Sociologický ústav AV ČR vyprodává knihy vydané v letech 2007 až 2011. Zn.: Velmi levně

Odborné publikace, které jste dosud mohli pořídit i za několik stokorun, jsou v Sociologickém ústavu ode dneška k mání za 50 nebo 80 Kč. Do výprodeje putují i vydání Sociologického časopisu, a to za 15 Kč. Publikace z řady Sociologické studie se budou prodávat za 50 Kč.

Do výprodeje jdou odborné publikace, jejichž autorkami a autory jsou vědečtí pracovníci Sociologického ústavu Akademie věd ČR a byly vydány v letech 2007 až 2011. Na knihy se bude vztahovat akce 3 + 1 zdarma, což znamená, že si každý, kdo zakoupí alespoň tři zlevněné publikace, může vybrat ještě jednu, kterou dostane zdarma. Ke každému nákupu nad 150 korun dostanou zájemci aktuální číslo Sociologického časopisu. Slevu bude možné uplatnit i na publikace z úspěšné řady Sociologické studie, které si budou moci lidé pořídit za 50 Kč za kus.

Knihy a časopisy na prodej budou vystaveny v předsíni knihovny Sociologického ústavu AV ČR v Jilské 1, Praha 1, kde si je zájemci budou moci prohlédnout. Prodávat se budou v Tiskovém a edičním oddělení, které se nachází v prvním patře budovy. Platba je možná pouze v hotovosti.

Prodej a objednávky zajišťuje:
Tiskové a ediční oddělení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i.
Jilská 1,110 00 Praha 1
telefon: 210 310 217
e-mail: monika.kuzelova@soc.cas.cz
www.soc.cas.cz

Prodejní doba:
Po-Pá 8:30 – 16:30

Knihy za 80 Kč:

2011

  • Zdenka Vajdová, Daniel Čermák, Jana Stachová: Spolupráce – rozvojová strategie Orlicka, 121 s.
  • Petra Guasti, Jessie Hronešová and Zdenka Mansfeldová ( eds.): The Nexus between Democracy, Collective Identity Formation, and EU Enlargement, 193 s.
  • Zdeněk R. Nešpor, Anna Kopecká (eds.): Edice českých sociologických časopisů. (CD) / info
  • Radka Dudová: Interrupce v České republice: zápas o ženská těla, 177 s
  • Martin Lux ( ed.): Standardy bydlení 2010/2011: Sociální nerovnosti a tržní rizika bydlení, 205 s.
  • Zdenka Vajdová (ed.): Sociální kapitál a dopady ekonomické krize v regionech: Kraj Vysočina a Ústecký kraj, 155 s.

2010

  • Jiří Večerník ( ed.): Individuals and Households in the Czech Republic and CEE Countries, 218 s.
  • Jana Chaloupková (ed.): Proměny rodinných a profesních startů, 167 s.
  • Eva Mitchell: Finanční podpora rodin s dětmi v České republice v evropském kontextu, 136 s.
  • Kateřina Šaldová, Barbora Tupá: Sexuální obtěžování ve vysokoškolském prostředí: analýza, souvislosti, řešení, 127 s.

Knihy za 50 Kč

2009

  • Zdenka Vajdová (ed.): Místní společenství Orlicka, 139 s.
  • Yana Leontiyeva, Martin Vávra (eds.): Postoje k imigrantům, 121 s. 2008
  • Radka Dudová: Otcovství po rozchodu rodičovského páru, 234 s.
  • Martin Lux (ed.), Petr Sunega, Martina Mikeszová, Tomáš Kostelecký: Standardy bydlení 2007/2008. Faktory vysokých cen vlastnického bydlení v Praze, 206 s.
  • Radka Dudová (ed.): Nové šance a rizika: Flexibilita práce, marginalizace a život u vybraných povolání a sociálních skupin, 308 s.
  • Jana Stachová: Občanská společnost v regionech České republiky, 93 s.
  • Tereza Stöckelová: Biotechnologizace: legitimita, materialita a možnosti odporu, 160 s.
  • Jiří Vinopal: Kognitivní přístupy v metodologii výzkumných řešení: metoda okamžité validizace, 112 s.
  • Martin Lux, František Kuda (eds.): Regionální rozdíly v dostupnosti bydlení v České republice, 193 s.
  • Yvona Kostelecká, Josef Bernard, Věra Patočková, Tomáš Kostelecký: How to Turn Brain Drain into Brain Gain, 101 s.
  • Jiří Šafr: Životní styl a sociální třídy: vytváření symbolické kulturní hranice diferenciací vkusu a spotřeby, 165 s.
  • Jiří Večerník: Czech Society in the 2000s: A Report on Socio-Economic Policie and Structures, 286 s.
  • Markéta Škodová (ed.), Jan Červenka, Vlastimil Nečas, František Kalvas, Paulína Tabery, Tomáš Trampota: Agenda-setting: teoretické přístupy, 87 s.
  • Jiří Šafr (ed.): Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace, 145 s.
  • Milan Tuček (ed.): Soudržnost v diferencující se společnosti, 245 s. 2007
  • Lukáš Linek, Jan Outlý, Gábor Tóka, Agnes Batory (eds.): Volby do Evropského parlamentu 2004, 314 s.
  • Tomáš Lebeda, Lukáš Linek, Pat Lyons, Klára Vlachová et al.: Voliči a volby 2006, 234 s.
  • Dana Hamplová (ed.), Jana Chaloupková, Eva Soukupová, Petr Sunega, Kryštof Zeman: Děti na psí knížku? Mimomanželská plodnost v ČR, 155 s.
  • Petra Rakušanová: Povaha občanské společnosti v České republice v kontextu střední Evropy, 140 s.
  • Alena Křížková: Životní strategie žen a mužů v řízení (a) podnikání, 175 s.

MY: nad románem Jevgenije Zamjatina

Spíš než bych zde rozvíjel hypotézy o souvislosti Zamjatinova románu s totalitním zřízením v tehdejším Sovětském svazu, než bych vyřknul obvyklé mínění recenzentů a kritiků, že sdělení knihy je především politické, než bych oněch dvě stě stran uzavřel do malé, těsné krabičky s nápisem anti-utopie, zkusím napsat pár řádek o tom, co bychom tímto zjednodušením mohli ztratit.

Pokračovat ve čtení „MY: nad románem Jevgenije Zamjatina“

Předvolební výzkumy se nemýlily, sociologie ale věštit neumí

Okamžitě po vyhlášení výsledků prvního kola prezidentských voleb, začala média, ať už televize nebo deníky a zpravodajské servery, kritizovat agentury, které připravovaly předvolební výzkumy. Agentury se podle novinářů prohřešily tím, že se jejich týdny či měsíce staré výstupy šetření neshodují s výsledky voleb. Už v sobotním prezidentském speciálu Václava Moravce byly patrny jisté náznaky nespokojenosti s výsledky výzkumů, o den později se na zpravodajských serverech (např. novinky.cz, E15 a další menší média) začaly objevovat texty, které sociology přímo obviňovaly, že svou práci dělají špatně, resp. že nejsou schopni predikovat výsledky voleb. Všechna tato obvinění z neschopnosti však plynou ze zásadního nepochopení sociologického výzkumu. Každý předvolební výzkum totiž reflektuje situaci v okamžiku dotazování, nikoliv v den voleb.

Kvantitativní sociologie by byla nejmocnější vědou ze všech, kdyby uměla předvídat budoucnost. To však neumí a pravděpodobně nikdy umět nebude. Všechny informace, které socioložky a sociologové získávají od lidí, odráží situaci, která existuje v čase dotazování. A pokud mluvíme o jevech tak nestabilních jako je v tomto případě volební chování, musíme si být této skutečnosti vědomi dvakrát.

Jak již brzo s velmi vysokou pravděpodobností ukáží data Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) nebo dalších agentur, které připravují povolební výzkum, byly tyto volby specifické především v tom, že velká část voličů a voliček se rozhodovala na poslední chvíli. Pokud byste se ptali lidí ve svém okolí, koho volili a kdy se pro volbu rozhodli, pravděpodobně byste se dozvěděli, že velká část z nich (možná většina?) se rozhodla v posledních dvou týdnech, a co je podstatné, mnoho z nich se rozhodlo až několik dní před volbou nebo dokonce přímo v den volby. Přesné informace o podílu těch, kteří se rozhodli na poslední chvíli, přinesou až sociologická šetření, avšak již teď je možné říci, že velká část lidí ještě dva týdny resp. týden před volbami nevěděla, koho bude volit. A jak chcete s pomocí sociologických metod odhadnout výsledky voleb měsíc nebo týden před volbami, když lidé neví, komu svůj hlas dají?

V případě, že by se výzkumy konaly v den voleb (což se občas děje, říká se tomu exit-poll šetření, ČT si je nechávala dělat v dobách, kdy zpracování výsledků ČSÚ nebylo tak rychlé), výzkumné agentury by získaly výsledky odpovídající skutečnému výsledku voleb. Ale protože se výzkumy konaly měsíce a týdny před volbami, kdy respondenti zdaleka netušili, komu svůj hlas ve volbách dají, nemohly agentury bez přispění magických sil a kouzel v žádném případě zjistit, jak volby ve skutečnosti dopadnou. Jejich výsledky odrážely stav, ve kterém se populace nacházela v době šetření. Výstupy z výzkumů tak v žádném případě nebyly „špatně“, jak se snaží veřejnosti vnutit některá média, ale poskytly nám velmi cenné informace o tom, jak se lidé před volbami rozhodovali, jak byli nejistí a jak měnili názor.

Nová čísla Sociologického časopisu a Data a výzkum jsou k mání

Po čase je tu opět další číslo Sociologického časopisu. Tentokrát je monotematické – zabývá se časoprostorovými modely chování a denní mobilitou v měnícím se urbánním prostředí. Nedávnému úmrtí prof. Jiřího Musila je věnována řada nekrologů, následují recenze či otevřený dopis Sociologickému časopisu. Časopis je online ke stažení buď na stránkách Sociologického ústavu AV ČR, kde jsou k nalezení také abstrakty jednotlivých statí, nebo níže v článku.

Pokračovat ve čtení „Nová čísla Sociologického časopisu a Data a výzkum jsou k mání“

Assholism aneb teorie hajzlů

Nemůžeme se pořád tvářit, že sociální věda je jen dřina, že na našich bedrech leží ty nejkomplexnější problémy dnešní doby, že jsme zainteresováni na vytvoření té nejlepší společnosti. Vedle toho, že taková společnost ze své podstaty nikdy existovat nemůže a nebude, nepřičiní-li se deus ex machina, je třeba přiznat, že nás někdy zajímají témata naprosto marginální, zvláštní, pro praktický život zdánlivě ryze zbytečná. V každém tématu sociálního charakteru však lze nalézt prvek nemarginálnosti – i když je to třeba teorie tzv. assholismu, česky pro ni nejlépe použít přiléhavý termín hajzlovství.

Geneze hajzla

K tomuto článku mě přivedl text, který vyšel v americkém magazínu The Chronicle a který z velké části přebírám. Je v něm řeč o tématu, kterým se v posledních pěti letech zabývá lingvista Geoffrey Nunberg z kalifornské univerzity Berkley: 5 let pracoval na knize o hajzlech, kterou nazval Ascent of the A-Word: Assholism, the First Sixty Years. Zní to zprvu groteskně a jako nehodné zájmu sociálního vědce, pustíme-li se do širších souvislostí a geneze pojmu hajzl, ocitneme se na začátku zajímavé cesty vývoje jak procesů lingvistických, tak sociopsychických.

Co je to hajzl?
Termín hajzl odvozuji z anglického asshohle. Rovněž použitelný překlad kretén nepoužívám z toho důvodu, že je odvozen od kreténismu, vrozené poruchy mozku, tudíž by jeho užití nebylo korektní, navíc termín nemá co do činění s intelektem jedince.

Podle wiktionary.org pochází slovo z německého Scheisshäusel – tedy „srací domeček“. Změnou z Häusel [hojzl], domeček, vniklo „hajzl“. Srovnej prevét, prevít.

Samotné slovo asshole pochází z doby druhé světové války, kdy bylo používáno jako oslovení mezi řadovými vojáky. Později se rozšířilo i do běžného jazyka; první literární hajzl figuruje v románu Nazí a mrtví Normana Mailera z roku 1948, hajzlovi jako takovému se však povedlo překlenout třídní bariéry a začal svůj útok ,,odspodu, ve jménu obyčejných Pepíků, lidí, jejichž morální autorita nevyplývá z jejich postavení nebo chování, ale z jejich autenticity, což je přesně ta věc, kterou hajzl postrádá“ (Goldstein 2012). Autor článku se ptá: co tedy hajzl přesně znamená? Jak to, že je to skoro vždy muž, a jak se tedy pojem liší od jiných mužských vlastností? Rodí se hajzlové už jako hajzlové, nebo je to kulturně podmíněná charakteristika?

Teorie hajzlů

V první řadě je třeba najít odpověď, jakou roli může mít vulgarita v objektivním jazyce vědy, aniž bych tím chtěl pokládat základy sociologie nadávek. Právě proto, že je věda veskrze doménou korektní mluvy a snahou o eliminaci domněnek, je na zkoumání toho, co i přes hodnotovou neutralitu cítíme jako amorální, ve svém slovníku krátká. ,,Špatný člověk“ je sice použitelný výraz, pro potřebu zkoumání určitého fenoménu však postrádá takovou míru koncentrace ,,kognitivního obsahu“. Toho si povšiml profesor filozofie kalifornské univerzity v Irvine Aaron James, který v loňském roce publikoval práci Assholes: A Theory. Na pláži si jednou všiml surfujícího výrostka, načež mu hlavou blesklo: ,,Safra, to je hajzl.“ Cítil, že se přitom nejedná jen o výraz jeho dojmu, proto začal s tvorbou teorie hajzlů. ,,Vzal si na pomoc Rousseaua (který, podotýká James, byl něco jako hajzl sám o sobě ve smyslu jeho chatrných rodičovských dovedností), Hobbese (zejména jeho názory na Blázna (v angl. znění „Foole“), který porušuje sociální smlouvu), Kanta (zejména jeho představu domýšlivosti) a pozdější studie psychopatů.“ (Goldstein 2012) Také se obrátil na psychology, antropology či právníky, aby mu s jeho tématem pomohli a došel k tomu, že v každé oblasti jsou podobné postavy, jako je černý pasažér, podvodník a amorální jedinec. Doplním, že v sociologii bychom mohli patrně uvažovat jednoduše o deviantním jedinci, ačkoliv víme, že sociální deviace souvisí více s vlastní definicí deviace než  deviantovou amoralitou.

Nyní se dostáváme k vlastní teorii, resp. definici hajzla podle Jamese:

1) hajzlové jednají z hluboce zakořeněného smyslu pro subjektivní nárok, habituální a přetrvávající přesvědčení, že si zaslouží zvláštní zacházení;

2) hajzlové jsou na rozdíl od blbců, hovad a pitomců systematičtí;

3) všichni někdy uděláme hajzlovinu, ale jen hajzl se vždy chová jako hajzl.

Na základě těchto charakteristik James vytváří typologii, k jejíž jednotlivým bodům přiřazuje konkrétní osoby z americké společnosti. Těmito body jsou: neotesaný hajzl (the boorish asshole), který úmyslně porušuje základní normy slušnosti, samolibý hajzl (the smug asshole), který si je jistý svojí intelektuální nadřazeností, vrchní hajzl (the asshole boss), královský hajzl (the royal asshole), korporátní hajzl (the corporate asshole), bezohledný hajzl (the reckless asshole) a sebestředný hajzl (the self-aggrandizing asshole).

Máme-li nyní hajzla definovaného, můžeme začít uvažovat o dalších souvislostech. James mluví o vztahu mezi kapitalismem a produkcí hajzlů a cituje Samuel Bowlese, emeritního profesora massachusettské univerzity v Amherstu, podle kterého může tržní myšlení ,,dát do pohybu spirálu trhem vyvolané eroze etických hodnot, což pro změnu podnítí větší závislost na trzích, což nadále oslabuje hodnoty a tak dále“ (Goldstein 2012). Instituce udržující kapitalismus naživu, jako je veřejné vzdělávání, rodina, právo či náboženství, se pod přebytkem hajzlů tříští a pramení v to, čemu James říká ,,hajzlovský kapitalismus“, který se vyznačuje tím, že  ,,společnost je zaplavena lidmi, kteří jsou definitivně neochotni přijmout břemeno kooperativního života ze spravedlivého pocitu, že si zaslouží více“ (Goldstein 2012). Výsledkem je, že životní standard roste jen úzké skupině vyvolených, která ve svých rukou koncentruje i politickou moc a získává příležitost k tomu ochraňovat své zájmy, a to změnou toho, jak chápat svobodu, příležitost či prosperitu.

Když nemůžeš hajzla porazit, staň se jím?

V tomto momentě je třeba se zastavit u toho, co nám vlastně takto uchopená teorie říká. Podobně jako v případě snímku Ryba smrdí od hlavy je prezentován hajzl–psychopat. V něm jeho autoři určitým způsobem načrtli jedince, který jde tzv. přes mrtvoly a jako choroba se šíří systémem; řešením má být změna odspoda tím, že každý začne u sebe a bude se chovat dobře a příkladně. Jamesova teorie jde dál – snižuje laťku psychopatie (hajzly identifikujeme jen na základě určitého ,,behaviorálního obsahu“, bude jich proto řádově mnohem více než psychopatů) a snaží se uchopit i kapitalismus jako hajzly stále více nakažený systém. Chce ho však v podstatě jen zachránit od hajzlů, jejichž produkce funguje na principu spirály, jinými slovy čím více sobeckých a samolibých hajzlů, tím více je prosazováno sobecké myšlení jako norma.

Tato a jí podobné teorie se vyznačuje především svojí zábavností a přitažlivostí pro širší publikum. Je osvěžující vykročit z rutiny oněch vážných pojmů objektivní vědy, je-li však teorie umístěna pod lupu, zjišťujeme, že se dostáváme ke starým tématům, na která sociální teorie dávno nabízí své odpovědi. Každá společnost má své hajzly, ti se však pohybují v rámci daného systému. Hajzlové netvoří jeho pilíře a proto boj s nimi není řešením problémů systému. Když Tomáš Klvaňa říká, že máme amnestovaným (ale nejspíš i ostatním) ,,kmotrům“ – tedy exemplárním hajzlům – tykat a tím jim vzít to, po čem nejvíc touží – vážnost-, je to vtipné a může to pomoci znejistit sebevědomí nejrůznějších podnikavců. Je ale řešením neduhů systému udělat z hajzlů hajzly korunované? Na to si můžeme odpovědět zmíněnými třemi kroky teorie hajzlů.

Něco nám ale Jamesova teorie přeci jen dát může, protože více či méně odpovídá světovému dění: rozevírání pomyslných nůžek, tedy bohatnutí nejbohatších a chudnutí nejchudších v porovnání s poválečnými lety. Je na sociologických analýzách, nakolik skutečně vzniká hajzlovský kapitalismus, který je vlastně ve svých výsledcích ne nepodobný tomu klasickému, jenž může být v konturách blízký feudálnímu zřízení. Toho bychom se měli zříct a hledat možnosti jeho modifikace. Z Jamese či Nunberga nám zbude ale jen terminologie. Klvaňa říká: tykejte jim. Já prostřednictvím Jamese doplňuji: říkejme současné podobě kapitalismu hajzlovský. Už proto, že všichni nemůžeme být hajzly.

Použité zdroje

Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury

Přestože kniha Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 českého spisovatele a literárního vědce Vladimíra Macury vyšla poprvé v roce 1992, po stránce svého obsahu je pozoruhodně hbitou reflexí předlistopadového režimu. Za předpokladu, že ne každý se s touto publikací setkal, bych vám rád nabídl prostřednictvím svého ,,čtenářského deníku“ možnost bližšího seznámení. Prací Vladimíra Macury jsem se zabýval před několika lety, i dnes mi však její čtení přijde osvěžující. Nejedná se však o recenzi, jak napovídá zvolená rubrika.

Pokračovat ve čtení „Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury“

Časopis Work, Employment and Society slaví 25 let. Nabízí výběr článků

Kromě vlastních článků se vám snažíme zprostředkovat i práce kolegů jak tuzemských (za pozornost stojí například poslední číslo AntropoWebzinu vznikající při Západočeské univerzitě), tak zahraničních. Dnes se nabízí jedinečná šance vás podarovat vánočním dárkem a vaše zasloužené chvíle klidu obohatit o možnost si pročíst některé vybrané články při příležitosti 25. výročí časopisu Work, Employment and Society.

Pokračovat ve čtení „Časopis Work, Employment and Society slaví 25 let. Nabízí výběr článků“

Kdo se bojí politické korektnosti?

Některé texty mají tu magickou schopnost, že vám dovolí naráz zformulovat myšlenku, se kterou se z různých stran dlouhodobě potýkáte a narážíte na ni. Tématem tohoto článku je jeden z neuralgických bodů dnešních veřejných debat, kterým je svého druhu chiméra ,,politické korektnosti“, a oním textem je zamyšlení Stanislava Komárka nazvané O dvojí pravdě. V něm dochází k propojení středověkého učení o dvojí pravdě a současného konceptu politické korektnosti, která však funguje podobně jako zájmeno „to“ – dá se za něj dosadit leccos, což jeho uživatelé často a rádi činí v duchu okřídleného rčení ,,účel světí prostředky“.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí politické korektnosti?“

Zbraně nezabíjejí, zabíjejí lidé. Zbraněmi

Některá témata budou v demokracii vždy kontroverzní. V české kotlině emoce zaručeně dokáží rozproudit diskuse o drogách, menšinách, otázkách genderu či zbraních. Setkává se v nich totiž názorová rozdílnost v pohledech na samotnou svobodu: co vlastně znamená a jaké jsou její limity. Diskutovat je přirozenou součástí demokracie, v čem však často spočívá problém, je nakládání s daty a vyvozování souvislostí, příčin a následků. To vše je bohužel mnohdy podřízené přílišným vášním a dojmům.

Pokračovat ve čtení „Zbraně nezabíjejí, zabíjejí lidé. Zbraněmi“

Nový seriál Déjà vu sociologique: co je štěstí?

Dnešní doba často nabádá ke zkratkám a nahrává tomu, abychom se nevraceli zpět ke klasikům, nepřemýšleli nad jejich texty a zavrhovali je jako nerelevantní pro současnost. Tradiční problém studentských prací tak bývá ignorance primárních pramenů; je raději využívána literatura sekundární, výtahy a výpisky. Nicméně nejspíš díky nárůstu zájmu o sociální vědy naštěstí stále vznikají nové interpretace, nová zaujetí myšlenkami, které stály na prahu modernity, budu-li věcnější. To, co nazýváme moderním projektem, tu s námi totiž stále je a je nutné pochopit nejprve jeho charakter, než začneme rozvíjet úvahy o postmodernitě či modernitě pozdní.

Pokračovat ve čtení „Nový seriál Déjà vu sociologique: co je štěstí?“