Dobrodružstvo, outdoorové aktivity a ich environmentálne súvislosti

Pri uvažovaní nad témou tejto eseje som sa hneď od začiatku zaujímal o environmentálne aspekty cestovania a turizmu. Prvotnou myšlienkou bolo venovať sa typológií tvrdého a mäkkého turizmu, pričom nadviazať na rovnomennú kapitolu v knihe Hany Librovej Pestří a zelení (Librová 1994) a rozvinúť problematiku individuálneho mäkkého turizmu, ako ho máme možnosť v súčasnosti sledovať. Neskôr som sa však pod vplyvom článku Dilbar Alievy Dobrodružstvo v pohľade sociológie každodennosti (Alieva 2005) začal zaujímať o fenomén dobrodružstva a to obzvlášť v spojení so súčasnými outdoorovými aktivitami v prírode a rozhodol som sa tejto téme venovať aj svoju esej. Mohla by padnúť otázka či a nakoľko mnou zvolená téma súvisí s fenoménom cestovania a turizmu zo sociologickej perspektívy. Domnievam sa, že áno, súvisí. V rámci obsahového vymedzenia cestovania a turizmu sa síce budeme pohybovať v tej minoritnej časti, avšak akýkoľvek pobyt alebo pohyb v prírode pokiaľ je spojený s voľným časom, teda nie časom pracovným a viazaným, môžeme považovať za súčasť cestovania a turizmu. Aby som bol konkrétnejší, kľúčovo sa budem sústrediť hlavne na športové aktivity v prírode a teda tzv. aktivity outdoorové, ktorých vymedzeniu sa budem venovať ešte neskôr. Obsahovo budem v tejto eseji postupovať nasledovne. Teoreticky sa opriem o tri základné pramene, ktorých obsah sa pokúsim popísať a interpretovať. Nemôže medzi nimi chýbať priekopnícka esej Dobrodružstvo od Georga Simmela, kapitola knihy O nomádství od Michela Maffesoliho nazvaná Sociologie dobrodružství a ďalej už spomínaný článok Dilbar Alievy Dobrodružstvo v pohľade sociológie každodennosti. Tieto hlavné pramene doplním relevantnými poznámkami z ďalších vedľajších zdrojov a pokúsim sa ich aplikovať na oblasť outdoorových aktivít, pričom dôležitú úlohu bude hrať hodnotenie tohto voľnočasového sektoru z environmentálnej perspektívy.

Pobyt v prírode ako únik z urbanizovanej spoločnosti?

Domnievam sa, že za jeden zo súčasných sprievodných javov postmodernity, môžeme označiť určitú novú podobu alebo formu pobytu a pohybu v prírode, ktorá v posledných dekádach zažíva nesmierny boom a predstavuje vo viacerých rovinách celkom nový fenomén. Tento fenomén sa odlišuje od spôsobu, akým človek trávil čas v prírode (v zmysle hlavne športových aktivít) doteraz v priebehu 20. storočia a začína byť v mnohom pre dnešnú dobu charakteristický. Čoraz konkrétnejšie sa rysuje istý súbor činností, foriem pobytu a pohybu v prírode, o ktorých sa hovorí ako o outdoorových aktivitách. Mám na mysli obecne hlavne také aktivity ako sú hiking, treking, cyklistika či vodáctvo a ďalej ich špecifické formy ako skalolezectvo, horolezectvo, rafting, skialpinizmus, polárne expedície atď. Špecifickým znakom všetkých týchto aktivít je práve ich výrazné prepojenie so športovým sektorom, postupujúca profesionalizácia a komercionalizácia, narastajúci masový charakter a zväčšujúce sa logistické aj priemyselné zabezpečenie, ktoré outdoorové aktivity vyžadujú (v zmysle zvyšujúcich sa nárokov na prepravu, materiálové zabezpečenie, výrobu modernej výstroje, oblečenia a podobne). Túto širokú paletu športových aktivít označíme za individuálne outdoorové aktivity. Ďalej však môžeme rozlíšiť oblasť prepojenú so zážitkovou pedagogikou, kde sa jedná predovšetkým o outdoorové tréningy rôznych typov, obecne zamerané na individuálny rozvoj, ale tiež zvýšenie tímovej spolupráce v rámci skupín. V tomto prípade môžeme hovoriť o kolektívnych outdoorových aktivitách alebo aktivitách zážitkových. [1]

Čo je však dôvodom toho, že natoľko široká skupina príslušníkov západnej civilizácie, tak silno koncentrovanej a viazanej na mestský život sa zrazu zdanlivo, aspoň čo sa týka svojho voľného času, obracia späť ku prírode?[2] Je nesprávny predpoklad, že veľká časť týchto ľudí svojím životným spôsobom prispieva paradoxne práve k prehlbovaniu narastajúcej ekologickej krízy? Aké sú teda príčiny a dôsledky týchto javov? Čo stojí v pozadí? Vyššie položené otázky môžeme považovať za jeden z motívov tejto práce, aj keď tá si nekladie ambíciu na všetky z nich odpovedať, koniec koncov, jej charakter a rozsah by to pravdepodobne ani neumožnili. Napriek tomu by som sa na tejto ploche rád pokúsil niektoré z odpovedí aspoň čiastočne načrtnúť.

Příroda!
Únik za přírodou (zdroj: pixelperfectdigital.com)

Jiří Sádlo a Petr Pokorný vo svojom článku Neolit skončil, zapomeňte! píšu: „Krajina v měřítku pěšáka se stává neprůchodnou. Ze vsi do vsi vede jen silnice oklikou přes třetí ves, najisto se dá mimo silnice chodit jen po turisticky značených cestách. Řeka nemá převozníky ani brody a jediný most je dálniční, tj. chodcům nepřístupný.“ (Sádlo, Pokorný 2004: 403) Znamená to, že práve kvôli tejto nepriechodnosti voľnej krajiny pre pešieho chodca dnes vyhľadávame také formy outdoorových aktivít, ktoré sú niečím výnimočné? Že už nestačí v prírode len byť, ale je nutné zároveň niečo, niekoho, alebo seba samého prekonávať? Mohli by sme povedať, že charakteristikou outdoorovej aktivity, tak ako ju máme na mysli sa stala prítomnosť dobrodružstva? Američan Chris McCandless sa preslávil svojím príbehom, ktorý bol vzorom pre literárny a neskôr i filmový počin s názvom Útek do divočiny. V roku 1990, potom ako úspešne dokončil štúdium na univerzite, bez slova opustil rodinu a začal sám putovať po Spojených štátoch. Jeho konečným cieľom a oslobodením mala byť aljašská divočina, kam sa vydal taktiež sám v roku 1992 a na krátky čas sa mu podarilo v nej svojpomocne prežiť. Neskôr sa mu však vplyvom nešťastných náhod stalo jeho konanie osudným a našli ho v aljašskej divočine mŕtveho. Predtým než McCandless odišiel do divočiny, napísal v dopise jednému z posledných ľudí s ktorými sa na svojej ceste zblížil toto: „Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávaní se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce.“ (Stejskal 2008: 21). Myslím, že McCandless vyjadril podstatu dobrodružstva pre náš účel celkom bravúrne a z vlastných skúsenosti si dovolím tvrdiť, že s jeho citátom by sa dnes s nadšením stotožnila veľká časť vyznávačov outdoorových aktivít.

Nadviažem teda práve týmto citátom spojenie medzi dvomi oblasťami, ktorými sa hodlám zaoberať vo vzájomnom prepojení: outdoorovými aktivitami a fenoménom dobrodružstva. Vzájomný vzťah týchto dvoch fenoménov bude pre nás zaujímavý hlavne z pohľadu ich postavenia voči prírode a vnímaniu prírody ako takej.

Pokiaľ by som sa ešte mal vrátiť k názvu tejto kapitoly, pokúsim sa ho ilustrovať citáciou Hany Librovej, ktorá veľmi výstižne popisuje jeho podstatu: „Patří k detailům ekologického luxusu rostoucí zájem lidí o pobyt v přírodě? Sociologové a psychologové jej vysvětlují jako reakci na umělé podněty prostředí měst, které je přecpáno podněty, ale přesto znamená smyslovou a pocitovou deprivaci. Útěk do přírody je i odpovědí na přemíru povrchních mezilidských kontaktů a přemíru sociálních rolí. V přírodě je můžeme odložit.“ (Librová 2003: 173) Tak ako Librová, aj ja sa domnievam, že postmoderná orientácia na prírodu by mohla predstavovať uník z (pre)urbanizovanej spoločnosti. [3]

V nasledujúcej časti sa teda budem zaoberať rôznymi sociologickými uchopeniami fenoménu dobrodružstva, tak ako som ich spomenul v úvode tejto práce.

Fenomén dobrodružstva – exkurz do vybraných sociologických náhľadov

1) Georg Simmel

Georg SimmelZa priekopníka sociologického záujmu o fenomén dobrodružstva môžeme jednoznačne označiť Georga Simmela. Jeho krátka rovnomenne nazvaná esej u nás vyšla okrem českej publikácie v zbierke jeho esejí O podstate kultúry. Simmel svojou typicky esejistickou formou popisuje jeho vnímanie dobrodružstva veľmi prístupným jazykom.: „Ak sa z dvoch zážitkov, ktorých konkrétne obsahy nie sú vôbec rozdielne, jeden pociťuje ako „dobrodružstvo“ a druhý nie, tak je na príčine rozdielnosť vzťahu k celku nášho života. Formou dobrodružstva je vo všeobecnosti to, že sa vyčleňuje zo súvislostí života.“ (Simmel 2003: 118) Simmel teda zdôrazňuje a dobrodružstvo vymedzuje predovšetkým ako niečo výrazne sa odlišujúce a presahujúce bežnú každodennosť našich životov. Je pre neho tiež dôležité časové ohraničenie dobrodružstva, píše, že „v oveľa markantnejšom zmysle, ako to zvyčajne hovoríme o iných formách našich životných obsahov, má dobrodružstvo začiatok i koniec.“ (Simmel 2003: 119) Tieto podmienky outdoorové aktivity spĺňajú. Simmelova záujmová orientácia ohľadom konkrétnych foriem dobrodružstva je však odlišná ako naša, on za hlavnú a najvýraznejšiu formu dobrodružstva považuje dobrodružstvo erotické, ktorým sa aj konkrétne zaoberá. Simmelova esej teda môže byť pre nás prínosným zdrojom čo sa týka teoretického zakotvenia dobrodružstva, vztiahnutie dobrodružstva voči pobytu v prírode však u neho nenachádzame. Podrobnou analýzou Simmelovho príspevku sa zaoberať nebudem, urobila tak už predomnou Dilbar Alieva vo vyššie spomínanom článku, ku ktorému sa ešte nižšie dostanem.

2) Michel Maffesoli

 Michel MaffesoliMichel Maffesoli je ďalším z autorov, medzi ktorého sociologické body záujmu patrí dobrodružstvo. Zaoberá sa ním predovšetkým v spojení s nomádstvom alebo putovaním ako napovedá aj názov jeho diela: O nomádství. V kontexte outdoorových aktivít je pre nás zaujímavé jeho chápanie cesty ako takej: „Tento poněkud tragický ,epizodismus‘ umožňuje vyzdvihnout závažnost tématiky ,cesty‘. Od orientální moudrosti a jejího pojmu ,tao‚ přes beat generation až po současné ,motorkáře‘ zdůrazňuje tato tematika fakt, že cesta disponuje zázračnou bohatostí a že skutečnost vposledku spočívá v přijímaní tohoto bohatství, které konec konců – třeba i ve své frivolnosti – tvoří alfu i omegu intenzivní žité zkušenosti.“ (Maffesoli 2002: 155) Práve motív cesty sa totiž u outdoorových aktivít vyskytuje veľmi často. Či už ide v zmysle fyzickom o premiestňovanie sa, ktoré môže byť pri danej aktivite samotným cieľom, teda napr. pri trekingu alebo v zmysle cesty ako procesu zdokonaľovania sa, ktorý môžeme badať pri zážitkovej pedagogike, motív cesty považujem za jeden z kľúčových čo sa našej problematiky týka.

Ďalším inšpiratívnym motívom, ktorý nám Maffesoli ponúka, je motív drogy. Ako píše: „Každý žije ze své specifické drogy: může jít o drogy stricto sensu (halucinogeny, alkohol), nebo o kulturu, náboženství, politiku, práci, sport, hudbu atd. Řekněme spíše, že každý se toulá od jedné drogy ke druhé, občas chaoticky anebo naopak zcela harmonicky.“ (Maffesoli 2002: 170) Prirovnanie outdoorových aktivít, alebo v tomto prípade možno skôr z ich množiny špecificky vyčlenených adrenalínových aktivít k droge, považujem za veľmi výstižné. Nie je to predsa tak, že horolezec túži vystúpiť vždy na vyššiu a vyššiu horu a tejto túžby sa nevie zbaviť? Podobne vyznávač kaňoningu sníva o skoku do vody z vyššej a vyššej výšky, rafter zbiera pomyselné trofeje v podobe toho, s akou vysokou náročnosťou splavil rieku. Samotná posadnutosť určitým výkonom spojeným s pobytom v prírode, ale hlavne snaha o prekonanie svojho výkonu nám významne pripomína drogovú závislosť. [4] Každý dosiahnutý výkon so sebou prináša túžbu po výkone ešte vyššom. Keď sa vyznávačov outdoorových aktivít spýtame, čo pri svojich výkonoch, ako napr. na vrchole hory cítia, ťažko nám konkrétne odpovedajú, čo je tým pocitom. Nemali by sme teda v tomto objekte hľadať práve pomyslenú ďalšiu drogovú dávku v podobe opakovania a prekonania svojho výkonu? Ako uvidíme ďalej, v práci Dilbar Alievy, Maffesoli nie je sám, kto metaforu drogy používa. Na tomto mieste určite nie je nevýznamná ani environmentálna úroveň, pretože ak sa pozrieme na outdoorové aktivity ako na drogu, môže nám to v mnohom vysvetliť správanie ich vyznávačov a tiež ich motiváciu ísť až za hranice environmentálne prijateľnej formy pohybu či pobytu v prírode.

3) Dilbar Alieva

Dilbar Alieva rozpracováva svoj koncept dobrodružstva v článku publikovanom v časopise Biograf (Alieva 2005). Dobrodružstvo vymedzuje predovšetkým ako prvok nekaždodenný v rámci svojho konceptu každodennosti. Vo svojom texte sa venuje prácam Simmela a Maffesoliho, ktorými som sa zaoberal vyššie a ktoré Alieva pomerne rozsiahlo analyzuje a interpretuje, pričom jej prínos k tematike je značný. Alieva hovorí predovšetkým o tzv. banalizácií dobrodružného a naopak súčasnej avanturizácií banálneho. Tým ako sa dobrodružstvo komercializuje a tiež extrémizuje, dochádza podľa nej zároveň k jeho banalizácií. V súčinnosti s tým však dochádza naopak k avanturizácií pôvodne banálneho. Voči súčasným postmoderným formám dobrodružstva Alieva zaujíma pomerne kritické stanovisko, ktoré súvisí hlavne s dobrodružstvom spojeným s outdoorovými aktivitami, ktoré je pre náš pohľad kľúčové.

Zaujímavé je to, že i Alieva vníma dobrodružstvo v súvislosti s motívom drogy, pričom to však činí kritickejšie než Maffesoli: „,Dobrodružstvo pri extrémnom športovaní sa stalo synonymom hľadania zvláštnych fyziologických stavov, pri ktorých dochádza k zvýšeniu a prudkému vylučovaniu ,adrenalínu a dopamínu do oblastí starých štruktúr mozgu.‘ (Himič dle Alieva 2005: odst. 112), čo má za následok prežitie akejsi eufórie ako po požití nikotínu, alkoholu alebo opiátov. Preto dostali extrémne športy prívlastok ,adrenalínové‘. Odborníci však upozorňujú na ich nebezpečenstvo, porovnateľné s pôsobením návykových drog, v dôsledku čoho vzniká aj psychická závislosť. Pričom dávka zažitého rizika sa musí stále zvyšovať, aby sa dostavil patričný efekt.“ (Alieva 2005: odst. 112). Týmto Alieva potvrdzuje rovnaký záver, k akému sme vyššie dospeli pri pohľade na Maffesoliho prácu. Outdoorové, povedzme v tomto prípade špecificky adrenalínové aktivity, predstavujú drogu, ktorú je jej prijímateľ nútený prijímať v stále zvyšujúcom sa množstve. Aké riziká však z toho môžu plynúť? V prvom rade je to riziko fyzického zranenia alebo smrti, ktoré je s výkonom takýchto aktivít nesporne spojené a prirodzene so zvyšovaním sa náročnosti daných aktivít aj riziko stúpa. Pokiaľ je však bodom nášho záujmu vzťah voči prírode, môžeme hneď badať aj riziko iné a tým je poškodzovanie ekosystémov. Celkom zásadné pre náš zámer však je, že v takýchto prípadoch, kedy vykonávanie outdoorových aktivít už nie je koníčkom či potešením, ale uspokojovaním drogovej závislosti, nemôžeme ďalej hovoriť o pobyte v prírode ako o jednom z cieľov, alebo povedzme jednej z motivácií pre outdoorové aktivity. Príroda sa v tomto mieste stáva už len prostým ihriskom pre naše hry. Pokiaľ by sme mohli túto potrebu uspokojiť aj inde, príroda sa vzápätí stáva nepotrebným prostriedkom či prostredím pre naše aktivity, ktoré môžeme nahradiť aj prostredím iným. [5] Nutná otázka teda znie: je príroda jedným zo skutočných cieľov u outdoorových aktivít alebo len prostredím v ktorom môžeme vykonávať určité športové odvetvia? [6] A ako s tým súvisí environmentálny rozmer outdoorových aktivít?

Príroda ako dejisko outdoorových aktivít

Rád by som ďalej pokračoval úvahou súvisiacou s otázkami, ktoré som načrtol v predchádzajúcom texte, hlavne pri pohľade na konceptualizáciu dobrodružstva Dilbar Alievou. Chcel by som sa ale ešte zamerať na jeden z prístupov z československého prostredia a síce prácu Hany Librovej, ktorá sa vo svojej knihe Vlažní a váhaví problematiky outdoorových aktivít tiež okrajovo dotýka: „Nejde však o každou procházku lesem, v módě je především příroda vzdálená a nevšední. Tvůrcové reklam vnucují spotřebiteli všemožné i krkolomné asociace mezi zbožím a obrazy šťastných chvil, které lze zažít v exotických krajinách a situacích, u vodopádů řek, na horském kole, při jízdě pouští, při náročných horských pochodech i v nebezpečí extrémních terénních akcí. … Příroda je pro dnešního člověka příležitostí jak se uvolnit a oddávat se smyslům. V dramatech canyoningu, cavingu, paraglidingu se tělo dostává do neobvyklých náročných situací a zprostředkuje někdy až extatické zážitky.“ (Librová 2003: 173) Vo všetkom uvedenom by som mohol s Librovou súhlasiť, avšak uprednostňujem pozerať sa na danú problematiku trochu inými očami. Rozhodne ju tiež vnímam kriticky, pokiaľ však má byť našim cieľom jej hodnotenie z environmentálneho pohľadu, kľúčové sú podľa mňa dva aspekty. Prvým je priamy podiel daných aktivít na ničení alebo poškodzovaní ekosystémov. Je možné nájsť také aktivity, pri ktorých je negatívny vplyv v tomto smere celkom zjavný ako napríklad zjazdové lyžovanie ale aj také, u ktorých k negatívnemu pôsobeniu vôbec nemusí dochádzať, alebo k nemu dochádza v menšej, možno až zanedbateľnej miere. Postavme teda prvú skupinu bokom a zaoberajme sa ďalej len skupinou druhou. Tu sa sústredíme na druhý spomínaný aspekt nášho posudzovania a to na to, akú rolu pri danej outdoorovej aktivite hrá príroda – teda či je ako taká jedným z cieľov samotných, alebo je len prostriedkom pre danú aktivitu. Domnievam sa totiž, že existujú i také outdoorové aktivity, ktoré by sme mohli hodnotiť pozitívne a teda označiť za environmentálne prijateľné. Mám na mysli takú skupinu, ktorú by sme mohli zaradiť aj pod označenie individuálny mäkký turizmus, v rámci ktorého príroda predstavuje jeden zo samotných cieľov outdoorových aktivít. V tomto bode by sa môj súhlas s Librovou pravdepodobne rozchádzal, minimálne pokiaľ sa odvolám na to, čo píše o individuálnom mäkkom turizme vo svojej publikácii Pestří a zelení: „Pravdou je, že živelností a nekontrolovatelností představuje tento druh turismu ekologicky nebezpečnou variantu.“ (Librová 1994: 74)

Podľa môjho názoru a na základe vlastných osobných pozorovaní vo svojom okolí si totiž dovolím tvrdiť, že existujú environmentálne prijateľné formy outdoorových aktivít, teda aj individuálneho mäkkého turizmu respektíve ich realizátori. V tomto bode by som sa rád oprel o vlastné skúsenosti a pozorovanie, aj keď nemám momentálne k dispozícií sociologickú literatúru, ktorá by moje závery potvrdzovala. Za zástupcov tejto kategórie by sme okrem predpokladanej pomerne rozsiahlej skupiny individuálnych vykonávateľov, mohli zaradiť niektoré neziskové organizácie, ktoré som mal možnosť sám aspoň z časti pozorovať, alebo sa niektorých ich akcií zúčastniť. Okrem už spomínanej českej Prázdninovej školy Lipnice by som medzi slovenskými zástupcami menoval organizácie Štúdio zážitku, Mládežnícku organizáciu Plusko, niektoré skupiny Slovenského Skautingu alebo YMCA na Slovensku. Všetky z nich sa venujú organizovaniu voľnočasových aktivít, určených pre mládež ale aj dospelých, časť z ktorých jasne spĺňa podmienky nášho vymedzenia outdoorových aktivít. Najčastejšie sa môže jednať o prechody hôr na báze trekingu spojené prípadne s ďalšími prvkami. Pri týchto aktivitách organizátori často explicitne dbajú na minimalizovanie vplyvov, ktoré účastníci zanechávajú na prírode, v ktorej sa pohybujú. Pri prechodoch hôr je kladený dôraz na to, aby po sebe nezanechali doslova žiadne stopy, zúčastnení si teda nesú všetko zo sebou a všetko aj odnášajú. Oku environmentálne citlivého pozorovateľa by síce isto neunikli niektoré detaily s negatívnym vplyvom, na ktoré síce napriek tomu zabúdajú, zámer organizátorov je však zjavný. V takýchto prípadoch môžeme hovoriť tiež o pozitívnom efekte v zmysle inšpirácie účastníkov akcií k minimalizácii vplyvov na prostredie pri ich vlastnom správaní. Niektoré z týchto organizácií alebo nimi organizované konkrétne akcie vyslovene deklarujú prírode blízku filozofiu, ako cieľ pobytu v prírode súčasne vnímajú aj pokus o hlbší, nielen fyzický kontakt s ňou. Zaujímavým je rozmer vzťahu voči lokálnym obyvateľom. Napríklad Štúdio zážitku sa pri organizácií prechodu karpatských hôr v Rumunsku sústredilo aj na kontakt s domácim obyvateľstvom, súčasťou náplne pobytu bola aj nezištná pomoc dedinským obyvateľom v podhorských obciach, ktorá bola založená na neformálnej a priamej iniciatíve zúčastnených. Medzi environmentálne priaznivé črty týchto akcií, môžeme tiež pripísať cestovanie vlakom. Takto popísaný súbor aktivít by sme potom jednoznačne mohli zaradiť k mäkkému turizmu (viď napr. typológia u Librovej), pričom sa však domnievam, že jeho environmentálne dopady sú naozaj minimálne, práve naopak, mohli by sme hovoriť o šírení environmentálne priaznivých vzorcoch chovania. [7]

Celá oblasť predstavuje súhrn veľmi inšpiratívnych fenoménov a považoval by som za veľmi vhodné jej venovať empirický kvalitatívny výskum, ktorý by sa mohol zaoberať napr. organizáciami a ich akciami, ktoré som spomenul, ich účastníkmi a podobne. Realizáciu takéhoto výskumu môžeme teda vnímať ako určitú výzvu do budúcnosti. Peknú ilustráciu popísaného rozmeru však môže predstavovať vyjadrenie popredného svetového horolezca Reinholda Messnera, v ktorom kritizuje moderný trend v horolezectve: „Odvtedy sa „nepoddajný Everest“ stal minulosťou. Navždy. Veď turistom ide o komfort a prestíž, nie o neistotu. A myšlienka zaraziť to sa s rastúcim počtom víťazov na vrchole vytráca Vysokohorskí turisti sú konzumenti a znamenajú zisk. Vo vlažnom egoizme premenili arénu samoty na zábavný park, cestu k nirváne zbanalizovali rôznou infraštruktúrou a dosiahnutie vrcholu povýšili na orgazmus – navzdory Mallorymu, Hillarymu, Tenzingovi a Messnerovi.“ (Messner 2008: 65) V jeho výroku mimochodom krásne formuluje stratu autenticity, ako jeden z nosných konceptov sociológie turizmu. Z toho čo Messner píše, ale pre nás predovšetkým vyplýva, že existuje nejaká pôvodná a odlišná forma horolezectva, za ktorej príslušníka sa aj on považuje a o ktorej môžeme predpokladať, že má aj nasledovateľov. Na základe toho môžeme dospieť k hypotéze, že dnešný „outdoorový mainstream“ rozhodne nie je environmentálne prijateľný, čo však neznamená to, že neexistujú aj alternatívy, ktoré sú k prírode priateľskejšie, tak ako som o kúsok vyššie dokumentoval.

Záver

Reinhold MessnerV tejto eseji som sa zo sociologického pohľadu pokúsil zasadiť fenomén dobrodružstva do súvislosti s fenoménom outdoorových aktivít, teda špecifickým druhom pobytu a pohybu v prírode. Venoval som sa tomu, ako dobrodružstvo chápu traja vybraní sociologickí autori a autorka Georg Simmel, Michel Maffesoli a Dilbar Alieva. V ich vybraných textoch som sa zameral na aspekty súvisiace práve s outdoorovými aktivitami. Medzi tie som zaradili tzv. outdoorové športy a ďalej tzv. zážitkové aktivity, pričom prvoradú pozornosť som venoval prvej spomenutej skupine. Významnou tematickou líniou v texte bol okrem iného motív outdoorových aktivít ako drogy.

Pri analýze uvedených fenoménov som spolu s mnohým nezodpovedaným otázkam, ktorých prítomnosť si uvedomujem, dospel k ambivalentným záverom. Na jednej strane sa domnievam, že v súčasnosti možno vyčleniť spomedzi outdoorových aktivít tzv. „outdoorový mainstream“, ktorý zaujíma pomerne negatívne miesto pri hodnotení z environmentálneho pohľadu. V protiklade k nemu však existuje akýsi alternatívny prúd, ktorý by voči naším environmentálne zakotveným kritériám obstál. Za kľúčový aspekt hodnotenia pritom považujem rolu prírody pri danej forme vykonávania outdoorových aktivít a fyzický vplyv, ktoré tieto aktivity zanechávajú na samotnej prírode. Práca teda priniesla výklad kritického pohľadu na dnešnú oblasť outdoorových aktivít, ale aj upozornenie, že existujú aj outdoorové aktivity, o ktorých je možné hovoriť ako o environmentálne prijateľných.

Poznámky

[1] Pre ujasnenie sa pokúsim charakterizovať tzv. zážitkové aktivity ako sme ich vyššie označili. Pod týmto pojmom mám na mysli aktivity vychádzajúce zo zážitkovej pedagogiky, teda ich cieľom je na základe rôznych princípov, ako je spomedzi mnohých iných napríklad metóda experienciálneho učenia, rozvíjať vlastný alebo skupinový potenciál. Cieľom teda môže byť hlbšie spoznanie seba samého či iných ľudí, zdokonaľovanie komunikácie či tímovej spolupráce alebo rozvoj či vzdelávanie v danej konkrétnej oblasti. Zážitkové aktivity môžu byť indoorové i outdoorové, pričom z nášho pohľadu je relevantná samozrejme skupina druhá. Existujú dva prúdy a to prúd nekomerčný hlavne v podobe otvorených kurzov pre verejnosť u nás rozvinutých predovšetkým Prázdninovou školou Lipnice a komerčný prúd v podobe teamspiritových a teambuildingových kurzov pre firemné kolektívy. Pokiaľ by sme zmysel zážitkovej pedagogiky chceli voľne ilustrovať slovami sociológa, za vhodný považujem popis hry od Zygmunta Baumana: „Každá hra je válka, válečné akce ale končí ve chvíli, kdy padlo rozhodnutí, kdo zvítězil a kdo prohrál. Protivníci si podají ruce, obejmou se či dokonce políbí a jsou znovu přáteli. Ke hře patří to, že se jako hra chápe: co se stalo mezi prvním a posledním hvizdem píšťalky rozhodčího, v průběhu této již skončené epizody, je nutno uzavřít. Pěstování pocitů křivdy, snů o pomstě, přetrvávaní nechuti k bývalému soupeři – to vše by znamenalo, že se hra chápe vážněji, než si „jako hra“ zasluhuje… V tu chvíli by přestala být hrou. Ztratila by také jednu ze svých nejatraktivnějších hodnot: že porážka ve hře není definitivní, že není nenapravitelná, že je možné to zkusit ještě jednou. Kolo štěstěny se, jak známo, otáčí: háček je ale v tom, že následující otočka tohoto kola nijak nezávisí na otočce předcházející. Každá následující hra začíná nanovo, od počátku, jakoby minulosti nebylo, jakoby se nic nestalo. Ačkoliv jeden ze soupeřů nese tíhu minulých porážek a druhý vstupuje do hry v lesku minulých vítězství, k novému kolu hry přistupují oba jako rovný s rovným.“ (Bauman 1995: 55)

[2] Prirodzene priestorovo bude moja práca zameraná na oblasť tzv. západnej civilizácie, pričom za oblasti, kde sú outdoorové aktivity najviac rozvinuté považujem hlavne Európu, Severnú Ameriku, Austráliu a Nový Zéland.

[3] Iným odzrkadlením tohto vplyvu môže byť deurbanizácia v podobe odchodu niektorých skupín obyvateľov z miest a ich usádzanie sa v satelitných mestečkách či obciach.

[4] V tomto bode zdôrazňujem, že to práve nie je snaha o prekonanie súperov alebo protivníkov, pretože tí v týchto prípadoch väčšinou vôbec neexistujú, ale snaha o prekonanie výkonov seba samého, prekonanie svojich vlastných schopností.

[5] Príkladom nám môžu byť napríklad umelé lezecké steny, umelo vytvorené kanály s divokou vodou, či obrovské haly s krytými lyžiarskymi zjazdovkami.

[6] Nehovoriac navyše o poškodzovaní ekosystémov, na ktorom sa outdoorové aktivity v masovej podobe rozhodne podieľajú, avšak kvôli zjednodušeniu textu sa týmto aspektom zaoberať nebudem. Jeho negatívnu rolu, však hodnotím ako veľmi významnú.

[7] Samozrejme dôležitým a nezamýšľaným faktorom môže byť postupný nárast masovosti takýchto aktivít, ktorý so sebou nesie zvyšujúcu sa záťaž na danú oblasť až neskôr vyústi k odlivu turistov do inej oblasti, kde sa scenár môže zopakovať. Tento aspekt ponechám v tejto eseji stranou záujmu, napriek tomu, že si uvedomujem jeho význam.

Literatúra

  • Alieva, D. 2005. Dobrodružstvo v pohľade sociológie každodennosti. Biograf (36, čl. 3603): 119 odst. [Dostupné online 13. 2. 2013 <http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=v3603>]
  • Bauman, Z. 1995. Úvahy o postmoderní době. Praha: Slon.
  • Himič, D. 2001. Extrém ako droga. Pravda – Sobota, 27. 1. 2001, s. 7
  • Librová, H. 1994. Pestří a zelení (kapitoly o dobrovolné skromnosti). Brno: Veronica, Hnutí Duha.
  • Librová, H. 2003. Vlažní a váhaví (kapitoly o ekologickém luxusu). Brno: Nakladatelství Doplněk.
  • Maffesoli, M. 2002. O nomádství. Praha: Prostor.
  • McCandless, Ch. in Stejskal, J. 2008. Zažít divočinu a zemřít. Ekolist 05/2008: 18-21.
  • Messner, R. 2008. Zábavný park, zóna smrti. Magazín GEO 10/2008.
  • Sádlo, J., Pokorný, P. 2004. Neolit skončil, zapomeňte. Vesmír, 83: 398-403.
  • Simmel, G. 2003. Dobrodružstvo In. O podstate kultúry. Bratislava: Kalligram.

Redakční poznámka k textu: Esej původně vznikla jako závěrečná seminární práce ke kurzu Sociolgie cestování a turismu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

Zdroj úvodní ilustrační fotografie: pixelperfectdigital.com

Řekni mi, že jsem hipster, ještě jednou…

Hipsteři. Nejspíš jste se s nimi už setkali ve svém životě nebo ve svém druhém životě na Facebooku, případně jimi sami jste. Městská populace mladých teenagerů i mladých dospělých náležící ke střední třídě; subkultura, která se vyznačuje příklonem k nezávislé hudbě, vlastním stylům oblékání, alespoň manifestně liberálními postoji a alternativními způsoby života. Ačkoliv jde o nepoměrně starší termín, o hipsterech dnes mluvíme zejména v kontextu doby od 90. let. Proč hipsteři při tvorbě svého ,,kulturního cool“ nemají rádi, když je nazvete hipstery? To pomůže zodpovědět Pierre Bourdieu.

Pokračovat ve čtení „Řekni mi, že jsem hipster, ještě jednou…“

Všichni proti všem

Ministr životního prostředí se nechal slyšet, že nehodlá podporovat ,,tmářství“. Ministr pro věci spojené s enviromentálními záležitostmi tak reagoval na francouzský návrh, že by se v komerčních prostorách jako kancelářích a obchodech v noci měly povinně zhášet světla, protože to obtěžuje a je to zbytečná spotřeba. Ač tento politik strany mířící směle k pětiprocentní hranici vystudoval naši alma mater, svoji argumentaci opřel o ryze demagogický slovník jí nehodný. Není však na vině jen on a jeho strana. Demagogie a pád do všech možných logických klamů je pro dnešní dobu typický a týká se především témat rovnosti etnické, náboženské, genderové i zelené politiky. Tedy všeho, k čemu by měla naše civilizace směřovat, protože si to může dovolit.

Pokračovat ve čtení „Všichni proti všem“

Sociologický ústav AV ČR vyprodává knihy vydané v letech 2007 až 2011. Zn.: Velmi levně

Odborné publikace, které jste dosud mohli pořídit i za několik stokorun, jsou v Sociologickém ústavu ode dneška k mání za 50 nebo 80 Kč. Do výprodeje putují i vydání Sociologického časopisu, a to za 15 Kč. Publikace z řady Sociologické studie se budou prodávat za 50 Kč.

Do výprodeje jdou odborné publikace, jejichž autorkami a autory jsou vědečtí pracovníci Sociologického ústavu Akademie věd ČR a byly vydány v letech 2007 až 2011. Na knihy se bude vztahovat akce 3 + 1 zdarma, což znamená, že si každý, kdo zakoupí alespoň tři zlevněné publikace, může vybrat ještě jednu, kterou dostane zdarma. Ke každému nákupu nad 150 korun dostanou zájemci aktuální číslo Sociologického časopisu. Slevu bude možné uplatnit i na publikace z úspěšné řady Sociologické studie, které si budou moci lidé pořídit za 50 Kč za kus.

Knihy a časopisy na prodej budou vystaveny v předsíni knihovny Sociologického ústavu AV ČR v Jilské 1, Praha 1, kde si je zájemci budou moci prohlédnout. Prodávat se budou v Tiskovém a edičním oddělení, které se nachází v prvním patře budovy. Platba je možná pouze v hotovosti.

Prodej a objednávky zajišťuje:
Tiskové a ediční oddělení Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i.
Jilská 1,110 00 Praha 1
telefon: 210 310 217
e-mail: monika.kuzelova@soc.cas.cz
www.soc.cas.cz

Prodejní doba:
Po-Pá 8:30 – 16:30

Knihy za 80 Kč:

2011

  • Zdenka Vajdová, Daniel Čermák, Jana Stachová: Spolupráce – rozvojová strategie Orlicka, 121 s.
  • Petra Guasti, Jessie Hronešová and Zdenka Mansfeldová ( eds.): The Nexus between Democracy, Collective Identity Formation, and EU Enlargement, 193 s.
  • Zdeněk R. Nešpor, Anna Kopecká (eds.): Edice českých sociologických časopisů. (CD) / info
  • Radka Dudová: Interrupce v České republice: zápas o ženská těla, 177 s
  • Martin Lux ( ed.): Standardy bydlení 2010/2011: Sociální nerovnosti a tržní rizika bydlení, 205 s.
  • Zdenka Vajdová (ed.): Sociální kapitál a dopady ekonomické krize v regionech: Kraj Vysočina a Ústecký kraj, 155 s.

2010

  • Jiří Večerník ( ed.): Individuals and Households in the Czech Republic and CEE Countries, 218 s.
  • Jana Chaloupková (ed.): Proměny rodinných a profesních startů, 167 s.
  • Eva Mitchell: Finanční podpora rodin s dětmi v České republice v evropském kontextu, 136 s.
  • Kateřina Šaldová, Barbora Tupá: Sexuální obtěžování ve vysokoškolském prostředí: analýza, souvislosti, řešení, 127 s.

Knihy za 50 Kč

2009

  • Zdenka Vajdová (ed.): Místní společenství Orlicka, 139 s.
  • Yana Leontiyeva, Martin Vávra (eds.): Postoje k imigrantům, 121 s. 2008
  • Radka Dudová: Otcovství po rozchodu rodičovského páru, 234 s.
  • Martin Lux (ed.), Petr Sunega, Martina Mikeszová, Tomáš Kostelecký: Standardy bydlení 2007/2008. Faktory vysokých cen vlastnického bydlení v Praze, 206 s.
  • Radka Dudová (ed.): Nové šance a rizika: Flexibilita práce, marginalizace a život u vybraných povolání a sociálních skupin, 308 s.
  • Jana Stachová: Občanská společnost v regionech České republiky, 93 s.
  • Tereza Stöckelová: Biotechnologizace: legitimita, materialita a možnosti odporu, 160 s.
  • Jiří Vinopal: Kognitivní přístupy v metodologii výzkumných řešení: metoda okamžité validizace, 112 s.
  • Martin Lux, František Kuda (eds.): Regionální rozdíly v dostupnosti bydlení v České republice, 193 s.
  • Yvona Kostelecká, Josef Bernard, Věra Patočková, Tomáš Kostelecký: How to Turn Brain Drain into Brain Gain, 101 s.
  • Jiří Šafr: Životní styl a sociální třídy: vytváření symbolické kulturní hranice diferenciací vkusu a spotřeby, 165 s.
  • Jiří Večerník: Czech Society in the 2000s: A Report on Socio-Economic Policie and Structures, 286 s.
  • Markéta Škodová (ed.), Jan Červenka, Vlastimil Nečas, František Kalvas, Paulína Tabery, Tomáš Trampota: Agenda-setting: teoretické přístupy, 87 s.
  • Jiří Šafr (ed.): Sociální distance, interakce, relace a kategorizace: alternativní teoretické perspektivy studia sociální stratifikace, 145 s.
  • Milan Tuček (ed.): Soudržnost v diferencující se společnosti, 245 s. 2007
  • Lukáš Linek, Jan Outlý, Gábor Tóka, Agnes Batory (eds.): Volby do Evropského parlamentu 2004, 314 s.
  • Tomáš Lebeda, Lukáš Linek, Pat Lyons, Klára Vlachová et al.: Voliči a volby 2006, 234 s.
  • Dana Hamplová (ed.), Jana Chaloupková, Eva Soukupová, Petr Sunega, Kryštof Zeman: Děti na psí knížku? Mimomanželská plodnost v ČR, 155 s.
  • Petra Rakušanová: Povaha občanské společnosti v České republice v kontextu střední Evropy, 140 s.
  • Alena Křížková: Životní strategie žen a mužů v řízení (a) podnikání, 175 s.

MY: nad románem Jevgenije Zamjatina

Spíš než bych zde rozvíjel hypotézy o souvislosti Zamjatinova románu s totalitním zřízením v tehdejším Sovětském svazu, než bych vyřknul obvyklé mínění recenzentů a kritiků, že sdělení knihy je především politické, než bych oněch dvě stě stran uzavřel do malé, těsné krabičky s nápisem anti-utopie, zkusím napsat pár řádek o tom, co bychom tímto zjednodušením mohli ztratit.

Pokračovat ve čtení „MY: nad románem Jevgenije Zamjatina“

Předvolební výzkumy se nemýlily, sociologie ale věštit neumí

Okamžitě po vyhlášení výsledků prvního kola prezidentských voleb, začala média, ať už televize nebo deníky a zpravodajské servery, kritizovat agentury, které připravovaly předvolební výzkumy. Agentury se podle novinářů prohřešily tím, že se jejich týdny či měsíce staré výstupy šetření neshodují s výsledky voleb. Už v sobotním prezidentském speciálu Václava Moravce byly patrny jisté náznaky nespokojenosti s výsledky výzkumů, o den později se na zpravodajských serverech (např. novinky.cz, E15 a další menší média) začaly objevovat texty, které sociology přímo obviňovaly, že svou práci dělají špatně, resp. že nejsou schopni predikovat výsledky voleb. Všechna tato obvinění z neschopnosti však plynou ze zásadního nepochopení sociologického výzkumu. Každý předvolební výzkum totiž reflektuje situaci v okamžiku dotazování, nikoliv v den voleb.

Kvantitativní sociologie by byla nejmocnější vědou ze všech, kdyby uměla předvídat budoucnost. To však neumí a pravděpodobně nikdy umět nebude. Všechny informace, které socioložky a sociologové získávají od lidí, odráží situaci, která existuje v čase dotazování. A pokud mluvíme o jevech tak nestabilních jako je v tomto případě volební chování, musíme si být této skutečnosti vědomi dvakrát.

Jak již brzo s velmi vysokou pravděpodobností ukáží data Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) nebo dalších agentur, které připravují povolební výzkum, byly tyto volby specifické především v tom, že velká část voličů a voliček se rozhodovala na poslední chvíli. Pokud byste se ptali lidí ve svém okolí, koho volili a kdy se pro volbu rozhodli, pravděpodobně byste se dozvěděli, že velká část z nich (možná většina?) se rozhodla v posledních dvou týdnech, a co je podstatné, mnoho z nich se rozhodlo až několik dní před volbou nebo dokonce přímo v den volby. Přesné informace o podílu těch, kteří se rozhodli na poslední chvíli, přinesou až sociologická šetření, avšak již teď je možné říci, že velká část lidí ještě dva týdny resp. týden před volbami nevěděla, koho bude volit. A jak chcete s pomocí sociologických metod odhadnout výsledky voleb měsíc nebo týden před volbami, když lidé neví, komu svůj hlas dají?

V případě, že by se výzkumy konaly v den voleb (což se občas děje, říká se tomu exit-poll šetření, ČT si je nechávala dělat v dobách, kdy zpracování výsledků ČSÚ nebylo tak rychlé), výzkumné agentury by získaly výsledky odpovídající skutečnému výsledku voleb. Ale protože se výzkumy konaly měsíce a týdny před volbami, kdy respondenti zdaleka netušili, komu svůj hlas ve volbách dají, nemohly agentury bez přispění magických sil a kouzel v žádném případě zjistit, jak volby ve skutečnosti dopadnou. Jejich výsledky odrážely stav, ve kterém se populace nacházela v době šetření. Výstupy z výzkumů tak v žádném případě nebyly „špatně“, jak se snaží veřejnosti vnutit některá média, ale poskytly nám velmi cenné informace o tom, jak se lidé před volbami rozhodovali, jak byli nejistí a jak měnili názor.

Nová čísla Sociologického časopisu a Data a výzkum jsou k mání

Po čase je tu opět další číslo Sociologického časopisu. Tentokrát je monotematické – zabývá se časoprostorovými modely chování a denní mobilitou v měnícím se urbánním prostředí. Nedávnému úmrtí prof. Jiřího Musila je věnována řada nekrologů, následují recenze či otevřený dopis Sociologickému časopisu. Časopis je online ke stažení buď na stránkách Sociologického ústavu AV ČR, kde jsou k nalezení také abstrakty jednotlivých statí, nebo níže v článku.

Pokračovat ve čtení „Nová čísla Sociologického časopisu a Data a výzkum jsou k mání“

Assholism aneb teorie hajzlů

Nemůžeme se pořád tvářit, že sociální věda je jen dřina, že na našich bedrech leží ty nejkomplexnější problémy dnešní doby, že jsme zainteresováni na vytvoření té nejlepší společnosti. Vedle toho, že taková společnost ze své podstaty nikdy existovat nemůže a nebude, nepřičiní-li se deus ex machina, je třeba přiznat, že nás někdy zajímají témata naprosto marginální, zvláštní, pro praktický život zdánlivě ryze zbytečná. V každém tématu sociálního charakteru však lze nalézt prvek nemarginálnosti – i když je to třeba teorie tzv. assholismu, česky pro ni nejlépe použít přiléhavý termín hajzlovství.

Geneze hajzla

K tomuto článku mě přivedl text, který vyšel v americkém magazínu The Chronicle a který z velké části přebírám. Je v něm řeč o tématu, kterým se v posledních pěti letech zabývá lingvista Geoffrey Nunberg z kalifornské univerzity Berkley: 5 let pracoval na knize o hajzlech, kterou nazval Ascent of the A-Word: Assholism, the First Sixty Years. Zní to zprvu groteskně a jako nehodné zájmu sociálního vědce, pustíme-li se do širších souvislostí a geneze pojmu hajzl, ocitneme se na začátku zajímavé cesty vývoje jak procesů lingvistických, tak sociopsychických.

Co je to hajzl?
Termín hajzl odvozuji z anglického asshohle. Rovněž použitelný překlad kretén nepoužívám z toho důvodu, že je odvozen od kreténismu, vrozené poruchy mozku, tudíž by jeho užití nebylo korektní, navíc termín nemá co do činění s intelektem jedince.

Podle wiktionary.org pochází slovo z německého Scheisshäusel – tedy „srací domeček“. Změnou z Häusel [hojzl], domeček, vniklo „hajzl“. Srovnej prevét, prevít.

Samotné slovo asshole pochází z doby druhé světové války, kdy bylo používáno jako oslovení mezi řadovými vojáky. Později se rozšířilo i do běžného jazyka; první literární hajzl figuruje v románu Nazí a mrtví Normana Mailera z roku 1948, hajzlovi jako takovému se však povedlo překlenout třídní bariéry a začal svůj útok ,,odspodu, ve jménu obyčejných Pepíků, lidí, jejichž morální autorita nevyplývá z jejich postavení nebo chování, ale z jejich autenticity, což je přesně ta věc, kterou hajzl postrádá“ (Goldstein 2012). Autor článku se ptá: co tedy hajzl přesně znamená? Jak to, že je to skoro vždy muž, a jak se tedy pojem liší od jiných mužských vlastností? Rodí se hajzlové už jako hajzlové, nebo je to kulturně podmíněná charakteristika?

Teorie hajzlů

V první řadě je třeba najít odpověď, jakou roli může mít vulgarita v objektivním jazyce vědy, aniž bych tím chtěl pokládat základy sociologie nadávek. Právě proto, že je věda veskrze doménou korektní mluvy a snahou o eliminaci domněnek, je na zkoumání toho, co i přes hodnotovou neutralitu cítíme jako amorální, ve svém slovníku krátká. ,,Špatný člověk“ je sice použitelný výraz, pro potřebu zkoumání určitého fenoménu však postrádá takovou míru koncentrace ,,kognitivního obsahu“. Toho si povšiml profesor filozofie kalifornské univerzity v Irvine Aaron James, který v loňském roce publikoval práci Assholes: A Theory. Na pláži si jednou všiml surfujícího výrostka, načež mu hlavou blesklo: ,,Safra, to je hajzl.“ Cítil, že se přitom nejedná jen o výraz jeho dojmu, proto začal s tvorbou teorie hajzlů. ,,Vzal si na pomoc Rousseaua (který, podotýká James, byl něco jako hajzl sám o sobě ve smyslu jeho chatrných rodičovských dovedností), Hobbese (zejména jeho názory na Blázna (v angl. znění „Foole“), který porušuje sociální smlouvu), Kanta (zejména jeho představu domýšlivosti) a pozdější studie psychopatů.“ (Goldstein 2012) Také se obrátil na psychology, antropology či právníky, aby mu s jeho tématem pomohli a došel k tomu, že v každé oblasti jsou podobné postavy, jako je černý pasažér, podvodník a amorální jedinec. Doplním, že v sociologii bychom mohli patrně uvažovat jednoduše o deviantním jedinci, ačkoliv víme, že sociální deviace souvisí více s vlastní definicí deviace než  deviantovou amoralitou.

Nyní se dostáváme k vlastní teorii, resp. definici hajzla podle Jamese:

1) hajzlové jednají z hluboce zakořeněného smyslu pro subjektivní nárok, habituální a přetrvávající přesvědčení, že si zaslouží zvláštní zacházení;

2) hajzlové jsou na rozdíl od blbců, hovad a pitomců systematičtí;

3) všichni někdy uděláme hajzlovinu, ale jen hajzl se vždy chová jako hajzl.

Na základě těchto charakteristik James vytváří typologii, k jejíž jednotlivým bodům přiřazuje konkrétní osoby z americké společnosti. Těmito body jsou: neotesaný hajzl (the boorish asshole), který úmyslně porušuje základní normy slušnosti, samolibý hajzl (the smug asshole), který si je jistý svojí intelektuální nadřazeností, vrchní hajzl (the asshole boss), královský hajzl (the royal asshole), korporátní hajzl (the corporate asshole), bezohledný hajzl (the reckless asshole) a sebestředný hajzl (the self-aggrandizing asshole).

Máme-li nyní hajzla definovaného, můžeme začít uvažovat o dalších souvislostech. James mluví o vztahu mezi kapitalismem a produkcí hajzlů a cituje Samuel Bowlese, emeritního profesora massachusettské univerzity v Amherstu, podle kterého může tržní myšlení ,,dát do pohybu spirálu trhem vyvolané eroze etických hodnot, což pro změnu podnítí větší závislost na trzích, což nadále oslabuje hodnoty a tak dále“ (Goldstein 2012). Instituce udržující kapitalismus naživu, jako je veřejné vzdělávání, rodina, právo či náboženství, se pod přebytkem hajzlů tříští a pramení v to, čemu James říká ,,hajzlovský kapitalismus“, který se vyznačuje tím, že  ,,společnost je zaplavena lidmi, kteří jsou definitivně neochotni přijmout břemeno kooperativního života ze spravedlivého pocitu, že si zaslouží více“ (Goldstein 2012). Výsledkem je, že životní standard roste jen úzké skupině vyvolených, která ve svých rukou koncentruje i politickou moc a získává příležitost k tomu ochraňovat své zájmy, a to změnou toho, jak chápat svobodu, příležitost či prosperitu.

Když nemůžeš hajzla porazit, staň se jím?

V tomto momentě je třeba se zastavit u toho, co nám vlastně takto uchopená teorie říká. Podobně jako v případě snímku Ryba smrdí od hlavy je prezentován hajzl–psychopat. V něm jeho autoři určitým způsobem načrtli jedince, který jde tzv. přes mrtvoly a jako choroba se šíří systémem; řešením má být změna odspoda tím, že každý začne u sebe a bude se chovat dobře a příkladně. Jamesova teorie jde dál – snižuje laťku psychopatie (hajzly identifikujeme jen na základě určitého ,,behaviorálního obsahu“, bude jich proto řádově mnohem více než psychopatů) a snaží se uchopit i kapitalismus jako hajzly stále více nakažený systém. Chce ho však v podstatě jen zachránit od hajzlů, jejichž produkce funguje na principu spirály, jinými slovy čím více sobeckých a samolibých hajzlů, tím více je prosazováno sobecké myšlení jako norma.

Tato a jí podobné teorie se vyznačuje především svojí zábavností a přitažlivostí pro širší publikum. Je osvěžující vykročit z rutiny oněch vážných pojmů objektivní vědy, je-li však teorie umístěna pod lupu, zjišťujeme, že se dostáváme ke starým tématům, na která sociální teorie dávno nabízí své odpovědi. Každá společnost má své hajzly, ti se však pohybují v rámci daného systému. Hajzlové netvoří jeho pilíře a proto boj s nimi není řešením problémů systému. Když Tomáš Klvaňa říká, že máme amnestovaným (ale nejspíš i ostatním) ,,kmotrům“ – tedy exemplárním hajzlům – tykat a tím jim vzít to, po čem nejvíc touží – vážnost-, je to vtipné a může to pomoci znejistit sebevědomí nejrůznějších podnikavců. Je ale řešením neduhů systému udělat z hajzlů hajzly korunované? Na to si můžeme odpovědět zmíněnými třemi kroky teorie hajzlů.

Něco nám ale Jamesova teorie přeci jen dát může, protože více či méně odpovídá světovému dění: rozevírání pomyslných nůžek, tedy bohatnutí nejbohatších a chudnutí nejchudších v porovnání s poválečnými lety. Je na sociologických analýzách, nakolik skutečně vzniká hajzlovský kapitalismus, který je vlastně ve svých výsledcích ne nepodobný tomu klasickému, jenž může být v konturách blízký feudálnímu zřízení. Toho bychom se měli zříct a hledat možnosti jeho modifikace. Z Jamese či Nunberga nám zbude ale jen terminologie. Klvaňa říká: tykejte jim. Já prostřednictvím Jamese doplňuji: říkejme současné podobě kapitalismu hajzlovský. Už proto, že všichni nemůžeme být hajzly.

Použité zdroje

Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury

Přestože kniha Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 českého spisovatele a literárního vědce Vladimíra Macury vyšla poprvé v roce 1992, po stránce svého obsahu je pozoruhodně hbitou reflexí předlistopadového režimu. Za předpokladu, že ne každý se s touto publikací setkal, bych vám rád nabídl prostřednictvím svého ,,čtenářského deníku“ možnost bližšího seznámení. Prací Vladimíra Macury jsem se zabýval před několika lety, i dnes mi však její čtení přijde osvěžující. Nejedná se však o recenzi, jak napovídá zvolená rubrika.

Pokračovat ve čtení „Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury“

Časopis Work, Employment and Society slaví 25 let. Nabízí výběr článků

Kromě vlastních článků se vám snažíme zprostředkovat i práce kolegů jak tuzemských (za pozornost stojí například poslední číslo AntropoWebzinu vznikající při Západočeské univerzitě), tak zahraničních. Dnes se nabízí jedinečná šance vás podarovat vánočním dárkem a vaše zasloužené chvíle klidu obohatit o možnost si pročíst některé vybrané články při příležitosti 25. výročí časopisu Work, Employment and Society.

Pokračovat ve čtení „Časopis Work, Employment and Society slaví 25 let. Nabízí výběr článků“