Podobným způsobem, jako bylo před několika lety prostřednictvím nových překladů znovuobjeveno dílo Maxe Webera, lze v poslední dekádě – například v oblasti kulturálních studií – hovořit o návratu k dílu německého sociologa Georga Simmela, známého jako představitele tzv. formální sociologie.
Není to přitom jen jeho nejznámější dílo Peníze v moderní kultuře, které vyšlo česky v knize Peníze v moderní kultuře a jiné eseje, vydané Sociologickým nakladatelstvím SLON, co stojí za pozornost. Zajímavý přístup Simmel přináší rovněž ve svém příspěvku, jímž se nesmazatelně zapsal do dějin jako raný sociolog města – v příspěvku, který věnoval myšlení městského člověka, eseji Velkoměsto a duševní život (někdy překládané jako Metropole a duševní život, příp. Metropole a duchovní život) (1903, německy Die Großstädte und das Geistesleben [online], anglicky Metropolis and Mental Life [online]). Ta představuje poutavou sociologickou a psychologickou sondou do myšlení městského člověka a podstaty modernity (tématem se zabývá např. Jan Bauer ve své bakalářské práci Obraz modernity a velkoměsta v díle Georga Simmela).
Následující text je prvním českým veřejně publikovaným překladem tohoto díla v posledních 50 letech. Z angličtiny ho přeložil Filip Lachmann. Ke (značným) korekcím překladu byla využita nejmenovaná a zapomenutá čítanka příspěvků k sociologii města z roku 1966, jejíž autory jednotlivých překladů můžeme jen předpokládat, úvodní slovo v ní však patří Jiřímu Musilovi.
Velkoměsto a duševní život
Nejzávažnější problémy moderního života vychází ze snahy jednotlivce zachovat si samostatnost a individualitu své existence tváří v tvář suverénním sociálním silám, historickému dědictví, kulturním vlivům a způsobu života. Boj s přírodou, který musí primitivní člověk vést pro svou vlastní fyzickou existenci, dosahuje v této moderní fázi své poslední formy. Osmnácté století žádalo od člověka, aby se osvobodil od všech historických vazeb na stát a náboženství, morálku a ekonomiku. Povaha člověka, původně dobrá a všem společná, by se měla vyvíjet bez zábran. Devatenácté století žádalo kromě větší svobody funkční specializaci člověka a jeho práce; tato specializace způsobuje, že se jeden člověk liší od druhého a že je každý co nejvíce nepostradatelný. V důsledku této specializace je každý člověk závislejší na doplňkové činnosti všech ostatních. Nietzsche vnímá rozvoj jedince jako podmíněný nejkrutějším bojem jednotlivců; socialismus ze stejného důvodu věří ve zrušení veškeré konkurence. Ať je to jak chce, základní motiv všech těchto postojů spočíval v práci: člověk se brání tomu, aby byl nivelizován a opotřebován nějakým sociálně technologickým mechanismem. Zkoumání vnitřního významu specificky moderního života a jeho produktů – duši kulturního těla, abych tak řekl – musí usilovat o vyřešení rovnice, kterou struktury jako je velkoměsto kladou mezi jednotlivce a nadindividuální obsahy života. Takové zkoumání musí odpovědět na otázku, jak se osobnost přizpůsobuje působení vnějších sil. To bude dnes mým úkolem.
Psychologický základ velkoměstského typu osobnosti spočívá ve zintenzivnění nervové stimulace, jež vyplývá z rychlé a nepřetržité změny vnějších a vnitřních podnětů. Člověk je tvor, který rozlišuje. Jeho mysl je stimulována rozdílem mezi okamžitým dojmem a mezi dojmem, který mu předcházel. Trvalé dojmy, tedy dojmy, které se jeden od druhého liší jen mírně, dojmy, které jsou pravidelné a obvyklé a které ukazují pravidelné a obvyklé kontrasty – ty všechny vyčerpávají, abych tak řekl, naše vědomí méně než rychlý sled měnících se obrazů, ostrá diskontinuita v jednom letmém pohledu a neočekávanost prudkých dojmů. Takové psychologické podmínky vytváří velkoměsto. Při každém přecházení ulice, při tempu a rozmanitosti ekonomického, pracovního i společenského života, působí město – pokud jde o smyslové základy duševního života – naprosto jinak než malé město a venkovský život. Velkoměsto vyžaduje od člověka jakožto rozlišujícího tvora jiný stupeň vědomí než život na venkově, kde rytmus života i smyslové a duševní představy plynou pomaleji, v rámci zvyků a stejnoměrně. Právě v této souvislosti lze pochopit rafinovaný charakter velkoměstského duševního života, pokud jej porovnáme s maloměstským životem, který spočívá spíš na hluboce prožitku a citových vazbách. Ty jsou zakořeněny v podvědomých vrstvách psychiky a nejlépe se jim daří v pravidelném rytmu nepřerušovaných zvyklostí. Intelekt má však své místo v průhledných, vědomých, vyšších vrstvách psýché; je nejpřizpůsobivější z našich vnitřních sil. K tomu, aby bylo možné přizpůsobit se změnám a kontrastu některých jevů, intelekt nevyžaduje žádné otřesy ani vnitřní přeměny; takovými otřesy musí projít pouze mysl konzervativního člověka, pokud se má přizpůsobit rytmu událostí ve velkoměstě. Tak metropolitní typ člověka, který ovšem existuje v tisíci jednotlivých obměnách, vyvíjí orgán, chránící ho před hrozivými proudy a rozpory jeho vnějšího prostředí, které by ho vykořenily. Reaguje hlavou místo srdcem. V tomto zvýšeném uvědomění předpokládá psychickou výlučnost. Velkoměstský život u člověka zdůrazňuje vyšší uvědomělost a převahu inteligence. Reakce na jevy typické pro velkoměsto se přesouvá k tomu orgánu, který je nejméně citlivý a je zcela vzdálen hloubce osobnosti.
Intelekt tak chrání subjektivní život před drtivou sílou velkoměstského života a rozvětvuje se v mnoha směrech a pojí se s řadou navzájem oddělených jevů. Velkoměsto bylo vždy místem peněžního hospodářství. Rozmanitost a koncentrace směn zde dodává směnným prostředků takový význam, jaký by nikdy nemohly mít při rozptýleném způsobu obchodování na venkově. Peněžní hospodářství a nadvláda intelektu jsou vnitřně spjaty. Vyznačují se totiž objektivním postojem při zacházení s člověkem a věcmi; a v tomto postoji je často formální spravedlnost spřažena s bezohlednou tvrdostí. Intelektuálně kultivovaný člověk je lhostejný vůči jakémukoliv projevu ryzí osobnosti, protože z ní vyplývají vztahy a reakce, které nelze vyčerpat logickými postupy. Podobně se také neshoduje individualita jevů s peněžním principem. Peníze se týkají pouze toho, co mají všichni společné: vyžadují směnnou hodnotu, redukují veškerou kvalitu a jedinečnost na otázku: kolik? Veškeré intimní citové vztahy mezi lidmi jsou založeny na jejich jedinečnosti, zatímco v racionálních vztazích se člověkem počítá jako s číslem, jako s prvkem, který je sám o sobě lhostejný. Zájem je pouze o objektivní, měřitelný výkon. Tudíž velkoměstský člověk počítá se svými obchodníky a zákazníky, se svým domácím personálem a často dokonce s lidmi, s nimiž je svázán společenským stykem. Tyto znaky intelektuálnosti kontrastují s povahou malého okruhu lidí, v němž nevyhnutelná znalost individuality stejně nevyhnutelně způsobuje vřelejší tón v chování, které je nad rámec pouhého cíle vyvažování služby a protislužby. V oblasti ekonomické psychologie malé skupiny lidí je důležité, že v primitivních podmínkách slouží výroba zákazníkovi, který si objedná zboží, takže se výrobce a odběratel navzájem znají. Moderní velkoměsto je však téměř výhradně zásobováno výrobou určenou pro trh, tedy pro zcela neznámé zákazníky, kteří nikdy nepřijdou s výrobcem do osobního styku. Prostřednictvím této anonymity zájmy každé skupiny nabývají nemilosrdnou věcnost a intelektuálně vypočítavý egoismus zúčastněných se nemusí obávat žádných odchylek způsobených nevypočitatelností osobních vztahů. Peněžní hospodářství ovládá velkoměsto: nahradilo poslední zbytky domácké výroby a přímou směnu zboží, a den ode dne zmenšuje množství práce, kterou si zákazníci objednají. Věcný postoj je tak zřejmě důvěrně spjatý s peněžní ekonomikou, která ve velkoměstě převládá, takže již nikdo nemůže říci, zda intelektuálská mentalita napřed prosazovala peněžní hospodářství, nebo zda tomu bylo naopak. Velkoměstský způsob života je dozajista nejúrodnější půdou pro tuto reciprocitu, což budu dokládat citací výroku prominentního anglického ústavního historika: po celou dobu anglické historie se nikdy Londýn nechoval jako srdce Anglie, ale často jako rozum Anglie a často jako jeho měšec na peníze!
V jistých zdánlivě bezvýznamných rysech, které leží na povrchu života, se charakteristicky sjednocují tytéž psychické směry. Moderní mysl se stala stále více a více vypočítavá. Výpočetní přesnost v praktickém životě, kterou přivodilo peněžní hospodářství, odpovídá ideálu přírodních věd: transformovat svět na aritmetický problém, označit každou část světa matematickými vzorci. Pouze peněžní hospodářství mohlo vyplnit život tolika lidí vážením, počítáním a číselným hodnocením, redukcí kvalitativních hodnot na kvantitativní. Početní povaha peněz vyvolala vznik nové přesnosti, určitosti v definici totožností i rozdílů; v uspořádání vztahů životních prvků zavládla jednomyslnost – stejně jako se toto zpřesnění projevilo navenek všeobecným rozšířením používání kapesních hodinek. Podmínky městského života jsou však zároveň příčinou i důsledkem tohoto rysu. Vztahy a záležitosti typického městského života jsou obvykle velmi rozmanité a složité, že by se jejich struktura bez největší přísnosti v dodržování slibů a údržby rozpadla a vznikl by neřešitelný chaos. Tato nezbytnost je nadto všechno způsobena nakupením mnoha lidí s odlišnými zájmy, kteří musí své vztahy a aktivity začlenit do vysoce složitého organismu. Pokud by se náhle všechny hodiny a kapesní hodinky Berlíně začaly buď zpožďovat, nebo předcházet, třeba jen o jednu hodinu, znamenalo by to narušení veškerého ekonomického života a komunikace ve městě. Kromě toho by zřejmě nepatrný vnější faktor – dlouhé vzdálenosti – způsobil čekání, nedodržení schůzek a tedy další ztrátu času. Technika velkoměstského života je proto nepředstavitelná bez nejpřesnějšího včlenění všech aktivit a vzájemných vztahů do stabilního a neosobního časového plánu. Z toho opět vidíme, že z každého bodu na povrchu existence můžeme spustit sondu do hlubiny vědomí, takže nejbanálnější životní okolnosti jsou spjaty se zásadními změnami, které se týkají životního stylu a významu života. Složitá a rozsáhlá existence ve velkoměstě nám vnucuje v životě přesnost, vypočitatelnost a exaktnost, a tyto rysy nejsou jen v nejužším spojení s peněžním hospodářstvím a intelektuálskou povahou tohoto způsobu života. Tyto znaky musí rovněž zabarvovat obsahy života a upřednostňovat vyloučení těchto iracionálních, instinktivních a suverénních rysů a podnětů, které směřují k tomu určovat způsob života zevnitř namísto přijímat všeobecné a přesně schematizované životní formy zvenku. Třebaže suverénní typy osobnosti, vyznačující se iracionálními podněty, mohou ve městě existovat, přece jen jsou protikladem typického života ve velkém městě. V tomto směru je pochopitelné, proč lidé jako Ruskin nebo Nietzsche vášnivě nenáviděli velkoměsto. Nacházely totiž životní hodnoty pouze v osobní neschematizované existenci, kterou nelze definovat přesně stejně pro všechny. Ze stejného zdroje nenávisti k velkoměstu pramenila i jejich nenávist k peněžnímu hospodářství a intelektualismu moderního života.
Stejné faktory, které takto splynuly v naprostou přesnost životní formy, splynuly také ve vysoce neosobní strukturu; na druhé straně tyto faktory podporovaly vznik velmi osobní subjektivnosti. Patrně neexistuje jiný psychický jev, který by byl tak bezvýhradně vyhrazen velkoměstu, jako je blazeovaný postoj. Tento postoj je především výsledkem rychle se měnících a velmi koncentrovaných protichůdných nervových podnětů. Z toho patrně rovněž pramení původní vznik velkoměstské intelektuálnosti. Proto také hloupí lidé, kteří nežijí intelektuálně, obvykle nejsou blazeovaní. Život, který je ustavičným honem za za požitky, způsobuje u člověka blazeovaný postoj, protože dráždí nervy k jejich nejsilnější reaktivitě tak dlouho, že nervy nakonec přestanou reagovat úplně. Stejně tak se stává, že, neškodnější, avšak rychle se střídající a protichůdné dojmy vyvolají u člověka prudké reakce, nervy se brutálně drásají až se spotřebuje i poslední rezerva; a jestliže člověk zůstane ve stejném prostředí, nemá čas nabrat novou sílu. Z toho plyne neschopnost reagovat na nové vjemy s odpovídající energií. Tak vzniká blazeovaný postoj, který je vlastně patrný u každého velkoměstského dítěte, jestliže je porovnáme s dětmi z klidnějších a méně proměnlivých prostředí.
K tomuto fyziologickému zdroji velkoměstského blazeovaného postoje se pojí jiný zdroj, který plyne z peněžního hospodářství. Podstata blazeovaného postoje spočívá v otupení bystrosti. To neznamená, že se předměty nevnímají, jako je tomu v případě přihlouplých lidí, ale že se význam odlišné hodnoty věcí, a tedy věci samy o sobě považují za nepodstatné. Věci připadají blazeovanému člověku všechny stejné, všední, šedé; žádný předmět si před jiným nezaslouží přednost. Tento způsob je věrným subjektivním odrazem zcela internalizovaného peněžního hospodářství. Tím, že peníze poskytují za mnoho velmi různých věcí vždy jeden a týž ekvivalent, stávají se nejstrašnějším nivelizátorem, protože vyjadřují všechny kvalitativní rozdíly mezi věcmi termínem „za kolik?“. Peníze se se vší svojí bezbarvostí a lhostejností stávají společným jmenovatelem všech hodnot; nenávratně vydlabávají jádro věcí, jejich individualitu, specifickou hodnotu a neporovnatelnost. Všechny věci plynou se stejnou specifickou váhou v neustále se pohybujícím proudu peněz. Všechny věci leží na stejné úrovni a liší se od sebe navzájem jen tím, jak velkou ve velikosti plochy přikrývají. V konkrétních případech může být toto zbarvení, nebo spíš odbarvení věcí, jejich zhodnocením v penězích nepatrné. Nicméně jde-li o vztah bohatých lidí k předmětům, které je možno za peníze koupit, pak už je výhradně peněžní hodnocení věcí velmi zřetelné, k čemuž snad přispívá i celkový charkter, který mentalita soudobé veřejnosti všude na světě těmto věcem přisuzuje. Ve velkých městech, která jsou hlavními sídly peněžní směny, vystupuje kupní síla věcí mnohem více do popředí než v menších místech. Z toho důvodu jsou velkoměsta také opravdovým dějištěm blazeovaného postoje. V blazeovaném postoji podněcuje koncentrace lidí a věcí nervovou soustavu jednotlivce k nejvyššímu výkonu až dosáhne svého vrcholu. Prostřednictvím pouhého kvantitativního zintenzivnění stejných podmiňujících činitelů se tento výkon přeměňuje v opak a objeví se jako blazeovaný postoj. Při tomto postoji odmítají nervy reagovat na své podněty, a tím je dána poslední možnost přizpůsobit se obsahům a formám života ve velkoměstě. Sebezáchova některých osobností se kupuje za cenu znehodnocení celého objektivního světa, znehodnocení, které v konečném důsledku nevyhnutelně vtáhne vlastní osobnost člověka do pocitu stejné bezcennosti.
Zatímco se s tímto způsobem existence musí člověk vyrovnat zcela sám, jeho pud sebezáchovy od něj tváří v tvář velkému městu žádá neméně negativní chování sociálního charakteru. Tento duševní postoj obyvatel velkoměsta k sobě navzájem můžeme z formálního hlediska označit jako rezervovanost. Kdyby měl ve velkoměstě pokračovat ustavičný styk jeho nespočetných obyvatel, a kdyby byl doprovázen týmž počtem vnitřních reakcí jako v malém městě, kde člověk zná téměř všechny lidi, které potkává a k nimž má většinou pozitivní vztah, byl by člověk zcela rozerván a dospěl by do nepředstavitelného duševního stavu. Částečně tento psychologický fakt, částečně právo nedůvěřovat, které má člověk tváří v tvář nejistým složkám velkoměstského života, vyžaduje naši rezervovanost. V důsledku této rezervovanosti často osobně neznáme ani ty, kteří jsou celá léta našimi sousedy. A je to tato rezervovanost, díky které v očích obyvatel malého města působíme jako chladní a bezcitní. Vskutku, pokud se nemýlím, vnitřní příčinou této vnější rezervovanosti není jen lhostejnost, ale častěji než si to uvědomujeme, je to mírný odpor, vzájemné odcizení a nevole, které propuknou v nenávist a boj v okamžiku bližšího styku. Celá vnitřní organizace rozsáhlých vzájemných styků spočívá v mimořádně pestré hierarchii sympatií, lhostejnosti a averzí zběžné i velmi trvalé povahy. Sféra lhostejnosti není v této hierarchii tak velká, jak se může na první pohled zdát. Naše psychická aktivita dosud reaguje na téměř každý dojem někoho jiného zřetelným pocitem. Bezděčný, plynulý a měnící se charakter tohoto dojmu má zdánlivě za následek lhostejný stav. Ve skutečnosti by byla tato lhostejnost stejně nepřirozená, jako by bylo nesnesitelné rozšíření nekritických vzájemných sympatií. Od obou těchto typických nebezpečí velkoměsta, lhostejnosti a nekritických sympatií, nás chrání antipatie. Latentní antipatie a přípravné stadium praktického antagonismu končí v rezervovanosti a v averzi, bez kterých by tento způsob života nemohl existovat. Rozsah a směs tohoto životního stylu, rytmus jeho vzniku a zániku, formy, jimiž se uskutečňuje – to vše i s jednotícími motivy v užším slova smyslu, tvoří neoddělitelný celek velkoměstského životního stylu. To, co se ve velkoměstském stylu života jeví přímo jako disasociace, je ve skutečnosti jednou z elementárních forem jeho socializace.
Tato rezervovanost s nádechem skryté averze se postupně objevuje jako forma nebo zástěrka všeobecnějšího duševního fenoménu velkoměsta: zaručuje jednotlivci takový druh a takový rozsah osobní svobody, který nemá obdoby za žádných jiných podmínek. Velkoměsto se vrací k jedné z velkých vývojových tendencí společenského života jako takového, k jedné z mála tendencí, pro kterou lze stanovit celkem všeobecně platný vzorec. Nejranější fáze sociálních formací, jak je nacházíme v historických i současných sociálních strukturách, je tato: poměrně malý okruh lidí pevně uzavřený proti sousedním, cizím nebo nějakým způsobem nepřátelských okruhů jiných lidí. Tento okruh je však velmi úzce sklouben a poskytuje svým jednotlivým členům pouze úzké pole pro rozvoj jedinečných kvalit a volného pohybu. Tímto způsobem začínají politické a příbuzenské skupiny, politické strany a náboženské spolky. Sebezáchova velmi mladých společenství vyžaduje zřízení ostrých hranic a ústřední jednotu. Proto nemohou dovolit individuální svobodu a jedinečný vnitřní a vnější rozvoj. Z tohoto stadia pokračuje společenský vývoj zároveň dvěma odlišnými, ale vzájemně si odpovídajícími směry. Jakmile začne skupina růst – početně, prostorově a pokud jde o význam a obsah života – uvolňuje se zároveň i její vnitřní jednota a rigidita původního oddělení od ostatních se zmírňuje v důsledku vzájemných vztahů a styků. Jednotlivec získává rovněž mnohem větší svobodu pohybu než při původním žárlivém omezování. Jednotlivec získává rovněž zvláštní individualitu, která je při rozdělení pracovních příležitostí ve zvětšení skupině nutná a může se lépe uplatnit. Stát, křesťanství, cechy, politické strany a nesčetné množství jiných skupin se vyvinulo podle této zásady, jakkoliv bylo všeobecné schéma v jednotlivých případech obměňováno podle zvláštních podmínek. Zdá se, že toto schéma lze zřetelně rozeznat i při vývoji osobnosti v životě města. Život malého města v antice i ve středověku kladl zábrany vůči pohybu a vztahům jednotlivce se světem venku a vytvářel překážky individuální nezávislosti a diferenciaci jednotlivce samého. Tyto překážky byly takové, že by pod nimi moderní člověk nemohl dýchat. Dokonce dnes cítí obyvatel velkoměsta, který se octne na malém městě, určitá omezení, která jsou co do druhu těmto bývalým překážkám podobná. Čím menší je okruh, jenž tvoří naše prostředí, a čím omezenější jsou naše vztahy vůči ostatním lidem, které pomáhají odstraňovat zábrany jednotlivců, tím dychtivěji si tento malý okruh chrání své cíle, svůj životní způsob, vyhlídky jednotlivců a tím rychleji by kvantitativní nebo kvalitativní specializace prolomila rámec celého tohoto kruhu.
Zdá se, že antická polis měla právě v tomto ohledu charakter malého města. Neustálé ohrožení její existence ze strany blízkých i vzdálených nepřátel zapříčinilo přísnou soudržnost v politickém i vojenském směru, dohled jednoho občana nad druhým, žárlivost celku vůči jednotlivci, jehož vlastní život byl omezen natolik, že si to mohl vynahradit pouze despotickým chováním ve své vlastní domácnosti. Ohromný neklid a vzruch, jedinečnou barevnost aténského života lze nejspíš pochopit jen tak, že lidé, kteří byli výraznými osobnostmi, bojovali ustavičně proti vnitřnímu a vnějšímu tlaku odosobňujícího malého města. Tím vznikala napjatá atmosféra, v níž byly slabší osobnosti potlačeny a silnější povahy byly podněcovány, aby se projevily co nejprudším způsobem. Právě proto v Aténách kvetlo něco, co je třeba nazvat, aniž bychom to přesně definovali, jako „všeobecně lidský charakter“ jako stupeň intelektuálního vývoje našeho rodu. Potvrzujeme totiž zachování skutečné i historické platnosti tohoto spojení: nejrozšířenější a nejvšeobecnější obsahy a formy života jsou velmi úzce spjaty s velmi individuálními formami. Mají společné přípravné stadium, to znamená, že nacházejí svého nepřítele v úzkých formacích a skupinách, jejichž udržení vytlačuje oba uvedené jevy do stavu obrany proti expanzi a všeobecnosti venku a proti volně se pohybující osobnosti uvnitř. Stejně jako byl ve feudálním věku „svobodným“ člověkem ten, kdo stál pod zákony země, tj. pod zákonem největšího sociálního okruhu, a nesvobodným člověkem byl ten, kdo své právo odvozoval pouze od úzkého okruhu feudální společnosti a byl tedy vyloučen z širšího sociálního okruhu, také dnes je velkoměstský člověk „svobodný“ v duchovním i přeneseném smyslu na rozdíl od malichernosti a předsudků, které člověka omezují v malém městě. Vzájemnou rezervovanost a lhostejnost a podmínky intelektuálního života velkých okruhů nepociťuje jednotlivec nikdy silněji jako útok na jeho nezávislost než v hustém davu velkoměsta. Je to tím, že tělesná blízkost a těsnost prostoru činí duševní vzdálenosti ještě viditelnějšími. Je to zjevně druhou stránkou této svobody, že se člověk za určitých okolností nikde necítí tak osamělý a ztracený jako ve velkoměstském davu, protože zde stejně jako jinde není v žádném případě nezbytné, aby se svoboda člověka odrážela v jeho citovém životě jako pohoda.
Velkoměsto se nestalo sídlem svobody člověka jen z důvodu své bezprostřední velikosti, že v něm bydlí mnoho lidí a v důsledku univerzální historické korelace mezi zvětšováním okruhu a osobní vnitřní a vnější svobodou. Právě překročením tohoto viditelného prostoru se každé město stává sídlem kosmopolismu. Horizont města se rozšiřuje podobným způsobem jako bohatství; určitá část majetku se zvyšuje téměř automatickým způsobem a stále rychleji. Jakmile byla překročena určitá mez, rostou hospodářské, osobní a intelektuální vztahy obyvatel města geometrickou řadou, stejně jako převaha města nad svým okolím. Každý postup v dynamické expanzi se stává stupněm nikoliv pro stejnou, ale pro novou a větší expanzi. Z každého vlákna, které vybíhá ven z města, rostou stále jakoby samovolně další vlákna, stejně jako uvnitř města přináší majitelům pozemků bezpracný přírůstek pozemkové renty jen v důsledku růstu komunikací automaticky stále větší zisky. V tomto bodě je kvantitativní pohled na život přeměněn přímo v kvalitativní povahové rysy. Životní sféra malého města je v podstatě uzavřená a autarkní. Právě pro velkoměsto je příznačné, že jeho vnitřní život ve vlnách přetéká do rozsáhlé národní nebo mezinárodní oblasti. Výmar není příkladem opaku, poněvadž jeho význam závisel na jednotlivých osobách a zemřel s nimi; kdežto velkoměsto je charakterizováno právě svou naprostou nezávislostí i na těch nejvýznamnějších osobách. To je druhou stranou nezávislosti a cenou, kterou jednotlivec platí za nezávislost, jíž ve velkoměstě zakouší. Nejvýznamnější charakteristikou velkoměsta je tato funkční extenze za fyzické hranice, která zase dodává životu ve velkoměstě váhu, důležitost a zodpovědnost. Člověk nekončí tam, kde končí jeho tělo nebo oblast jeho bezprostřední činnosti. Oblast působnosti jednotlivce je dána spíše součtem účinků, které z něho časově a prostorově vychází. Stejným způsobem se město skládá ze všech svých vlivů, které překračují jeho bezprostřední hranice. Pouze tato oblast je skutečným rozsahem města, kde je vyjádřena jeho existence. Z tohoto důvodu je zřejmé, že individuální svobodu, logický a historický doplněk takové extenze, nelze chápat pouze v záporném smyslu jako pouhou svobodu pohybu a odstranění předsudků a drobných přízemností. Podstatné je, že je zvláštnost a neporovnatelnost, která je nakonec dána každému člověku, vyjádřena nějakým způsobem tím, že si člověk vytvoří vlastní způsob života. Jestliže se řídíme zákony své vlastní povahy – a to je konec konců svoboda – bude to zřejmé a přesvědčivé pro nás i pro ostatní pouze tehdy, když se výrazy této povahy liší od výrazů ostatních lidí. Pouze naše nezaměnitelnost dokazuje, že náš způsob života nebyl zastíněn ostatními.
Města jsou především místy největší hospodářské dělby práce. Dochází tím k natolik extrémním jevům, jako je v Paříži výnosné zaměstnání quatorzième, což jsou lidé, kteří jsou v době večeře připraveni na svých místech, pečlivě oblečeni, aby mohli být rychle zavoláni, jestliže by skupina u stolu měla sestávat ze třinácti osob. Když město roste, nabízí stále více rozhodující podmínky dělby práce. Město poskytuje „prostor“, který svou velikostí dokáže absorbovat velmi širokou škálu služeb. Zároveň je jednotlivec nucen se v důsledku koncentrace lidí a jejich soutěže o zákazníky specializovat se v takové funkci, aby nemohl být snadno nahrazen někým jiným. Je příznačné, že život ve velkoměstě změnil boj s přírodou za živobytí v boj o zisk, který už není dán přírodou, ale jinými lidmi. Specializace nevyplývá jen z tohoto soutěžení o zisk, ale také ze skutečnosti, že se prodávající musí stále snažit vyvolat u lákaného zákazníka nové a rozmanité potřeby. Ve snaze najít zdroj příjmů, který ještě není vyčerpán, a funkci, která nemůže být snadno nahrazena, je nutné, aby člověk specializoval své služby. Tento proces podporuje diferenciaci, kultivovanost a obohacení veřejných potřeb, což musí zjevně vést k růstu osobních rozdílů mezi lidmi.
To vše tvoří přechod k individualizaci duševních a psychických rysů, k nimž dává město příležitost úměrně své velikosti. Existuje celá řada zřejmých příčin tohoto procesu. Především se musí člověk vypořádat s obtížemi spojenými s prosazováním své osobnosti v rozměrech velkoměstského života. Tam, kde kvantitativní vzrůst důležitosti a vydané energie dosahuje svých limitů, se člověk uchyluje ke kvalitativní diferenciaci, aby přilákal pozornost sociálního okruhu hrou na jeho citlivost vůči rozdílům. A konečně svádí velkoměsto člověka k tomu, aby si osvojil různé propagující zvláštnosti, jako jsou specificky velkoměstské výstřední manýry, rozmary a puntičkářství. Význam těchto výstředností naprosto nespočívá v obsahu takového chování, ale spíše v jeho formě „být jiný“ nebo se nápadným způsobem odlišovat a tím na sebe upoutávat pozornost. Pro mnoho lidí je to jediný způsob, jak si nepřímým způsobem – prostřednictvím jiných lidí – uchovat určitou sebeúctu a pocit, že zaujímají určité postavení. V témže smyslu působí zdánlivě bezvýznamný faktor, jehož kumulativní efekty jsou nicméně stále patrné. Mám na mysli krátkost a omezenost kontaktu mezi lidmi ve velkoměstě, porovnáme-li je se společenským stykem v malém městě. Pokušení vypadat informovaně, soustředěně a zvlášť osobitě je mnohem častější při zběžném styku lidí ve velkoměstě než v atmosféře, v níž člověku častý a dlouho trvající styk s ostatními lidmi zaručuje, že jeho obraz v očích druhých bude jasný.
Nejzávažnějším důvodem, proč velkoměsto ponouká člověka k projevu co nejindividuálnější existence – bez ohledu na to, zda správně nebo úspěšně – se mi jeví následující: vývoj moderní kultury je charakterizován převahou takzvaného „objektivního ducha“ nad „subjektivním duchem“. To znamená, že v řeči i právu, ve výrobních postupech i v umění, ve vědě i v předmětech, které nás obklopují v našem domácím prostředí, je ztělesněn určitý duch. Jednotlivec ve svém intelektuálním vývoji sleduje růst tohoto ducha velmi nedokonale a z neustále rostoucí vzdálenosti. Vezmeme-li například v úvahu nesmírný objem kultury, která se posledních sto let vtělila do věcí a znalostí, institucí a zařízení činících život pohodlnějším, a porovnáme to s kulturním pokrokem jednotlivců v průběhu stejného období – alespoň ve vyšších společenských skupinách – ukáže se nesmírný nepoměr růstu mezi nimi. Pochopitelně v některých případech narazíme na úpadek kultury jednotlivce s odkazem na spiritualitu, jemnost a idealismus. Tato nesourodost vychází zřejmě z rostoucí dělby práce. Dělba práce totiž od jednotlivce vyžaduje mnohem jednostrannější výkon a jednostranný výkon jde příliš často na úkor osobnosti člověka. V každém případě je člověk stále méně a méně schopen vyrovnat se s narůstající objektivní kulturou. Jedinec se redukuje na nepatrnou veličinu, možná méně ve svém vědomí než v praxi a v souhrnu svých skrytých citových stavů, které z této praxe vyplývají. Jedinec se stal pouhým kolečkem v obrovské organizaci věcí a sil, které mu rve z rukou všechen pokrok, duchovní a jiné hodnoty, aby je přeměnila z jejich subjektivní formy na formu čistě objektivního života. Je třeba jen zdůraznit, že velkoměsto je původní arénou této kultury, která přerůstá všechen osobní život. V budovách a ve výchovných institucích, v zázračné technice, která překonává prostor a poskytuje veškeré pohodlí, ve formacích komunitního života a ve viditelných státních institucích se poskytuje člověku natolik ohromující množství vykrystalizovaných a odosobněných dojmů, že osobnost, abychom tak řekli, nemůže pod tímto náporem obstát. Na druhé straně se člověku život nesmírně usnadňuje tím, že se mu ze všech stran nabízí podněty, zájmy a možnosti, jak využít čas a vědomí. Unášejí člověka jako proud, takže sám nemusí těžce plavat. Naproti tomu se život stále více a více skládá z těchto odosobněných obsahů a nabídek, které postupně nahrazují původní osobité zabarvení a osobní neporovnatelnost. To vede k tomu, že jednotlivec, aby si udržel své nejosobnější jádro, sahá ke krajním prostředkům, které by mu dodaly jedinečnost a zvláštnost. Musí přehánět tuto osobitost, aby slyšel alespoň sám sebe. Atrofie individuální kultury v důsledku hypertrofie objektivní kultury je jedním z důvodů, proč zastánci extrémního individualismu, především Nietzsche, zahrnují město trpkou nenávistí. Je to však také důvod, proč jsou tito kazatelé ve velkoměstě tak vášnivě uctíváni a proč obyvatelům velkoměsta připadají jako proroci a zachránci jejich nejméně splnitelných tužeb.
Pokud hledáme historické místo těchto dvou forem individualismu, které jsou napájeny kvantitativním vztahem velkoměsta a především individuální nezávislostí a samotným rozvíjením individuality, potom zaujímá velkoměsto zcela nové místo ve světové historii lidského ducha. Osmnácté století nachází jednotlivce v omezujících poutech, která se již stala bezvýznamnými po stránce politické, agrární, cechovní a náboženské. Byla to pouta, která člověku vnucovala nepřirozenou formu a zastaralé, nespravedlivé nerovnosti. V této situaci se objevilo volání po svobodě a rovnosti, víra v plnou svobodu pohybu jednotlivce ve všech sociálních a intelektuálních vztazích. Svoboda by okamžitě umožnila, aby ušlechtilost, společná všem, vystoupila do popředí, ušlechtilost, kterou příroda vložila do každého člověka a kterou společnost a historie pouze deformovaly. Vedle tohoto liberalistického ideálu osmnáctého století se do popředí dostává jiný ideál, daný jednak vlivem Goetha a romantismu a jednak ekonomickým rozdělením pracovních sil: jednotlivci osvobození od historických pout se nyní chtěli navzájem odlišit. Nositelem hodnot v člověku už nadále není „obecný lidský tvor“ v každém člověku, ale spíš kvalitativní lidská jedinečnost a nenahraditelnost. Vnější i vnitřní historie naší doby se odehrává v rámci tohoto zápasu a v měnících se zápletkách těchto dvou definic úlohy jednotlivce v celé společnosti. Funkcí velkoměsta je poskytnout arénu pro tento zápas i konečný smír, protože ve velkoměstě jsou zvláštní podmínky, které se nám jeví jako příležitosti a podněty pro vývoj obou těchto historických rolí člověka. Tak získávají tyto podmínky jedinečné místo, plné nesmírného množství významů pro vývoj psychické existence. Velkoměsto se nám jeví jako jedna z těch velkých historických formací, v nichž se rozcházejí protichůdné životní proudy, a kde se stejným právem také navzájem spojují. Tento proces životních proudů, ať už se nás jejich individuální rysy dotýkají příjemně či nepříjemně, nicméně zcela přesahuje sféru, pro kterou je vhodné zaujmout stanovisko soudce. Protože takové životní síly vrostly do kořenů i do koruny celého historického života, k němuž se svou pomíjivou existencí patříme jen jako malá část, není naším úkolem žalovat nebo promíjet, ale jenom chápat.
Ilustrace: freeimages.com.
