„Známý stanfordský vězeňský experiment byl podvod! Vězni psychický nátlak jen hráli a vědci manipulovali účastníky ke krutosti,“ zaznělo v nedávné době v řadě článků věnovaných Zimbardovu slavnému výzkumu z roku 1971. Tím nejcitovanějím byl text The Lifespan of a Lie Bena Bluma na serveru Medium. Jeho zjištění o experimentu se záhy dostaly až do Česka, kam Zimbardo v minulosti již několikrát zavítal (o jedné z jeho návštěv jsem psal již v roce 2011), a to zejména prostřednictvím článku Rádia Wave. Vzhledem k oblíbenosti přední postavy sociální psychologie šlo o trhák: ti, kteří nad Zimbardem nezlomili hůl už v případě jeho knihy Odpojený muž, ve které možná až příliš snadno podléhá stereotypu o „krizi mužství“ (viz například kritika Filipa Vostala a Johany Chylíkové v pořadu Černá skříňka ČRo Vltava), si konečně mohli mnout ruce: Zimbardo lhal, nebo si to celé alespoň přibarvil.
Nedlouho poté však Zimbardo ohlásil, že připravuje reakci na Blumův článek, která je nyní k dispozici na webu stanfordského experimentu prisonexp.org. A protože odpověď na šokující a mediálně atraktivní zprávu není zpravidla sama o sobě už natolik šokující a záživná, dalo se očekávat, že jí nebude věnováno tolik pozornosti. Pojďme si tedy shrnout, co v ní Zimbardo píše.
Prvním argumentem, který Zimbardo překládá, je, že žádná z kritik SPE (Stanford Prison Experiment) podstatně nezpochybnila jeho hlavní závěr, a sice důležitost porozumění tomu, jak mohou systémové a situační síly působit na individuální chování negativním nebo pozitivním způsobem, často bez našeho osobního vědomí. Podle Zimbarda není hlavní zprávou SPE to, že psychologická simulace vězeňského života je stejná jako skutečnost, nebo že se vězni a strážci vždy nebo většinou chovají tak, jako v experimentu. SPE slouží jako varovný příběh o tom, co se může stát komukoliv z nás, pokud podceníme rozsah, kterým moc sociálních rolí a vnější nátlak mohou ovlivnit naše jednání.
SPE se stal slavným také proto, že krátce po jeho skončení se do popředí zájmu dostaly události ve věznicích San Quentin a Attica. V San Quentinu bylo při útěku jednoho vězně zabito několik vězňů a dozorců, v Attice došlo ke vzpouře a převzetí vlády nad věznicí tisícem vězňů, které bylo ukončeno národní gardou, jež pozabíjela mnoho vězňů.
Zimbardo podotýká, že údaje o experimentu, čítající 40 krabic dokumentů, jsou veřejně dostupné: data o vězních, strážcích a personálu, deníky a 12 hodin videí pořízených při studii. V knize Luciferův efekt pak Zimbardo SPE věnuje 10 ozdrojovaných kapitol, velké množství materiálu také již 15 let nabízí webová prezentace prisonexp.org. Zdůrazňuje, že se SPE stal modelem otevřené vědy dlouho předtím, než to bylo v módě. Zároveň se brání nařčení, že je vědcem jedné studie, a připomíná několik desítek vydaných knih, mezi které patří například klasická učebnice Psychology and Life se dvanácti vydáními na kontě.
—
Hlavní kritiky SPE nyní rozdělme spolu se Zimbardem do 6 bodů:
1. Člen týmu veřejně označil SPE za chybný a nepoctivý.
Blum cituje článek The lie of the Stanford Prison Experiment vězeňského konzultanta Carla Prescotta z roku 2005, pravdou však je, že Prescott nikdy takový článek nenapsal. V roce 1971 se z Prescotta a Zimbarda stali přátelé a styl psaní zmíněného textu prozrazuje, že byl napsán někým jiným. Konkrétně vyšlo najevo, že jeho autorem by losangeleský scénárista Michael Lazarou, který publikoval své kritiky SPE na základě toho, že nezískal práva na natočení filmu o SPE.
2. Instrukce dozorcům, že mají být „tvrdí“, byly tendenční a narušily výstupy výzkumu.
SPE byl designovaný tak, aby simuloval hlavní rysy amerického vězeňského systému. Centrální bylo v tréninku stráží použití síly, aby si zjednali pořádek, předcházeli rebeliím a eliminovali pokusy o útěk. Dle Zimbardových instrukcí stráže nesměly udeřit vězně, ale mohli vytvářet pocity znuděnosti, frustrace, strachu a bezmoci, tedy že mají totální moc nad situací, na rozdíl od vězňů. Stráže nedostaly detailní instrukce jak toho dosahovat.
Nikdo z participantů podle Zimbarda nechtěl být strážcem, tato role byla přidělena náhodně polovině z nich. Strážím to nějaký čas trvalo, než se dostali do své role, zpočátku se dokonce při pobízení vězňů sami posmívali. Spolupracovník David Jaffe, který hrál velitele věznice, musel například jednoho ze strážců vzít bokem a požádat ho, aby byl aktivnější a „tvrdší“ v tom smyslu, aby experimentální prostředí vypadalo více jako vězení. Požadavek ‚být akčnější“ a „rozhodný“ je přitom velmi slabý ve srovnání s těmi, které k dozorcům vznáší skuteční velitelé věznic. V opravdových věznicích mohou nedůslední dozorci čelit disciplinárním slyšením či propuštění. Zimbardo tvrdí, že v rámci SPE nikdy nezazněly instrukce, aby se strážci chovali brutálně a fyzická síla byla explicitně zakázána.
I přesto všechno se při prvních dvou směnách nikdo ze strážců nechoval dominantně. Změnu přinesl druhý den, kdy se vězni verbálně a fyzicky bouřili, což vyžadovalo plné zapojení strážců. Poté, co rebelii potlačili, uvedl jeden ze strážců, že vězni byli „nebezpeční“, což vedlo některé ze strážců k tvrdšímu přístupu. Zimbardo ve všech svých reportech o SPE zdůrazňoval individuální rozdílnosti mezi strážci. Jeden nebo dva strážci se stali postupně zlými, ostatní zůstali vyrovnaní a pár z nich bylo z pohledu vězňů považováno za „hodné strážce“, nicméně ani nikdo z těchto „hodných strážců“ nikdy nezasáhl, aby zabránil krutosti jiných strážců. Fakt, že se strážci takto diferencovali, ukazuje, že krutí strážci jednali na základě vlastní iniciativy. Bylo to jejich extrémní chování, které vytvářelo dramatické efekty studie, zejména ikonického strážce s přezdívkou „John Wayne“ pro jeho macho jednání.
3. Jeden strážce hrál úmyslně svoji roli.
Vězni dali jednomu ze strážců z noční směny přezdívku „John Wayne“, protože jednal, jako by byl kovboj z divokého západu mimo kontrolu. Někteří kritici nicméně odmítli jeho chování, protože pouze hrál roli tvrdého strážce. Po experimentu „John Wayne“ (David Eshelman) vysvětloval, že svoji roli modeloval podle dozorce ve filmu Frajer Luke. Řekl, že chtěl být realistický dozorce, takže se během své směny choval tak, aby byl na vězně skutečně tvrdý. Trestal vězně opakovaně četnými kliky (příležitostně ak, že někteří vězni stáli na zádech jiných), omezováním přístupu k jídlu a nastavováním dodatečných pravidel. S každou další nocí se stával více zlým, až pátou noc uspořádal ponižující divadlo, při kterém měli vězni hrát „velbloudy“, kteří spolu souloží. Tato epizoda trvala deset minut a kamera při ní zachytila, jak se všichni tři strážci hystericky smějí. Naštěstí se Zimbardo podle svých slov již dříve rozhodl další ráno experiment ukončit.
Takové jednání bylo daleko za prostým hraním role tvrdého strážce. Je také důležité zmínit, že ostatní strážci participovali v aktivitách a v jiném urážlivém jednání — v aktivitách, které byly velice podobné sexuálně degradujícím rituálům, které prováděli američtí vězeňští dozorci na iráckých vězních ve věznici Abu Ghraib. Ponižující jednání se ale objevovalo i při zbývajících dvou směnách, nejen při té noční. Byly tyto akty brutality jen funkcí sociálního požadavku v podvodné studii, jak tvrdí Blum a jiní, nebo nám říkají něco důležitého o lidské povaze? Celá rozsáhlá evidence ukazuje na to druhé.
4. Vězeň, který vypadal, že se emočně zhroutil, to ve skutečnosti hrál, aby mohl studii předčasně opustit.
Blum ukazuje případ Doga Korpiho alias vězně 8612 jako příklad, kdy jsem byl podveden, abych věřil, že se vězeň emočně hroutí. Fakta, ze kterých Blum čerpá, je rozhovor s Korpim, ve kterém zaznívá: „Hrál jsem to… když si poslechnete nahrávku, můžete to slyšet v mém hlase… byl jsem dobrý zaměstnanec. Bylo to super.“ Na toto nabízí Zimbardo dvě odpovědi: Zaprvé, každý výzkumník, který věří, že jeho výzkumný participant prožívá nervové zhroucení, je eticky povinen považovat to za opravdové, i kdyby se později ukázalo, že bylo falešné. Zadruhé, nejsem jediný, kdo zhroucení považoval za skutečné, protože Doug Korpi sám v nahrávce v dokumentu Quiet Rage říká, že být vězněm byl jedním z nejvíce zneklidňujících zážitků v jeho životě — zkušenost natolik pronikavá, že se stal vězeňským psychologem (viz následující video).
Z nějakého důvodu se Korpiho příběh za posledních 47 let několikrát změnil, od ryzí ztráty kontroly emocí, přes opuštění studie, aby mohl vést vzpouru a osvobodit ostatní vězně, po předstírání, aby studii opustil dřív kvůli zkoušce ve škole. Korpi v dokumentu, který byl natočen 17 let po SPE, nicméně říká: „SPE byl velice mírnou vězeňskou situací a přesto způsobil, že se dozorci chovali sadisticky a vězni byli hysteričtí.“
5. Britskému výzkumnému týmu se nepodařilo zopakovat SPE.
„Experiment“ založený volně na SPE byl zfilmován a vysílán v květnu 2002 na BBC. Strážci v něm vykazovali jen málo násilí nebo krutosti vůči vězňům a naopak, vězni dominovali strážcům, až do té míry, že strážci byli velice paranoidní a stresovaní a stěžovali si, že jsou šikanováni. Někteří strážci to nevydrželi a odešli, což neudělal žádný z vězňů. To podle Bluma zpochybňuje validitu SPE. Nicméně tato „reality show“ nesplnila vědecká kritéria replikace.
Od chvíle, kdy byli lidé celonárodními reklamami vybízeni, aby se stali herci v univerzitním sociálně vědeckém experimentu, který se objeví v televizi, každý participant věděl, že jeho jednání a hlas (mikrofony nosili neustále s sebou) uvidí a uslyší jeho rodina a kolegové v národním televizním vysílání. Výzkumníci (Alex Haslam a Stephen Reicher) často do experimentu zashovali a pořádali veřejné vysílání z vězeňského zařízení, denní psychologické sezení, připravovali soutěže o nejlepšího vězně, který dokáže vzdorovat strážím, jako v jiných reality show připravovali denní „zpovědi“ participantů před kamerou, kde hovořili o svých pocitech. Je ironií, že výsledky této show lze interpretovat jako další důkaz „síly situace“, ačkoli v tomto případě byla „situací“ televizní skutečnost. Zimbardo tudíž odmítá tuto „replikaci“ jako vědecky validní kritiku výsledků SPE. Odpověď na tu to kritiku lze nalézt ve článku vydaném v časopise British Journal of Social Psychology, 2007, Vol. 127.
6. První publikace se objevily mimo peer-review periodika, aby se vyhnuly odmítnutí.
Podle Zimbarda výzkumný tým publikoval první zjištění z SPE v Naval Research Reviews, protože využíval financování, které vyžadovalo publikaci v tomto časopise. Další publikace se objevila v International Journal of Criminology and Penology na pozvání editora. V roce 1973 pak Zimbardo publikoval některé výstupy v New York Times Magazine, aby dosáhl širokého národního publika a využil možnost rámovat SPE jako Pirandellian Prison, tj. ukázat, jak hraní rolí dozorců a vězňů může rozmlžit hranici mezi hraním a realitou. Dále vyšla řada článků a kapitol v recenzovaných časopisech a knihách pro akademické publikum, včetně přísné peer-reviewed časopisu American Psychologist.
Další témata
Zimbardo ve své obraně SPE zdůrazňuje unikátnost experimentu z hlediska jeho délky (více než 120 hodin) a zjištění, že participanti navzdory vědomí, že hrají role, přebrali v simulovaném prostředí nové identity. Došlo rovněž k opakování experimentu australským týmem vědců (Lovibond, Mithiran, & Adams, 1979), přičemž potvrdili Zimbardův hlavní závěr, a sice že nepřátelské a konfrontační vztahy ve vězení vyplývají spíše z povahy vězeňského režimu než z osobních charakteristik vězňů a dozorců. K dalšímu opakování experimentu už nyní nejspíš nedojde vzhledem ke kritice neetičnosti takového typu experimentu.
Je taky důležité si uvědomit, že situačně založená behaviorální vysvětlení nejsou „omluvologií“. Zimbardo chce, aby bylo naprosto jasné, že pokouší-li se sociální psychologové o vysvětlení chování jednotlivců z hlediska vlivu externích situačních sil, nikdy tím neříkají, že neexistuje osobní zodpovědnost. Lidé jsou za důsledky svého jednání vždy zodpovědní osobně, sociálně a právně. Porozumět tomu, proč něco děláme, neomlouvá naši odpovědnost. Některé kritiky SPE tak představují naivní neporozumění této perspektivě, když říkají, že zprávou, jež SPE vysílá, je, že jednotlivci nemohou být zodpovědní za věci, které dělají. To ostatně tvrdí právě Blum, případně LeTextier v knize History of a Lie píše: „Ó můj bože, mohu být náckem. Myslel jsem, že jsem dobrý člověk a teď jsem zjistil, že jsem monstrum.“ A nemá to být kvůli tomu, že je to hluboko uvnitř nás, ale kvůli situaci.“ Zimbardo s tímto nesouhlasí a domnívá se, že právě z důvodu tohoto nepochopení byl SPE tak populární v Německu a ve východní Evropě. Jedním dechem odmítá kritiky, které tvrdí, že SPE má omlouvat lidi za jejich „hříchy“. Přitom jde jen o rozpoznání komplexu situačních sil, které se objevují v daném behaviorálním nastavení. Poučit se a vyhnout se jim může mít velký vliv na redukci nezamýšlených individuálních reakcí.
Zimbardo věří, že se mu podařilo vyvrátit kritiky legitmity a přetrvávající hodnoty SPE. Experiment je pro něj nadále příspěvkem k porozumění lidskému jednání a jeho komplexní dynamice. Rozmanité síly tvarují lidské jednání: jsou vnitřní a vnější, historické a současné, kulturní a osobní. Čím více porozumíme této dynamice a komplexnímu způsobu, kterým mezi sebou interagují, tím lepší budeme v podpoře toho, co je v lidské povaze nejlepší. To má také být celoživotním posláním Philipa Zimbarda.
Zimbardovu odpověď v plném rozsahu si můžete přečíst na webu prisonexp.org.
