Konec světa, civilizace, pořádku – o vědeckém proroctví

Prakticky každý už se někdy setkal s proroctvím nebo věštbou. Od R. K. Metona víme, že takové proroctví může být sebenaplňující, takže dojde-li k tomu, co prorok hlásá, není to okamžitě dokladem jeho génia a nadpřirozených schopností. Máme také ,,vědecká proroctví“ (sic!), či nejrůznější projekty sociálního inženýrství, jak o nich skvěle psal K. R. Popper ve známém díle Otevřená společnost a její nepřátelé. Bývají to utopie, které svádí lidské myšlenky ke konání zla ve jménu dobra, bývají to dystopie, které nezřídka dochází svého naplnění: vždyť použít pro dnešní společnost termín orwellovská je bezbřehým klišé nebo přinejmenším znak libování si ve floskulích. Dystopie mohou však být zajímavým zrcadlem společnosti, kdy jejich autoři domýšlí důsledky některých dobových sociálních či individuálních fenoménů. Takto je možné číst například román My Jevgenije Zamjatina, jemuž je věnován jeden esej, který se objevil v našem časopise, doporučit lze také Konec civilizace Aldouse Huxleyho, v němž autor dovádí do důsledků fordistickou průmyslovou výrobu. Pro čtenáře je zajímavý i fakt, že se zde objevují postavy, jejichž jména jsou odvozená od některých hybatelů moderní evropské historie, jako jsou Marx, Lenin, Freud, Atatürk či Mussolini.

Tento esej však nevěnuji beletrii, ale tématu zmíněných ,,vědeckých proroctví“, k čemuž mě přivedly výroky prof. Miroslava Bárty, předního českého egyptologa, v pořadu Interview na CT24. Nejprve je třeba rozebrat oxymóron ,,vědecké proroctví“. Netvrdím, že před nás Bárta staví vědeckou teorii – sám dodává: ,,Ale to je jen můj názor.“ – v případě uznávaného vědce je však třeba podobné výroky číst rigorózněji než by tomu bylo například u řadového politika či televizní ankety. Bártův výzkum, který zaznamenává v rámci své disciplíny výzkum a uznání, totiž může fungovat jako legitimizační formulka pro názory s tímto výzkumem takřka nesouvisející a na které už ani sám jejich autor nemá vliv. Tak jako Pierre Bourdieu ve své brožurce O televizi zmiňuje, že výzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé hodnotí moderátory zábavních vědomostních soutěží jako nadprůměrně inteligentní, tak je možné číst názory veřejně uznávaných vědců na společnost, ačkoliv ohniskem jejich zájmu není studium současných společenských procesů. Bárta naštěstí nepatří mezi ty, kteří by chtěli zachytit celý svět jednou teorií, a sám v pořadu správně přiznává velkou důležitost společenským vědám: ,,Společenské vědy mohou v poznání problémů tohoto světa hrát důležitou roli, a přitom jsou doslova hubeny. Když se ale podíváte na potíže tohoto světa, zjistíte, že nás netrápí problematika nanovláken nebo to, že nemáme dostatečně rychlá auta, ale že společnostmi otřásají náboženské, sociální a historické problémy, které mají podstatu ve společenských procesech. Když zničíme společenské vědy, těžko pochopíme, co se s námi děje.“ Jeho příklad tudíž považujme za aktuální ilustraci, která se ideálu předmětu mé kritiky podobá jen v obrysech.

Dvě oblasti poznání

Tento esej je více než cokoliv jiného myšlenkovým cvičením, v jehož jádru se skrývá odvěká otázka, jestli bylo dříve vejce nebo slepice. Rozdělme si pro pracovní účely oblast lidského poznání na dvě sféry či méně vzletně řečeno oblasti: na jedné straně je historie, na druhé současnost, ve které žijeme a která je však určena určitou podstatnou částí nedávné minulosti. Každá věda, stejně jako náboženství, filozofie a politika, se snaží o získání vlivu, nároku na definici světa, ve kterém žijeme – důkazem budiž pokusy moderní biologie či kybernetiky odhalit společenské zákonitosti nebo třeba rozluštit filozofickou otázku vědomí (jak se o to pokusil Thomas Metzinger v knize Being No One: Self Model Theory of Subjectivity). S tím by patrně souhlasil Pierre Bourdieu i analytikové diskursu jako Michel Foucault a jeho následovníci. Věda o současnosti má tento vliv značný, jakkoliv může být veřejností nepřiznaný a neviděný. Zvláště sociální vědy jsou aktérem, který činí rozhodnutí prostřednictvím tvorby politik a konceptů, legitimizace ideologií či naopak jejich demaskování. Názory na úlohu věd se přitom mohou lišit; nejzřetelnější řez bychom vedli pravděpodobně po linii oddělující nehodnotící a angažovanou vědu, podstata však zůstává, protože jak tvrdí C. W. Mills ve své Sociologické imaginaci, i abstraktní teorie a empirismus mohou vést k obhajobě daného sociálního řádu a stát se základem pro ideologii, v jím uváděném příkladu konzervatismu.

Historické vědy naproti tomu disponují silou tvrzení, že ,,dějiny jsou mi svědkem“. Proto se mohou stát obhajobou a nezřídka tomu tak bylo. Studium dlouhodobých procesů a jejich přeložení do dneška je však optikou dnešní sociální vědy proces nesmírně komplikovaný. Respektujeme-li vědu, která se vzdala osvícenských ideálů lineárního vývoje, evoluce systémů a universalismu, potom respektujeme i dějiny, ovšem v té nejpřísnější formě: zajímají nás historické konstelace, jejich relikty a právě zmíněný překlad, či přenos do současnosti sám o sobě. To ovšem ne ve smyslu proroctví, ale s myšlenkou historie jako formativního prvku řídícího naši přítomnost prostřednictvím výkladů, totalizací a kategorizací. Tak třeba demokracii dnes nezřídka chápeme po vzoru antického Řecka, které touto demokracií de facto nikdy nebylo.

Tímto problémem se více či méně zabývalo v průběhu 20. stol. nespočet badatelů, kteří narazili na dilema historické jedinečnosti/neopakovatelnosti a univerzálnosti našeho jednání. Nechceme-li si brát historii za svědka dnešních procesů, potíž spočívá v popření obyčejné logiky induktivního myšlení. Buďme ale konkrétní. Pokud jsme pozorovali zánik desítek říší a civilizací a našli jsme některé společné rysy (marnivost a nepotismus vládců, růst mandatorních výdajů, přílišná složitost systému apod.), neznamená to ještě, že jde o procesy univerzální, a hrozí nebezpečí, že přání se stane otcem myšlenky a donutí nás pojmenovat historické jevy ad hoc až v návaznosti na přítomnost. Abychom například mohli zkoumat nepotismus vládců, je třeba doložit kauzalitu růstu tohoto jevu (pokud růst existuje a nejedná se o běžný jev předmoderních společností trvající po staletí) a pádu civilizace. Přitom si pokládáme otázky vedoucí k nejrůznějším pracovním hypotézám: Je srovnatelná dnešní západní civilizace o stovkách milionů obyvatel s řeckými městskými státy nebo starověkým Římem? Jakou roli hrají technologie? Vždyť na neschopnosti představit si technologický vývoj se historicky znemožnil například vlivný myslitel Thomas Malthus, který před 200 lety předpokládal neudržitelnost populačního růstu, která k dnešnímu dni nebyla naplněna a předčila Malthusovy představy o ,,několik nul“. Co znamená pro organizaci  společnosti moderní byroktatická struktura? Dá se její složitost a velikost, byť jen vzdáleně, přirovnat k jakémukoliv historickému stavu? Jak naložit s historií v kontrastu s reflexivní modernitou, která je podle Giddense hluboce sociologická?

Konec se blíží (Zdroj: www.sxc.hu, autor: hisks, http://www.sxc.hu/profile/hisks)
Konec se blíží!
(Zdroj: www.sxc.hu, autor: hisks)

Ano, paralely k hluboké minulosti se často zdají jako již potvrzené, jenže přeložení historie do přítomnosti vyžaduje dvojí zjednodušení: na straně historického jevu i na straně znalostí o přítomnosti; v obou případech to vyžaduje popření mnoha neopakovatelných a specifických dějinných faktorů. Tak například Bárta říká: ,,Britští vědci nedávno zjistili, že se stále zlepšují naše rétorické schopnosti. Když se podíváte na úpadek Říma, tak přesně rétorika byla oborem, který rozkvetl v třetím až čtvrtém století, tedy v době úpadku tohoto impéria. Lidově řečeno roste naše schopnost všechno okomentovat místo toho, abychom s tím něco udělali.“ Protože vědcův největší nepřítel je ,,zdravý rozum“, o ,,lidové moudrosti“ ani nemluvě, abychom mohli přenositelnost tohoto jevu uznat za možnou, v první řadě bychom museli zjišťovat souvislost rozvoje rétoriky a rozpadu římského impéria. Je rozvoj rétoriky závislý na (ne)schopnosti ,,něco udělat“? Jak porovnat řečnění ve starověkém Římě a dnes, kdy jsme doslova obklopeni a zahlceni texty? Co do srovnání vnáší proměna komunikace? Přeneseno do demokratické společnosti západního střihu, co znamená ,,něco udělat“? Blábolení, tedy politický newspeak jistě existuje, také jsem se jeho otázkou před časem částečně zabýval, nezaměňujme ho však s politickou korektností, mluvou a nástrojem emancipace sloužícím k bourání post-osvícenských narativů. Zbude nám, že jedinou překážkou je v tomto směru nevzdělanost a její sestra xenofobie. A fakt, že snahy o překlápění historické struktury na současnost jsou velmi nejednoznačné, velmi složité a velmi – nemožné. Malthus je mi svědkem.

Svět jaký je nebo jaký ho chceme?

Tyto debaty nutně vedou k politické diskusi nikoliv o tom, jaký svět je, ale jaký ho chceme mít. Historie slouží jako naše jistota, protože její uspořádání většinou vychází z kategorií, do které historii často nevědomky uzavřeme. Její chybné zpracování, tedy snaha o vyjmutí jednotlivých částí z nepřenositelných společenských modelů, je spíše než čímkoliv jiným odrazem našich dnešních hodnot: může být postesknutím nad postupným zanikáním národního státu, nad koncem koloniálního světa a jasného rozdělení na ovládající a ovládané. Je pozoruhodné, jak je v kontrastu k tomu úsměvná myšlenka demokracie a svobody jednotlivce.

Bárta také tvrdí, že jsme v takové civilizační fázi, kdy je nutná transformace. Co však taková transformace v celé své šíři je, to bohužel nikdo neví, mluvíme-li stále v historických paralelách. Pojetí toho, co je správné, musíme zaplnit hodnotami, nikoliv vytvářet obraz tak, že ad hoc přisuzujeme některým fázím historických civilizací kladné znaménko, čímž zamlčujeme své vlastní hodnoty a pouštíme se do hry, zdali historie určuje přítomnost, nebo je tomu naopak. Bárta na tuto hru naštěstí nepřistupuje, jak by se mohlo z mého textu zdát, naopak přiznává velkou důležitost sociálním vědám. Přejímání myšlenek sférou médií a veřejností je však nevyzpytatelné, proto je třeba se pečlivě zamýšlet nad pronášením historických paralel.

Jak jsem naznačil, cílem našeho poznání má být svět, jaký je. Pokud jsem v tomto textu stanovil pracovní rozdělení lidského poznání na současnost a historii, je třeba ho doplnit o třetí, možná nejdůležitější oblast, které si musí být vědom především vědec. Tou je lidské poznávání – proces nakládání s poznáním, spojující článek mezi historií a současností, problematizace našeho vztahu k přítomnosti i minulosti. Sociální vědy jednoduše nejsou vědy přírodní a na základě marginálních jevů tak nelze hovořit o zákonité souslednosti. S vědomím toho můžeme přistupovat i k našim novodobým dějinám, k zodpovědnému nakládání s relikty minulosti, k demytizaci historie a odmítnutí manipulace s dějinami jako s rukojmím, které můžeme natáhnout na skřipec, aby mluvilo tak jak chceme. V opačném případě se pohybujeme v žánru utopie a dystopie, ten však raději přenechme spisovatelům krásné literatury.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Veřejná sociologie Michaela Burawoye: výzva pro dnešní svět

Michael Burawoy je v dnešní sociologické obci identifikován nejčastěji jako angažovaný sociolog a zastánce tzv. sociologie veřejnosti, kdy ve svých pracích problematizuje zejména samotný vztah sociologie a občanské společnosti, stejně jako vliv trhu na ni. S touto agendou se Burawoy, označovaný často za ,,postmarxistu“, v roce 2004 ujal funkce prezidenta Americké sociologické asociace (ASA), v roce 2010 pak funkce prezidenta Mezinárodní sociologické asociace (ISA), kdy jeho funkční období ve druhé jmenované organizaci trvá až do roku 2014. Jeho cílem je zejména vnitřní změna v globální sociologické komunitě; jedná se o apel na vědce, nikoliv na občany. I proto, že jeho texty jsou dostupné on-line na webu univerzity v Berkley, kde je Burawoy v současné době profesorem, si nyní můžeme jeho životní snahu a dílo přiblížit.

Od postokoloniálního Zimbabwe po třídní vědomí v Chicagu

Počátky Burawoyova profesního zájmu vedou jeho kroky k etnografickému výzkumu pracovních prostředí průmyslových pracovišť, když se na začátku 70. let zapisuje do povědomí svým výzkumem studentské politiky v Zambii. Jak uvádí v českém rozhovoru se Zuzanou Uhde z roku 2010, konkrétně ,,studoval to, jak nový těžební průmysl v Zambii reagoval na dřívější koloniální rasový řád, který byl označován jako ,rasová bariéra‘. Součástí studie byl také výzkum organizace práce v postkoloniální Zambii se zaměřením na dědictví kolonialismu“ (Uhde 2010: 57). Dle jeho slov se v případě této kontroverzní publikace o reprodukci rasového řádu jednalo o jeho největší práci ve veřejné sociologii. V této době se po návratu do Chicaga začal seznamovat s autory a tezemi francouzského strukturalismu a marxismu (Althusser, Gramsci, Godelier aj.), přičemž dospěl k názoru, že je možné studovat třídní vědomí pracujících. Nechal se tedy zaměstnat v dílně nadnárodního průmyslového závodu, díky čemuž dokázal zpracovat svoji dizertační práci, která se stala základem pro Burawoyovu nejslavnější publikaci Manufacturing Consent: Changes in the Labor Process under Monopoly Capitalism. V ní se rozhodl pro marxistický a gramsciovský rámec pro studium toho, jak je ,,souhlas organizován v samotném výrobním procesu“ (Uhde 2010: 57).

Michael Burawoy - Manufacturing Consent
Michael Burawoy – Manufacturing Consent

Výroba či produkce souhlasu, angl. manufacturing consent, je pojem použitý poprvé už v roce 1922 Walterem Lippmannem ve knize Public Opinion (viz recenze). Podle něj je vytváření souhlasu nutné pro soudržnost společnosti, protože zájmy veřejnosti nebývají zřejmé. Většině lidí je tak třeba svět shrnout a vyjádřit v pochopitelných kategoriích těmi, kteří dělají rozhodnutí – o sebraných datech a analýzách jsou zpravidla zpravováni politici, kteří poté veřejnosti předkládají svá rozhodnutí, což pochopitelně otevírá široké pole pro propagandu. Předkládané otázky totiž bývají zjednodušené a vyvolávají zdání možného výběru pouze mezi souhlasem a nesouhlasem s nabízeným řešením. Někteří čtenáři si patrně název Burawoyovy knihy spojí se známou prací Edwarda S. Hermana a Noama Chomskyho – Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media (1988) -, v níž se autoři zaměřili na pro-systémovou povahu médií a která je rovněž základem pro snímek Manufacturing Consent: Noam Chomsky and the Media z roku 1992.

Burawoy termínu využil k tomu, aby popsal, že ,,organizace a regulace výroby nevytváří třídní vědomí, ale spíše souhlas s kapitalismem“ (Uhde 2010: 58). Stal se také prvním západním vědcem, který uskutečnil etnografický výzkum v průmyslovém socialistickém podniku, když se mu v roce 1983 podařilo nechat se zaměstnat v Maďarsku, kde o dva roky později získal pracovní místo v ocelárnách, srdci socialistické výroby. Zde vzniká Burawoyova teze, že v socialistických podnicích na rozdíl od kapitalistických pracovišť vzniká spontánní odpor vládnoucí straně, skrze který může dojít k vytvoření kritického vědomí dělnické třídy, jehož vyústěním může být socialistické hnutí demokratického charakteru. To však vyvrátily události roku 1989, kdy ,,dělníci nebyli součástí převratu a pádu státního socialismu, a pak se prostě přizpůsobili tranzici ke kapitalismu“ (Uhde 2010: 58).

Michael Burawoy – Marxism After Communism

Globální společnost – realita nebo koncept v hlavách sociologů?

S vývojem globálního ekonomického systému jsme my sociologové zejména v poslední čtvrtině minulého století začali mluvit o globalizaci. Vzniká řada koncepcí a pokusů, jak se s ač předvídanou – globální průmyslová společnost se objevuje například už u Herberta Spencera -, přesto však kvalitativně nesnadno zachytitelnou situací vyrovnat. Zejména stran teorie se sociologie pochopitelně odedávna snaží o univerzální přístup, dojde-li však na empirický výzkum, je uchopení světa vždy závislé přinejmenším na teritoriálním dělení. Burawoy ve zmíněném rozhovoru říká: ,,Sociologie je především vytvářením teorií, které slouží jako východisko empirického výzkumu, a umožňují propojit mikrorovinu a makrorovinu. Cílem výzkumu je pak rekonstruovat teorii, výzkum by měl být výzvou pro teorii.“ (Uhde 2010: 59) V tomto ohledu Burawoy rozpracoval vlastní přístup, tzv. intenzivní případové metody (extended case method), kterým chce právě dilema mikro-/makro- překlenout: ,,Intenzivní případová metoda aplikuje reflexivní vědu na etnografii za účelem vytěžit obecné z jedinečného, posunout se od ,mikro‘ k ,makro‘ a spojit přítomné s minulým za očekávání budoucnosti, vše stavěním na již existující teorii.“ (Burawoy 1998: 5)

Michael Burawoy - Global Etnography
Michael Burawoy – Global Etnography

Burawoy podotýká, že výzkum globalizace je pro sociologii trvající ,,dilema a hádanka“, kterou se pokusil zodpovědět spolu se svými studenty v knize Global Etnography (celá je k dispozici zde). Společně stanovili tři možné pohledy na probíhající globální procesy: globalizace jako nadnárodní síla překračující jednotlivé státy, přestože na ně působí; globalizace jako transnacionální spojení, kam bychom zařadili pohyb zboží, lidskou migraci a mezinárodní sociální hnutí (žen, environmentální aj.); a globalizace jako globální vědomí, které však nesmíme zaměňovat se situací, kdy podle Burawoye sociologové sedí v letadle a myslí si, že svět je ,,výrazně globální, do této představy ale promítají svoji specifickou zkušenost tzv. letištní sociologie“ (Uhde 2010: 59). Ačkoliv existují některé teorie globalizace, jednu dobrou, dostatečnou a celistvou doposud nemáme, protože tradičně sociologie uvažuje na národní úrovni a jen prostřednictvím komparativních výzkumů nemůže dosáhnout pochopení globalizace.

Související články: Debate on International Sociology (Contemporary Sociology, July, 2011), „Challenges for a Global Sociology“ (Contexts, Fall, 2009), „From Polanyi to Pollyanna: The False Optimism of Global Labor Studies.“ (Global Labour Journal 2010), „Facing an Unequal World“ (Introduction to Facing an Unequal World: Challenges for a Global Sociology)

Veřejná sociologie jako proměna oboru a světa

Obhajoba sociologie se stala obhajobou společnosti.

Protože je náš časopis zaměřen zejména na popularizaci sociologie a souvisejících podoborů, je nám blízké i Burawoyovo pojetí veřejné sociologie (public sociology). To vychází z jeho rozdělení sociologie na čtyři typy na základě toho, ke komu hovoříme: profesionální a kritická sociologie směřují k odborníkům v oboru, aplikovaná sociologie se zabývá administrativou a čtvrtý typ, veřejná sociologie, je obrácen k veřejnosti, které nabízí propracování jejich agendy. (srov. Voříšek 2007: 478)

Veřejná sociologie však není prostou popularizací sociologických myšlenek – je propojením role sociologa jako intelektuála, který disponuje výzkumy a metodologií, s veřejnou politikou. Podobně jako C. W. Mills na konci 50. let přichází s kritikou profesionálů, a to jak na straně ,,velkých teoretiků“, tak „abstraktních empiriků“ – administrativních pracovníků, i Burawoy zejména od americké ,,hyperprofesionalizované“ sociologie požaduje, aby se více soustředila na problémy společnosti a došlo k užšímu sepětí akademické sociologie a veřejné sféry, k vyšší politické aktivitě, a to v rovině lokální, národní, regionální i globální. Podle něj jsou často ,,výzkumy velmi úzce zaměřeny, zabývají se problémy, které jsou někdy triviální, jindy irelevantní a někdy se ptají na otázky, k jejichž zodpovězení nepotřebujeme žádný sociologický výzkum“ (Uhde 2010: 59). Sociologie by tedy měla být angažovanější a své vědění vytvářet v dialogu s veřejnostmi: ne jen zveřejňovat výzkumy, ale stát se zodpovědnou veřejnosti, a to nejen psaním článků do novin a knih, ale také prostřednictvím komunitní práce, spolupráce s odbory, hnutími, občanskými sdruženími apod. Burawoy přemýšlí o veřejné sociologii v souladu s klasickým sociologickým projektem propojení mikroroviny s makrorovinou, stejně tak ale s Millsovou představou sociologie jako článku propojujícím soukromé problémy s veřejnými záležitostmi. Jedním dechem však dodejme, že veřejná sociologie neznamená sociální inženýrství, jako tomu bylo v případě vědeckého komunismu podřízeném doktríně marxismu-leninismu: ,,Sociální věda v podobě vědeckého komunismu byla bez přehánění pravým opakem toho, o čem Burawoy mluví jako o angažované sociologii a vlastně i pravým opakem (sociální) vědy jako takové…“ (Staszek 2011: 6) Angažovanost, jak se ukázalo v 60. a 70. letech, se stala zdrojem nových inspirací a sociologii přinesla možnost dalšího rozvoje i na profesionální, akademické úrovni. Mezi veřejnou a profesionální sociologií tedy existuje vztah vzájemné závislosti, stejně jako antagonismu. Veřejnou sociologii je třeba chápat v akademickém světě zejména jako korektiv té profesní, korektiv, který má zabránit samoúčelnému výzkumu a bezobsažným debatám.

Podle Burawoye je důležité položit si otázku, ke komu vlastně mluvíme, z jakého důvodu oslovujeme lidi, kvůli čemu vlastně děláme sociologii. Je jednoznačné, že buď mluvíme k sobě nebo k jiným (,,Vědění pro koho?“); v případě otázky ,,Vědění pro co?“ se pak Burawoy odvolává na Webera a jeho rozlišení na vědění založené na úvahách o prostředcích pro dosažení daného cíle v protikladu k vědění, které je vedeno cíli a hodnotami samotnými (tedy základní spor účelové a hodnotové racionality a Weberova klasická diskuse nad hodnotami). V základech kritické teorie je obsažen tento spor mezi instrumentálním a reflexivním věděním, jenž Burawoy dále rozvíjí. Profesní sociologii vidí jako tu část oboru, která se soustředí na instrumentální vědění postavené na určitém nezpochybňovaném výzkumném rámci; rovněž sociologové veřejné politiky prostřednictvím instrumentálního přístupu zpracovávají agendu, která je nastolena veřejností. Reflexivní vědění je z podstaty odlišné, nelze z něj vydělit diskusi nejen o hodnotách a směřování společnosti, ale i o metodologických předpokladech a výzkumných rámcích. (srov. Uhde 2010: 60) Kritická sociologie, do níž bychom mohli zařadit vedle Millse například Alvina Gouldnera či Pitirima Sorokina, i v USA ve své době dosáhla zásadních výsledků, mezi něž lze zařadit kupříkladu delegitimizaci hodnotových základů parsonsovského strukturálního funkcionalismu. Burawoyovy snahy na tuto tradici navazují, jsou otevřením prostoru veřejné a kritické sociologii z pozice důležité postavy sociologické akademické komunity. Ačkoliv je vztah mezi profesní a kritickou sociologií napjatý a antagonistický, jedna potřebuje druhou a v některých zemích je tak třeba rozvinou naopak sociologii profesní, která by pomohla vytvořit nové a kvalitní výzkumné rámce vycházející z lokálního prostředí. Výzkumné rámce, které nejsou jen slabým importem těch západních.

Michael Burawoy
Michael Burawoy

Kritická sociologie tedy nemůže stát – a většinou ani nestojí – stranou té profesní. V historii jsme byli svědky přelévání jedné v druhou. Burawoy ve svém rozhovoru připomíná posun marxismu z pozice kritiky společnosti i profesní sociologie na pozici výzkumného programu, stejně tak bychom mohli vnímat feminismus a posun ke gender studies, či proměny kulturálních studií. Tímto způsobem byla proměněna v posledním půlstoletí sociologie možná více než jsme ochotni si přiznat; málokdo by tak dnes rozporoval tvrzení, že sociologie je dnes výrazně levicová a angažovanější, často v protikladu k převládajícím neoliberálním silám, jak shrnuje Burawoy: ,,Tržní fundamentalismus vskutku pohání svět směrem, který je protikladný k sociologickému projektu. Neoliberalismus podle mě podpořil některé sociology a socioložky v tom, aby se angažovali na veřejnosti, protože obhajoba občanské sociologie je ústřední myšlenkou sociologie. Obhajoba sociologie se stala obhajobou společnosti. A konkrétně žádné jiné než veřejné sociologie.“ (Uhde 2010: 61)

Pro nás tím vyvstávají otázky, v jakém stavu je dnes česká sociologie. Zdali je její ,,profesní část“ již dostatečně rozvinuta, aby dokázala poskytovat cenné zázemí pro plodný výzkum specifické postkomunistické situace. Stejně tak se musíme ptát, zdali existují skupiny angažovaných sociologů a socioložek, které by dokázaly zásadně oslovovat veřejnost navzdory neoliberálně orientovanému mediálnímu mainstreamu. V našem časopise se tímto tématem zabýváme například v oblasti genderu a problematizací těch sociálních struktur, které jsou obecně považovány za neproblematizovatelné, jako ty struktury, „na kterých nic není“, nebo „do kterých nikomu nic není“, se budeme zabývat i nadále. Burawoyův přístup je pro tuto práci cennou inspirací.

Dílčí témata a studie

Hlavní oblasti Burawoyova zájmu jsem na předchozích řádcích zmínil a rozebral. Aby však nezapadly ani další oblasti jeho sociologické tvorby, shrnu na tomto místě jeho materiály, které jsou dostupné online:

Litratura a související odkazy

  • BURAWOY, Michael. 1998. „The Extended Case Method.“ In: Sociological Theory. 1998(16), Vol. 1. [Dostupné online 28. 4. 2013 <http://burawoy.berkeley.edu/Methodology/ECM.ST.pdf>]
  • STASZEK, Zdeněk. 2011. Podoby angažovanosti v sociologii: případ vědeckého komunismu. Diplomová práce, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Katedra sociologie.
  • UHDE, Zuzana. 2010. „Obhajoba sociologie se stala obhajobou sociologie. Rozhovor Zuzany Uhde s Michaelem Burawoyem.“ In: Gender, rovné příležitosti, výzkum. 2010(12), Vol. 2, pp. 57-61. [Dostupné online 20. 4. 2014 <http://burawoy.berkeley.edu/Biography/Interview.Uhde.pdf>]
  • VOŘÍŠEK, Michael. 2007. „XVI. světový sociologický kongres ISA.“ In: Sociologický časopis. 2007, Vol. 2, pp. 478-480. [Dostupné online 22. 4. 2013 <http://bit.ly/ZWwRCe>]
  • Wikipedia – heslo Michael Burawoy

Hranicemi genderu: monotematické číslo Sociálních studií k přečtení

Že se v našem časopisu zabýváme i genderem, jste si již patrně všimli: o nedávný populární článek věnovaný ženskému orgasmu jste projevili nebývalý zájem. V současnosti je gender tématem často skloňovaným a ani opovržení tímto oborem i z řad vysokoškolských studentů není argumentem, proč právě tuto disciplínu, která se v posledních desetiletích stala kolbištěm mnoha sociologických teorií a přístupů, ignorovat. I proto bych rád pokračoval v naší zprostředkovací činnosti, kdy našim čtenářům nabízíme zajímavé časopisy a publikace on-line k přečtení. Dnes vám chci poskytnou poslední loňské číslo časopisu Sociální studia, který vychází při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jeho redakce mimochodem před několika dny vyhlásila call for papers pro monotematické číslo nazvané Bílá místa, v němž dostanou prostor nekanonická témata, problémy a otázky sociologické produkce.

Nuže, současné vydání 3/2012 má podtitul Hranicemi genderu a jeho obsah lze shrnout takto:

,,Motiv hranic v názvu čísla odkazuje tedy jednak k vymezení mezi disciplínami, ale také k hranicím mezi akademickou sférou a hnutím či aktivismem. Obojí lze vnímat jako různá pole s odlišným pojmenováním témat a problémů, jazykem, metodami i publikem; je však nasnadě, že mnoho z akademicky zkoumaných otázek má svůj politický rozměr. Jsme přesvědčeny, že cílem vědeckého poznání by neměla být snaha tyto politické aspekty ignorovat, zamlčet či zneviditelnit, jak se o to leckdy sociální vědci pod zdánlivě legitimní rétorikou hodnotové neutrality a neangažovanosti snaží. Dobrá sociálněvědní analýza ukazuje na témata, která jsou jako aktuální a naléhavá vnímána v jiných veřejných diskurzech, a/nebo vyjevuje témata, zdánlivě dobře známá, v nových souvislostech, a/nebo identifikuje témata nová, jejichž interpretace osvětluje zažité a často problematické sociální praktiky. Toto číslo Sociálních studií volně navazuje na konferenci „Feministická studia na hranici“, která proběhla v listopadu 2011 na brněnské Fakultě sociálních studií. Více než 60 prezentujících z České a Slovenské republiky se sešlo, aby diskutovalo své aktuální výzkumy, individuální či týmové, a navázalo tak na historicky první konferenční setkání českých a slovenských feministických studií, které se uskutečnilo v roce 2005 v Praze.“ (Sociální studia, FSS MU)

Časopis najdete i na Facebooku.

Sociální studia 3/2013: Hranicemi genderu
Sociální studia 3/2013: Hranicemi genderu

EDITORIAL
Hranicemi genderu (PDF)
Kateřina Lišková, Nedbálková Kateřina

STATI
Genderově motivované a sexuální obtěžování na středních školách: hranice vhodného chování
Irena Smetáčková, Pavlík Petr
Článek se zabývá otázkou hranic mezi vhodným a nevhodným chováním vyučujících vůči studentkám a studentům na středních školách. Na základě dotazníkového šetření s účastí 1237 respondentů/ek ukazujeme, jaké učitelské chování se znaky sexuálního obtěžování, je studujícími považováno za nepříjemné a zároveň jak četné s ním mají zkušenosti.
Info | Plný text v PDF

Vietnamské rodiny a jejich české chůvy: Vzájemná závislost v péči o děti
Adéla Souralová
Některé vietnamské rodiny v České republice si najímají české chůvy (tety, babičky) na hlídání svých dětí. Tento model stojí v protikladu k dominantnímu obrazu chův (pomocnic v domácnosti) v západním světě, kde je tato profese vykonávána migrantkami a analyzována pomocí aditivního přístupu zdůrazňujícího vícenásobné znevýhodnění těchto žen z důvodu etnických a třídních nerovností.
Info | Plný text v PDF

Negativita ve studování na umělecké škole
Lenka Vráblíková
Ačkoli umění v rámci binárních protikladů většinou stává na straně feminity, moderní umělectví je v zásadě šité na míru maskulinnímu subjektu a tak vylučuje existenci jiného – umělkyně. Stejně tak „stávání se umělcem“, které je institucionálně rámováno studiem na vysokých uměleckých školách, ženám aspirujícím na umělkyně nenabízí možnost stát se umělkyní, aniž by nedošlo k popření zásadních aspektů jejich jedinečné a ženské identity.
Info | Plný text v PDF

Jak v praxi ovlivnit spory o hranice? Proč se nepodařilo přírodovědce přesvědčit o významnosti genderu
Dagmar Lorenz-Meyer
Feministické bádání jako analytická tradice a intervencionistický projekt již dlouho zkoumá hranice, jež jsou hluboce vepsány do západního myšlení a pojetí racionality. Tento článek vychází z myšlenky, že schopnost v praxi destabilizovat hranice pokulhává za důmyslností analýz opakovaného utváření hranic. Jádrem feministické praxe je zájem zpochybňovat nákresy hranic a měnit to, co je považováno za přirozené, normální či skutečné.
Info | Plný text v PDF

Tak daleko, tak blízko: dělnická třída v České republice
Kateřina Nedbálková
V textu se autorka zaměřuje na přiblížení paradigmatických a metodologických předpokladů, které se třídou pracují jako s podstatnou a důležitou kategorií sociálněvědního výzkumu a dále představuje vlastní výzkum dělnické třídy a první zjištění, ke kterým ve svém počínání dosud dospěla. V úvodní části nabízí základní představení konceptualizací třídy ve vztahu k paradigmatickým pozicím a východiskům výzkumníků a místo, které v tomto kontextu zaujímá česká sociologie.
Info | Plný text v PDF

RECENZE
Nina Lykke: Feminist Studies. A Guide to Intersectional Theory, Methodology and Writing (PDF)
Adéla Souralová

Sociologický časopis 1/2013: Pierre Bourdieu a jiné zajímavosti

Sociologický ústav AV ČR přichází s dalším číslem Sociologického časopisu. I tentokrát je jeho obsah naplněn zajímavými tématy: vedle problematiky přístupu k městskému veřejnému prostoru, reintegrace bezdomovců nebo situace homosexuálů a transsexuálů ve východoslovenských romských osadách, je první letošní vydání zaměřené na postavu Pierra  Bourdieu: vedle textu Terezy Hyánkové o Bourdieum a Kabylech je to zejména Bourdieuho text Chvála sociologie a překlad Wacquantovy Případové studie vědeckého svěcení – o předávání nejvyššího francouzského vědeckého ocenění Pierrovi Bourdieu v roce 1993 (a Wacquantovo pojednání o Pierrovi jste četli?). Pozornosti by ale neměl uniknout ani text Miloslava Petruska věnovaný ,,outsiderům“ politické sociologie, mezi které vybral Moscu a Michelse. SOÚ tak opět potvrzuje, že má-li některé české periodikum smysl, je to právě Sociologický časopis.

Následující odkazy směřují přímo k daným textům. Více informací o Sociologickém časopisu najdete a webu ústavu, abstrakty k jednotlivým textům potom zde.

Sociologický časopis – 1/2013

STATI

Tomáš Kobes:
Identifikace a praxe homosexuálů a transsexuálů ve východoslovenských romských osadách [3]

Martina Mikeszová, Martin Lux:
Faktory úspěšné reintegrace bezdomovců a nástroje bytové politiky pro řešení bezdomovství v ČR [29]

Hana Librová:
Environmentálně orientované motivace a potenciál zklamání [53]

Pavel Pospěch:
Městský veřejný prostor: interpretativní přístup [75]

Tereza Hyánková:
Pierre Bourdieu a Kabylové: Idealizace, identifikace, instrumentalizace? [101]

DOKUMENTY

Ondřej Císař, Jan Balon:
Veřejný význam sociologie: na úvod dvou připomenutí [123]

Loïc Wacquant:
Bourdieu 1993: Případová studie vědeckého svěcení [126]

Pierre Bourdieu:
Chvála sociologie (1993) [141]

Miloslav Petrusek:
Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie [149]

,,Záhada“ ženského orgasmu, genderové stereotypy a objektifikace žen

Politická filozofie Michela Foucaulta nám ukázala, že společnost ovlivňuje lidská jednání až do takové míry, že dokáže podřizovat samotné naše naše pohyby disciplíně a (sebe)kontrole. Prostředek, kterým to zajišťuje, může být například sociální exkluze, obecněji sociální normy a jejich institucionální zakotvení za pomoci ovládnutí technik vědění. Společnost však může zasahovat i do mnohem intimnější sféry našich životů: do sféry, kterou je sexualita, konkrétně pak do samotného orgasmu jako intenzivní fyzické rozkoše. Tímto tématem se před několika dny zabývala americká socioložka Lisa Wade ve článku The Orgasm Gap: The Real Reason Women Get Off Less Often Than Men and How to Fix It, a protože články vycházející z poměrně populárních témat, kterým se tato autorka věnuje, sklidily v minulých měsících v našem časopisu úspěch (vzpomeňte na Vysoké podpatky a ,,o hipsterství“), přiblížím vám nyní i zmíněnou práci.

Rozdíl mezi četností mužského a ženského orgasmu je ovlivněn sociálními silami, které privilegují mužskou rozkoš. (Wade 2013)

Wade vychází z celoplošného výzkumu publikovaném v knize The Social Organization of Sexuality kolektivem autorů. Podle něj prožívají ženy orgasmus v poměru k mužům jedna ku třem. Dle Sigmunda Freuda by měly ženy mít při pohlavním styku orgasmus, jinak není v pořádku jejich sexualita, potom je však na základě dat z výzkumu na amerických školách, který provedla Wade v roce 2005, ,,v pořádku“ pouze 25 % žen, kdy ty zbylé často předpokládají, že jejich sexuální odezva nefunguje správným způsobem. Při svém dotazování Wade vedle údivu studentů nad nepravděpodobností orgasmu při análním sexu narazila na zjištění, že až 30 % žen a 25 % mužů neví, kde se nachází klitoris. Mezi příběhy, které si dotazovaní říkají o klitorisu, potom patřilo: Ženská těla jsou jednoduše složitější; klitoris je těžké najít a těžké na něj působit; zklamává ženu a vysmívá se snaze jejího partnera aj. (srov. Wade 2013) Podobně lze narazit na tvrzení, že ženy nepotřebují orgasmus, stejně jako že jejich uspokojení je více empatické a rozptýlené, proto raději sex poskytují.

Ozvěna Freuda a genderové stereotypy

Podle autorky jsou to freudovské ozvěny, mylná anatomická charakteristika a genderové stereotypy, které naturalizují tzv. orgasm gap (tento termín jsem v nadpisu článku pojmenoval jako ,,záhadu“ ženského orgasmu). Tato přirozenost je však pouze domnělá, sledujeme-li například schopnost dosahování orgasmu při styku dvou žen (viz kniha The Handbook of Sexuality in Close Relationships) či při dosahování orgasmu při masturbaci, kdy nepoměr v porovnání s muži téměř mizí. Dokonce mizí i mýtus o množství času potřebném pro dosažení orgasmu, podle kterého ho ženské tělo vyžaduje větší množství. Velmi důležitý je tak přístup k sexualitě žen a mužů v dané kultuře; dle Wade totiž často rozdvojujeme sexuální zkušenost na základě genderových norem: ,,Muži jsou sexuální (prožívají touhu) a ženy sexy (inspirují touhu).“ (Wade 2013) Takové zaměření na pocity a nároky muže směřuje naši pozornost na jeho uspokojení, kdy se jeho orgasmus stává měřítkem úspěšnosti pohlavního styku, ten ženský potom zůstává součástí vhodné předehry.

Těmto tvrzením jde naproti i mainstreamová kultura – frontální útok a tlak na ženskou krásu a sex-appeal, jak ostatně vyplynulo z článku o vysokých podpatcích. Hlavním úkolem, jenž je normativně stvrzován, je přinést do soulože atraktivní tělo a soustředit se na to, jak vypadá. To obnáší obavy, zdali splňuje mužovy požadavky a představy, žena má vnímat zejména sebe perspektivou svého partnera, což dále snižuje její šance na dosažení orgasmu, nemluvě o strachu z orgasmu z důvodu nepředvídatelnosti reakce jejího těla, která by mohla působit neatraktivně.

Porno kultura a objektifikace ženy

Tento pohled na sociální podmíněnost orgasmu, aniž by to znamenalo, že se v důsledcích dotýká všech žen, může být součástí širší kritiky dnešní kultury, v níž proniká reprezentace porna do sféry dosud nepornografické (McNair 2002) a jejíž součástí je sexuální objektifikace ženy ve veřejném prostoru. V českém prostředí asi nejčastěji slýcháme o soutěži Sexistické prasátečko, snaha upozornit na iracionální sepětí ženského těla jako objektu s prodejem jakéhokoliv produktu je však v sociologii běžná. Například v článku Sexual Objecitification (part 1): What Is It? se dočteme, jak objektifikace nejčastěji funguje:

Milujeme hliník?
Milujeme hliník?
Zdroj: zenskaprava.cz/sexisticke-prasatecko
  1. Ukazuje obrázek pouze část sexualizoavného těla člověka?
    Příkladem je reklama společnosti Nike či American Apparel znázorňující ženu zezadu (tato značka patří v tomto směru mezi nejaktivnější).
  2. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako pozadí či podpůrný prvek pro nějaký objekt?
    Zde je příkladem tato reklama na pivo či radikální redukce ženy jako stojanu na oblečení a doplňky.
  3. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako zaměnitelnou?
    Tento způsob vybízí k vnímání ženy jako zaměnitelného a depresonalizovaného objektu, jako je tomu v reklamě Mercedesu.
  4. Potvrzuje obrázek představu narušení tělesné integrity sexualizované osoby, se kterou nemůže souhlasit?
    Příkladem je tato reklama na kravatu.
  5. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako komoditu?
    Příkladem je reklama na nápoj Massive Melons, boty Red Tape.
  6. Ukazuje obrázek tělo sexualizované osoby jako malířské plátno?
    Příkladem jsou fotky potištěných žen.

Jsou-li odkazovanými příklady výhradně ženy, je to proto, že je takových případů nepoměrně více, neimplikuje to však fakt, že objektifikace mužských modelů existuje rovněž, ačkoliv neproniká takovým způsobem celou kulturu, mezilidské vztahy i sféru intimity. V zobrazování žen a mužů je patrný značný rozdíl, jak ukazuje například krátká studie obálek amerického časopisu Rolling Stone: ženy atraktivní (polo)nahé, muži solidní v oblecích. V české společnosti je, jak ukazuje nejen zmíněná soutěž, toto téma rovněž aktuální, je však na konkrétních analýzách dokázat četnost a dopady tohoto jevu. Jsem si vědom, že se pohybuji na velmi tenkém ledě kacířských myšlenek o rovnosti a humanismu, faktem však zůstává, že sexismus a sexuální objektifikace je dehumanizací člověka a jeho redukcí na věc. ,,Vidět ženu jako věc je prvním krokem k tomu považovat její touhy, myšlenky a preference jako by neexistovaly (protože objekty nemyslí). Jinými slovy to napomáhá sexuálnímu napadení.“ (Wade 2012) Dalším krokem pak může být právě existující orgasm gap.

Pozn.: Někteří pravděpodobně budou identifikovat emancipaci žen a nesouhlas s podřízením ženského těla v naší kultuře potřebám výroby jako předzvěst jakési ,,totality“ a jedním dechem chybně identifikují politickou korektnost ve vlastním, posunutém významu. Proto by měla být ověřena hypotéza, zdali nepoužívání jakéhokoliv těla jako instrumentu může dovést naši civilizaci k záhubě. S tím souvisí i pokus o historickou analýzu, zdali Římská a jiné říše zanikly skutečně na fundamentu post-osvícenské emancipace člověka jako myslícího subjektu schopného vlastní reflexe. Jen tak si budeme jisti, zdali jsou urážky a dopady objektifikace těla evoluční výhodou naší civilizace, či na jejím trvání nenesou žádný podíl.

Literatura

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Publikace Rezidenční segregace zdarma: teorie i tuzemská situace

Život člověka ve městě přitahuje vědeckou pozornost slušnou řádku let. Na profesionální úrovni se jím zabývá i sociologie města, jejíž vznik dnes připisujeme členům Chicagské školy. Městem se však zabýváme i v ČR – kdo by neznal v minulém roce zesnulého prof. Musila, případně si nevšiml dlouhodobých aktivit Sociologického ústavu. Nejedná se ale vždy jen o primárně sociologická pracoviště, která svoji pozornost zaměřují na lidská obydlí a související fenomény. Příkladem je publikace Rezidenční segregace vydaná v roce 2010 Katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodevědecké fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Luďka Sýkory. Zajímá-li vás toto téma a chcete do něj získat ucelenější vhled, díky Ministerstvu pro místní rozvoj si celý sborník můžete přečíst online. Vedle učebnicových definic sloužících k uvedení do tématu tu naleznete i několik zajímavých případových studií a vybraných problémů, jako je situace cizinců, sociálně slabých, Romů či tzv. gated communities v ČR. Přečíst si nebo stáhnout celou knihu můžete zde.

Pokud je pro vás tematika osídlení zajímavá, neměla by vám také uniknout Lidová škola urbanismu, tedy cyklus přednášek, které probíhají až do konce roku v Praze na Betlémském náměstí v galerii J. Fragnera. Více informací zde.

Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost

Ve čtvrtek 7. března se konalo další ze setkání probíhající pod záštitou Fakulty sociálních věd UK jako tzv. Sociologický večer. Zpravidla se jedná o setkání v kritickém duchu a nad zajímavými otázkami dneška a ani tentokrát nešlo o výjimku. Hostem byl historik Matěj Spurný z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK působící rovněž v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a jako člen občanského sdružení Antikomplex. Jeho téma uvedla poměrně aktuální a palčivá otázka pro dnešní historiky: Jak (nově) rozumět komunistické minulosti?

Pokračovat ve čtení „Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost“

Vysoké podpatky: nástroj útlaku, třídní boj nebo estetika porno-kultury?

Kdysi jsem měl  možnost vidět anketu, ve které měli dotazovaní zvolit, jestli je na ženě důležitější hezké prádlo nebo vysoké podpatky. Odpovědi nebyly jednomyslné a už vůbec ne bez rozmyslu, ,,výhru“ si však připsaly právě vysoké podpatky. A protože se dnes zdá, že se vysoký podpatek dostává stále více do popředí, kdy plní výlohy obchodů s obuví před praktickou obuví, pojďme se na něj podívat sociologickým okem.

Od Krále Slunce po pornografii

Z historického hlediska lze vznik této nepraktické součásti oděvních doplňků připsat dvoru francouzského krále Ludvíka XIV. Vysoké podpatky, angl. high heels, nosili muži a jednalo se o ryze statusotvorný prvek, jelikož svojí nepraktičností zdůrazňovaly, že jejich uživatel nemusí pracovat. Mezi relevantní teoretiky módy lze zařadit Thorsteina Veblena, jehož analýza zahálčivé třídy patří dodnes mezi základní vysvětlení okázalé módy a luxusu: zahálka je dávána na odiv prostřednictvím nepraktičnosti oděvů, doplňků a tělesných úprav. Americká socioložka Lisa Wade v článku From Manly to Sexy: The History of the High Heel podotýká, že vysoký podpatek se ze stejného důvodu vyvinul nezávisle na Evropě také v Číně. Pokud začaly podpatky nosit ženy, navzdory nejčastějším představám to pravděpodobně nebylo výrazem útlaku mužů (omezení pohybu, ,,označení“ díky zvuku klapání podpatků atp.), ale snahou žen vyrovnat se mužům.

Postupný vývoj pánských a dámských podpatků se však lišil – muži nosili široké podpatky a ženy úzké -, význam však byl téměř neměnný, byl zdůrazněním sociálního statusu. Jak jsem podotkl ve svém posledním článku věnovaném fenoménu hipsterství, módu a vkus lze nahlížet prostřednictvím teorie distinkce Pierra Bourdieu. Tyto zdánlivě nefunkční prvky našeho sociálního života jsou ve skutečnosti výrazem třídní odlišnosti. Boty, šátky, peněženky nebo kabelky si lidé nepořizují jen proto, že se jim líbí, ale protože jimi vyjadřují soudržnost s určitými společenskými vrstvami. Ve filmu Americké psycho začne hlavní postava svoji vraždící mánii poté, co mu jeho známý z pánského klubu ukáže své nové vizitky, které jsou hezčí než ty jeho. Ty tam jsou bankovní konta a drahé zboží. Jedná se o nadsázku, nicméně i ta má oporu v Bourdieuho distinkci. Sociální peleton probíhající mezi jednotlivými třídami je neustálým útěkem od lepšího k lepšímu, od stejného k jinému.

Naomi Klein ve své knize Bez loga mapuje, jak se proměňoval vztah západní společnosti ke značkovým výrobkům a dokládá, že neznačkové výrobky už dnes nejsou doménou elitních výrobců, protože výrobky dostatečné kvality jsou díky vývoji technologií běžně dostupné; s jistou mírou nadsázky lze říci, že denní provoz jedné čínské továrny vyrábí obuv značky Adidas, v noci stejnými linkami projíždí obuv ,,Abidas“. Firmy se tak mohou soustředit na ,,budování image“ a životního stylu a z jejich evropských a amerických sídel se stávají pouze kanceláře s armádou marketingových kreativců. Zajímavou sondou je v tomto ohledu kniha (a stejnojmenný film) Gomora italského novináře a filozofa Roberta Saviana, kterého Umberto Eco v italském tisku označil za národního hrdinu nasazujícího vlastní život v boji proti mafii. V této knize popisuje způsob výroby zboží velkých módních domů nejen italských značek – černé dílny z okolí Neapole se účastní dražeb a snaží se získat zakázku na výrobu nejluxusnějšího zboží, na které ,,výrobce“ pouze připevní značku a prvky proti padělání. Není-li dodávka v dokonalé kvalitě, putuje do tržnic a neznačkových obchodů po celém světě, protože móda s sebou nese signifikantní prvek nápodoby a difúze padělků v posledku zvyšuje exkluzivitu pravých kusů. Vrcholem této kapitoly Savianovy mrazivé kroniky špatnosti kampánské camorry je moment, kdy jeho známý spatří v televizi Angelinu Jolie na předávání filmových Oscarů – v dokonalých šatech, které na zakázku ve skutečnosti nevytvořil slavný návrhář, ale on, jeden ze Saviánových informátorů.

Luxusní kabelky tak nejsou kupovány pro jejich kvalitu, ale pro schopnost odlišení, distinkce. Vraťme se však zpět k podpatkům. Je pozoruhodné, že spolu s osvícenstvím vysoké podpatky mizejí jak u mužů, tak u žen, svoji cestu zpět na ,,výsluní“ si však brzy zase nacházejí. Tentokrát už boty s vysokými podpatky obouvají jen ženy, když se začínají objevovat první pornografické snímky v polovině 19. století. (Wade 2013b) Od této doby se píší nové dějiny, které už s mírou útlaku ženy souvisí: jsou zavedeny moderní standardy krásy a estetiky.

Renesance vysokého podpatku a symbolické násilí

Zažívají-li dnes vysoké a ještě vyšší podpatky svoji renesanci, musí posoudit pozorovatelé oděvního průmyslu, průnik porno-kultury do dalších oblastí veřejného života je však patrný a s ní požadovaná normalizovaná prezentace ženy jistě velmi souvisí. Brian McNair například v knize Striptease Culture: Sex, Media and the Democratisation of Desire mluví o současné fascinaci tzv. ,,porno-chic“ a zmiňuje ,,pornografikaci středního proudu“. ,,Porno-chic není porno, ale reprezentace porna v nepornografickém umění a kultuře.“ (McNair 2002) Ačkoliv internetový vyhledávač k tématu vysokých podpatků najde zejména články upozorňující na zdravotní potíže, často však ve vzduchu visí jako protiváha jedno zásadní ale, které snad nejlépe shrnuje následující titulek: Vysoké podpatky: Zvýší sebevědomí, ale ohrozí vaše zdraví!  Vysoké podpatky tedy přináší zásadní sociální benefit, musíme se ale smířit s tím, že ,,krása bolí“. Ptá se však někdo, proč krása musí bolet a proč musí bolet skoro vždy jen ženy?

Vysoké podpatky - zdravotní rizika
Vysoké podpatky – zdravotní rizika

Lisa Wade si tuto otázku pokládá a i my jsme si na ni částečně odpověděli v tomto textu již dříve a nyní je třeba tuto myšlenku rozvést. První příčinou je tedy Bourdieuho distinkce. V článku High Heels and Disctinction Among Women Wade zmiňuje, že ačkoliv je nošení vysokých podpatků téměř vždy bolestivé, zpravidla jsou mezi ženami symbolem bohatství, třídní příslušnosti. Stejně jako na dvoře Ludvíka XIV. ukazují, že jejich nositelka nemusí celý den stát a pracovat, jezdit prostředky veřejné dopravy. Vyvstává však námitka: jak to, že známe města plná žen na vysokých podpatcích? Odpověď na ni zůstává i nadále neměnná: distinkce a s ní spojená nutnost nápodoby. Luxusní restaurace, plesy či dýchánky bývají téměř bez výjimky domovem těch nejvyšších podpatků, na což reagují výrobci i prodejci, kteří ve výlohách prezentují zejména boty, které je možné nosit bez újmy a útrap pouze výjimečně. S příchodem postindustriální společnosti služeb a kanceláří mohou vysoké podpatky relativně dobře nosit i ženy středních vrstev, na což ženy vrstev vyšších reagují vyššími podpatky, stejně jako obměnou módních trendů. Proto dnes tzv. ,,laboutinky“ s červenou spodní částí boty nejsou ničím zvláštním, proto slavné ženy mohou nosit boty se zvýšenou platformou, boty, které byly ještě nedávno představitelné jen ve sféře pornografie a sexuálních služeb. Předefinováním symbolů proniká zmíněná porno-kultura do veřejného prostoru bez výčitek a pohoršení. Distinkce však stále zůstává: Wade rozlišuje obuv na ,,classy“ a ,,trashy“ a ačkoliv není příliš věcný rozdíl mezi obuví striptérky a novou kolekcí Louis Vuitton, detaily se šíří principem difúze módy, od módních přehlídek prostřednictvím gatekeeperů, módních časopisů, slavných, bohatých, majitelů butiků a jiných prodejců. (Kawamura 2005) A nejedená se o maličkost – lodičky od LV mohou stát 1450 amerických dolarů. ,,Funkce vysokých podpatků je odlišit ženy, které si mohou dovolit být ve své obuvi nepraktické – jak monetárně, tak v praxi -, od těch, které nemohou. (…) Takže jakmile to [pozn.: napodobení] chudí dělají správně, pravidla se změní, jinak aktivita nemá distinktivní funkci odlišit bohaté od chudých. A tak dále.“ (Wade 2013a)

Přidejme ale k distinkci rovněž druhý Bourdieuho koncept – symbolické násilí. O vysokých podpatcích uvažuji totiž právě v rámci tohoto mixu, který odhaluje jak soupeření sociálních tříd, tak vztah dominance a submisivity, který je vtělený mužům a ženám zpravidla jako součást jejich habitů, což nachází svůj odraz v explicitní kultuře. Právě kvůli habitu jsou například homosexualita či transsexualita výbušnými tématy vyvolávající v některých jednotlivcích smíšené reakce, někdy dokonce fyzickou nevolnost; jsou v nesouladu s tím, jak jsme byli socializováni, takže máme tendenci bránit stávající sociální řád. Sebevražednost pramenící z těchto fenoménů tedy není zapříčiněna vlastní deviací jednotlivce, ale ryze sociálním tlakem a nesouladem mezi skutečností a očekáváními. Řešením není náprava, ,,léčení“ homosexuality nebo transgenderismu ve snaze o normalizaci jednotlivce, ale změna sociálních podmínek. Symbolický řád společnosti však bývá silnější a vede většinu k nutnosti zasáhnout proti ,,narušitelům“. Mezi nejhlasitějšími obránci vysokých podpatků tak vedle mužů dozajista najdeme jak ženy, jejichž habitus zahrnuje estetiku vysokého podpatku (a nemusí se ani samy bránit pejorativnímu označení podpatků) a jejich nepraktičnost potom nepotvrdí, tak ženy, které v boji za přístup do vyšší sociální vrstvy nepraktičnost nepřiznají.

Bludný kruh vysokého podpatku

Pokud by byly vysoké podpatky skutečně jen vysokými podpatky, nebyly by dnes více než kdykoliv předtím tak viditelnou a neoddělitelnou součástí sexuálních představ a sexuálního fetišismu (viz např. Wikipedia, nepřeberné množství ,,módních“ blogů). Skrývá se za nimi více: zrcadlí pevné sociální vztahy, objektivizovaný vztah mezi mužským a ženským elementem; jako takové patrně mohou být silným stimulem sexuálního vzrušení, což však jako nesexuolog pouze odvozuji například od faktu, že jednotlivé pornografické kategorie bývají mnohdy založené právě na sociálním vztahu zúčastněných a na sociálně definovaném prostředí, ve kterém se scény odehrávají (sex na veřejnosti, věkový rozdíl, obyčejný muž a bohatá žena, kostýmy atp.). Cesta do našeho podvědomí je otázkou pro další výzkum estetiky a sexuálního vzrušení ve vztahu k sociální statice, nicméně už v tomto textu se objevily poměrně zřetelné obrysy bludného kruhu vysokého podpatku: pokud pornografie takto pronikla do veřejného prostoru a činí určitou vizáž možnou – a netýká se to jen obuvi, ale například plastických operací – a pokud zároveň určitá estetika pornografie zrcadlí skutečné sociální vztahy, čímž vyvolává sexuální vzrušivost, která prostřednictvím zvýšení poptávky vyživuje produkci pornografie, eskaluje se tím šíření porno-kultury. Kde ale tento kruh rozetnout?

Literatura

Bratři Karamazovi: esej o lidství a víře člověka

Nekompetence, kterou pociťuji, když toto píši, souvisí se dvěma zásadními a těžkými pocity, které se dostavily bezprostředně po dočtení posledního slova. První bylo téměř rozčilení z nedokončenosti – chaos a nevěření, že je to konec. Teprve později jsem se dozvěděl, že je román nedokončený. Kráter v duši se trochu zhojil. A slova v Dostojevského vlastním úvodu, že musí začít „pouhou chvílí z raného mládí jeho hrdiny“, mi dovolila si alespoň domýšlet Alexejův osud třináct let po této „chvíli z mládí“. Druhý pocit, který mě připravuje o kompetenci, bylo jakési probuzení. Celá kniha se mi slila do jednoho silného bezčasového doušku. Jako bych se vzpamatovával z bezvědomí, snažil jsem si zpětně uvědomit, co všechno se vlastně v ději odehrálo a šlo to tolik ztěžka! Epický aspekt mi zpětně připadá pouze nosný – nese něco pro mě mnohem podstatnějšího. Ale mám obavu, že nejsem oprávněn toto tvrdit a měl bych si román přečíst znovu, tentokrát při vědomí. Určitě se k němu v životě vrátím nejednou, teď se však zaměřím na onu hutnou nevýpravnou věc, která ve mně zůstala. Vím, že ohledně ní v tom nejdůležitějším naprosto nemám „jasno“, brání se to vyjasnění slovy. Možná to tak má být a pak budou tato slova marná. Ale věřím, že je hodnotné třeba se jen zmínit o této marnosti, ukázat ji.

Byl jsem dotázán, kterého z bratrů mám nejradši. Na to nedokážu odpovědět! Alexej, Ivan i Dmitrij podle mě každý svým způsobem objali svět, všichni tři pocítili celou jeho tíhu, stali se svědomím celého lidstva. A ani jednomu z nich nedokážu nic vyčítat – byli vždy plně lidmi z největší hloubky své duše. Největším hříchem je pro mě rezignace na lidství, podvolení se povrchnosti, plytké mechanice moderního života. Bratři mě nakazili především svojí opravdovostí. Vyšel jsem od knihy do „společenského dění“ a chlad, prázdnota a faleš, které mě zalily, mi vnukly myšlenku, že skutečným sociálním problémem je ztráta lidskosti nebo minimálně její degenerace, zpustošení, otupění. Zní to jako otřepaná fráze. Navíc nemůžu po lidech chtít, aby se vrhali na kolena, křičeli po sobě, brečeli a líbali se štěstím a upřímnou bratrskou láskou – duše člověka se musí probudit sama. A především nemůžu tvrdit, že to tak má být. Jde jen o můj dojem z knihy. Věřím jí, že je to v člověku, našel jsem to v sobě. A podivil jsem se tomu! Slyšel jsem v sobě hlas dnešní doby, který ze svého „nadhledu“ hodnotil excitovanost postav jako přehranou, ale JÁ, skutečný já, jsem jim „rozuměl“ a prožíval to s nimi.

Alexej, Ivan i Dmitrij všichni sáhli na dno své duše, nebáli se temnoty a tíhy, které obsahovala, přiznali a přijali tragičnost lidství. V kontrastu s nimi, s pocitem, který vyvolají, kterým si čtenáře získají, nám Dostojevský nabízí také ty, kteří v sobě člověka ztratili a vyvolávají hlubokou lítost: Káťu, Grušu a možná další. Káťa samu sebe obětovala za mučednictví, Gruša za mstu celému světu. Otec Fjodor Pavlovič se stal otrokem sám sobě, své vlastní nízkosti, v níž se nakonec uvěznil, když neschopný a nechápavý velkých citů spoléhal na Grušenčinu úplatnost. Smerďakov je rezignací na lidství, čirý nihilismus, prázdnota. Všichni tito nemohli v životě najít opravdové štěstí. Pouze Alexej Ivan a Dmitrij byli schopni zůstat sami sebou i ve chvílích, kdy by se jim měla duše roztrhat na kusy, a dosáhli tak ve své tragičnosti opravdového štěstí. V knize je mnoho míst, na kterých se střetává tato plná, mohutná horoucnost bratrů jak mezi sebou, tak s chladem, prázdnotou, mělkostí nebo vášnivou lží a sebezapřením okolí. Pocit, který mě v těchto místech zachvátil, je vskutku těžko popsatelný. Zejména jde o rozhovory Aljoši nejdříve s Míťou a později s Ivanem – střet Aljošovy absolutní dobroty a lásky s nezkrotností a prokletostí Míťova obrovského srdce a s chmurně realistickým Ivanem schopným nahlédnout a tak i pocítit nespravedlnost, bolest a ukrutenství celého lidstva. Především tyto střety poukazují na roztrženost člověka, jeho tragičnost, jeho nepřekonatelné vnitřní rozpory, které, chceme-li být plně lidmi, nemohou být vyřešeny a vykoupeny jinak než niternou bolestí. Jinými možnostmi – slepotou, lží, útěkem – totiž zároveň přicházíme o své lidství. Obrazem těchto útěků od hloubek naší duše do všednosti, automatičnosti jsou nejen jednotlivé osudy lidských bytostí, ale zejména osud lidstva.

The Brothers Karamazov • Relief-block print by Stephen Alcorn © 2013
The Brothers Karamazov • Relief-block print by Stephen Alcorn © 2013

Mám-li hledat sociologickou relevanci, nacházím jí tedy především zde, nejhlouběji, v existencialitě jednotlivých bytostí. Bratři jsou mi posledními celostnými lidmi, jsou zrnky ve zbytňující mase automatické všednosti, v morální a především existenciální rezignaci lidí, lidstva, rezignaci lidství na sebe samo. Snad to skutečně má být tak, že se každý člověk, chce-li být vskutku člověkem, musí v nitru cítit odpovědný za hříchy všech lidí. V historickém aspektu knihy nacházíme skomírající křesťanství: nese těžké viny a špínu minulosti, setkáváme se s duchovními, kteří zneužívají víry jako sebeuspokojující lži. Nacházíme také přicházející socialismus jako suverénní chiméru troufající si víru nahradit, přesunout bratrství lidí naivně z duchovního světa do světa materiálního, pomíjivého, účelového. Je jen dalším symbolem toho, že se člověk bojí nahlédnout hlouběji do sebe, přijmout bolest svého osudu. Místo toho nabízí spíše rozptýlení, mnohost věcí, ve které se nakonec ztratí vše skutečné. A takové prostředí plodí ještě větší bolest, je ještě nepřátelštější těm, kteří umí sebe sama přijmout. Marnost, do které se Míťa postupně propadá při prvním výslechu, je toho trýznivým obrazem. Jeho vroucí srdce má v tu chvíli nesčetněkrát větší hodnotu než celý princip společenského dobra, který se mechanicky snaží odstranit násilí, přehlížeje přitom, že skutečné nebezpečí se skrývá v mechanizaci, vyprázdnění, ztrátě lidskosti, ztrátě víry v člověka, ztrátě víry v dobro. A pak už jen chladný soud – marnost nad marnost. Spoléhal jsem na Aljošu, věřil jsem, že přijde na to, jak z toho ven. A pořád asi spoléhám a doufám. Třináct let po otcově smrti možná dokázal lidem ukázat, kudy dál. My už se to ale nedočteme a tak nám nezbývá než hledat ve svém životě, v sobě.

Pozn.: Autor eseje vycházel z překladu Prokopa Voskovce.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor shadgross. Grafika v článku: The Brothers Karamazov • Relief-block print by Stephen Alcorn © 2013; http://www.alcorngallery.com.

Miroslav Paulíček: Nikdo se neodváží říci, že je to nudné. Sociologie vysokého a nízkého umění (SLON, 2012)

Miroslavu Paulíčkovi se podařilo do poměrně útlé knihy zakomponovat mnoho podstatných momentů současné sociologie umění. Originální je nejen jeho psaný projev aspirující na kategorii vysokého umění, ale také postoj, který autor zastává, i zvolený metodologický přístup.

Pokračovat ve čtení „Miroslav Paulíček: Nikdo se neodváží říci, že je to nudné. Sociologie vysokého a nízkého umění (SLON, 2012)“