Amerikou obchází strašidlo – strašidlo fašismu. Všechny síly neoliberální politické ekonomie vstoupily do svaté aliance, aby toto strašidlo vymýtily. Namísto toho však neúmyslně živily jeho ducha a položily základy pro jeho vzkříšení.
Ve své knize Zrození biopolitiky Michel Foucault (čísla v textu odkazují k českému vydání Foucaultova textu z roku 2009) hovoří mimo jiné o rozvinutí neoliberalismu. Neoliberalismus je sám o sobě kontroverzní pojem (a zde není dostatek prostoru pro tuto debatu). Co mě zajímá, je vývoj ekonomického systému, který má původ v liberalismu a roste do podoby politické ekonomie, jakou ji známe ještě dnes – charakterizovanou radikálním laissez-faire kapitalismem a závazkem k hospodárnosti a efektivnosti při výkonu vlády.
Všichni neoliberalismus známe: svobodný trh je všemu nadřazen; nikdy se nemýlí a mimochodem nemáme místo v rozpočtu na nic z toho, co požadujete, protože je to prostě moc drahé. Buďte prosím racionální. Buďte skromnější, ale zároveň produktivnější, zatímco jste hospodárnější. Buďte neoliberální.
Neoliberalismus vznikl v poválečné Evropě. Mezi jeho hlavní cíle patřil přechod Německa od válečného hospodářství zpět k mírovému a zamezení návratu nacismu v Evropě (81). Toto byly naprosto zásadní požadavky na řízení poválečných ekonomických politik.
Nacismus, jak zjistili němečtí neoliberálové (ordoliberálové), představoval „neomezený růst státní moci” (109). Ordoliberálové rozhodli, že nacismus vlastně odhalil, že všechny vady, které byly dříve připisovány tržní ekonomice, byly ve skutečnosti vadami státu (114). Řešení bylo jasné.
28. dubna 1948 Ludwig Erhard (ekonomický poradce, ministr hopodářství a spolkový kancléř) pronesl projev, ve kterém vysvětlil, jak zmírnit vady státu bez úplného opuštění státní formy. Aby se stát mohl zbavit fašismu a jeho pevného uchopení ekonomiky, Erhard uvedl: „Je zapotřebí osvobodit hospodářství od státních nátlaků.” (82). Ekonomika by jinými slovy měla fungovat podle „přirozených” a „spontánních” mechanismů volného a deregulovaného trhu. Tato deregulace, jak tvrdili, byla nejúčinnějším prostředkem k zajištění bezpečnosti a také spravedlnosti.
Jenže trh není a nikdy nebyl neutrálním místem spravedlnosti.
Ve středověku byl trh kontrolován tím, co Foucault často nazývá „královskou mocí“. Ceny byly stanoveny tak, aby vyrovnaly potřeby výrobců, obchodníků a spotřebitelů. Tímto způsobem byl trh skutečně považován za „místo distributivní spravedlnosti”, protože zajistil, aby „ne-li nejchudší, tak přinejmenším někteří z nejchudších lidí si mohli koupit věci jako ti nejbohatší” (38). Dále byl trh kontrolován takovým způsobem, který chránil kupujícího před podvodem. Nejdůležitější byla ochrana spotřebitele.
V polovině 18. stol. se nicméně změnil pohled na funkci trhu. Myslitelé jako Adam Smith začali argumentovat tím, že trh, než aby vládě umožnil stanovit spravedlivé tržní ceny, musí dodržovat „přirozené” mechanismy. Spíše než monarchové zajistí „spravedlivé” ceny „neviditelná ruka” trhu. Jakýkoliv pokus o zasahování do těchto spontánních tržních mechanismů by podle Smithe a ostatních pouze pokřivil dokonale spontánní tržní operace.
Svým způsobem tento posun v myšlení o trhu působí jako náboženské hnutí: lidský zásah bude mít za následek jen úzkost a bolest, zatímco božský zásah „neviditelné ruky” trhu bude spravedlivě odpovídat ekonomickým potřebám jednoho a všech.
Samozřejmě, že „přirozená” nebo „spravedlivá” cena, kterou volný trh určuje, je nyní zcela zbavena všech starých středověkých „konotací spravedlnosti” (39). Zbývá nám pouhé číslo, „jistá cena, která bude kolísat kolem hodnoty produktu” (31). „Spravedlivou” cenu určují vnitřní mechanismy trhu, neboť dosáhne rovnovážného cenového bodu mezi nabídkou a poptávkou.
Takže to, co zjišťujeme v tomto vztahu ceny a hodnoty, je, že trh může odhalit pravdu o hodnotě něčeho a může dokonce vyplivnout číslo, které nám přesně říká, jaká je tato hodnota. Tuto logiku aplikujeme na jakoukoli službu nebo komoditu. Mimoto, pokud jde o politickou ekonomiku, můžeme dokonce aplikovat tento úsudek trhu na samotné vládnutí.
Ukazuje se, že prostřednictvím přirozených mechanismů nám trh umožňuje „falzifikovat a verifikovat vládní praxi” (40). Ano, „trh v míře, v jaké umožňuje prostřednictvím směny spojovat výrobu, spotřebu, nabídku, poptávku, hodnotu, cenu, atd., konstituuje v tomto smyslu místo výroku pravdy, … místo verifikace nebo falzifikace vládní praxe” (40). Tak je to, lidi: trh nám řekne pravdu o vládní praxi a vzhledem k tomu, jak se vyvinula tržní logika, již nadále nehovoříme o spravedlnosti ve smyslu spravedlnosti pro všechny.
Docela jednoduše řečeno používáme trh k ospravedlnění vládního opatření.
Přes všechny své ostré kritiky systémů moci zachovává Foucault náklonnost k neoliberalismu. Daniel Zamora v práci Foucault, Sa Pensée, Sa Personne tvrdí, že Foucault „viděl v neoliberalismu ‚mnohem méně byrokratickou‘ a ‚mnohem méně disciplinární‘ formu politiky než je ta, kterou nabízí poválečný sociální stát“. Zamora také tvrdí, že Foucault používá neoliberalismus ke kritice levice, a zároveň poukazuje na tvrzení Geoffreyho de Lagasnerie, že Foucault používá neoliberalismus ke znovuobjevení levice. V obou vyjádřeních Foucault přikládá neoliberalismu příliš mnoho důvěry.
Pod neoliberalismem dokonce i levicová politika následovala rozhodně pravicovou trajektorii. Zvláště ve Spojených státech neoliberální praxe tržního ověřování vládní praxe podnikla docela hanebný obrat.
Pod tím, co Foucault nazval „americký anarchokapitalismus“ (102), Spojené státy vložily svou víru do neomylného mechanismu, kterým je deregulovaný trh. Problém, který Foucault nepředpokládal, spočíval přesně v tom, jak daleko by mohl ekonomický determinant „správného“ a „spravedlivého“ pokračovat v poskytování jednoduchých odpovědí na obtížné otázky lidské existence a vzájemných vztahů. Vložil příliš mnoho víry v neoliberalismus ke zmírnění impulzů mezi kapitalismem a centrálně řízenou ekonomikou. Pro Američany, kteří chtěli porozumět spravedlnosti objevené trhem, bylo jen otázkou času, než ještě více zjednodušili tuto rovnici.
Ukazuje se, že pochopení trhu je spíše složitým úkolem. Potřebovali jsme jednodušší metriky nebo, pokud tomu tak nebylo, lepší proroky. Pokud například Federální rezervní systém zvyšuje úrokové sazby, jaký se objeví prorok, aby vysvětlil, jak mohu nejlépe vydělat? Nebo, na druhou stranu, může mi někdo vysvětlit, jak je zvýšení úrokové sazby pro průměrného občana špatné? Není je ve skutečnosti dobré? Za jakých okolností mohu tato jasná data interpretovat jinak? Zdá se, že „spravedlivá” cena, jednoduchá jako tento koncept, nebyla nejlepším ukazatelem „pravdy”, kterou chce trh odhalit. Dokonce i jednoduché tržní číselné odpovědi vždy vyžadovaly interpretaci.
Takže co spíše než o trhu jako celku uvažovat jen o akciovém trhu? Ne? Pořád příliš složité? Vezměme si Dow Jones index a možná S&P. Ty by měly poskytnout dostatečně jednoduché odpovědi, ne? Měly by mi říct, zda to, co vláda dělá, je ve skutečnosti oprávněné. Podívejme se na několik nedávných příkladů v reálném životě, abychom to dokázali. Podívejme se na Trumpa.
Donald Trump si často uvědomoval výkonnost akciového trhu. Často poukazoval na rostoucí Dow Jones index a snižující se počet nezaměstnaných jako na důkaz, jako verifikaci toho, že jeho způsob politického jednání je oprávněný. Samozřejmě se tady nezastaví. Rovněž rád vyžívá sílu svých daňových škrtů a mluvení o obchodních bilancích a sazbách. Nemluví však o rozpočtových schodcích. On a jeho kolegové konzervativci pokračovali v nafukování rozpočtu a snižování zdrojů příjmů (daní). Nyní (falešně) slibuje ještě více daňových úlev pro střední vrstvy. Během Obamova prezidentství jsem s konzervativcem nemohl mluvit ani pět minut o počasí, než začal kritizovat demokraty za to, že díky nim prudce narostl rozpočet a dosáhli schodku. V současnosti ani nepípnou. Už je dál nezajímá, že je to republikán, pod kterým se rozrůstá rozpočet – všechny tržní metriky jsou otevřené interpretaci a ve skutečnosti nikdy neodkryly nezměnitelnou pravdu o hodnotě.
Stále však předstíráme, že na těchto číslech, těchto arbitrárních abstrakcích, záleží. A interpretujeme je, jakkoliv se nám to v dané politické situaci hodí. Pravda zůstává, jako vždy, otevřená interpretaci.
„Pravda”, kterou trh odhaluje, nikdy nebyla ve skutečnosti nějakým věčným, daným faktem. Trh nikdy nebyl neutrálním arbitrem pravdy, takže „pravda”, kterou odhaluje o vládní praxi, vždy vyžaduje interpretaci. Ukazuje se, že dolary a centy prostě nejsou tak jasné metriky, jak bychom rádi předstírali. Tato nezbytnost interpretace znamená, že jakákoli vládní činnost je opodstatněná, dokud ji vláda může točit. Pokud akciový trh neposkytuje výhodnou „pravdu”, podívejte se na počty nezaměstnaných nebo deficity nebo obchodní bilanci nebo na cokoliv, co se zdá být neurčitě spojeno s ekonomickými metrikami. Pokračujte, dokud nepřijdete na přijatelnou pravdu, abyste ospravedlnili jakoukoli současnou vládní praxi.
Takže co se stane, když do naší politiky vstříkneme trochu nacionalismu, ale akciový trh stále sjednocuje? Co když posilujeme bílý nacionalismus a akciový trh i nadále stoupá? No, proč tady zastavovat? Co když budeme nazývat cizince spodinou, zločinci a násilníky, ale akciový trh se stále vůbec nestará o naši rétoriku a neustále prudce roste? Co když začneme zabíjet na jižní hranici? Co kdybychom začali stavět koncentrační tábory? Co kdybychom se zapojili do genocidy? Pěkná, řádná, vědecká, racionální a především hospodárná genocida? A co když, navzdory tomu všemu, trhy stále rostou?
Jde mi o to, že i když „pravda” trhu byla tak jednoduchá jako odhalená pravda o spravedlnosti vládní praxe (a interpretace nebyla nutná), neoliberalismus byl v první řadě chybným mechanismem odvrácení fašismu. Je zcela možné, že trh bude pozitivně reagovat, i když stát přistoupí k fašismu. Ve skutečnosti zásadním způsobem neoliberalismus nikdy neunikne fašismu. Hospodárnost vlastní neoliberalismu a následné požadavky na efektivnost velmi dobře zapadají do racionální efektivity fašistické genocidy. Ve fašistickém mučení existovala vědecká preciznost, posedlost osvědčenými postupy, a neoliberalismus nás nezavádí daleko od této logiky nebo způsobu fungování. Nyní je scéna nastavena na to, aby neoliberalismus upadl do fašistické praxe a aby jeho tržní mechanismy odhalily, že fašismus je naprosto vhodným výkonem vládnutí.
Neoliberalismus byl pokusem zachránit stát i kapitalismus. Kapitalismus nicméně nemůže být rehabilitován. Neuchrání nás od totalitarismu nebo státem provozované genocidy. Kapitál do sebe může absorbovat jakýkoli produkt, službu nebo praxi (včetně vládní praxe) a potom se reprodukovat. Je vždy připraven, vždy flirtuje, se strašidlem fašismu.
Autorem článku je Michaias Grigori. Článek v původní anglické verzi How Neoliberalism Failed to Keep Fascism at Bay vyšel v časopise Epoché.
