Foucaultův slon Foucaultův slon (Pas Michel Foucault © Woodrow Cowher 2018, woodrawspictures.com)

Foucaultův slon

“… diskursy samotné nejsou pravdivé nebo lživé.”
(Power/Knowledge, s. 118)

“Doznání bylo a dodnes zůstává obecnou matricí, která řídí produkci pravdivého diskursu o sexu.”
(Vůle k vědění. Dějiny sexuality I., s. 75)

Následující text je překladem anglického článku „Foucault’s Elephant“ Thomase Morrisona.

Okázalý francouzský filozof Michel Foucault (1926-1984) je dobře známý pro své historické analýzy kriminality, sexuality a šílenství, jako pro své enigmatické výroky o povaze moci, vědění a pravdy. V tomto článku chci prozkoumat druhé zmíněné, zvláště ve vztahu k vědeckému poznání.

Foucault jako strukturalista věří, že klíčem k pochopení postavení vědeckého poznání je porozumění konceptuálním strukturám, které leží v jeho základech. Konceptuální struktury vytvářejí a organizují pole vědění tím, že určují, jaké kategorie věcí existují, jak existují a jakým způsobem o nich víme a mluvíme. Například sexuální potěšení a těhotenství byly diskutovány autory od starověku, ne však jako „sexualita“. Sexualita nebyla vlastností jedinců – nebyla něčím, co někdo měl – až do 19. století. A bez určitých systémů pojmů (například ‚normální’/’patologické‘, ‚zpovědník’/’zpovídající se‘) a sociálních praktik, které je využily (medicína 19. století, katolické pokání), by vědecké zkoumání lidské sexuality nikdy nevzniklo. Foucault nazývá konceptuální struktury, které organizují pole vědění, diskursy, takže jsou biologické diskursy nebo chemické nebo antropologické diskursy a tak dále. Co je důležité, že Foucault tvrdí, že vědecký diskurs není jednoduše produktem objektivního zkoumání fenoménu, jak věří vědečtí realisté (jako většina vědců), a spíše jde o produkt systémů mocenských vztahů, soupeřících o vytvoření polí vědění uvnitř společnosti.

Naneštěstí to, co říká o možnosti objektivního vědeckého poznání není vždy jasné. Je pravda vždy relativní k diskursu? Skutečně neexistuje možnost dobrat se objektivní pravdy, pokud jev, který zkoumáme, a procedury jejich poznání jsou historickými produkty moci? Tento problém je Foucaltovým slonem v obýváku, tedy problémem, o kterém každý ví, ale nikdo o něm nechce mluvit. Doprovází ho všude, kam se pohne, z jedné práce do druhé.

Chci zde ukázat, že Foucault není a nemůže být absolutním relativistou ohledně vědění. Spíše je relativistou v případě vědecké teorie a našeho vědění, které z ní vzešlo. Ukázat to znamená, že musíme chápat jeho teorii moci a její vztah k vědeckému poznání, stejně jako některé základní aspekty povahy vědecké teorie a vědeckých konceptů obecně.

Typy moci

Foucault nebyl prvním filozofem, který přemýšlel o vztahu mezi politickou mocí a vědou. Karel Marx (1818-1883) měl například teorii toho, jak moc ovlivňuje naše přesvědčení, pokud jde o jeho chápání ideologie. Tato teorie popisuje vztah mezi mocí a věděním, jelikož je někdy nelegitimní vnější silou, která ukládá na společnost falešné mínění. V takovém případě je objektivní věda možná, jen se musíme osvobodit od této nelegitimní autority a nechat podstatu mluvit za sebe.

Pro ilustraci této myšlenky použijme (neo)marxistickou teorii jako takovou, klasický příklad lysenkismu v Sovětském svazu v 30. až 60. letech. Po třicet let sovětští vědci potvrzovali teorii Trofima Lysenka o biologické dědičnosti získané z prostředí, která se hodila marxistickému pohledu na historii, která však byla v rozporu s mendelovskou genetikou, pohledem, který byl (a je) přijímán vědci na Západě. Cenou za nevíru v lysenkismus mohla být smrt, tak jako se to stalo Vavilovovi v roce 1941. Sovětský institut genetiky použil svoji moc k ukrytí pravdy o genetickém dědictví doslovným určováním, co se počítá za vědecké poznání. To je ideologie v praxi ve vědění prostřednictvím hrubé síly.

Tímto způsobem ideologicky ovlivněné vědění spočívá na specifickém porozumění moci. Foucault sleduje toto porozumění moci zpět ke vzkříšení římského práva v Evropě 12. století. Nazývá to „právní koncepcí moci“ (Power/Knowledge 1980: 83). V tomto pohledu je nejvyšším příkladem moci suverenita krále a jeho právo vládnout – uplatnit svoji vůli na ostatní. Zde je moc právem, které se řídí vzorem právní smlouvy: pokud král brání zájmy svých subjektů, potom má právo vládnout. (Srovnejme to s politickými teoriemi Hobbese, Lockeho a Rousseaua.) Když moc přestoupí tuto sociální smlouvu, je despotická nebo je na nás uplatněna silou a je nelegitimní. Takto funguje ideologie také v Marxově pojetí vědění – je to utlačivé kladení nebo zakrytí našeho vědeckého poznání nelegitimní autoritou.

Pro Foucaulta musí být moc, aby hrála roli ve vědecké praxi v Marxově ideologickém smyslu, zahrnuta v právně svrchovaném smyslu. Shledává však tuto koncepci neschopnou adekvátně popsat moc a její dopady. V moderních společnostech moc neusiluje o právo vládnout, ale funguje prostřednictvím zápasu a vyjednávání. Foucault nechápe moc jako přesvědčení, které je obecně vnucováno externí silou, ale jako něco tekutého, co působí v celém sociálním tělese. Moc působí na každé úrovni společnosti, od rozsáhlých politických fenoménů, jako je zřízení Ústavy, po individuální interpersonální výměny, jako jsou mezi rodiči a dětmi nebo mezi doktorem a pacientem.

Foucault nazývá tuto teorii moci „taktikou ovládání“ [„tactics of domination“] (Power/Knowledge 1980: 92). Moc je vyjádřením vůle ovládat a dominance přichází prostřednictvím kontroly dokonce i možností a voleb. Tudíž ovládáte divadlo války zřízením hranic a cest postupu a ústupu svého nepřítele; definujete a řídíte možná rozhodnutí a jednání nepřátelské síly a potom je necháte volit jejich rozhodnutí. Tato potřeba ovládat volby je tím, proč moc musí působit dokonce na nejmenších úrovních individuálního života.

Diskurs vědy a sexuality

Vztažením této koncepce moci k praktikám vědy získáváme jasnější porozumění tomu, co Foucault chápe jako vědecké poznání. Tvrdí, že moc hraje ve vědě hlavní roli tím, že vytváří diskursy.

Připomínám, že diskurs je sadou konceptů vztahujících se specifickými způsoby k jiným konceptům. Ty mohou být v binárních opozicích (např. normální/patologický) nebo v komplexnějších vztazích, jako kvadrilaterální vztah zakládající studium jazyka v Evropě 18. století: propozice, artikulace, označování a odvozování (viz Vůle k vědění. Dějiny sexuality I. 1999: 77; Slova a věci 2007: 95). Diskurs zakládá kategorie objektů, jejich modus existence a metody jejich zkoumání a posuzování předpokladů o nich – tj. pro posuzování toho, co představuje poznání a pravdu o nich. Avšak na rozdíl od Marxova chápání ideologie diskurs není něčím, co zakrývá pravdu, protože věda není jednoduše procesem pro odkrývání podstaty. Diskurs spíše strukturuje vědu zevnitř. Jistě, vědecké poznání je produktem vědců v laboratoři nebo samotných vědeckých polí, ne státních propagandistů; vědecké poznání je však přece jen přímo organizované diskursem společnosti v daném čase a tento diskurs se vytváří jako účinek moci.

Pro ilustraci této myšlenky se obraťme k vědeckému konceptu sexuality. Pokud přijmeme právní koncepci moci, měli bychom chápat naše vědecké poznání v oblasti sexuality jako postupné odkrývání potlačeného aspektu reality. Můžete říct, že sociální tabu a předpisy zkreslily a omezily naše vědění o sexualitě, ponechaly marginalizované sexuality zatemněné, skryté; avšak jakmile se osvobodíme od těchto tabu a předpisů (těchto zakrytí), můžeme odkrýt objektivní pravdu o sexualitě.

Foucault ukazuje, jak tento příběh vynoření vědy o sexualitě neodpovídá historickému záznamu, protože dokonce samotný pojem ‚sexualita‘ se neobjevuje dřív než v 19. století. To znamená, že do té doby taková věc neexistovala v naší zkušenosti, v myšlenkách vědců nebo jako slovo samotné – jako ‚sexualita‘. Vědecký koncept jednoduše neexistoval. Teprve když nově vzniklá západní lékařská věda 19. století přizpůsobila katolickou proceduru zpovědi, deritualizovanou protestantstvím, pravidlům vědeckého diskursu, mohla vzniknout oblast lidské sexuality (Vůle k vědění. Dějiny sexuality I. 1999: 75). Až potom se sexualita stala prostředkem klasifikace jednotlivců a měla co do činění s jejich identitou. „Homosexuál“, „heterosexuál“ a „zvrhlík“ mohli být viděni jako druhy lidí – nebo jako hranice nebo spojení v poli vědění. Navíc mechanismy moci ve své době produkovaly a zaměstnávaly tento diskurs sexuality nikoliv kvůli poznání, ale s cílem rozšířit kontrolu nad jednotlivci. A udělali to vytvořením vědění: „Jsme vystaveni produkci pravdy prostřednictvím moci a nemůžeme vykonávat moc jinak než prostřednictvím produkce pravdy.“ (Power/Knowledge, p.93)

Můžeme si myslet, že i když vědění o něčem (například o lidské sexualitě) musí pocházet z diskursu vytvořeného právně svrchovanými systémy moci, objevily by se objektivní fakta o tom, že by věda mohla objektivně zkoumat. Buržoazní společnost 19. století možná vytvořila určitý diskurs o těle, který stále ovlivňuje, co si dnes myslíme, ale nakonec bychom mohli případně tento diskurs zahodit a dostat se k pravdě. Foucault však tvrdí, že moc utváří vědění zevnitř. Nejde o to, že bychom zahodili falešné koncepty, abychom se dostali k objektivnímu vědění o lidském sexuálním chování. Spíše vše, co říkáme o nás jako o jedincích a o tom, co jsme jako lidské bytosti, je vždy produktem nějakého systému moci a je třeba neustále zápasit s těmito systémy moci, aby se vytvořily nové diskursy. Subjekt, který v rámci mé zkušenosti označuji jako „sebe“, a ty ostatní subjekty, které označuji „lidmi“, jsou (jak nás naučili empirici 18. století) soubory zkušeností nebo „vjemů“ rozptýlených napříč prostorem a časem, identifikované jako podobné nebo stejné mentální operací, která je mimo vlastní zkušenost – diskursem. Pravda o lidské sexualitě nebo o jakýkoliv jiný složitý koncept zahrnující diskurs nemůže být jednoduše soupisem přímých vjemů; to by bylo nesoudržné a nudné. Namísto toho to, jak rozumíme lidské sexualitě, pochází z integrace těchto vjemů určitým systematickým způsobem, jenž definuje diskurs. To je základní aspekt vědecké teoretizace. K lepšímu pochopení role moci ve vědeckém poznání potřebujeme porozumět vědecké teoretizaci a povaze vědeckého konceptu.

Pozorování není věda

Přímé pozorování nám dává velmi málo vedle okamžitých smyslových vjemů. Samozřejmě je podstatou empirické vědy. Tato esence vědeckého uvažování však zahrnuje porozuměnípredikci (nebo manipulaci). Pouze popisování zkušenosti nám ani jedno z toho nemůže poskytnout. Jaké části zkušenosti zkoumáme v určité vědě, jako je fyzika nebo chemie, co považujeme za jevy, které je třeba zkoumat, jejich hranice, základní vlastnosti, mody existence a tak dále, je ovlivněno idejemi vně zkušenosti. Existují představy o relevanci, kterou vědci přijímají v daném čase a kterou manifestují ve své práci tvorbou a používáním specifických vědeckých konceptů.

Vezměme příklad definování druhů. Linnaeus před vytvořením své taxonomie napsal, že nejdřív potřeboval „kompletní vědění… o všem, co je relevantní“ (Systema Naturae, 1735). Ale co to vůbec jsou druhy? Neexistuje jediná část zkušenosti, ke které bychom se mohli odkázat, jež by se nazývala „druhy“. Spíše jde o teoretický koncept vytvořený vědci jako prostředek k systematické integraci a vysvětlení rozmanitých zkušeností. Druhá otázka: co definuje prvek v rostlinných druzích? Je to daný tvar listů nebo stonku rostliny, historická zvyklost nebo je to schopnost dvou prvků té skupiny vytvářet plodné potomky? Linnaeus druhy definoval reproduktivně. Mnoho botaniků a zoologů je do 18. století definovalo primárně referencí ke zvyklosti a mytologii, jako to udělal Claude Duret ve své Histoire Admirable Des Plantes (1605) – to je důvod, proč zahrnovali ve svých studiích zoofyty jako „beránek skytský“ [„the Vegetable Lamb of Tartary“]. Nebo se můžeme zeptat: co tvoří botanickou studii? Jaké části zkušenosti jsou relevantní botanickým jevům? Pověsti? Část rostliny? Gamety? Co se změnilo mezi botanickými studiemi z doby před 18. stoletím, z 18. století a ze dneška? Nebylo to postupné zvedání závoje botanické části reality; co se změnilo, byly názory na to, co bylo relevantní konstituci botanických konceptů a teorií.

Klíč k pochopení Foucaultova relativismu je tento zásadní rozdíl mezi přímou zkušeností a vědou jako teoretickou systematizací. Začínáme s neorganizovaným zmatkem smyslových vjemů, s důkazy od ostatních a s nařízeními autorit, jako jsou náboženské texty. Pouhým překládáním struktury na tyto rozmanité zkušenosti můžeme posoudit, že zkušenost A a zkušenost B, nikoliv však zkušenost C, jsou ze stejného jedinečného předmětu, například břízy. Zkušenosti samotné jsou jednoduše organizacemi geometricky příbuzných bodů barvy, chuti, zvuku atd. Fakt, že tento pozorovaný předmět je identický nebo dostatečně podobný tomu jinému, není něco, co získáváme z vlastního pozorování. Vhodná podobnost mezi dvěma nebo více pozorováními je místo toho tvořena použitým diskursem, který nám říká, co je relevantní, a tedy co předmět je, a jak zkoušíme naše úsudky. V našich pozorováních například neexistuje nic, co by se dalo nazvat „bohatstvím“, „sexualitou“ nebo „kriminalitou“. Tyto vlastnosti světa nebo jednotlivců jsou vytvořeny způsoby, kterými teoreticky systematizujeme a organizujeme zkušenost.

Vezměme další příklad z přírodních věd: elektřinu. Vědci 18. století nesouhlasili v tom, co považovali za elektrický jev. Přitažlivost a tření, ale odpudivost ne; přitažlivost a odpudivost? Elektrickou vodivost, ale ne přitažlivost nebo odpudivost? (Viz Struktura vědeckých revolucí, Thomas Kuhn, 1997: 15). Nebylo to dřív než v 19. století, kdy James Clerk Maxwell začal považovat elektřinu a magnetismus za podobnější než rozdílnější, za spojené síly v přírodě: elektromagnetismus. Dlouho byly zaznamenávány příklady účinků elektřiny na magnetizované kovy, jako jsou magnety, ale myšlenka, že tyto jevy byly součástí stejné síly, musely přijít s novým způsobem systematické zkušenosti.

Je tedy vlastní základu vědy dostat se za zkušenost. A pokud nám zkušenost samotná neříká, jak zkušenost organizovat, co ano? Kořenem Foucaultovy představy diskursu je toto: pokud nám zkušenost neříká, jak bychom ji měli teoreticky systematizovat, něco jiného to dělat musí.

Může existovat pravda?

Skutečnost, že vědecké uvažování a vědecké koncepty jdou za pozorovatelnou zkušenost, je vědě vlastní. Nyní tak můžeme vidět, jak nezbytně potřebujeme něco, co organizuje náš výzkum. Pro vědecké realisty jsou tímto něčím axiomatické nebo intuitivní teoretické hodnoty nebo principy. Pro Foucaulta je to diskurs vytvořený taktikou ovládání (moci) v rámci společnosti. Proto je pro Foucaulta vědecké poznání, zakotvené v teoretické systematizaci, nutně vztažené k moci.

Znamená to, že Foucault musí být relativistou, když přijde na vědění a pravdu? Věří, že něco je pravdivé pouze ve vztahu k něčímu přesvědčení a že nic není absolutní, objektivní věc? Uzavřu tento esej položením tří otázek. Zaprvé, jak máme pohlížet na Foucaultovu vlastní práci ve světle takového potenciálního relativismu? Nevytváří jeho genealogie historických zápasů, které se staly součástí našich vědeckých oborů, samy o sobě neobjektivní tvrzení o pravdě, že skutečně existovaly Generální stavy ve Francii v roce 1575, aby diskutovaly zrušení „účetních jednotek“ (Slova a věci 2007: 134), nebo že tak a tak publikovali svoji knihu v roce x? Foucault nemůže být relativistou, když přijde na pravdu nebo lživost tohoto druhu tvrzení.

Zadruhé, vyloučila jeho teorie diskursu a vědeckého poznání možnost objektivních kategorií v přírodě (někteří filozofové je nazývají „přírodní druhy“)? Nemůže realita ještě stále mít přirozená spojení a hranice? Říci, že se vědci spoléhají na diskursy ustavené mocí, aby systematizovali zkušenost a vytvořili vědu, neznamená, že realita sama o sobě je tvořená mocí; pouze to znamená, že věda je. Argument nejde tak daleko, aby byl v tomto smyslu relativistický. V přírodě mohou stále existovat objektivní kategorie, dokonce, když je nemůžeme ozkoušet a rozumět jim mimo účinky moci. A ať už je věda čímkoliv, není pouhým seznamem pozorovatelných dat v obrovském souhrnu nazvaném Kniha světa. Namísto toho je základem vědy teoretická systematizace. Systematizace produkuje porozuměnípredikci (a tudíž schopnost manipulovat) snahou dostat se blíže ke skutečným vzorům nebo zákonům v přírodě, nezávisle na tom, jak je vytvořeno naše lidské poznání.

Konečně, dovolují nám Foucaultovy argumenty dospět k závěru, že se jakákoliv pravda může stát lží (a naopak), když jednoduše změníme diskurs, ve kterém ji prohlašujeme? Nebo je to naopak a existují pravdy, které žádný diskurs nemůže souvisle popřít? Fungují diskursy v rámci určitých nezměnitelných logických hranic; poskytovaných například zákonem protikladů a jinými logickými zákony? Jak jsem se pokusil ukázat, Foucault nám nedal důvod domnívat se, že je celkový relativista ohledně vědění, a nějaký důvod si myslet, že jím nemůže být, i když to je to, co zamýšlel. Foucault je nicméně do jisté míry relativistický vůči vědeckým teoriím a vědění, které od nich získáváme.

Originál překladu anglického článku „Foucault’s Elephant“ Thomase Morrisona:
philosophynow.org/issues/127/Foucaults_Elephant

Úvodní ilustrace Pas Michel Foucault © Woodrow Cowher 2018, woodrawspictures.com.

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *