zaměřují čistě na jedince v postproduktivním věku, neexistuje v českém kontextu příliš. Autorka rozpracovala téma formou kvalitativního výzkumu, který realizovala biografickými rozhovory s ovdovělými ženami ve věkovém rozmezí 62 – 80 let. Ztráta partnera pro tyto ženy znamenala traumatickou událost, která jim zásadně redefinovala každodenní realitu, zároveň s sebou přinesla řadu nových možností a seberealizace. Participantky výzkumu zaujímaly k hledání nového partnera spíše negativní postoj a vstupu do dalšího manželství se bránily. Ženy se distancovaly od břemena péče, které souvisí s genderovým kontraktem manželství. Místo toho raději udržovaly s mužem přátelský vztah, který pro ně symbolizoval fakt, že měly svoji spřízněnou duši. Výzkum ukázal, že uzavírání nových partnerství se v pozdějším věku liší, aktéři k němu přistupují se zcela jinými očekáváními a investicemi (kap. 9).
Závěrem
Kniha Proměny partnerství je koncipována sociologickou perspektivou životních drah a často se v ní řeší otázka standardizace a destandardizace života v soudobé české společnosti. Standardizaci a destandardizaci tematizoval jako první německý sociolog Ulrich Beck v části své knihy Riziková společnost. Autor v knize mimo jiné polemizuje nad tím, jestli v současné společnosti dochází ke standardizaci nebo destandardizaci životních biografií. Podle něj ke standardizaci životní biografie dochází, což úzce souvisí s individualizací. Individualizace, typická pro moderní společnost, vydává lidi na pospas vnějšímu řízení a standardizaci. Životní situace jsou takového charakteru, který ze své podstaty směřuje k závislosti na institucích, společenský systém pomocí svých praktik ustanovuje regulace a strukturuje život jedinců. Beck ukazuje, že individualizace vede ke standardizaci biografie, nikoliv k destandardizaci. [Beck, 2004]
Proměny partnerství svým obsahem spadají do oboru sociologie rodiny a s ohledem na to, je zapotřebí zmínit jméno sociologa Iva Možného, který u nás patří mezi průkopníky tohoto oboru. Koncem 90. let publikoval Možný teoretickou publikaci Sociologie rodiny, která je přehledem o stavu a vývoji sociologických teorií rodiny. Možného publikace je koncipována jako příručka, určená okruhu profesionálních pracovníků, kteří se zabývají problematikou párového soužití, výchovy, vztahu rodinného a veřejného života. [Možný, 1999] Mapováním partnerského chování mohou Proměny partnerství významně přispět k pochopení sociologických teorií rodiny v praxi.
Kniha Proměny partnerství rozpracovává témata, jejichž přínos spatřuji zejména v tom, že čtenáři ukazují, jak lze empiricky aplikovat sociologickou perspektivu životních drah. Již po prostudování první části je patrné, že kniha čtenáři naznačuje, jak jsou spolu jednotlivé životní události propojeny a že vstupy jedinců do těchto událostí ovlivňují trajektorie vstupů budoucích a tím je formována jejich životní dráha. Takové uvažování dále rozvíjí druhá část knihy, empirické studie v ní obsažené se zaměřují na proměny konkrétnějších podob životních událostí. Kniha může efektivně posloužit jako inspirace pro hledání nových témat kvalitativních výzkumů, které lze realizovat právě optikou perspektivy životních drah.
Literatura
BECK, Ulrich. 2004. Riziková společnost. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-86429-32-6.
HASMANOVÁ MARHÁNKOVÁ, J. a kol. 2012. Proměny partnerství. Životní dráhy a partnerství v české společnosti. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 978–80–7419–050–6.
MOŽNÝ, Ivo. 1999. Sociologie rodiny. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 80-85850-75-3.
Britský profesor sociologie Anthony Giddens je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejcitovanějších žijících sociologů vůbec. Je autorem několika desítek knih. Proslavil se zejména díky své teorii strukturace společnosti a bádáním o modernitě a globalizaci. Je také významným autorem přehledových učebnic Sociologie. Jeho publikace, která je předmětem této recenze, vydaná v originále v roce 1992 pod názvem The Transformation of Intimacy, Sexuality, Love and Eroticism in Modern Societies, se objevuje v českém překladu od Iva Možného až v roce 2012, tedy s dvacetiletým zpožděním.
Jak je zřejmé z názvu, dílo nabízí vhled do intimních vztahů, které jsou součástí každodenního života a které se dynamicky proměňují. Kniha je přehledně rozvržena do deseti kapitol a je „určena pro každého, kdo by měl chuť si ji přečíst“. Právě proto se autor snaží vyhnout odbornému slovníku a omezuje poznámkový aparát na minimum.
Ačkoliv se Giddens rozhodl psát o sexu, později zjistil, že píše současně i o lásce, která je zároveň neoddělitelná od genderu. V díle sleduje společenské změny na několika úrovních, zejména na úrovni diskurzu v oblasti intimity, mapuje vývoj sexuality, partnerských vztahů, vztahů mezi rodiči a dětmi, a také se věnuje transformaci genderových rolí.
Sex, láska… ale kde je gender?
V oblasti sexuality vychází zejména z myšlení Michela Foucaulta a jeho díla Dějiny sexuality. Zaměřuje se na období devatenáctého a začátek dvacátého století, kdy byla sexualita rozvíjena jako veřejné tajemství. Začali se objevovat odborníci, kteří vytvářeli různé texty, manuály a výzkumy na toto téma. Informace o sexu byly takto zpřístupňovány a ustanovovalo se normální a deviantní chování, což mělo vliv na podobu moderních institucí. Také se vytvářely nové diskurzy týkající se této oblasti. Přestože Giddens tvrdí, že se nesnaží o kritiku Foucaultova díla, nevyhne se jí. Připouští, že Dějiny sexuality představují klíčové otázky, na které v jeho době nikdo nepomyslel, ale zároveň obsahují i zásadní nedostatky zejména ve filozofických postojích a historických předpokladech. Foucaultovi vytýká i to, že zdůrazňuje příliš sexualitu na úkor genderu, že jeho diskuse zůstává pouze na úrovni diskurzu a také kritizuje nezačlenění konceptu romantické lásky do jeho úvah (s. 27-45). Právě Foucault je v publikaci poměrně často citován. Přestože jsem si vědoma, že je jeho dílo v této oblasti zkoumání jistě neopomenutelné, myslím si, že prostor, který mu Giddens v díle věnuje je až příliš široký, což může být na úkor jeho vlastních myšlenek.
Další proměny sexuálního chování ukazuje autor na výzkumu Alfreda C. Kinseyho z roku 1948 a na studii Lilian Rubinové z roku 1989, která mapovala historii sexuálního chování dvou generací. Zdůrazňuje, že ještě do nedávna platil dvojí standard při posuzování ženského a mužského chování, kdy platilo, že slušné ženy neměly různorodé sexuální zážitky, jejich ctnost byla odvozena od schopnosti odolávat erotickému pokušení a také existovaly institucionální mechanismy, které tuto vlastnost hlídaly. U mužů se naopak předpokládalo, že k rozmanitému životu, potažmo i ke zdraví potřebují bohatší sexuální život, více milenek apod. Přestože dnes spěje svět podle Giddense k celkové rovnosti mezi partnery, dvojí standard pro muže a ženy stále zcela nevymizel (s. 18-26).
A.Giddens: Proměna intimity: sexualita, láska a erotika v moderních společnostech
Romantická láska
To, co autor považuje za stěžejní v oblasti společenských změn týkajících se intimity, je koncept romantické lásky (romantic love), který způsobil změnu diskurzu. Tento koncept vznikal od konce osmnáctého století a představoval určitou svobodu při volbě partnera. V předmoderní Evropě se totiž sňatky uzavíraly s ekonomickým záměrem, nikoliv však na základě vzájemné přitažlivosti. Pro romantickou lásku bylo typické, že převažoval cit nad sexuální vášní a jednalo především o psychickou komunikaci spojenou se souzněním duší. V této souvislosti došlo k vytvoření domova, který byl vlivem industrializace místem odděleným od zaměstnání a stal se prostorem pro intimitu, kde dominovaly zejména ženy. Také se omezila velikost rodiny spolu s vývojem antikoncepce a na dítě byla soustředěna větší pozornost a věnovala se mu větší péče. Žena už nemusela zažívat neustálý koloběh těhotenství a strachu ze smrti plynoucí z porodu (s. 47-58).
Všechny tyto jevy pak byly integrovány do společenského statusu žen, kdy se začal rozšiřovat dvoupohlavní model aktivit a citů. Rozšíření konceptu romantické lásky se podílelo spolu s ostatními změnami na podobě manželství i dalších kontextů osobního života. Partnerství spojované s romantickou láskou mělo trvat navždy, avšak realita se lišila. Právě svatba představovala pro ženy dlouhá léta významný mezník v jejich biografii, neboť znamenala osamostatnění se od rodičů. Až poslední generace žen (tj. narozených od 60. let, 20. století) je emancipována a může se postavit na vlastní nohy, aniž by se musela provdat (s. 63-64). Avšak spolu s emancipací žen se začalo stále více hovořit o tzv. krizi mužství, kdy role muže ve společnosti už nemá tak jasné charakteristiky, jako měla dříve. Při této problematice vychází Giddens z Goldberga, podle kterého je představa, že existují privilegia maskulinity mýtus. Naopak, na muže je vyvíjen tlak a jsou nuceni hrát podle pravidel, která však sami často nechápou. Očekává se od nich něco, po čem sami netouží, např. role živitele, kdežto ženy se mohou v rámci emancipace vzepřít od svých tradičních rolí (s. 158-160). Právě otázky týkající se krize mužství jsou v posledních letech dle mého názoru velmi nosným tématem, v knize však postrádám nějaké konkrétnější stanovisko autora, které by vyjádřilo jeho vlastní postoj k této z mého pohledu velmi zajímavé problematice.
V současnosti se pak spíše než o romantické lásce hovoří podle Giddense o tzv. spolu plynoucí lásce (confluent love). Ta představuje vyrovnanost ve vztahu u obou v páru, kdy jsou si partneři vědomi toho, že jejich cit nemusí trvat věčně. Tento vztah nemusí být nutně heterosexuální a jeho jádrem je sexualita, založená na předchozích zkušenostech (s. 72-73).
Změna na poli sexuality, vztahů i postojů
Sexualita, která spolu s pokrokem ve vědě dosáhla téměř úplné autonomie (kdy lze nejen početí zabránit skrze antikoncepci, ale i ho pomocí asistované reprodukce způsobit), ovlivnila nástup tzv. plastické sexuality (plastic sexuality). Tj. Giddensův termín pro sexualitu, která není spojována pouze s reprodukcí, ale souvisí i s tělesným požitkem. Právě to bylo předpokladem pro sexuální revoluci, jež vedla k otevřenosti v diskusích o sexualitě a k nové terminologii, což reorganizovalo různé oblasti sociálního života. Spolu s tím se změnil i postoj k homosexualitě, která začala být více tolerována, než tomu bylo dříve, avšak heterosexuální manželství je stále vnímáno jako normativní životní způsob. (s. 38, 45).
Změnou prošly nejen partnerské vztahy, ale transformovala se i povaha příbuzenských svazků. Dříve bylo příbuzenství zakládáno na základě biologických či manželských vazeb. Nukleární rodina se v moderní společnosti osamostatnila vlivem rozvoje moderních institucí, Giddens však odmítá, že by zůstala ve své izolaci. Začala spíše tvořit nové podoby, např. takzvanými „sešívanými“ rodinami, kde vyrůstají děti z předchozího manželství v nově založeném svazku. Na vztah mezi rodiči a dětmi je v moderní společnosti kladen obrovský důraz, na rozdíl od tradiční společnosti, neboť je známo, že zážitky či traumata z dětství se pak promítají do života v dospělosti (s. 106-109).
Právě v této oblasti autor velmi často vychází z Freuda a jeho pojetí sexuální identity, ale i z jiných soudobých teorií sexuality. Ilustruje na nich důležitou roli rodičů, zejména matky, jejíž dominance má pro obě pohlaví zásadní psychologické důsledky. V této souvislosti se často hovoří o potížích mužů s intimitou, což je v psychologické rovině výsledkem především dvou věcí – rozpolceného pohledu na ženy, jehož původ lze vysledovat až u nevědomého uctívání matky, i v neúspěchu v emočně podložené naraci vlastního já. Ovšem každá taková generalizace musí být podle autora specifikována. Potíže s intimitou se neomezují jen na muže (s. 140-142).
Rodiče, kteří svým potomkům škodí, verbálně či fyzicky, nazývá Giddens toxickými rodiči (toxic parents). Ti způsobují svým dětem traumata až do dospělosti, což se následně promítá do jejich identity (s. 115-116). Právě interpretace vlastního já se v moderním světě pak zcela problematizuje. Základním rysem moderní společnosti je totiž otevřený charakter vlastní identity a reflektovaná povaha těla. Vlastní já je reflexivním projektem (self as project) – tj. zkoumání toho, kdo jsem, které vychází z minulosti, současnosti i budoucnosti. Odrazem sebe sama a vlastního já se stává lidské tělo, které je integrováno do určitého životního stylu. Existuje nárok na dokonalejší tělo, který je pak vyšší u žen. To způsobuje, že jsou to ženy, kdo je častěji ohrožen nemocemi, jako je anorexie a bulimie. Dnešní společnost se zdá být posedlá tělesností. Jedinec tak musí zařadit fyzický vzhled, sexualitu, a identitu do kontextu sociálních změn, čelit jim a vyrovnat se s nimi (s. 40-42). Právě Giddensovy úvahy týkající se reflexivity vlastního já a jeho zasazením do společnosti mi připadají velmi zdařilé. Autor se při nich opírá o empirické poznatky, kdy se zaměřuje jak na genderové a historické hledisko, tak i na etické aspekty.
V knize se autor dále věnuje sexuální závislosti, která je v posledních letech léčena stejně jako závislosti spojené s chemickými látkami a nutkavým chováním. Samotné označení závislost bylo používáno až od devatenáctého století a neslo v sobě mocenský aspekt. Závislý člověk je nepřizpůsobivý a není schopen přijmout vlastní úděl. Podle Giddense, který vychází v této oblasti zejména z autorů, kteří píší psychoterapeutické příručky, se jedná se o obranou reakci. Je to únik vlastního já, způsob jak se člověk vyrovnává s břemenem dnešní nejistoty a pocitem neschopnosti ovlivnit svou vlastní budoucnost. Jde o přiznání nedostatku vlastní autonomie. I v této oblasti společenského chování vidí Giddens posun. V tradiční době byl totiž „sukničkář“, tedy člověk závislý na sexu, brán jako dobrodruh, který představoval výzvu nejen pro každou ženu, ale i pro celý systém regulace sexuality. Byl to někdo, kdo kultivuje sexuální rozkoš. Dnes jde podle autora spíše o člověka, který hledá adrenalin ve světě plném příležitostí bez ohledu na pohlaví (kap. 5).
S tématem závislosti souvisí i koncept tzv. spoluzávislosti, kterému Giddens věnuje samostatnou kapitolu (kap. 6). Spoluzávislá osoba je podle autora psychicky vázaná na svého partnera. Ve vztahu hledá pocit ontologického bezpečí a potřebuje jiné, aby vymezili jejich potřeby. V závislém vztahu pak lidé podřizují identitu tomu druhému, nebo prožívají strnulé rutiny, které se brání otevřít tomu druhému a mají za následek genderové nerovnosti. Jedná se o vyústění toho, že moderní svět je plný změn a jedinec hledá jistoty v partnerských vztazích. Právě pasáže, které se týkají partnerských vztahů v moderním světě plném změn, jsou dle mého názoru velmi zdařilé a nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. Autor při nich spojuje společenské důsledky modernity, které se týkají nás všech, s individuem a jeho psychikou.
Dnešní vztahy jsou však oproti tradiční době podle Giddense více demokratické a otevřené. Partneři mají stejná práva a povinnosti, ale může mezi nimi zároveň panovat autorita, která je založena na respektu. I s dětmi se dnes jedná jako s budoucími dospělými, jež mají svá práva a povinnosti. Demokratická aspirace však nemusí znamenat rovnost zdrojů, jak autor zdůrazňuje, ale orientaci směrem k této rovnosti. Avšak všeobecná demokratizace veřejné sféry, nejen na úrovni národního státu, vytváří základní podmínky i pro větší rovnost v oblasti osobních vztahů (s. 193 -200).
Plusy i mínusy
Při uchopování tématu intimity Giddens využívá pro své závěry a argumentaci rozsáhlý okruh zdrojů, a to nejen odborných, ale také těch, které jsou určeny laikům, např. beletrii, různé příručky o partnerství, příběhy z filmů apod., které činí dílo čtivější a zároveň prakticky ilustrují zmiňované koncepty a tvrzení. Avšak někteří náročnější čtenáři by mohli mít k použité literatuře výhrady a to z toho důvodu, že výběr těchto zdrojů je velice nejednotný, kdy se místy Giddens opírá o přední klasické vědce, jako jsou např. Foucault či Freud, a na druhou stranu pak uvádí ne příliš známé autory beletrie, filmů apod., kteří nejsou pro dané téma vědecky relevantní a čtenáři se není vždy objasněno, proč si autor vybral zrovna daný zdroj informací. V knize chybí v některých pasážích i aktuálnější zdroje literatury, např. novější výzkumy a současná data týkající se partnerství a sexuality.
Při četbě Giddensovy knihy jsem také měla v některých kapitolách problém i s tím, že autor své závěry často generalizuje – např. genderové role mužů a žen v souvislosti s intimním vztahem, což však někdy působí, až příliš „zjednodušeně“ vzhledem ke komplexnosti reality.
Celkově je však dílo velmi čtivé, a pokud čtenář očekává, že díky němu získá kvalitní základ pro obecný přehled o daném tématu, neměl by být zklamán. Avšak pro detailnější vhled do této problematiky by měl zvolit i jiné zdroje literatury. Rozvíjející informace v souvislosti se socio-historickými proměnami intimity, kterých se Giddens dotýká v počátečních kapitolách, může poskytnout např. již zmiňovaný Michael Foucault v třísvazkovém díle Dějiny sexuality. O oblasti komunikace a lásky, o které Giddens pojednává ve třetí kapitole s názvem Láska, oddanost, čistý vztah, pojednává velmi detailně i Niklas Luhmann v díle Láska jako vášeň. Další užitečné publikace rozvíjející témata v recenzované knize mohou být i díla Nadvláda mužů od významného sociologa a filozofa Pierra Bourdieu, a to především v oblasti genderu, který se objevuje ve všech kapitolách Giddensova díla. A za pozornost v souvislosti s recenzovanou publikací stojí i dílo Zygmunta Baumana Tekutá láska, ve které Bauman Giddensovy Proměnyintimity často cituje a detailněji je rozvádí zejména v oblasti lásky v moderních společnostech.
Jak již bylo zmíněno v úvodu recenze, v českém překladu se kniha dostává do rukou čtenářů až po dvaceti letech od doby, kdy byla vydána v originále. Přesto je svým obsahem stále vcelku aktuální, avšak v některých částech knihy by bylo vhodné témata doplnit o současná data a zdroje literatury. Cíl, který si Giddens stanovil, a to napsat knihu určenou pro široké spektrum čtenářů, včetně laiků, dle mého názoru splnil. Kniha působí celkově velmi srozumitelně, a jak již bylo řečeno výše, poskytuje výborný základ pro přehled v oblastech intimity, vývoji sexuality, partnerských vztazích, vztazích mezi rodiči a dětmi, i ohledně transformace genderových rolí. Avšak vzhledem k množství probíraných témat autor často zobecňuje a proto bych čtenářům, kteří mají zájem o hlubší vhled do oblasti intimity a jejích proměn, doporučila sáhnout i po rozšiřujících zdrojích literatury.
Literatura:
GIDDENS, Anthony: Proměna intimity: sexualita, láska a erotika v moderních společnostech. 1.vyd. Praha: Portál, 2012, 215 s., IBSN: 978-80-262-0175-5.
Ve společné publikaci Nejisté vyhlídky. Proměny vědecké profese z genderové perspektivy otevírají autorky Marcela Linková, Kateřina Cidlinská, Hana Tenglerová, Marta Vohlídalová a Alice Červinková stále častěji kladenou otázku genderové rovnosti ve vědě [1]. Jejich motivem k vytvoření takto laděné publikace je především neuspokojivý stav české vědy. Ten spočívá v přetrvávání genderových stereotypů zaměřených proti účasti žen na vědecké práci. Projevem těchto stereotypů je mizivé zastoupení vědkyň v určitých disciplínách a v rozhodovacích pozicích.
Autorky pro své analýzy využívají rozhovory a skupinové diskuze s vědkyněmi a vědci provedené v rámci aktivit Národního kontaktního centra – ženy a věda. Jedná se o rozhovory s vědci a vědkyněmi z různých vědeckých disciplín a různých věkových kategorií. Autorky rozlišují mezi přírodními a humanitními vědami a mezi mladou, střední a starší generací vědců. Rozhovory následně analyzují podle konceptu epistemických životních prostorů [2] představeném v rámci komparativního evropského projektu zaměřeného na akademickou práci „Knowing and Living in Academic Research. Convergence and Heterogeneity in Research Cultures in the European Context“, kterého se účastnilo Rakousko, Česká republika, Finsko, Slovensko a Velká Británie.
Obecně jsou epistemické životní prostory chápány jako „výzkumníkovo individuální nebo kolektivní vnímání a narativní rekonstrukce struktur, konceptů, racionalit, aktérů a hodnot, které formují, řídí a omezují jejich potenciální jednání“ (Felt, Fochler 2010:4, přeložila H. Novotná). Jednoduše bychom je nazvali jako vnímání vlastní pozice výzkumníka v rámci vědy a v rámci společnosti, které následně formuje jeho další jednání. Epistemické životní prostory jsou obecně charakterizovány pěti navzájem provázanými dimenzemi: epistemickou, prostorovou, časovou, sociální a symbolickou. Ve výzkumech využívajících tento koncept je ale běžné, že se jejich autoři pohybují pouze v rámci některých z uvedených dimenzí. Autorky uvádějí, že se ve své práci zaměřují především na symbolickou, prostorovou a sociální dimenzi epistemických životních prostorů vědců, bohužel ale koncept blíže nevysvětlují a neuvádějí, v jakém smyslu v jednotlivých dimenzích pohybují.
V rámci analýz si autorky kladou za cíl představit, jakým způsobem se genderový řád promítá do fungování vědeckého prostředí. Publikace se tedy věnuje srovnání kariérních plánů vědců a vědkyň, akademické mobilitě, slaďování práce a rodičovství, ale též mediální prezentaci vědců a vědkyň a vědním politikám týkajícím se genderové rovnosti. Kniha je určená širokému publiku, především ale samotným akademikům a tvůrcům vědních politik, a jako taková se také musí číst. Autorky jejím prostřednictvím chtějí především podnítit ke genderově citlivým úvahám a přispět ke zvýšení pozornosti vůči genderovým vztahům na pracovištích. Vzhledem k cílům, které si autorky kladou, je tedy nasnadě dodat, že publikace poskytuje především úvodní vhled do probíraných problematik, ale k hlubšímu porozumění problémům by bylo třeba dalších analýz.
Nejisté vyhlídky. Proměny vědecké profese z genderové perspektivy (SLON, 2013)
Ekonomie příslibu: pracovní nejistota a gender na počátku vědecké dráhy
V první studii s názvem „Ekonomie příslibu: pracovní nejistota a gender na počátku vědecké dráhy“ (str. 51-80) reflektují autorky Kateřina Cidlinská a Marcela Linková představy mladých akademiků o jejich kariérní budoucnosti. V první části textu se autorky dále zabývají kontextem a konceptualizací profesních drah. Druhá část textu se zabývá analýzou plánů vědců a vědkyň z hlediska autenticity jejich práce a rovnováhy mezi jejich pracovním a soukromým životem. Analýza je založena na kvalitativních hloubkových rozhovorech, které byly provedeny v rámci výzkumu KNOWING a v rámci aktivit Národního kontaktního centra- ženy a věda. Cidlinská a Linková docházejí ke zjištění, že kariérní plány mladých vědců jsou velmi genderované. Muži zpravidla aspirují na samostatné vedoucí pozice a ženy na střední výzkumné pozice. Autorky se ale bohužel nezmiňují o tom, zda k tomuto jevu dochází pouze v určitých vědeckých dispcilínách a nebo napříč všemi disciplínami. Rodina dle Cidlinské a Linkové ovlivňuje epistemické životní prostory vědců v tom smyslu, že muži zvažují více finanční stránku svého povolaní a ženy zvažují možnosti jak jej skloubit s péčí o domácnost. Plánování budoucnosti je tedy, dle autorek, genderově podmíněné podle společensky dostupných rámců. Kariérními volbami vědců a vědkyň jsou tato očekávání pak ještě více utvrzována. Navíc se dle závěrů výzkumu vzhledem k nejistotě stálosti zaměstnání věda mění z poslání na práci.
V rámci analýzy autorky zjistily, že v epistemických životních prostorech vědců a vědkyň je jakousi normou nejistota pracovního místa a trvalá pozice je tak vnímána spíše jako nadstandard. Odchod je vnímaný jako neustále přítomná varianta vynucená nejistotou. Autenticita podle vědců a vědkyň znamená soulad mezi prací, kterou se zabývají, a prací, kterou by se chtěli zabývat. Je součástí každodenní vědy v protikladu k vědě na vyšších pozicích, která podle vědců autenticitu kompromituje. Muži se dle autorek vyznačují soutěživostí, prvenstvím a ambiciózností. V jejich plánech je však kontradiktorní, že mají zájem o vedoucí pozice, ale zároveň ve své práci považují za nutnou právě autenticitu. Ženy naopak vyjadřují genderově typické plány spojené s nižší pozicí v týmu. Volí tak genderově typickou odpověď a nevstupují na vedoucí pozice. Autenticita podle žen spočívá v radosti z dělání každodenní vědy. Podle Cidlinské a Linkové tyto odpovědi odrážejí genderové nastavení podmínek uvnitř institucí a zvnitřňování genderových stereotypů vědci. Systém, jednoduše řečeno, nahrává těm, kteří představují určitý charakterový typ, který splývá s obvyklou představou o maskulinitě: soutěživost, ostré lokty, jasné představy o postupu. To ale není možné u žen, protože je u nich předpokládaná ochota dělat kompromisy v kariéře kvůli péči o rodinu, a tak mají menší vyhlídky na kariérní postup.
Nesnesitelná lehkost mobility: osobní a profesní biografie začínajících vědců a vědkyň
Ve druhém příspěvku „Nesnesitelná lehkost mobility: osobní a profesní biografie začínajících vědců a vědkyň“ (str. 81-98) reflektuje Alice Červinková, jak se vědci pohybují v mezinárodním prostoru. V rámci analýzy se Alice Červinková zaměřovala na pohyb vědců z genderové perspektivy. Těžiště jejího zkoumání přitom spočívalo ve vzájemném ustavování osobního a profesního života. Studie vychází z kvalitativních individuálních rozhovorů, rozhovorů v párech a ze skupinového interview s vědci, kteří pobývali určitou dobu v zahraničí. Mobilita se v současnosti stala pevnou složkou akademické dráhy vědců a vědkyň, ale zároveň působí tak, že zneviditelňuje péči o rodinu tím, že ji nebere v úvahu. Následně pak nemožnost mobility vyřazuje ženy z postupu v akademické kariérní dráze. Autorka dochází k závěru, že na mobilitu má vliv partnerství vědců, přičemž je pro mobilitu příhodnější partnera nemít. Genderování akademické mobility je významné především v souvislosti s rodičovstvím akademiků: muži akademici cestují častěji než ženy. Mobilita v životech akademiků také vytváří nové situace, jako je situace vázaného stěhování či vázaného setrvání. Vázané stěhování je situace, kdy výhody spojené s migrací jednoho z partnerů převyšují ztráty toho druhého. Oba partneři poté migrují, i když na tom jeden z nich tratí (str. 87). Vázáné setrvání naopak „popisuje situaci partnera, který se rozhodne neemigrovat, protože nevýhody, které by z migrace plynuly pro druhého partnera, jsou příliš vysoké“. Oba partneři pak zůstávají v původní lokalitě. (str. 89) Poslední situací, ke které dochází v důsledku migrace, je oddělené partnerství (viz str. 91-93). Všechny tyto situace jsou ale většinově vnímány jako dočasné, tj. trvající pouze dobu nutnou k zahraniční stáži, a výběr lokality partnera se odvíjí i od nevědeckých faktorů, jako je například možnost dojíždět na pravidelnější návštěvy. V důsledku toho jsou pro ženy rodinný život a mezinárodní mobilita v podstatě dva vylučující se projekty. K tomu dochází hned z několika důvodů. Ženy přikládají menší význam své kariéře a tak jsou ochotny se v rámci mobility přizpůsobit svému partnerovi a častěji ho tedy také následují do zahraničí. Druhým významným důvodem je, že mobility se často nemůže zúčastnit celá rodina a ženy nejsou ochotny opustit své děti a jet na stáž bez nich. Návrat je v případě akademické mobility konstruován také jinak než v běžném životě. Je chápán jako „dočasné uzavření akademické mobility, ale rozhodně nepředstavuje její samozřejmé završení.“ (str. 94-95) Mobilita je tak v práci akademika stále přítomná.
Vědkyně mezi dvěma mlýnskými kameny: o podmínkách kombinace pracovního života a rodičovství ve vědecké profesi
V následující studii Marty Vohlídalové „Vědkyně mezi dvěma mlýnskými kameny: o podmínkách kombinace pracovního života a rodičovství ve vědecké profesi“ (str. 99-126) je čtenáři poskytnut obraz akademického prostoru, který není slučitelný s životními drahami žen, protože je založený na ryze maskulinním kariérním postupu, a tak neposkytuje prostor pro pečovatelské závazky žen. Analýza Marty Vohlídalové je založena na kvalitativních rozhovorech s 16 akademickými páry a jednom skupinovém interview. Ve své práci se soustředí především na nastavení vědeckého pracovního prostředí, institucionální normy a podmínky rodičovství a na ideologie v rámci partnerství akademiků. Tyto aspekty podle autorky vymezují epistemické životní prostory vědců. Autorka upozorňuje na to, že při současném nastavení vědy je profese vědce neslučitelná s mateřstvím, neboť je ideál vědy založený na lineární, kontinuální kariéře a vyznačuje se velkým pracovním vypětím. Vědci v rozhovorech vypovídali jak o rozpínavosti vědecké práce a její okupaci soukromého času, tak o nemožnosti přerušit vědeckou kariéru na delší dobu. Na druhou stranu je ale obecně mezi vědci tento problém individualizován a tedy vnímán jako otázka schopností jednotlivců.
Autorka v rámci analýzy ideologií partnerství identifikovala jak egalitární, tak tradiční páry, přičemž i v párech akademiků stále převládají tradiční partnerství. Egalitární páry se vyskytují hlavně u mladší generace, kdežto tradiční partnerství je prostoupeno všemi generacemi i přesto, že pro ženské kariéry je příhodnějším právě partnerství egalitární. V rámci tradičního partnerství je kariéra žen trvale ohrožována (např. stěhováním za partnerem). Ženy také zpravidla dosahují nižší seniority než muži. Ženy toto ohrožení ale nevnímají jako závažný problém a považují jej za téměř přirozený řád. Příspěvek Marty Vohlídalové tak upozorňuje na tenzi mezi profesními a soukromými požadavky kladenými na vědkyně. Vědkyně se mají snažit vyhovovat v co největší míře mužskému modelu vědecké kariéry vyznačujícím se svou linearitou a extrémním pracovním nasazením. Na druhou stranu jsou na vědkyně také kladeny vysoké nároky spojené s jejich ženstvím a mateřstvím. Vědkyně se tak ocitají mezi dvěma pomyslnými mlýnskými kameny, které představují výše zmíněné hodnotové systémy: hodnoty spojené s vědeckou kariérou a hodnoty spojené s mateřstvím.
Věda jako mužská záležitost aneb mediální realita českých pop-novin
Příspěvek Hany Tenglerové „Věda jako mužská záležitost aneb mediální realita českých pop-novin“ poskytuje jak kvantitativní, tak kvalitativní analýzu čtyř českých významných deníků (Lidové noviny, MF Dnes, Právo, Hospodářské noviny) z roku 2009. Autorka identifikovala 212 článků promlouvajících o vědcích a vědkyních a 412 promluv o vědcích a vědkyních. V rámci kvantitativní analýzy tiskovin Hana Tenglerová zjistila, že poměr výskytu vědkyň oproti výskytu vědců v tisku je 1:5. Vědkyně se nejčastěji objevují v zájmových rubrikách a vystupují především jako informátorky. Vědci přitom zpravidla vystupují jako autority a experti a objevují se na úvodních stranách novin. I přesto, že jsou jejich promluvy zpravidla kratší než promluvy vědkyň, zaujímají promluvy vědců trojnásobně větší prostor. Z této analýzy podle autorky tedy vyplývá neviditelnost vědkyň v českých pop-novinách. Dle mého názoru je ale možné, že tato neviditelnost vědkyň v pop-novinách není způsobena stereotypní politikou tisku, ale přímo odráží realitu české vědy. V rámci kvalitativní analýzy pak autorka identifikovala tokenistické strategie označování vědkyň. Vědkyně jsou jejich prostřednictvím prezentovány jako token, tedy jako odchylky od normy vědy jakožto mužské záležitosti. Tyto strategie se projevují tak, že v popisech vědkyň je místo jejich vědeckého zaměření často poukazováno na atributy stereotypně připisované ženám, jako je jejich vzhled, věk, mateřství či nízké pozice. Právě odkazy na mateřství nejčastěji odvádějí pozornost od jejich odbornosti. Je paradoxní, že v případě vědců odkazy na otcovství naopak dodávají na důstojnosti a patřičnosti osoby vědce a otcovství často působí jako forma inspirace, která vědce vede k ještě lepším výkonům. Podle Hany Tenglerové tedy prostřednictvím pop-novin dochází k přehlížení přínosu žen vědě a snižování jejich statusu a významu. Na širší úrovni pak dochází k utvrzování, reprodukci a naturalizaci přestav o dělbě rolí mezi muži a ženami a o jejich postavení ve společnosti. Tyto prezentace poskytované médii jsou pak významné především proto, že mají významný vliv na očekávání a aspirace lidí, a proto, že jejich prostřednictvím může docházet k reprodukci a prohlubování nerovného postavení mužů a žen.
V pasti dějin: křižovatky feminismu a neoliberalismu v evropské politice genderové rovnosti ve vědě
V rámci poslední analýzy s názvem „V pasti dějin: křižovatky feminismu a neoliberalismu v evropské politice genderové rovnosti ve vědě“ (str. 148-173) se Marcela Linková zaměřuje na evropskou genderovou politiku ve vědě od 90. let 20. století do současnosti. Autorka v textu vykládá snahy o zhmotnění otázek genderu ve vědních politikách, jeho vývoj v čase až do „zakopání pozic“, kdy ani jedna ze zúčastněných stran není schopna prosadit svoji vizi. Marcela Linková v textu také upozorňuje na to, že v České republice není žádný program podpory genderové rovnosti ve vědě. Pokud se otázka genderové rovnosti ve vědě objevuje, je to především na úrovni EU a je spojována především s ekonomickými aspekty marnění ženského potenciálu. Budování genderově rovné vědy je tak uznatelné především jako součást rozvoje evropské konkurenceschopnosti a inovativnosti. Neobjevuje se však jako samostatná hodnota pro dělání kvalitní a společensky odpovědné vědy.
Jaká je tedy česká věda?
Publikaci autorky uzavírají návratem k tématům popisovaným v rámci jednotlivých studií a nastiňují možné budoucí implikace genderové nerovnosti ve vědě. Podle autorek proti sobě stojí představa vědy jako povolání, kterému je nutné se cele oddat, a nové chápání vědy jako zaměstnání, které se objevuje především v důsledku zvyšování nejistoty a požadavků na flexibilitu v práci vědců a vědkyň. Vědecká práce je postavena na maskulinním kariérním modelu, kdy se předpokládá, že vědec nemá žádné další závazky a může nastoupit lineární kariérní dráhu. Ženy tomuto požadavku ale nevyhovují vzhledem k závazkům, které pro ně vyplývají z norem svázaných s rodičovstvím. Dalším silně genderujícím aspektem vědecké práce je norma mobility. Jelikož je vědecké kariéře žen většinou přikládána menší důležitost a pro valnou většinu z nich neexistuje možnost, aby se jejich mobility účastnila celá rodina, dochází k tomu, že následují svého partnera nebo se mobility neúčastní. V obou případech tak opět snižují svoje šance uplatnit se ve vědě. Vzhledem k odlišné míře pracovního nasazení vědců a vědkyň dochází také ke změně vnímání kvality, která je v důsledku toho připisována mužům. Ačkoliv se zde jedná o velmi závažné otázky, které by měly být řešeny v rámci vědních politik, v českém prostředí naprosto absentují. Otázky genderování vědy jsou pak řešeny především v rámci Evropské unie, ale především v ekonomickém kontextu.
Publikace Nejisté vyhlídky. Proměny vědecké profese z genderové perspektivy naprosto splňuje cíle, které si autorky kladou a poskytuje tak úvodní vhled do problematiky genderu a vědy z mnoha odlišných úhlů. Autorky v závěru své analýzy spojují do jednoho obrazu důsledky genderových nerovností pro vědu, publikace tak nepůsobí i přes odlišná zaměření jednotlivých textů roztříštěným, ale spíše uceleným dojmem. Vzhledem k tomu, že je práce zaměřena na širší publikum, oceňuji čtivost a srozumitelnost, se kterou autorky své závěry předkládají. Mírným nedostatkem publikace je potom fakt, že autorky u jednotlivých výzkumů docela neupřesňují, s kým byly rozhovory prováděny. Z textu se nedozvíme, kolik vědců bylo dotazováno, jaká je jejich pozice, jak dlouho trvají jejich partnerství, ale ani jaké bylo zastoupení jednotlivých disciplín v analýzách. Jelikož publikace poskytuje spíše pesimistický obraz postavení žen v české vědě, považuji za vhodné vyjádřit naději, že budou naplněny cíle, se kterými byla publikace vytvořena a otázka genderové rovnosti ve vědě nabude na důležitosti.
Poznámky:
[1] Genderovými aspekty vědy se zabývá například Tereza STÖCKELOVÁ, Marcela LINKOVÁ a Dagmar LORENZ-MEYER v knize Akademické poznávání, vykazování a podnikání: etnografie měnící se české vědy. Tato otázka se ale v českém vědním diskursu objevuje stále častěji.
[2] Viz Felt, Ulrike (ed) (2009) Knowing and Living in Academic Research. Convergence and Heterogeneity in Research Cultures in the European Context. Prague: Institute of Sociology of the Academy of Sciences of the Czech Republic.
Literatura:
Felt, Ulrike, and Fochler, Maximilian (2010). Re-ordering Epistemic Living Spaces: On the Tacit Governance Effects of the Public Communication of Science. Department of Social Studies of Science, University of Vienna, October 2010. Accepted for publication in Weingart P. et al. (eds.): The ‘Medialisation’ of Science. Theoretical Reflections and Empirical Investigations. Yearbook of the Sociology of the Sciences. Dordrecht: Kluewer.
Felt, Ulrike (ed). Knowing and living in academic research: convergences and heterogeneity in research cultures in the European context. 1st ed. Praha: Institute of Sociology of the Academy of Sciences of the Czech Republic, 2009, 242 s. ISBN 978-80-7330-156-9.
Linková, Marcela. Nejisté vyhlídky: proměny vědecké profese z genderové perspektivy. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2013, 193 s. ISBN 978-80-7419-145-9.
Blízkost slov kultura a společnost, tak jak je vnímá laik jako jejich běžný čtenář či uživatel, je i pro sociologa pozoruhodná a musí se jí zabývat. Kultura je pro něj ale těžko uchopitelná améba plná komplexních procesů, časových sousledností, vysvětlení, jazyka, kolektivní reprezentace, mýtů a tradic. Mění se pozvolna či radikálně skokem, zcela jistě ale je výsledkem určitého sdíleného úsilí. Je stále reprodukována jednotlivými aktéry za pomoci hmotných artefaktů, které slouží jako evidence. Podstatný je zároveň ustálený znakový systém, jelikož kultura potřebuje prostředek ke svému přenosu. Pokusů o uchopení všech těchto elementů zná sociální a literární věda mnoho. Řada z nich byla výsledkem krize sociologie v 60. letech minulého století, kdy dochází k jejímu postupnému rozkladu, rozmělňování do dalších oborů společenských věd a reflexi postupů jiných disciplin. Dekonstrukce sociologie jako profesionální vědy se vyznačuje kritickým postojem k dosavadnímu konsensuálnímu přístupu ke studiu společnosti, což akcentují sociologové na obou stranách Atlantiku.
Zájem o kulturu se projevuje v mnoha rovinách a v prostředí mnoha skupin a škol. Jeden ze směrů se rodí v úsilí několika sociologů působících na půdě birminghamské univerzity. Mluvíme o něm jako o kulturálních studiích, která Andrew Milner v úvodu knihy Contemporery Cultural Theory situuje mezi dřívější britskou tradici literární kulturní kritiky, francouzský strukturalismus a kontinentální západní marxistické tradice. Na tomto podloží v roce 1964 v Birminghamu vzniká Centrum pro současná kulturální studia (CCCS) pod záštitou tří jmen – Richarda Hoggarda, Raymonda Williamse a Stuarta Halla, o jehož odkazu pojednává tento text. Ten ve studiu kultury obrací svoji pozornost k ideologii, tvorbě kulturní identity, subkulturám, populární a masové kultuře, mocenským vztahům či přenosu informace od jejího kódování tvůrcem po dekódování příjemci. V letech 1968 až 1979 se stává ředitelem institutu. Zpracovává Gramsciho koncepty hegemonie a ideologie, které se stávají jedním ze zdrojů touhy (Halla i kulturálních studií obecně) „odkrývat a demaskovat politické a mocenské praktiky, ideologické vlivy a zkreslení přítomné v každodenním životě“ (Balon, 2004: 59).
Program kulturálních studií je angažovaný a politický, nedůvěřivý vůči dominanci moci, obezřetný vůči produkci a cirkulaci vědění v kapitalistickém systému západní společnosti (z dobového hlediska je součástí státní politiky ve Velké Británii, když odkazuje k britskému křídlu Nové levice). Hall si vyvíjí svůj specifický pohled na svět odvolávající se k marxismu a podobně jako další strukturalisté a post-strukturalisté se obrací k jazyku a sémiotice (Saussure, Lévi-Strauss, Foucault, Eco, Bachtin, Derrida…). Jeho kulturalismus má zmenšit propast mezi „aktivním vědomím a relativně ‚danými‘ determinujícími podmínkami“ (Milner, 1994: 2), strukturalismus pak uznat přítomnost omezujících vztahů struktury. V roce 1980 Hall formuluje základní paradigmata kulturálních studií. Při definici kultury jako takové vychází z Williamsova dvojího pojetí kultury obsaženým v jeho práci Long Revolution: v tom prvním ji autor definuje jako „sumu dostupných popisů, skrze které společnosti dávají smysl a reflektují své běžné zkušenosti“ (Hall, 1980a); v tom druhém se kultura vztahuje k „sociálním praktikám…, kultura je celý způsob života“ (Hall, 1980a), a to ne v tom smyslu, že by kultura měla být jen praktikou nebo souborem více častých způsobů chování – kultura „souvisí se všemi sociálními praktikami a je sumou jejich vzájemných vztahů“ (Hall, 1980a).
Z analýzy kultury tak nejde vynechat ani ty sociální praktiky, které leží mimo náš zorný úhel, a její studium nutně musí být odhalováním skutečného uspořádání mající vliv na tyto praktiky (strukturální hledisko). Kultura tak není nutně jen to, co za ni většinou považujeme: umění, tradice, folklor, společenské chování, politika, výroba; rozkrýt její podobu ale můžeme za pomoci zkoumání řádu mezi těmito jednotlivými prvky. „Cílem těchto analýz je uchopit, jak jsou interakce mezi těmito praktikami a vzorky žité a zažívané jako celek, v jakékoliv dané době.“ (Hall, 1980a)
Stuart Hall
Pro Stuarta Halla je významný především způsob, jakým jsou lidem předkládány informace prostřednictvím médií. Zajímá ho, jakým způsobem je divák čte a jaký k nim zaujímá postoj. Poukazuje na to, že divák může chápat sdělení doslovně a zároveň si být vědom diskursivně dané konotace, a přesto sdělení dekódovat celkově opačně, jelikož informace může vstřebávat v určitém alternativním referenčním rámci a číst události opozičním způsobem(„To je případ diváka/divačky, jenž naslouchá diskusi o potřebě omezit platy, avšak jakoukoli zmínku o ‚národním zájmu‘ čte jako zmínku o ‚zájmu třídním‘.“ Hall, Kódování / dekódování, Teorie vědy). Subjektem Hallova zájmu je masová kultura konzumního kapitalismu, kterou kulturální studia vnímají jako „arénu souhlasu a odporu v boji o kulturní významy“ (Barker, 2004: 148). Můžeme tedy mluvit o politické koncepci populární kultury jako arény, ve které je zachovávána či naopak zpochybňována kulturní hegemonie. Z toho vyplývá, že populární kultura není záležitostí estetických hodnot, ale otázkou klasifikace a moci. Kulturálního vědce tak musí zajímat „žitá“ kultura ve smyslu vědění a jeho každodennosti, mimo jeho zájem stojí „vysoké umění“, tedy pokud se nejedná o způsob, jak je takové umění elitami předkládáno masám.
Hall je obvykle považován za nejvýraznější postavu kulturálních studií uvnitř i vně Velké Británie, ačkoliv sám trvá na tom, že birminghamský projekt kulturálních studií byl od svého počátku především výsledkem skupinového úsilí. Značnou měrou se ale o jeho rozvoj zasadil zejména díky vedoucí funkci zmíněného institutu, když zde za jeho působení ve funkci ředitele a vedoucího výzkumu došlo k největšímu rozmachu kulturácích studií.
Otázka kulturní identity
V úvodu jsme si řekli něco o pozadí Hallových kulturálních studií, pokud ale chceme porozumět jeho teoriím hlouběji, je třeba podrobněji rozkrýt, jakým způsobem jsou jím jednotlivé směry a inspirace uchopeny. To dobře ilustruje jeho práce The Question Of Cultural Identity, která nám poslouží i jako nástroj k dalšímu čtení. Jejím centrálním pojmem je nová forma individualismu moderní doby stojící na „nové koncepci individuálního subjektu a jeho identity“ (Hall, 1992b: 1). Hall netvrdí, že by individualismus nebyl běžnou skutečností už v předmoderní době, mluví ale o vytržení individua ze stabilních struktur a tradic. Zmiňuje tu velký řetěz bytí jako božskou danost věcí zakrývající smysl toho, že každý je ve skutečnosti suverénním individuem. Skutečné „objevení“ individuální osoby tak musel nastartovat vznik do té doby nových hnutí a koncepcí (v západním myšlení) jako protestantství (oproštění individuálního vědění od církevních institucí), renesanční humanismus, vědecké revoluce a zejména pak osvícenství (člověk jako racionální bytost, oproštěná od dogmat).
V době pozdní modernity však stojíme před novými koncepcemi moderního subjektu. Jeho fragmentace podle Halla není věcí odcizení, ale dislokace. V tomto ohledu můžeme mluvit o pěti sociálních teoriích (vychází přitom z Marxe, Freuda, Foucaulta, de Saussura a feminismu) jejichž důsledkem může být snaha o konečnou decentraci subjektu newtonovsko-karteziánské vědy, zároveň – a především – se pak jedná o poměrně pohodlné proniknutí pod povrch kulturácích studií, protože ty mnohé z následujících poznatků považují za své předpoklady, přestože se jedná o poměrně široký záběr několika odlišných směrů. Některými jsou proto kulturální studia považována za anti-disciplinu, které jde na prvním místě o jediné: zaměřit se na politické aspekty masové kultury.
V první řadě je třeba hovořit o tradici marxistického myšlení. V centru Hallova zájmu se ocitá zejména tvrzení, že „člověk vytváří historii, avšak jen na základě podmínek, které sám nevytvořil“ (Hall, 1992: 2). Marx se tu totiž podle strukturního marxistického myslitele Louise Althussera vyhýbá otázce individuálního působení člověka, když namísto jeho umístění do středu svého teoretického systému raději směřuje svou pozornost na způsoby produkce nebo cirkulaci kapitálu. Tím se vyhýbá dvěma klíčovým a neoddělitelným předpokladům moderní filosofie, a sice že „je tady univerzální esence člověka“, a že „tato esence je atributem ‚každého jednotlivého individua‘, který je jeho opravdovým předmětem“ (Hall, 1992a: 2). Zamítnutím esence člověka na teoretické úrovni tak Marx vytvořil své filosofické kategorie z oblastí (politické ekonomie, historie, etiky), kterým měly být nadřazené. Hall tu mluví o Althusserově teoretickém antihumanismu [1], který se – aniž bychom diskutovali o jeho správnosti – stal inspirací pro moderní myšlení, a tedy i pro Hallovu konstrukci identity.
Freudovo pojetí nevědomí. Podobně jako spatřujeme v Cooleyho teorii looking glass self proces učení se vlastního já ve vztahu k jiným, můžeme u Freuda nalézt koncept, který říká, že naše identita či tužby (tedy součásti stejného já) jsou něčím, čemu se dítě postupně učí, ovšem na úrovni nevědomí. Hall tu navazuje na čtení Jacquese Lacana a jeho zrcadlovou fázi vývoje, kdy dítě spatřuje svoji celou osobu buď doslova v zrcadle, nebo obrazně v „zrcadle“ pohledů ostatních. Opět, Freudovy myšlenky našly mnoho svých pokračovatelů, kterým Hall zůstává otevřený, když podobně jako oni považuje nevědomí v souvislosti s tvorbou identity za samozřejmost.
Strukturální lingvistika. Ferdinand de Saussure dle Hallova výkladu tvrdí, že „nejsme v jakémkoliv absolutním smyslu ‚autory‘ tvrzení, které pronášíme, nebo významu, který chceme vyjádřit jazykem“ (Hall, 1992a: 4). To nás dostává do jisté pasti, kdy se musíme podřídit pravidlům a významům naší kultury, jelikož „jazyk je sociální, nikoliv individuální systém“ (Hall, 1992a: 5), který nás předchází jako systém podobností a odlišností, což má však spojitost s identitou: jsem tím, kým jsem, protože nejsem někým jiným. Identita tedy může být strukturovaná podobně jako jazyk a stejně jako jím není možné nikdy vyjádřit přesný smysl, ani identitu není možné určit ve své celistvosti. „Význam je inherentně nestabilní: cílí po uzavření (identitě), ale je konstantně narušený (rozdílností).“ (Hall, 1992a:5) Stejně tak je lingvistika v kulturálních studiích důležitá pro konstrukci mínění či tvorbu mýtů, v čemž nacházíme styčnou plochu s teoriemi francouzského sémiotika Rolanda Barthese.
Foucaultův odkaz. Michel Foucault se jako jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století objevuje i v pracích Stuarta Halla, kterého zajímá především jeho „genealogie moderního subjektu“ vycházející z konceptu disciplinární moci zaměřené na ovládání těla jednotlivce. V systému využívajícím tuto moc podle Foucaulta klesá individualizace, když díky shromažďování dokumentace o jednotlivcích je možné vytvářet popisy a charakteristiky skupin a rozdíly mezi jednotlivými členy, dosahovat efektivnější organizace, z čehož plyne paradox, že „čím více kolektivní a organizovaná je přirozenost pozdně-moderních institucí, tím větší je izolace, dohled a individuace individuálního subjektu“ (Hall, 1992a: 6).
Feminismus jako sociální hnutí i teoretická kritika. Feminismu je téma identity vlastní – jako hnutí je možné ho chápat jako základ politiky zaměřené obecně řečeno na nerovnováhu moci, ať už jde o postavení ženy či člena etnické či jiné menšiny. Po teoretické stránce otevírá mnohá, do určité doby okrajová témata, stejně jako se zajímá o proces utváření genderové identity či o fungování diskursivních praktik, čemuž se budeme věnovat ještě v další části tetxu.
Nyní si můžeme položit otázku: jaký je tedy subjekt pozdně-moderní společnosti a jaká je jeho kulturní identita? Subjekt sám o sobě nemizí, ani není nenávratně zničen, pouze ztrácí pevnost své identity, která je fragmentovaná, nedokončená a rozporná. V jistém ohledu je podobný i přístup Halla k sociální teorii jako takové – jeho klíčovými předpoklady jsou otevřenost subjektu a citlivost ke struktuře, samotný pojem kulturní identity se tak objevuje v četných Hallových pracích. Když v článku Cultural Identity and Diaspora pracuje s identitou, chápe ji jako nikdy nedokončenou „produkci“ vytvářenou v rámci její reprezentace. Lze ji vnímat dvěma způsoby: buď jako určité kolektivně sdílené já, které je však definováno více vnějškově a uměle jako výsledek běžné historické zkušenosti a neměnných významů (nejspíš to, čím bychom běžně popsali „českost“, kdybychom byli znenadání osloveni na ulici), nebo jako soubor významných odlišností, které definují to, kým doopravdy jsme, nebo – jak Hall zdůrazňuje – kým se stáváme souhrou historie, moci a kultury. Kulturní identity tedy nejsou něčím, co bychom měli najít a uchovat, jsou to „jména, která dáváme rozdílným způsobům, kterými jsme umístěni, a které nás umisťují, do narativu minulosti“ (Hall, 1990: 225).
Stuart Hall
Jinými slovy nejde o „neměnný původ, ke kterému bychom mohli udělat konečný a absolutní Obrat“ (Hall, 1990: 226). Místo, abychom mluvili o esenci svého já, mluvíme o jeho umístění do určité polohy. Když se Hall snaží popsat, co dělá z karibského lidu karibský lid, hovoří o trojí přítomnosti v jeho reprezentaci [2]: africké, evropské a americké. Ve velmi zjednodušené formě to lze vysvětlit jako prolnutí společných afrických kořenů, dopadů evropské vyvlastňující moci a skutečnosti přemístění původních a z celého světa nově příchozích obyvatel na území amerického kontinentu, v tomto případě na karibské ostrovy. Jen ze znalosti těchto střípků, z nasměrování různými dějinnými skutečnostmi lze pochopit identitu diaspory [3].
Odkaz Stuarta Halla a kulturálních studií
Přestože by se zdálo, že výklad dílčích teorií nebo pojmů je na tomto místě přebytečný, má účel pro utvoření obrazu o kulturálních studiích jako celku. Ta pochopitelně jako všechny ostatní sociálně vědní discipliny procházela postupným vývojem, který je možné vystopovat i skrze Hallovu definici kulturní identity. Naštěstí ale nemusíme chodit daleko, a už vůbec ne do sekundární literatury, abychom si toho všimli i na jiném místě, Hall totiž v roce 1990 na konferenci o kulturácích studiích na University of Illinois přednáší svůj text Cultural Studies: Some Theoretical Legacies a o dva roky publikuje článek na obdobné téma: Cultural Studies and Its Theoretical Legacies. V něm se vrací zpět v čase a prostupuje historií oboru, kterému pomohl vdechnout téměř o třicet let dříve život.
Pokud se čtenáři kulturální studia zdají rozmanitá, a v jistých ohledech rozpačitá, není daleko od pravdy, zvláště, když samotný Hall popisuje snahu CCCS nikoliv jako teoretickou práci, nýbrž jako „teoretický hluk“. Od svého základu jsou kulturální studia diskursivní praktikou, ke které však musela urazit značnou cestu. Nejprve bylo nutné svést souboj s marxismem, vytěžit z něj co možná nejvíce a přitom s ním nesplynout; použít zejména jeho doktrinální charakter, uchopit ho jako meta-narativ pro studium toho, čím se samotný Marx ani přímo nezabýval: vnitřní stavbou ideologie, kultury nebo komunikace. Hall si také dává záležet na tom, abychom nevnímali setkání s marxismem jako zakládající moment kulturácích studií, přestože přiznává, že v určitém období mnohá z jejich základních východisek položilo dílo Antonia Gramsciho, a to zejména v otázkách kulturní hegemonie a ideologie, Halla však zaujalo zásadní měrou také Gramsciho pojednání o „produkci organických intelektuálů“, kteří musí být napřed před tradičními intelektuály [4], musí se pohybovat v předních liniích intelektuální práce, za kterou musí nést zodpovědnost, a uvědomovat si její politický dopad. To teoretickou práci předurčuje, aby byla otevřená novým otázkám a lépe vstřebávala aktuální témata, chce-li zůstat věrná svému ideálu. Kulturální studia v souladu s tím tak v sedmdesátých letech odpovídají na dvě zásadní výzvy: otázku rasy a feminismu.
Hall to označuje jako „vpád feminismu“, když se kulturální studia naplno otevírají tématům genderu a sexuality ve vztahu k moci, subjektivity či spojení sociální teorie a psychoanalýzy. To, stejně jako posun ve vnímání individuálního jako navýsost politického, vede k postupné proměně předmětu discipliny. Nejdůležitějším mezníkem je v tomto ohledu rok 1978, kdy doposud z větší části „mužské“ CCCS vydává časopis s titulem Woman Take Issue. S pocitem „dobrých, transformovaných mužů“ dává prostor dobrým feministickým prácím, které zároveň oživují akceschopnost oboru. Ve stejném roce vychází i slavná publikace Policing the Crisis: Mugging, the State and Law and Order zabývající se fenoménem tzv. muggingu, vytvářením morální paniky [5] ve spojitosti s rasovým původem pachatelů přepadení. I zde je podstatná role médií a analýza jejich působení na tvorbu mínění a úlohu ve veřejném diskursu.
Samotné objevení diskursivity a textuality patří mezi další klíčové součásti rozvoje kulturálních studií. To, co bychom mohli nazvat jako lingvistický obrat, využití poznatků sémiotiky, strukturalismu a post-strukturalismu, kulturálním studiím přineslo změnu pohledu na kulturu ve smyslu důrazu na její symboličnost a proměnlivost. „Na médiu kultury je vždy něco decentrovaného, na jazyce, textualitě a signifikaci, která pokaždé utíká a vyhýbá se pokusu o své zachycení, přímo a okamžitě, ostatními strukturami.“ (Hall, 1992a: 10) Můžeme sledovat jen částečnou stopu kultury, „číst“ různé formy jejích projevů, nikdy ji však nemůžeme vidět v celé její plnosti, ani v neměnném a „jasném“ významu. Tím kulturální studia dostávají další rozsáhlou škálu nástrojů pro svoji činnost, zároveň se však dostávají do nebezpečí – které zmiňuje Hall vedle hrozby přílišné institucionalizace americké větve své discipliny [6] – že se ztratí právě v přemíře textuality.
Je zřejmé, že pokud Hall zastává ideál „organického intelektuála“, nemohl zůstat stranou veřejného života, politických komentářů a analýz mediálních textů či filmů – nakonec třeba zrovna výše zmíněná práce Cultural Identity and Diaspora vychází především z Hallovy reflexe karibské filmové tvorby. Proto v jeho bibliografii nalezneme několik desítek publikací obracejících se k palčivým problémům sociálního života. Hallův profesní život je tak vlastně zároveň hledáním pravdy, odhalováním vnitřních procesů útlaku a bojem proti rasismu a diskriminaci. Významný je i jeho podíl na studiu subkultur mládeže, který z výše zmíněným úzce souvisí. CCCS se ve svých výzkumech díky poměrně bohaté teoretické výbavě mohlo začít zabývat i symboly, které dnes řada studentů humanitních věd běžně analyzuje ve svých seminárních či diplomových pracích – např. módou nebo volnočasovými aktivitami, a vyjádřit jejich prostřednictvím vztahy kultury a identity, kultury a vzpoury proti hegemonii.
Práce kulturálních vědců tak v mnohém připomíná Rolanda Barthese a jeho demaskování mýtů kapitalistické společnosti – díky strukturálně-lingvistickému přístupu je možné analyzovat cokoliv, jak formu, tak obsah sdělení, jelikož cokoliv, co nás obklopuje, teoreticky lze naplnit jakýmkoliv významem. CCCS tedy uskutečňuje mnoho terénních výzkumů, jejichž výsledky se stávají oblíbeným zdrojem jedinečného vědění, mimo jiné o mládežnických subkulturách (např. v roce 1976 vychází publikace Resistance through Rituals: Youth Subcultures in Post-War Britain [7]). Stále je třeba mít na paměti, že kulturální studia působí jako kritická teorie masové společnosti a v tomto směru disponuje nezpochybnitelnými výsledky. Současná situace však napovídá, že podobně jako jiné směry v sociální vědě ztrácí v postmoderní době svůj kritický náboj, i současná kulturální studia čelí nebezpečí, že se stanou jen běžnou interpretační metodou (viz také Hallova poznámka k institucionalizaci americké větve). „Současná postmoderní – jak se dnes často označují – kulturální studia dominantní ideologii a kulturu spíše oslavují než kritizují.“ (Balon, 2004:63)
Kódování/dekódování
Vrátíme-li se zpět k Hallově tvorbě teorie, je třeba se ještě zmínit o jeho stěžejním sémiotickém konceptu přenosu sdělení v rámci masové komunikace, který se poprvé objevuje v práci Encoding and Decoding in the Media Discourse roku 1973. V něm Hall vychází z předpokladu, že divák není jen pasivním příjemcem předložené informace a naopak se na jejím konečném významu spolupodílí, což zároveň znamená, že si ji každý může vyložit jiným způsobem. Hall chce nejprve užitím sémiotického paradigmatu odstranit behaviorální přístup ke komunikační situaci: „Třebaže jsme si vědomi, že televizní program není behaviorálním vstupem, jakým je poklepání na koleno, přesto se dlouhou dobu zdálo, že je pro tradiční výzkumníky prakticky nemožné komunikační proces konceptualizovat a neupadat přitom do té či oné varianty otřepaného behaviorismu.“ (Hall, 2005: 47) Dále je třeba si uvědomit, že realita našeho světa existuje prostřednictvím jazyka, jehož užití je vždy ukotveno v tom či onom diskursu. Sdělení je tedy určitým způsobem zakódováno, vedle denotativního významu však může implikovat řadu na první pohled zamlčených předpokladů.
Tato konotativní rovina je náchylná být nositelem mnohoznačnosti, čehož konec konců televizní přenosy často využívají. Velkou měrou závisí na kulturním a společenském pozadí komunikace, protože je to právě společnost, která může vnucovat své politické či kulturní klasifikace tvořící dominantní kulturní řád. To však neznamená, že by nemohlo dojít k jeho změně, není neměnný, „jen“ zpravidla určuje současnou podobu a fungování sociální struktury, přesvědčení a praktik. Významy jsou tak zasazeny do rámce konkrétní kultury, v níž jsou náchylné podlehnout dominantně preferovaným výkladům, což bezezbytku vysvětluje situaci, kdy převzatý televizní pořad nenachází patřičnou odezvu u obecenstva, pro které nebyl původně určen. Nic však nemůže zaručit a určit, do jaké míry bude obecenstvem význam správně dekódován, divák k němu totiž může zaujmout různé postoje, které Hall pojmenovává jako postoj dominantně-hegemonický, postoj vyjednaného kódu a postoj opozičního kódu.
V případě prvního typu příjemce sdělení akceptuje ideologii a čte ho preferovaným způsobem; ve druhém divák rozumí tomu, co je předmětem dominantního označení, zaujímá vůči němu však vlastní, relativně autonomní postoj; a konečně v případě opozičního čtení je preferovaný kód zamítnut a nahrazen vlastním významem. S tím vším se člověk může setkat snadno i na vlastní kůži, dotknout se tak přímo Hallovy teorie a stát se tím pádem svědkem diskursivního zápasu, kdy informace obecenstvem začínají být čteny opozičním způsobem. Tehdy je nejvyšší čas k tomu, aby došlo ke změně – buď v dominantním řádu, nebo ve výběru jiné, „vhodnější“ formy sdělení.
HALL, Stuart. 1980c. Race, Articulation, and Societies Structured in Dominance, in Sociological Theories: Race and Colonialism, UNESCO: Paris.
HALL, Stuart. 1989. The Meaning of New Times, in New Times: The Changing Face of Politics in the 1990s, Lawrence and Wishart, London, pp. 116-133.
HALL, Stuart. 1990. Cultural Identity and Diaspora, in Identity, J.Rutherford (ed.), Lawrence and Wishart, pp.222–237.
HALL, Stuart. 1992a. Cultural Studies and Its Theoretical Legacies, in Cultural Studies (eds) Grossberg, Nelson and Treichler, Routledge, pp.277–294.
HALL, Stuart. 1992b. The Question of Cultural Identity. Modernity and its Future. Ed. Hall, D. Held, and T. McGrew. Cambridge: Polity. 274-316.
HALL, Stuart. 1993. Culture, Community, Nation, in Cultural Studies, vol. 7, no. 3, pp. 349-363.
HALL, Stuart. 1997. Representation: Cultural Representations and Signifying Practices, (ed). Sage and the Open University.
HALL, Stuart. 2005. Kódování/dekódování, in Teorie vědy/Theory of Science (Praha), vol. 27 (2), 2005: 41–59.
HALL, Stuart. 2008. Richard Hoggart, The Uses of Literacy and The Cultural Turn, in Rigard Hoggart and Cultural Studies, ed. Sue Owen, University of Sheffield.
MILNER, Andrew. 1994. Contemporary Cultural Theory. UCL Press, London.
SMOLÍK, Josef. 2007. Subkultury mládeže. Grada, Praha.
THREADGOLD, Terry. 2003. Cultural Studies, Critical Theory and Critical Discourse Analysis: Histories, Remembering and Futures, in Linguistik Online. Vol. 14, No. 2. [Dostupné online, 16. 1. 2014: <http://www.linguistik-online.de/14_03/threadgold.html>]
[1] Dějiny nejsou tvořeny člověkem, ale strukturou.
[2] Hall v tomto textu vychází mimo jiné z reprezentace karibské kultury prostřednictvím karibské kinematografie a britských „black cinemas“.
[3] V Hallově pojetí je diaspora chápána jako etnicita.
[4] „Tradiční intelektuál“, jak ho chápe Gramsci, vidí sám sebe vně společnosti, vně její probíhající procesy.
[5] Pojem morální panika původně definoval Stanley Cohen jako situaci, při které je určitá sociální skupina, např. etnická menšina, označena za deviantní a v tomto světle se stává (mnohdy umělou) hrozbou pro společnost.
[6] Přílišná institucionalizace kulturácích studií se může projevit nepřípustnou formalizací otázek politiky a moci, což by mohlo uvrhnout do neschopnosti plnit funkci angažované a kritické vědy. Americkými kulturálními studii se však dále Hall nezabývá.
[7] Je rovněž důležité se seznámit s faktem, že závěry tohoto výzkumu se setkaly s četnými kritikami. Přehledně je mapuje Josef Smolík v knize Subkultury mládeže, kap. 3.2 Birminghamská škola, CCCS, str. 78-80.
