Představte si, že by vám někdo řekl, že rasa neexistuje. Tedy že u lidí neexistuje to, co běžně označujeme rasou. Tuším, že buď byste souhlasili s tím, že rasa je sociální konstrukt, nebo byste začali oponovat, že to je jen součást (pseudo)humanistických kampaní, které se snaží zamezit tomu, abychom „pojmenovávali věci pravými jmény“. Toto téma je dnes natolik třaskavým v souvislosti s mediálním honem na uprchlíky, že téměř nelze číst jinak, než jako cílenou obhajobu prvního postoje a snahu opřít se do toho druhého. V podstatně to tak je – podle sedmé vlny šetření ESS (European Social Survey) si totiž nezanedbatelná část Čechů a Češek stále myslí, že se některé rasové nebo etnické skupiny rodí méně inteligentní – ale pojďme raději k argumentům.
Rasové teorie jako součást západního poznání
Rasové teorie, vycházející většinou více či méně z různých forem sociálního darwinismu, našly úrodnou půdu nejvíce v průběhu 19. století a kulminovaly v první polovině století dvacátého. Vzpomeňme na základy sociologie Herberta Spencera, zmiňme antroporasovou školu Arthura de Gobineaua či eugeniku Darwinova nevlastního bratrance Francise Galtona. Jejich stopy bychom však mohli sledovat podstatně dále do historie a spojit přemýšlení o rase se vznikem západního člověka jako moderního subjektu – poznávajícího, ale i poznávaného sebou samým. Touha po vysvětlení technické a společenské vyspělosti západní kultury a zaostalosti nezápadní vedla nespočet vědců k vytvoření vědeckého obrazu moderního světa, stojícího nad světem zoufale nemoderním, primitivním či barbarským (podobný obraz v jiných kulturách nahrazovalo například náboženské vidění světa). Posedlost vším vědeckým, a tedy racionálním, začala dostávat trhliny zejména s reflexí událostí 2. světové války a zejména pak od 70. let s příchodem postmoderního nihilismu. Do té doby však stačila ustavit pevné příběhy s „racionálním“ jádrem – zejména velké příběhy o člověku. Jedním z nich je i příběh o jeho rase.
S rasismem se stále ještě setkáváme běžně – není alokovaný jen do středoevropské krajiny, nepřichází z východu; je jen v různém čase a prostoru různě sdílený, někde tiše, jinde hlasitěji. Čistě logicky se míra této hlasitosti a společenské přijatelnosti rasistických postojů může odvíjet od míry etnické homogenity dané společnosti, od každodenních příběhů, které vytváříme. Čím více fantazie je třeba pro vytvoření příběhu, tím méně odpovídá skutečnosti.
Pomineme-li ale otevřenou a hulvátskou formu rasismu, každodenní rasismus, projevovaný u nás třeba tykáním vietnamským prodejcům či bezmyšlenkovitým šířením různých fám a pomluv, doprovází například „vědecká podloženost“ a neomylnost měření inteligenčního kvocientu. Jak píše Johana Chylíková ve článku věnovaném měření IQ, „laická veřejnost často sdílí o povaze inteligence stejnou představu jako psychologové v 19. století a na začátku 20. století.V tomto pojetí je inteligence cosi daného a vrozeného, co se projeví bez ohledu na kulturní a sociální prostředí jedince“. To však neplatí jen o inteligenci. Představy o povaze života, biologie a obecně učení mají totiž značnou setrvačnost a není tak divu, že se představa o neexistenci rasy může ještě dnes zdát jako kacířská.
Rasa neexistuje, rasismus ano
Již v padesátých letech píše sociální antropolog Claude Lévi-Strauss v brožuře Rasa a dějiny [1] následující řádky: „Odvoláváme-li se (…) na příspěvky lidských ras k civilizaci, nechceme tím říci, že kulturní přínosy Asie nebo Evropy, Afriky nebo Ameriky čerpají jakoukoli originalitu z faktu, že tyto kontinenty jsou z velké míry obydleny lidmi rozdílného rasového původu. Pokud taková originalita existuje – a nelze o ní pochybovat – pak vyplývá z geografických, historických a sociologických okolností, nikoli z odlišných vloh, vázaných anatomickou nebo fyziologickou konstitucí lidí černé, žluté nebo bílé pleti.“ (str. 17) Zároveň se přitom vymezuje vůči „prvotnímu hříchu“ antropologie, kterým byla záměna čistě biologického pojmu rasy za „sociologické a psychologické výtvory lidských kultur“. U samotného „čistě biologického pojmu rasy“ navíc s neurčitým odkazem na tehdejší genetiku zpochybňuje jeho objektivitu. Dnešní genetika mu pak dává za pravdu, když existenci rasy rovnou zamítá.
Adam Rutherford ve článku Why racism in not backed by science v britském The Guardian brání Darwina, když podotýká, že si on, ani jeho současníci, často nemysleli, že by lidské „rasy“ mohly být od sebe oddělená stvoření. Přesto ale Galtonova eugenika nacházela pozitivní ohlas, zejména v otázkách kontroly porodnosti (dokonce například Theodore Roosevelt či Winston Churchill v určité době žádali kastraci slabomyslných). Galtona lze považovat za prominentní postavu světové genetiky, je přitom paradoxní, že právě genetika dnes jeho vlastní postoje vyvrací. Způsoby, jakými se ještě dnes běžně hovoří o rase, totiž postrádají vědeckou platnost.
Rutherford ve svém článku píše, že „neexistuje žádný genetický základ jakékoliv skupiny lidí, žádná esencialistická DNA černých, bílých nebo jakýchkoliv lidí. To není hippie ideál, to je fakt. Existují genetické charakteristiky, které se pojí s určitými populacemi, žádná z nich ale není exkluzivní, ani neodpovídá unikátně žádné skupině, která by vyhovovala rasovému popisu.“ Existují sice místní přizpůsobení, ta ale vyjadřují rozdíly v rámci „ras“, nikoliv mezi nimi: například obyvatelé Pekingu jsou geneticky blíže Evropanům, než svým sousedům; Tay-Sachsova choroba považovaná dříve za židovské onemocnění je běžnou mezi francouzskými Kanaďany a Cajuny atp. „Rasa neexistuje, rasismus ano. Nyní ho ale můžeme omezit na názory a nepředstírat, že zde může existovat jakákoliv platnost bigotnosti,“ dodává Rutherford.
Vraťme se k Lévi-Straussovi. Ten ve svém textu přibližuje někdejší preambuli deklarace UNESCO, která zmiňuje, že „to, co přesvědčuje obyčejného člověka o existenci ras, je ,bezprostřední svědectví jeho smyslů, když spatří pohromadě Afričana, Evropana, Asijce a amerického Indiána’“ (str. 17). Moderní člověk se skutečně ocitá v prekérní situaci vymezené časem a prostorem, v němž se pohybuje – je vystaven tomu „odsuzovat zážitky, které se ho afektivně dotýkají, a popírat rozdíly, které intelektuálně nechápe“ (str. 17), k čemuž musí podstoupit stovky filosofických a sociologických spekulací. Často opěvovaný „selský rozum“ abstraktní otázky lidství zodpovídat nedokáže, a to ani dnes, více než šedesát let po vydání Lévi-Straussova textu, kdy se nutnost těchto spekulací jeví jako stále naléhavější.
Jakýmkoliv debatám však nemůže prospět předsudečnost rasismu založeném na falešném předpokladu existence ras. Je tak přípustné mluvit pouze o rozmanitosti kultur, ptát se, čím nás tak šokují, a co je naopak stejné. Mluvíme-li pouze o rozdílnosti kultur, nikoliv lidí, nutně tím opouštíme implicitní dehumanizaci odlišných skupin. V textu Lévi-Strausse k tomu nalezneme další oporu: „Odmítáme-li připustit, že ti, kteří se jeví jako nejvíce ,divošští‘ nebo ,nejbarbarštější‘ představitelé jiných kultur a jiných zvyků, jsou rovněž lidmi, jen od nich přejímáme jeden z jejich typických postojů. Barbar je především ten člověk, který v barbarství věří.“ (str. 17)
Rozdílnost kultur a kumulativní vývoj
Proč jsou tedy některé kultury v našich očích barbarské, proč se nám může zdát, že bílý člověk dostal do vínku vysokou inteligenci, a proč díky vědeckému pokroku dokázal opanovat celý svět?
Lévi-Strauss se věnuje i tomuto tématu. V kapitole Náhoda a civilizace se zříká možnosti, že by za vynálezem různých obráběcích nástrojů, elektřiny nebo hrnčířství byla prostá náhoda; vynálezům často náhoda napomohla, nicméně za technickým pokrokem vždy stojí úsilí určitého počtu lidí. Tvůrčí úsilí, představivost a vynalézavost jsou patrně vlastnosti společné všem a v celé historii lidstva, nicméně jejich „kombinace určuje důležité kulturní mutace jen v určitých obdobích a na určitých místech“ (str. 45). Jednotlivé psychologické faktory se musí vyskytnout u dostatečného počtu jedinců, takže Faradayové, Pasteurové a jiní nejsou sami. To už však záleží na množství faktorů jiných: historických, ekonomických a sociologických. Vysvětlit tudíž rozdíly v dějinách civilizací by znamenalo nutnost časově neomezeného a především globálního etnografického zkoumání, ve kterém by bylo třeba brát v úvahu nepřeberné množství diskontinuit.
Vývoj je vždy kumulativní a vyžaduje využití a schraňování dědictví předchozích generací. Čistě z tohoto pohledu se Západní civilizace jeví jednoduše jako více kumulativní než ostatní civilizace. Lévi-Strauss k tomu uvádí: „Všechny národy vlastní a transformují, zlepšují nebo zapomínají techniky, jež jsou dostatečně komplexní, aby jim umožnily ovládnout jejich prostředí. Kdyby tomu tak nebylo, už by dávno zmizely. Rozdíl tedy nikdy nespočívá mezi historií kumulativní a nekumulativní; každá historie je kumulativní, liší se však ve stupni kumulativnosti.“ (str. 49) Tento stupeň je dán pravděpodobností, zároveň není možné sledovat odlišnou historii pohledem své vlastní. Tak jako když se v momentě, kdy při vrhu kostkou čekáme na pětkrát po sobě vrženou šestku, nesoustředíme na řád hodů, který není naším cílem. Někdo jiný však může sledovat jinou posloupnost, třeba střídaní sudých čísel s lichými. Ve stejném principu se mohou odlišné kultury jevit jako nehybné a bez vývoje, ačkoliv mohou zrovna prodělávat zásadní transformace. Lévi-Strauss tvrdí, že „když se zajímáme o určitý typ pokroku, vyhrazujeme zásluhu kulturám, které ho dovršily v nejvyšší míře, a jsme lhostejní k ostatním. Pokrok tedy je vždy jen maximem pokroku ve smyslu, který je předem determinován vkusem lidí.“ (str. 50)
Kritika kultur? Ano, proč ne
Výše uvedené neznamená, že nemůžeme kultury a odlišné kulturní zvyky kritizovat a nepřípustné jednání jednotlivců jen rezignovaně omlouvat, jak často zaznívá v dnešní veřejné diskusi. Kritika však musí vždy vycházet z pravdivého poznání a pochopení odlišností a rozmanitostí. Na co se při dnešních debatách o migraci zapomíná, je skutečnost, že výsledkem spolupráce mezi kulturami není výhra jedné z nich, nebo jejich prosté soužití, ale vznik kultury nové.
Nejdůležitějším úkolem člověka není bezhlavá tolerance odlišné kultury a každého odlišného zvyku, jako spíše dialogicky založená obrana společných lidských hodnot. Odmítnutí rasismu a trvání na oboustranném pochopení skupinových hodnot se zdá být dobrým začátkem. Situace vzniklá střetnutím odlišných kultur s sebou přirozeně přináší konflikt, jehož řešení je věcí politiky, které je konflikt vlastní. Ani politika však nemůže propadávat rasismu a víře v barbarství.
Poznámky
[1] Lévi-Strauss, Claude. 1999. Rasa a dějiny. Brno: Atlantis. ISBN 80-7108-138-8
[2] Rutherford, Adam. 2015. „Why racism is not backed by science“ in The Guardian. 29. 6. 2015. [Dostupné online <www.theguardian.com/science/2015/mar/01/racism-science-human-genomes-darwin>]
Ilustrace: freeimages.com / Flavio Takemoto
