The Fake News Paradox and Its Challenge to Academia

Firstly, I have to admit, that all those ideas do not belong only to me, but also to other people who took part in a roundtable on fake news in French Institute “Human and Social Sciences in The Post-Fact Era”[1] on January 25th and in a later discussion. Therefore, I would better avoid calling myself a fully legitimate author, but partially a mediator of ideas which were born in the course of discussion few months ago. Pokračovat ve čtení „The Fake News Paradox and Its Challenge to Academia“

Polarizovaná, nebo odcizená česká společnost?

Před druhým kolem prezidentské volby je stále patrnější, že v české společnosti zeje hluboký příkop. Mohli bychom se zaměřit na různé charakteristiky a prokázat, že „pražská kavárna“ a „mimopražská hospoda“ tu byly už dřív, a nejspíš bychom došli k závěru, že hlasitost tomuto konfliktu propůjčil zejména rozvoj sociálních sítí a elektronických médií. V tomto krátkém textu se ale zaměřím na rovinu komunikace a s ní spojené důsledky rostoucí polarizace a odcizení české společnosti. Polarizace, o které je řeč, totiž vyjevuje nepříjemnou skutečnost – že přestávají platit fakta a mnohem důležitějším se stává, kdo různé výroky a tvrzení pronáší. Ztrácíme schopnost spolu mluvit. Pokračovat ve čtení „Polarizovaná, nebo odcizená česká společnost?“

Když už ani Mynář nevěří, že to vyjde

Nemá smyl sepisovat hříchy Miloše Zemana. Byl by to příliš dlouhý seznam, který by dost možná bylo třeba každé dva dny aktualizovat o další protimluvy a názorové otočky a doplňovat je o hysterické výkřiky jeho věrného hradního úředníka, vydávajícího se za mluvčího: prezident nevede kampaň, protože každý zná názory pana prezidenta, prezident povede kampaň, protože má být názorová, prezident nepůjde do debat, prezident půjde do debat, mohou to být dvě kampaně, více debat by voliče nudilo, prezident půjde do čtyř debat, míč je na straně protikandidáta… mohli bychom v této frašce pokračovat donekonečna a mohutná základna Zemanových voličů by stejně tuto nekonzistentní postavu, která s pravdou a názory nakládá ryze účelově, volila. Pokračovat ve čtení „Když už ani Mynář nevěří, že to vyjde“

Pohled pragmatické sociologie kritiky na dynamiku akademického sporu

O Tejkalové bez Tejkalové, o neslučitelnosti obcí a roli kvalifikovaných objektů.

Na akademické půdě Fakulty sociálních věd a celkově Univerzity Karlovy se odehrává spor o tom, jestli má nebo nemá dr. Alice Němcová Tejkalová zastupovat výše zmíněnou fakultu na pozici děkanky. Táto esej má za účel přiblížit dynamiku sporu a vývoje kritické argumentace a nabídnout pragmatický pohled na současné dění na akademické půdě, v jehož jádře leží nutnost přehodnocení materiálních objektů sloužících k posouzení vztahu ekvivalence mezi akademickými pracovníky a a představách o nich. Pokračovat ve čtení „Pohled pragmatické sociologie kritiky na dynamiku akademického sporu“

Proti sexbotům

Tak jako existuje kampaň Stop Killer Robots, která se snaží upozornit na nebezpečí autonomních robotů využívaných jako válečné zbraně, vznikla rovněž iniciativa Campaign Against Sex Robots, za níž stojí výzkumnice Kathleen Richardson, autorka knihy AI: Anxiety and Machines. Jádro její kritiky si přiblížíme v následujícím textu. Pokračovat ve čtení „Proti sexbotům“

Mýtus o „úpadku a pádu“

Některé mýty a konspirace se stále vracejí. I když jsou vyvráceny, dokážou na čas usnout a jako medvěd se po zimním období, kdy je malá hojnost, probudit a znovu nabýt nebývalé síly. Tohle věděl Umberto Eco, když se vydal na dráhu romanopisce. S neutuchajícím zájmem zasvětil část svého života studiu a osobitému zpracování těch největších konspirací v dějinách lidstva. Ve Foucaultově kyvadle neúnavně vyjmenovává náboženské sekty a řády, spřádající své temné úmysly na tajných setkáních, v Pražském hřbitově se zlotřilý Simonini stane autorem Protokolů sionských mudrců, které stojí za plány globální nadvlády židovského národa. Přestože jde o románové dílo, Protokoly žijí ve vědomí mnoha společenství v různých formách dodnes. Pokračovat ve čtení „Mýtus o „úpadku a pádu““

Jsme připraveni na intimitu s androidy?

Ačkoli vytvořit robota, který by doopravdy vypadal a pohyboval se jako člověk, je stále ještě za hranicemi našich schopností, debata o vztahu člověka k robotům je dávno nastolena, ať už v podobě témat postupující robotizace práce, limitů umělé inteligence nebo etiky při produkci sexbotů. V následujícím textu, který je zároveň komentářem volného překladu článku Modern Love: Are We Ready for Intimacy with Robots? z časopisu Wired, podnikneme cestu právě blíže k tomuto tématu, aniž bychom přitom chtěli bloudit katakombami etiky, jak je v případě tohoto fenoménu běžné. Pokračovat ve čtení „Jsme připraveni na intimitu s androidy?“

Big data v praxi, Čína bude hodnotit své občany

Čína je zemí netušených možností, přesto bychom nedoporučili učit se od tamních představitelů, jak stabilizovat společnost. V tomto ohledu dost možná jeden z nejzávažnějších plánů, Social Credit System (SCS), má totiž v roce 2020 vejít do fungování jako povinný pro celou populaci. Úkol vytvořit sytém, který má zavést hodnocení spolehlivosti jednotlivých občanů, dostalo již v roce 2014 osm firem. Situaci si nyní přiblížíme v následujícím textu, který je volným překladem článku Big data meets Big Brother as China moves to rate its citizens, vydaném v časopise Wired.

Pokračovat ve čtení „Big data v praxi, Čína bude hodnotit své občany“

Čím nás straší #metoo?

Někdy to vypadá, že ty feministky akorát lidi otravují a bylo by nejlepší je zakázat. Se železnou pravidelností se tak v případě, že do médií pronikne skandál ohledně obtěžování žen, bývají mezi prvními reakcemi apologetiky mužů: „Věci nejsou tak horké, jak vypadají. A co obtěžování mužů, myslel někdo na muže? To už se nesmí skládat komplimenty? Dokud jí to vyhovovalo, tak si nestěžovala, teď jí nikdo nechce, tak křičí,“ střílí se od boku a prioritou není zájem o problém a snaha o empatii, ale krizový management. Jedná se přitom o stejné rétorické figury, opakující se v různých variacích od doby boje za volební právo žen. My jsme pro ženská práva, ale tohle už je moc. Pokračovat ve čtení „Čím nás straší #metoo?“

Dělejte příbuzenstvo, ne hranice!

Michelle Murphy se ve své knize The Economization of Life (Duke, 2017) zabývá tématem kvantitativních a ekonometrických přístupů k populaci a marginalizovanými populacemi. Jinými slovy lze také mluvit o populačních opatřeních, které můžeme označit za neo-malthusiánské, jejichž původ nacházíme v eugenice.

Murphy tvrdí, že vědecký ideál „populace“ jako nediferencované a abstraktní lidské masy, oproštěné od břímě rasy nebo národa, byl vždy iluzí. Ve skutečnosti byly populace či jiné představy masifikovaného života ve formě davů a přelidnění trvale rasistickými modely. Pro odvrácení planetární katastrofy a přežití lidstva je tedy třeba nově přemýšlet o lidské kolektivitě. Existuje zde prostor pro radikálně egalitářský přístup, oproštěný od dlouhého stínu populační kontroly?

Ve 40. a 50. letech se v demografii ustálilo paradigma propojení ekonomické rozvinutosti a nízkého populačního růstu, přestože nebylo jasné, zdali nižší míry porodnosti následovaly prosperitu nebo naopak. V každém případě moderní koncepty populace a ekonomie vytvořily nový způsob, jak hodnotit (či devalvovat) lidský život. Zbavením se starších eugenických cílů rasového vylepšování prostřednictvím inženýrství byla populace místo toho spojena s ekonomickou budoucností a HDP se stalo určujícím ukazatelem kvality života. Růst populace byl od této chvíle chápán jako nebezpečné ohrožení prosperity v rozvojových zemích a populační kontrola se stala validním nástrojem ekonomického managementu.

Michel Foucault jednou poznamenal, že moderní rasismus se zcvrkl do myšlenky, že někdo musí zemřít, aby jiní mohli žít. Murphy dodává, že ekonomizace rekonfigurovala tuto logiku: někdo se nesmí narodit, aby budoucí jiní mohli žít v hojnosti.

Ekonomická hodnota zabránění početí se stala řídícím motivem kampaní zaměřených na plánování rodiny v rozvojovém světě. Měření takové „výhodnosti“ podpořilo tvůrce politik ve strukturálních reformách a chudoba se stala surovým číslem v rukách rozvojových expertů, namísto souboru sociálních vztahů.

Pozdější teorie lidského kapitálu, zaměřená na hledání obchodovatelných schopností jednotlivce, zasáhla globální jih v 90. letech v podobě výzev k investici do vzdělání dívek. Výzvy směřované na financující agentury však nemířily na benefit vzdělání jako takového, ale explicitně na nepřímý ekonomický benefit redukce populace. V jedné kampani například hlas v pozadí říká: „Investuj do mě. Dává to smysl. Začni, když jsem velmi mladá. Sleduj svoji investici růst, tak jak rostu já.“ Jiné video přeříkalo kaskádu benefitů takto: „Girl → School → Cow → $ → Business → Clean H20 → Social Change → Stronger Economy → Better World.” Ideál lidského kapitálu vytlačil hodnotu lidského života.

Murphy přitom netvrdí, že populační kontrola by zraňovala nenarozené; chudé lidi z rozvojových zemí ale učinila z definice přebytečnými. Populace se tak pro ni stala netolerovatelným konceptem, který dělá zásadní analytickou chybu: ukazuje prstem spíše na masy než na distribuce a akumulace, spíše na lidi než na ekonomii.

Jak jinak bychom mohli myslet na agregovaný život? Jaké vymyslet lepší koncepty k popisu a politizaci zalidnění? Populace je totiž natolik zabydlená v našem myšlení a natolik užitečná sociálním vědám, že ani nevíme, kde o tom začít přemýšlet. Murphy chce mluvit o distribuované reprodukci. Reprodukce totiž není jen plozením dětí, je spíše „bojem za kolektivní podmínky pro udržení života a přetrvání v průběhu času uprostřed život ničících strukturálních sil„.

Místo toho, abychom se ptali kdo reprodukuje, měli bychom se ptát, jaké distribuce životních šancí a jaké druhy infrastruktur se reprodukují. Jinými slovy, co kolektivně reprodukujeme — lidi, věci, společnosti, přírodu — a jak. Namísto toho, abychom začali se surovými lidskými čísly oproštěnými od sociálního kontextu, měli bychom začít s reprodukční spravedlností a rozšířit ji vně reprodukce a udržování našich celých sociálních a přírodních světů.

Mezitím je „populační otázka“ stále na stole. Očekáváme, že v roce 2050 bude na Zemi žít přes 10 miliard lidí, nejvíce z nich v megalopolích rozvojového světa. Pozorovatelé už oprášili marxistický termín k popisu těch, které globální kapitalismus nebude potřebovat: „nadbytečné populace“. Automatizace a deindustrializace ale reprodukuje stejná dělení v zemích globálního severu. Nadbytečné populace v bohatých zemích jsou endemicky hlídány a zabíjeny. Uprchlíci unikající svým podmínkám jsou vyháněni z Evropy a Severní Ameriky ostnatým drátem, strážemi a „velkou krásnou zdí“. Lidé umírají ve Středozemním moři, jiní jsou deportováni, vězněni nebo umístěni do táborů a detenčních středisek.

V tomto kontextu svým poukazuje Donna Haraway, známá svojí kyrborgovskou feministickou teorií, heslem „Make Kin Not Babies!“, že politiky povzbuzování lidí z bohatých zemí k tomu, aby měli více dětí a snížili tím demografický pokles (nízká porodnost, stárnutí), jsou nebezpečnými fantaziemi rasové čistoty, neméně skandální, jako je násilné vyloučení milionů migrantů.

S akcelerující klimatickou změnou jsou migrační počty připraveny explodovat. Otázka „Jakou hodnotu má život?“, kterou kladou demografové a ekonomové, nyní dostává tragickou odpověď v krutém rozprostření nadbytku života po celém světě. Naše média a politici mluví o „záplavách“ a „hordách“ migrantů vylévajících se na našich březích. Každý den umírají, takže můžeme žít ve větší hojnosti. Murphy tvrdí, že rasa byla vždy podtextem populace: tento podtext se stává textem, psaným vítězi eko-apartheidu, kde jsou militarizované enklávy bohatství a bezpečí uzavřené tokům zoufalých klimatických uprchlíků.

Nedostatek představuje skutečnou výzvu pro kolektivní reprodukci planety a zalidnění k tomu přispívá. Neo-malthusiánství ale není žádnou odpovědí. Spekulace, co se Zemí bude za pár set let, stranou — co vytváří obnovený zájem o populaci v politice teď a tady? O koho jde v první řadě, když se mluví o růstu počtu lidských bytostí ve stejné abstrakci jako se mluví o růstu hladiny moří? Když jsou uhlíkové emise na hlavu v USA 40krát vyšší než v Bangladéši? Populace označí spíše děti než hranice a systematickou nerovnost za viníky chudoby. Volný pohyb, ne kapitál. Plánujme utopie, ne lidi. Dělejme příbuzenstvo, ne hranice!

 

Text je volným překladem článku Make Kin, Not Borders Simona Torracinty na webu The New Enquiry. Zdroj: www.thenewinquiry.com/make-kin-not-borders. Úvodní ilustrace: Sanja Gjenero, freeimages.com.