Mýtus o „úpadku a pádu“ Mýtus o „úpadku a pádu“ (Ilustrace: Karl Briullov, Vyplenění Říma)

Mýtus o „úpadku a pádu“

Některé mýty a konspirace se stále vracejí. I když jsou vyvráceny, dokážou na čas usnout a jako medvěd se po zimním období, kdy je malá hojnost, probudit a znovu nabýt nebývalé síly. Tohle věděl Umberto Eco, když se vydal na dráhu romanopisce. S neutuchajícím zájmem zasvětil část svého života studiu a osobitému zpracování těch největších konspirací v dějinách lidstva. Ve Foucaultově kyvadle neúnavně vyjmenovává náboženské sekty a řády, spřádající své temné úmysly na tajných setkáních, v Pražském hřbitově se zlotřilý Simonini stane autorem Protokolů sionských mudrců, které stojí za plány globální nadvlády židovského národa. Přestože jde o románové dílo, Protokoly žijí ve vědomí mnoha společenství v různých formách dodnes.

Ecovy příběhy pojí jedno – příběh, je-li jednou vyřčen, osamostatňuje se od svého autora a žije nadále svým životem. Proniká do různých nauk a vědění, stává se součástí lidového, ale také vědeckého diskursu. Jsme tedy stále vystaveni nejistotě, zdali poutavý příběh přeci jen nestojí na pravdě, a je nutné si přiznat, že ani pečlivé bádání nemusí zodpovědět všechny položené otázky. Ani to nemusí být schopno oddělit fakta od fikce a pravdu od lži. Příběhy však a priori nezatracujme, pracujme s nimi, jsou nutnou formou zjednodušení složitosti situace, do které jsme se dostali a která je pro člověka nejspíš tak nesnesitelnou.

Jedním z typů mýtů jsou chybné historické analogie a paralely, které do běžného povědomí pronikají právě díky vědeckému aparátu, který díky své systematičnosti disponuje hlubší znalostí složitých historických poměrů. Není však tajemstvím, že historiografie vždy do určité míry podléhá myšlení současnosti a nelze ji nikdy z povahy věcí plně očistit od diskursivity. Podobně, jako například někteří neurobiologové doplňují chybějící vysvětlení rozdílů mezi mužským a ženským mozkem prostřednictvím živých stereotypů, nebo ekonomové, kteří naturalizují svůj slovník tak, aby ekonomický systém přirovnali například ke stromu, který musí stále růst, protože který strom neroste, či evoluční biologové, kteří zavírají ženy do kuchyní, protože se před milionem let osvědčily při sběru bobulí, také historiografie dokáže pracovat s fakty svérázným způsobem. Dějiny přitom nemusí nutně psát vítězové (cílené politické hledisko), aby na nás mluvily jazykem dnešních stereotypů.

Doba informačního a komunikačního přebytku je dobou hojnosti pro každý známý mýtus, proto už dnes těžko mluvit o dominantních mýtech, které by hýbaly společností a nastolovaly směry politik. Některé mýty jsou však nepřehlédnutelné a vkrádají se do všech domácností, prstíček po prstíčku. Jedním takovým je mýtus o pádu velkého Říma (Římské říše, impéria, starověkého Říma, antického Říma – jak chcete).

Říká se, že každý přeci ví, že starověký Řím se stal nebývalým impériem, kolébkou evropského vývoje a její morální dominance nad ostatními civilizacemi a kulturami. Řím jako měřítko technického a morálního pokroku, Řím jako měřítko čistoty rasy, Řím jako původce všeho dobrého, vždy podle požadavků doby.

Když Edward Gibbon v 18. století přišel se svým velkým dílem Úpadek a pád říše římské, možná netušil, že se jeho interpretace stane součástí vědomí Západu. Jak se to mohlo stát, že velký Řím, symbol moci a úspěchu, došel k tak velkému pádu?

Už samotná metafora pádu nás vytrhává z blaženého klidu a netečnosti. Stalo se přeci něco hrozného.

Učení lidé přitom říkají, že k tomu přispělo mnoho politických, sociálních a ekonomických faktorů, ne nepodobných tendencím, které dnes vidíme kolem sebe a před kterými zavíráme oči – růst byrokracie, migrační vlny, úpadek starého náboženství či morální úpadek. Nelze to přeci nevidět.

Je tady ovšem něco zvláštního. Úpadek Říma prý začal ve druhém století. Jistě, Řím opravdu změnilo křesťanství, které bylo původně potlačované. Opravdu prošel hodnotovými změnami, nicméně své velikosti a bohatství dosáhl právě v této podobě, zejména ve druhém století. A ani poté „neupadl“ ještě po několik století. Edward Champlin v textu „The Myth of ‚Decline and Fall‘“ vydaném v National Geographic Online v roce 1996 píše, že takový úpadek je zvláštní a velmi dlouhý.

Pro Římany byla jádrem mýtu síla rodiny vyjádřená v pojmu pater familias, patriarchálním modelu rodiny, ve které byly veškerá moc a právo koncentrovány v rukou otce – symbolu moci a disciplíny, který učinil Řím velikým. Následně však došlo k postupným změnám, k většímu osamostatnění manželky i dětí a dokonce otroků, kteří začali být považováni za členy rodiny. Římané si stěžovali na úpadek své moci, fakticky se však jednalo o rozšiřování individuálních lidských práv. Nedošlo zároveň k úpadku rodiny, historičtí demografové se shodují, že ve své nukleární podobě zůstala ideálem po celou dobu trvání Říma a napříč jeho územím.

Dalším problémem byli cizinci. Římané věřili, že úpadek pocházel z vnější nákazy, když došlo ke spojení s těmi, se kterými ještě před nedávnou dobou bojovali. Řím však byl od svého počátku asimilujícím národem. Samotný velký Romulus založil město z psanců a otroků, Řím se stal nástupcem antického Řecka a je skutečností, že většina předních postav jeho kultury pocházela z nejrůznějších koutů rozšiřující se říše. Tudíž tvrdit, že úpadek způsobili cizinci – nejčastěji nazývaní jako barbaři – jednoduše není možné.

Běžnou interpretací přesto je, že za úpadkem stál tlak barbarů na severní hranice, který způsobil vnitřní slabost Říma. Velká armáda znamenala více autoritářství a vyšší daně, což přineslo korupci, neefektivitu a sociální odpor.

Srovnáme-li tento stav s dnešním, je nutné konstatovat, že Evropa, resp. státy Evropské unie nikdy nebyly takovou měrou propojené a nikdy nezažily éru takového bohatství pro tak široké vrstvy obyvatel.

Zpět však k Římu. To vše navíc zesílil vliv křesťanství, který řadu nadaných osobností odlákal od služeb Římu. Těžko tak mluvit o morálním úpadku jako o určujícím faktoru pádu celého Říma.

Zároveň je třeba mít na paměti, že Řím od svého „úpadku“ pokračoval téměř dalších tisíc let jako Římská říše neboli Byzantská říše. Champlin připomíná, že institucionální a duchovní pokračování je pro celý koncept úpadku a pádu fatálním, pokud „úpadek“ znamená morální sestup. Jistě lze popsat politické, ekonomické, sociální a vojenské důvody, proč přetrvala východní větev říše a zanikla západní, bylo by však absurdní si myslet, že východ přetrval z důvodu morální nadřazenosti.

Řím nepadl. Změnil se, tak jako se po celou historii lidstva mění celý svět. Oblasti, kde se dříve rozkládaly římské správní jednotky, nezmizely. Doba temna nebyla dobou, kdy by přestala existovat vzdělanost, jak píše Henri Pirenne ve své slavné knize Středověká města. Samotný Řím se v průběhu mnoha staletí dramaticky proměňoval a nelze o něm přemýšlet dnešní optikou kompaktního, moderního konceptu národa a národní identity. Římské impérium v dobách své největší slávy nebylo bezproblémovou a zaslíbenou zemí s jednolitou kulturou, homogenní populací a morálně neposkvrněným celkem. Stejně jako každá kultura se Řím neustále proměňoval, měnila se práva jednotlivců, měnilo se náboženství a vzdělanci přicházeli z řad někdejších nepřátel.

Živit mýtus pádu Říma je nebezpečné. Komplexnost po staletí trvajících proměn nelze vměstnat pod kategorie morálního a pod nebezpečí vnější hrozby, nutně zjednodušující jazyk mýtu je totiž poplatný hlavně současným potřebám, je ze své podstaty jen a pouze municí pro současný mocenský souboj o definice naší přítomnosti.

Tím není řečeno, abychom nezkoumali minulost a nehledali žádné historické paralely. Naopak, dělejme to, ale nezačínejme psát vysvětlení na podkladu našich předsudků. Když Jonathan Theodore ve své loňské knize The Modern Cultural Myth of the Decline and Fall of the Roman Empire popisuje, jak západní spisovatelé, filmoví tvůrci a média konceptualizují narativ pádu a paralely k dnešnímu světu, dochází k tomu, že mýtus vzestupu a pádu podle něj reprezentuje strach z nestability minulých i současných civilizací. Můžeme s tím tedy pracovat a dále se učit.

Redukce složitosti s sebou však vždy nese nebezpečí, že si tuto redukci dokážeme spojit prakticky s čímkoliv, co zrovna přijde vhod. A to se v situaci, kdy se nám něco nelíbí, dělá až příliš snadno. A ještě hůř se to pak někomu vysvětluje.

Úvodní ilustrace: Karl Briullov, Vyplenění Říma)

Print Friendly, PDF & Email

Komentáře

komentářů

Ukázat komentáře Skrýt komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *