Tento článek je překladem textu „Some Notes on Foucault on Discourse“ filosofa Johna C. Bradyho, spoluzakladatele filosofického magazínu Epoché, ve kterém původně vyšel.
Michel Foucault chce v Archeologii vědění (1969, česky 2002) vysvětlit metodologii ve studiu diskursu. Otázka, co je to „diskurs“, je přitom jedním z ústředních problémů této knihy a je obtížné shrnout odpověď. Provizorně a zjednodušeně řekněme, že diskurs je široká škála odehrávající se „konverzace“. V posledních letech byl například v západním politickém diskursu patrný „návrat“ nebo „vzestup“ extrémních pravicových hnutí. Analýzy, které se jím zabývaly, se dotýkaly širokého spektra jiných diskursů: ekonomie, antropologie, mediálních studií, historie atd. Tato „konverzace“ je vedena v masmédiích, v politice, mezi jednotlivci, na Twitteru. Důležité je, že můžeme vymezit určitý styl, soubor pozorování a způsob uspořádání faktů kolem této konverzace a tudíž můžeme hovořit o „diskursu“.
Pokud se navíc identifikace fenoménu děje v souladu s daným diskursem a objekty, které jsou cílem jejich zkoumání, musíme se nejdříve odvolávat k pravidlům a metodám diskursu, abychom fenomén vymezili. Je to proto, že „ideologie“ je předmětem diskursu, který můžeme objasnit jako „vznikající“ ideologický fenomén, s nímž lze následně obchodovat nebo ho nabídnut jiným diskursům (ekonomickým, historickým atd.).
Vzácnost
Jedním ze způsobů, jak přistupovat k Foucaultově práci, je chápat ji jako analýzu historických diskursů se specifickým cílem vysvětlit a sledovat stopu „zákona výjimečnosti“ (Foucault 2002: 183). Tento jev je v našich „konverzacích“ vnímán jen neurčitě v současnosti (jsme jim příliš blízko), ale stává se ostřejším s tím, jak se vracíme do minulosti (nebo když v současnosti cestujeme přes kulturní hranice). Co je při zkoumání minulých diskursů pozoruhodné, jsou absence – jak objektů, tak vlastností, které se nám zdají být „samozřejmé“, stejně jako kroky mezi idejemi/předpoklady, které považujeme za nezbytné. Tudíž minulý diskurs využívá podivných „skoků“, jež považujeme za „zjevně“ nelegitimní, aniž bychom věnovali pozornost řešením, cestám a objektům, u nichž cítíme, že tam hlasitě a „samozřejmě“ jsou.
Zároveň, protože je pole možného jazyka rozlehlé (přestože je stále menší než pole „možných vokálních zvuků“), výrazně překonává to, co se projevuje v diskursech jakéhokoliv věku (včetně našeho). To, co nacházíme v diskursu, je velmi skromná množina tvrzení, manévrů a posloupností myšlenek, které pevně drží pohromadě ve vztahu k šíři možností. Můžeme se tedy po vzoru Fermiho paradoxu zeptat: Když zkoumáme všechny historické záznamy vědění, s přihlédnutím k neuvěřitelně širokým limitům toho, co lze říci, vnímat a předpokládat: Kde jsou všechny ty ideje?
Může se zdát přitažlivé říct, že myšlenky staví na myšlenkách a že muselo dojít k určitým průlomům ve „vědě x“, aby došlo k průlomům ve „vědě y“, existují na to však dvě odpovědi:
V první řadě je toto pozorování založeno na ohromné složitosti fyziky 20. století a technologie 21 století. Teorie evoluce například ve své darwinovské formulaci z 19. století nezávisela na pokroku v matematice, mikroskopické technologii nebo biologii apod. Byla to pouze interpretace pozorování (často prováděného po celou historii) toho, jak se existující věci hodí k sobě navzájem a ke svým prostředím. Všechny díly teorie byly na dosah po tisíciletí. Není skutečně nic absurdního na myšlence přesné formulace Darwina (dědičná charakteristika, mutace, konkurence), objevující se doslovně u Lucretia, Hérakleita nebo Lao Tzu nebo dokonce v knize Genesis. Ačkoliv jsou však prvky Darwinovy teorie dostupné tak dlouho a jejich propojení je tak jednoduché, na jejich konkrétní vyslovení se muselo čekat tak dlouho. Z toho by se zdálo, že není pravda, že existuje nekonečná svoboda myšlení, spojující pozorování a referenční body do nesčetných teorií, ale zdánlivě vážná omezení toho, jak jsou tato propojení tvořena. Struktury diskursu.
Zadruhé, když jdeme jiným směrem, toto pozorování předpokladů určitých idejí, vyžadujících jiné ideje, posiluje pojem výjimečnosti. Občas se objevují tvrzení, že moderní částicová fyzika byla předem vyloučena nějakým starověkým (obvykle exotickým) textem, například upanišádami. Je však obtížné rozeznat, co to znamená. Pokud text obsahuje sdělení, které lze přeložit pouze do tvrzení, že „125 GeV Higgsův boson by se měl rozpadnout na dvojici tau leptonů“, měli bychom nárok tvrdit, že jde o podvrh, jen z toho důvodu, že přesahuje přesvědčení, že by 2500 let starý text měl odlišné pojmy pro měřítko GeV (co pro to potřeboval?) a dělat rozdíly mezi bosony a leptony. Pojmy jako „boson“ nebo „lepton“ nemají vně moderní fyziky žádný význam – nejen terminologicky, ale i s ohledem na své referenty. Higgsův boson je entita, která vychází z modelu neoddělitelného od jiných prvků a entit modelu (jako jsou leptony), proti němuž stojí. Potom je určen ve vztahu (a v opozici) k těmto ostatním entitám v modelu. Starověký text pak může předem smysluplně vyloučit moderní částicovou fyziku pouze tím, že prokáže téměř úplnou shodu se všemi částicemi a jejich vztahy, řekněme, Standardního modelu (jehož je Higgůsv boson prvkem). To znamená, že tvrzení, že nějaký starodávný diskurs předjímá moderní, vyžaduje mnohem dále sahající shodu, než jen podobnost nějakého prvku, náladu nebo téma. Atom atomistů není atomem fyziků.
Pokud jsou objekty moderní fyziky závislé na sobě a na svém uspořádání do teoretického modelu, který definuje jejich vztahy, a tento model je předpokladem pro umístění těchto objektů, můžeme pochopit, jak je vývoj budoucích forem vědění zavázán své současnosti a minulosti. Potom se ale vědění formuje do určitého druhu stromu v rámci výběrového prostoru, jako je evoluční struktura „stromu života“. Takže se otázka vrací: Jaká pravidla a události a principy určily jeho vývoj právě tímto způsobem, okupujíce tyto větve výběrového prostoru? V případě druhů se můžeme podívat na celý „strom života“ a být spokojeni s vysvětlením, že je to skrz naskrz slepá historická nahodilost (dochované druhy jsou právě ty formy, jejichž reprodukční cyklus ještě nebyl zničen), ale v případě vědění existuje pokušení říkat, že formy našeho vyvíjejícího se vědění sledují v průběhu času kontury něčeho, co opravdu existuje. To však předpokládá bystrost vůči institucím vědění, jež jsou v rozporu se skutečností. Historicky se tyto instituce pohybovaly pomalými, lopotnými procesy akumulace. Rádi zdůrazňujeme vzrušující „paradigmatické posuny“ a zrod zcela nových disciplín, jsou to však spíše výjimky než pravidla – jejich výjimečnost je dána skutečností, že vědy mají své vlastní podmínky pro verifikaci výpovědí, které jsou v jejich rámci učiněny o objektech, které samy definovaly. Pokud nové výpovědi, týkající se těchto objektů, tyto podmínky splňují, věda se plouží po ustálené trajektorii, kumuluje, pokud však výpovědi tyto podmínky nesplňují, pak jsou vyloučeny jako nepravdivé nebo nesmyslné.
Grace (2014) charakterizuje jeden z Foucaultových cílů jako odhalení „způsobu, jakým jsou zkušenosti drženy ‚v zajetí‘ arbitrárním rozdělením“ (str. 114). V této formulaci můžeme v souladu s předchozími úvahami charakterizovat „zákon výjimečnosti“ jako ten, který „uchvátí“ pohyb a vývoj znalostí a zkušeností, na nichž je založen, tak, že sleduje takový tenký soubor odboček v rozlehlém výběrovém prostoru.
Foucault bude potřebovat střední úroveň analýzy, aby porozuměl tomu, co se děje. Když zkoumáme výběrový prostor (což je součet všech možných věcí, které mohou být řečeny v jazyce, nebo podmínky možnosti zkušenosti obecně), nedostáváme žádné pravidlo ani náznak, proč by měl vývoj vědění načrtnout tuto konkrétní nepatrnou řadu čar právě zde. Když se ale omezíme na empirická fakta (čáry), nedostaneme ani žádný náznak, proč by to mělo být takto. Pouze v historické analýze všech existujících objevíme, že to je takto.
Naše jednotka pro analýzu diskursů se tedy musí lišit od obsáhlých „podmínek možnosti“ v tom, že budou více imanentní, těsněji spojené s obsahem skutečně existujících diskursů (a právě tak, jak jsou tyto diskursy uskutečňovány), přesto se současně nemůže stát zcela totožnou s těmito částmi skutečně existujících diskursů (historický korpus). Tuto jednotku Foucault nazývá „výpovědí“ a částečně zamýšlí, aby byla běžně chápána jako „izolovatelný výrok“, ale zároveň ji nekonečně konfrontuje s logickými výroky, zformovanými nebo možnými větami jazyka a řečovými akty jako projevy pohnutek nebo jiných psychologických determinantů. Výpověď jako základní jednotka analýzy musí být:
„… příliš snadno opakovatelná, než aby byla naprosto nedílně spjatá s časoprostorovými souřadnicemi svého zrodu (je něčím jiným než datem a místem svého objevení), příliš svázaná s tím, co ji obklopuje a podporuje, než aby byla tak svobodná jako čistá forma (je něčím jiným než zákonem konstrukce, působícím na soubor prvků).“ (Foucault 2002: 161)
Takže například výpověď, že „všichni lidé jsou smrtelní“, vytváří samostatný výrok a samostatnou větu jazyka a může se projevit jako promluva v několika věcech, které mohou být „učiněny“ mluvením (řečovými akty). Na úrovni výpovědi je však totožnost konkretizací tohoto výroku/věty rozdělena do několika jedinečných výpovědí. Jediným způsobem, jak to vyřešit, je prozkoumat, kde se tato věta vyskytuje a co umožňuje ve vztahu k předchozím a následným výpovědím v textech, jako druh regularity; tedy její pozici v diskursivní síti. Větu „všichni lidé jsou smrtelní“ zpravidla následuje „Sókratés je člověk“ a tak dále a pak obvykle řada dalších vět diskutujících nebo zavádějících formu sylogismu. V těchto případech výpověď zůstává stejně stálá jako věta. Můžeme dokonce formulovat vtip „všichni lidé jsou mrtví, vyjma Sókrata“ a výpověď zůstává stejnou pro první, identickou část věty, pokud jako doplnění stále vstupuje do definitivního vztahu se všemi těmito úvody do sylogismu. Nyní si však představme text, v němž jsou poslední Sókratovy dny dramatizovány a věta je připsána Sókratovi samotnému. V tomto textu otevírá výpověď nové možnosti pro další výpovědi a prakticky vylučuje uvedení sylogismu, který obvykle následuje, pokud naše trajektorie prostřednictvím narativu doposud až do tohoto bodu textu způsobila, že by náhlá vsuvka z úvodní učebnice logiky vytvořila smysl pro radikálně odlišný diskursivní zásah.
„[Přidružené pole] je konstituováno také souborem formulací, jimž výpověď poskytuje další možnost a které mohou výpověď následovat jako její důsledek, její přirozené pokračování či její replika…“ (Foucault 2002: 151)
V tomto pevném propojení s tím, co předchází a následuje, se výpovědi společně uspořádávají v diskursivní formaci, která umožňuje věci jako například román jako ohraničenou, stylistickou jednotku s vlastními možnostmi. Technicky může autor na jakoukoli větu navázat jinou. Upravila jsem jídelní lístek na stole tak, aby byl zarovnán s okrajem, řekla. Toto je „výběrový prostor“, o kterém jsme se zmínili dříve. Faktem však je, že a) autoři neprokazují, tudíž prokazují, že využívají přímější, více předurčenou sadu možností při aktu říkání nových věcí, a b) i když autor náhodou vytvořil text v souladu s absolutními možnostmi jazyka, bez ohledu na „zákon výjimečnosti“, který ohraničuje diskurs, není jasné, zda by takový text dokázal vůbec něco sdělit. Kočka nebyla. Diskursy jsou tedy konstruovány z výpovědí, které jsou zcela závislé na svém průběhu, na tom, co dělají ve vztahu k jiným výpovědím v diskursu, na tom, jaké možnosti a cesty otevírají, a analýza diskursu má tedy zájem vynést tyto funkce na světlo prostřednictvím důkazů, jež opouští své fungování (věty, odvození, řečové akty).
Výpovědi náleží diskursivní formaci tím způsobem, jakým patří věta k textu (Foucault 2002: 180). Existuje však zásadní rozdíl; aby soubor vět mohl tvořit text, musí být uveden odkaz na určitá pravidla a jazykové konvence. Tato pravidla a regularity určují konstrukci vět a poskytují gramatické struktury, do nichž lze vkládat smysluplná slova, a rovněž regulují kombinaci, jak jdou věty po sobě. Avšak výpovědi, tvořící diskursivní formaci, nevládnou nikde jinde, než ve své konkrétní formě agregace. To znamená, že jejich pravidla kombinace nejsou „podmínkami možnosti“, ale spíše „pravidly koexistence“. Pokud se navíc výpověď liší od vět, které umožňuje, nemělo by se o této výpovědi přemýšlet jako o nějaké jednotce „významu“ za větami, ale jako o funkci jejich kombinace. Výpovědi tedy vždy existují ve formaci a pokud jsou izolovatelné pro analýzu, tak pouze jako pravidlo tranzice. Výpovědi nejsou „věcmi“, ale vzájemně propojenými funkcemi.
Materiální opakovatelnost
Pokud se výpovědi ukáží jako užitečná úroveň analýzy, musí se odlišit od jiných úrovní, aniž by se s nimi jakkoliv shodovaly. To se stane zřejmým, pokud uvažujeme o opakovatelnosti. Na jedné úrovni je věta, kterou jsem napsal dvakrát a na dva kusy papíru, každá je jedinečná. Konec konců jsou to dva odlišné objekty s vlastními časoprostorovými narativy. Na jiné úrovni jsou obě věty totožné, pokud jsem právě stanovil, že jsou stejné. Na úrovni nejvyšší univerzality by byly stejné, i kdybych jednu přeložil do kódu nebo jiného jazyka. Tyto dvě protikladné úrovně chápou větu na papíře buď jako neopakovatelný empirický materiál, nebo jako nekonečně opakovatelný transcendentní význam, jenž je v tomto nebo onom materiálu pouze konkretizován. Pokud je výpověď stejně dokonale neopakovatelná, nebo nekonečně opakovatelná, zdá se, že není odlišnou jednotkou. Výzvou pro Foucaulta, jehož pevnou intuicí je, že výpovědi jsou v analýze diskursu odlišnou jednotkou, je ukázat, jak a kde se ohledně opakovatelnosti nachází výpověď mezi těmito dvěma extrémy.
Na jedné straně chce říci, že všechny kopie knihy, včetně jejích různých vydání, jsou složeny ze stejných výroků (v analýze diskursu nezáleží na tom, zda se člověk dívá na originální tisk nebo dotisk, kopii vypůjčenou z knihovny nebo kopii zakoupenou online), na druhé straně však na úrovni výpovědi musí mít opakovatelnost „těsnější“ omezení než nekonečně opakovatelný transcendentní význam – vydání „Hamleta“ vykresleného do moderní, lidové angličtiny by tedy bylo příbytkem některých (nebo mnoha) nových výpovědí. Výpovědi tedy nemohou být ambivalentní všem svým materiálním instancím (aby se nestaly identickými s transcendentními významy), pouze některé z nich, tato „materiální opakovatelnost“ však vyžaduje svůj apriorní princip, jinak se stane ad hoc (jednoduše říkáme, že k nová výpovědi došlo, když máme pocit, že ano, nebo je to účelné).
Foucaultovo řešení spočívá v zakotvení výpovědi v „polích užití“, která podmiňují její opakovatelnost (2002: 161). Mohou doplňující výpovědi ve vztahu ke konkrétní úloze v konkrétní oblasti přetrvat nezměněné tváří v tvář nahrazení opakované verze zkoumané výpovědi, nebo je také třeba, aby se změnily? Pokud například vezmu jazyk samotný za svůj objekt, konkrétně angličtinu, abych se bavil o gramatické formě anglických vět, pak se výpověď použitá jako příklad a její přeložené opakování stanou samostatnými výpověďmi (ibid). Pokud se na druhou stranu překládám, zatímco mluvím v dvojjazyčném prostředí, takže můj partner může lépe porozumět mé předchozí výpovědi, pak se tato výpověď opakuje ve dvou různých jazycích (za předpokladu, že můj překlad dosáhne mých cílů). Toto docela není apriorní princip pro určení, zda je daná výpověď nová nebo opakovaná, úroveň nespojitosti je „mlhavá“. Například identický text – avšak v různých vydáních – může mít různé stránkování, takže výpovědi typu „na stránce 109…“ jsou modifikovány různými fyzickými příklady textu v diskursu, který o něm pojednává, a v některých případech můžeme chtít ignorovat tento rozpor a jindy jej tematizovat. Klíčovým bodem je nicméně to, že limity opakovatelnosti výpovědi jsou měřeny spíše jejich účinkem na proliferaci jiných výpovědí v diskursivní formaci než na hrubou, neopakovatelnou materialitu nebo ideální formu. Někdy blíž k prvému, někdy blíž k druhému, to vše v závislosti na roli výpovědi ve vztahu k jiným výpovědím v dané formaci.
Pro rychlé shrnutí výše uvedeného: Výpovědi jsou tedy základními prvky diskursu. Nesmí však být zjednodušeně zaměněny s větami nebo výroky, jsou spíše funkcemi, které organizují a omezují posloupnost vět v daném diskursu. Co poté začne být v analýze diskursu zajímavé, je to, jak jsou tyto diskursy strukturovány těmito výroky tak, že vylučují některé (mnoho) možnosti a otevírají jiné. Tímto způsobem, navzdory zjevné neomezenosti jazykových možností a naší představivosti, skončíme sledováním obrysů stejných základních konverzací naší krátké chvíle a místa v dějinách.
Literatura
- Foucault, M. 2002. Archeologie vědění. Praha: Hermann & synové.
- Grace, W. (2014), „Foucault and Deleuze: Making a Difference with Nietzsche.“ In: Foucault studies 17, s. 99–116.
- Webb, D. (2013). Foucault’s Archaeology: Science and Transformation. Edinburgh: Edinburgh University Press.
Tento článek je překladem textu „Some Notes on Foucault on Discourse“ filosofa Johna C. Bradyho, spoluzakladatele filosofického magazínu Epoché, v jehož lednovém čísle v roce 2019 původně vyšel.
