Podle dostupných průzkumů se zdá, že v britském referendu o vystoupení z Evropské unie lze vysledovat nejen geografické rozdíly v hlasování, ale také rozdíly v rozložení hlasů mezi jednotlivými věkovými skupinami. Trend se dá popsat tak, že čím mladší byl volič, tím spíše volil pro setrvání Velké Británie a naopak, čím byl starší, tím spíše se rozhodoval pro odchod z EU. Je velice pravděpodobné, že další dělicí linie budou existovat i v dalších oblastech, jako je rozdělení na město a venkov či bohaté a chudé. Není to však jen britské referendum, které ukazuje na určitou rozpolcenost společenských vrstev. Podle dostupných indicií se může jednat o globální fenomén, alespoň co se týče tzv. západních demokracií.
Můžeme mluvit také o rozpolcených Spojených státech, které prochází jednou z nejnapjatějších volebních kampaní ve své historii, nebo o rozděleném Česku, pokud jde o volbu prezidenta, a jiných případech. Polarizace veřejného mínění se stala zřejmým faktem, se kterým pracují politici, média a konec konců i běžní občané. Ti všichni spolu se sociálními vědami hledají odpověď, kam mizí solidarita, odkud najednou s takovou prudkostí vyvěrá síla, která žene nacionalistické proudy vzhůru a dovoluje jim nastolovat denní agendu. Taková odpověď samozřejmě není jednoduchá a vzhledem ke komplexitě současného globálního systému by vyžadovala podobně komplexní analýzu – přesně takovou, na kterou jsou občané rozpouštějících se států stále méně zvědaví.
Proto bych se rád vrátil k plenární přednášce americké socioložky Arlie Hochschield, se kterou vystoupila na loňské pražské konferenci Evropské sociologické asociace (ESA 2015). Té dle mého názoru nebylo věnováno tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo – nenabízí sice odpověď na naši otázku, vede nás však směrem, kterým bychom se při jejím hledání mohli vydat. Tím je použití konceptu hlubokých příběhů. S ním se dostáváme na rovinu emocí, které stojí za polarizací názorů a hodnotových preferencí znesvářených táborů nejen uvnitř Spojených států.
Rozštěpená společnost
V USA, stejně jako v Evropě, je v poslední dekádě na vzestupu pravice, kdy 18-20 % občanů souhlasí s Tea Party, roste ale také rozštěpení mezi pravicí a levicí. Tyto dvě názorové skupiny nesledují stejné zprávy ani nečtou stejné noviny (jedni mají Fox News, druzí CNN). Jedna ze studií například ukázala, že stěhují-li se dnes lidé v rámci USA, stále méně je to kvůli levnějšímu bydlení, lepšímu počasí nebo práci, naopak stále více je to kvůli bydlení v enklávě lidí s podobným politickým smýšlením. Politické přesvědčení se navíc stále více podobá náboženské víře. V jednom výzkumu se například výzkumníci ptali, zdali by respondentům vadilo, kdyby jejich potomek vstoupil do manželství s někým z druhého „tábora“. Zatímco v roce 1960 se o tuto věc ani jedna ze stran příliš nezajímala (4-5 %), v roce 2012 by takový sňatek vadil až třetině demokratů a více než polovině republikánů. S tím potom souvisí rostoucí míra separace těchto názorových skupin, více urážek a nenávistných sloganů ve veřejném prostoru.
Co se navíc zdá být velkým paradoxem, že ve Spojených státech jsou pravicové státy těmi chudými – s větším znečištěním, nižší úrovní vzdělání, větším počtem rozpadlých rodin, náctiletých těhotných, populace vykazuje horší ukazatele zdraví. Tyto státy získávají více peněz od federální vlády – například rozpočet Louisiany, o které bude později řeč, pokrývají ze 44 % peníze z Washingtonu – zároveň jsou místní občané proti federální vládě, kterou nazývají Velkým bratrem. Je zde větší znečištění a také větší potřeba pomoci, která je na druhé straně o to více odmítána. Jakým způsobem chápat tuto situaci?
Emoce a hluboké příběhy
Hochschield se ve svém výzkumu, který na Opening Session v Praze představila, zabývala malou, lokálně zakořeněnou skupinou, jež ovlivňují globální problémy. Zaměřila se na to, jak se tito lidé cítí, a představila, co můžeme očekávat v její chystané knize Strangers in Their Own Land: Anger and Mourning on the American Right.
Konkrétně je řeč o jižní části Spojených států, Lake Charles v Louisianě, tedy ve státě, který se v roce 1860 pokusil o odtržení od zbytku federace. Nyní je centrem petrochemického a ropného průmyslu, což znamená jeho značné znečištění. Ve výzkumu se však nejednalo o znečišťovatele, ale o místní obyvatele, často zaměstnance průmyslových podniků. Modelovou osobou, kterou Hochschield představila, je Marybeth Woodrow. Ta pochází z velké rodiny (4. ze 6 dětí, otec z 10 dětí, matka z podobně velké rodiny), sama je však bezdětná, vysokoškolsky vzdělaná, při rozhovorech působí jako inteligentní, orientuje se v geografii, historii nebo účetnictví, reflektuje, že výzkumnice pochází z jiného kulturního zázemí. Při popisování svého života dává důraz na tvrdou práci, díky které se dokázala vypracovat na místo, kde je nyní, ačkoliv musela velmi strádat. Nepřijala přitom žádné peníze od federální vlády, až na malou půjčku během univerzitních studií, kterou brzy splatila.
Když dojde na názory na amerického prezidenta Barracka Obamu, Marybeth by před jeho zvolením nevěřila, že by se mohl prezidentem stát někdo, kdo se narodil mimo Ameriku. Narodil se sice na Hawaii, podle ní ale „nevyrostl jako Američan, říká, že je křesťan, ale pravděpodobně je muslim“. Federální vláda by podle Marybeth měla být zbavená asi 85 % výdajů, měly by se ořezat výdaje na blahobyt a nechat jen prostředky na nezaměstnanost a pojištění. Stejně tak by stát neměl regulovat průmysl, protože i když nejspíš existovaly problémy, dnes už nejsou. Marybeth je proti stejnopohlavním sňatkům, právu na potrat a věří v právo vlastnit zbraně. Během pěti let Hochschield provedla rozhovory s více než 60 lidmi, z toho 40 jich mělo velmi pravicové názory, 20 ostatních pak názory blízké Marybeth.
Jakým způsobem tuto situaci konceptuálně uchopit? Nabízí se tři jednoduchá vysvětlení.
Teorie racionální volby. Marybeth nechce platit daně, což je v jejím zájmu, proto je taková. Jenže to nevysvětluje, proč věří, že by Obama neměl být Američanem. Žije ve státě, kde nemůže plavat v jezeře, chytat ryby, pít může jen balenou vodu, ale nechce, aby byli regulováni znečišťovatelé. To postrádá logiku, takže bez ohledu na to, čemu Marybeth věří, že jsou její vlastní zájmy, nám tento koncept nepomůže.
Manipulace shora. Základní myšlenkou je, že miliardáři ropného průmyslu platí různým organizacím, aby prováděly kampaně pro pravicové kandidáty, což ovlivňuje svět Marybeth. Tento přístup však předpokládá hloupého a pasivního sociálního aktéra, někoho, kdo poslouchá proslovy a souhlasí s nimi. Jenže Marybeth není hloupá.
Ideologie. Tu často používáme jako nějaký soubor myšlenek, který pochází z nějakého přijatého učení. Po válce, ve 40. a 50. letech, existoval konflikt mezi dvěma koherentními tábory – komunismem a svobodným světem, liberalismem. Tento obraz se ale postupně rozpadl a to, co nám zbylo, je nekoherence, nejistota postmoderního a „tekutého“ věku. Ani to nám tedy nepomůže.
Hochschield tak přichází s myšlenkou emocí, která je integrální součástí její vědecké práce. Podle ní je třeba v tomto případě rozvinout emoční logiku. K ní se dostáváme prostřednictvím toho, co Hochschield nazývá hlubokým příběhem (deep story). Jedná se o alegorický příběh o vážných věcech, kolektivně sdílený, zaměřený na čest, řečený v jazyce jednoduchosti, a to vyjmutím člověka, s malým emočním odstupem, odstraněním úsudku a faktů. Je to příběh, který doprovází tzv. emoční management.
Když se tak vrátíme k Marybeth, zeptáme se jí, jestli tento příběh popisuje, jak se cítí. V tomto hlubokém příběhu stojí příliš mnoho lidí ve dlouhé řadě pod kopcem a dívá se na něj. Za jeho vrcholkem je americký sen. Není vidět, co způsobuje změny v tomto snu, je vidět jen začátek vrcholku. A Marybeth, stará bílá křesťanka z jihu, je uprostřed této řady. Je v ní mnoho chudých a barevných lidí, kteří stojí za Marybeth. A řada stojí, nikam se nepohybuje. V Marybeth to vzbuzuje úzkost a nejistotu, zdali bude americký sen dostupný pro všechny, nebo jen pro pár lidí. Ptá se sama sebe, jestli ona patří mezi těchto pár lidí. Nachází se přitom v tom, co Hochschield nazývá sevření cti (honour squeeze); na jednu stranu cítí, že má silný nárok na americký sen, což jí dodává čest a důstojnost, na druhou stranu se cítí odstrčená.
Její kulturní představy nejsou sdílené s celým zbytkem země. „Lidé z místa, odkud jsi ty, si o mě myslí, že jsem rasistka, že jsem homofobní, sexistická, že mám trochu nadváhu,“ říká Merybeth výzkumnici. Cítí se demograficky marginalizovaná, v sekularizovaném prostředí má kolem sebe jen málo bílých křesťanů, nemůže najednou říkat „Veselé Vánoce“, ale jen „Happy Holidays“, cítí, že politická korektnost ji emočně kolonizuje.
Stojí ve dlouhé řadě, čeká a cítí sevření cti. Potom ale najednou lidé, kteří doposud stáli za ní, začnou předbíhat a ona si říká, že tito lidé nedodržují pravidla. Tak jako to dělala ona. V jejím pohledu jsou to imigranti, jsou černí, jsou to ženy ze střední třídy, které profitovaly z afirmativní akce, lidé z veřejného sektoru, kteří mají lepší pracovní dobu a vyšší platy. Jeden po druhém předbíhají. A v těchto všech krocích existuje emoční agenda, kterou Marybeth následuje.
Například jiná žena, se kterou Hochschield mluvila, odpověděla, že nemá ráda CNN, protože nemá ráda hlas jedné z reportérek. Nemá ji ráda, protože tato reportérka bude jistě podle ní v reportáži v Africe s nějakým dítětem, bude mluvit o tamním problému a bude říkat, že ten problém by někdo měl řešit a že ten problém je chyba Američanů. Podle Hochschield je způsob, jakým je odtažena sympatie, kterou běžně lidé cítí, zajímavý. To je mikromomentem v emočním managementu, kterým lidé udržují své hluboké příběhy.
Marybeth uvažuje, proč ti lidé předbíhají, co jsou zač. A hlavní dozorce, který by měl dohlížet na pořádek, je Barack Obama. V jejích očích je někým, kdo pomáhá těm, kteří nespravedlivě předbíhají. Je to tedy jejich prezident, ne její. Vytváří si tak svoji vlastní obranu důvěry, sleduje malé náznaky. Pokud třeba někdo nosí malý odznáček s vlajkou, tak možná není dostatečně hrdý na Ameriku; prezident si sundal snubní prstem při ramadánu, protože je přeci muslim apod. V těch, kteří stojí v řadě před ní, Marybeth najednou poznává bohatší, liberály. Vidí je, jak se otáčí a říkají jí: „Ty jsi chudý bílý odpad, jsi buran.“ Cítí se cizinkou ve své zemi, cítí se, že zmínění lidé v řadě před ní z ní dělají menšinu a nastavují pravidla, co je legitimní cítit a co ne. Obrací se tak na své okolí, které cítí to samé, cítí, že se jí tím dostává zotavení důstojnosti (honour recovery), a to bez pomoci vlády.
Z tohoto výzkumu se můžeme naučit, jak se lidé cítí v určité sociálně-třídní a rasové logice. A pokud s petrochemickým průmyslem přichází dobrá práce, může Marybeth založit svoji čest a důstojnost na své práci a na vydělávání peněz. Tomu může v jejích očích pomoci také církev a rodina, ale ne vláda.
Hluboký příběh také formuje tradiční koncepty, které jsme zmínili výše.
Teorie racionální volby. Když lidé jednají ve svém vlastním zájmu, musíme se jich ptát, co je jejich vlastní zájem, je třeba mluvit o emočním bohatství, hlavně o cti a důstojnosti, nejen o materiálnu.
Ideologie. Hluboký příběh končí myšlenkou, že substruktura představ má pro cítění Marybeth nějakou legitimizační funkci, takže cítí nejen právo být závistivá a podrážděná vůči všem, kteří vypadají, že předbíhají, ale cítí přirozené právo, že je to správné se tak cítit.
Manipulace shora. Pravicoví miliardáři mají své zájmy, ale ty jsou velmi rozdílné. Jejich hlavní zájem je v deregulaci průmyslu, snižování vládní pomoci a korporátních daní. Nemají ale žádný inherentní zájem v pojmenovávání nerovnosti nebo diverzity. Ve skutečnosti se odvolávají k zájmu, který pociťuje Marybeth. Běžně předpokládáme, že se pravicoví vůdci odvolávají k horšímu já takových různých Marybeth, k jejich chamtivosti, rasismu, sobeckosti a netoleranci. Na hlubší úrovni se ale odvolávají k jejich lepšímu já, k jejich pracovitosti, schopnosti následovat pravidla, lokální štědrosti, dobré práci v církvi a nezávislosti na vládě. Odvolávají se k tomu, v co Marybeth sama věří, že je její nejlepší já.
Hluboký příběh otevírá novou otázku: jaká fakta tento příběh zamlčuje? Na co se lidé nedívají? Lidé totiž prostě jen nepopírají realitu, lidé vědí, že tam je, a vyhýbají se vědění. Existuje tak zvláštní zóna vidění a nevidění, vědění a nevědění, nechodění na místo, na kterém se cítíte tak, jak se nechcete cítit. Otázkou je zóna nechtění vědět (not wanting to know). Marybeth totiž ví o globálním kapitalismu, ale nechce to vědět.
Pro každý hluboký příběh existuje praktická strategie; zde je to strategie, jak pojmenovávat problémy globálního kapitalismu. Podle Hochschield je pravicovou strategií Marybeth hledat útočiště v domově, církvi a lokální komunitě, takže není potřeba skutečně efektivní veřejný sektor. Petrochemický průmysl, který nechce nic regulovat, společnosti, které nechtějí platit korporátní daně – dobře, přijďte, dejte nám práci. Toto je určitý druh praktických důsledků hlubokého příběhu.
Stejně tak levice a liberálové mají své hluboké příběhy. Ti zase chodí kolem veřejného prostoru a chtějí vitální instituce, které můžeme sdílet a jejichž erozi cítíme. Každý hluboký příběh ale vede k jiné strategii ke zvládnutí děsivých vyhlídek globálního kapitalismu.
Vzpoura starých a chudých buranů?
Když se nyní přeneseme ke dnešním událostem, lze podobnou emoční logiku aplikovat i na nespokojenost s Evropskou unií, která zní celou Evropou. Emoční logika za hlubokými příběhy nám pomáhá lépe porozumět politické polarizaci, která přichází ruku v ruce se vzrůstem sociálních nerovností. Napovídá, že pokud se chtějí evropské státy vyvarovat britského scénáře, který se nezdá být řešením žádného z existujících problémů, musí se více soustředit na roli cti a důstojnosti „obyčejného člověka“ v probíhajících sociálních a politických procesech.
Je velmi snadné říct, že vystoupení z EU byla chyba starých, venkovských nebo chudých Britů a Britek. V českém prostředí není nic snazšího říci, že za naše problémy mohou voliči Miloše Zemana. Nepomůže nám to však pochopit, co si počít se sdílenými hlubokými příběhy těchto skupin, ačkoliv jsou problémy, které zažívají, více věcí negativních dopadů globálního kapitalismu než čehokoliv jiného. Zakořeněné pocity, které mají tu moc označit jasné viníky a vybrat jednoduchá řešení, nelze jednoduše vymýtit nebo změnit. Je třeba nejdřív znovuobjevit způsoby, jak ochránit běžného člověka od „sevření cti“. To však může být v dnešním světě neřešitelný problém, protože řada čekající pod kopcem na americký sen nabývá stále na délce a diverzitě.
