Demokracie nakřivo a mýtus o vládě odborníků

Většina toho, co by bylo možné na tomto místě napsat, už byla napsána a řečena jinde. Komentáře ke konání prvního českého přímo zvoleného prezidenta se sypou ze všech stran a tento tlak je správný, oprávněný a užitečný, jak se ukázalo například v nedávném sporu o jmenování jednoho profesora. Čím se však chci zabývat já, je spolu se zmínkou o právu a morálce nebezpečí, které představuje v České republice oblíbený mýtus ,,úřednické vlády“ či ,,vlády odborníků“. Tohoto tématu se  nyní dotkl například profesor Jiří Přibáň, což chápu jako oporu mého názoru, že jde o téma pro sociologii. Řeč totiž není o tom, jak nový kabinet vnímají politicky zkušení aktéři, ale ti, které obvykle nazýváme v závislosti na vůdčích idejích lid či občané.

Právo a morálka

Dá se odhadovat, že to byly z části i Zemanovy konkrétní návrhy na změny v daňovém systému či kontroly majetku, které byly pro voliče bernou mincí a které ho vynesly do prezidentského křesla. V tomto ohledu by bylo třeba prezidentově snaze o prosazení svého ,,programu“ přiznat jistou míru legitimity a očekávat, že se dílčí kroky jeho vlády setkají se souhlasem široké veřejnosti (to se také potvrzuje, protože podle rychlého průzkumu pro Českou televizi se jmenováním Rusnoka souhlasí). Teoreticky. Stejně tak teoretická je role prezidenta, jak ji političtí komentátoři zpravidla chápou a prezentují. Prezident není jen reprezentující figurou, jedná se o funkci, jejíž práva vymezuje ústava. V první řadě je třeba si uvědomit, že prezident je ze své funkce neodpovědný, nelze ho tedy soudit za předpokladu, že mu není dokázána velezrada, jejíž skutková podstata navíc není definována. Zemanovy současné kroky tedy nejsou nijak postižitelné, což si představitel opoziční smlouvy velmi dobře uvědomuje. Koneckonců je historickou součástí specifického postkomunistického chaosu, tedy šedivého systému služeb a protislužeb. Pro ten jsou, jak tvrdí politolog Richard Sakwa v knize Post-communism (1999), typické slabě definované zájmy bez zřetelného institucionálního zprostředkování na politickou soutěž. V tomto Zemanovy kroky odpovídají očekávanému.

Současná situace se stává pro některé pozorovatele pastí, když mimoděk prověřuje jejich porozumění rozvinuté moderní společnosti. Taková společnost se od nemoderních liší zejména v oddělení morálky a práva. Moderní stát se vyznačuje racionální organizací, jež vzniká právní reglementací zvyků a konvencí, jinými slovy zanesením sociálních norem do právních předpisů. Jak píše Max Weber v knize Metodologie, sociologie a politika, k jejich dodržování je stanoven příslušný donucovací štáb lidí, který k tomu smí využít určitých legitimních prostředků. Některé právní normy mají etický, náboženský nebo jednoduše zvykový a mravní charakter, není to však nutné, protože původní intence, které vedly k ustavení dílčích norem jako právních, mohou zastarat a ztratit se člověku ze zřetele. Naproti tomu společenské konvence, zvyky a mravy, které neprošly právní reglementací, jsou o poznání ,,tekutější“: nejsou vymáhány speciálním štábem, přesto však bývají sankcionovány – sice ,,měkčími“ a zpravidla nenásilnými, ne však neúčinnými – prostředky. Vhodným příkladem může být v posledních dnech často zmiňovaný ústavní obyčej. Jeho porušování, jako je tomu v případě současného prezidenta, trestá každý jednotlivý člen společnosti stanoviskem, které k případu zaujímá. Negativní sankce může spočívat ve ztrátě důvěry v osobu Miloše Zemana, okruh jeho spřátelených osob, konkrétním třeba jeho opětovným nezvolením v příštích prezidentských volbách. Přestože ustavením Rusnokovy vlády chce Zeman docela čitelným způsobem prosadit své vlastní záměry, uplatnit svoji moc a obejít tak legálně parlamentní většinu, kroky, které mohou být stran ostatních politických aktérů učiněny, mohou sice vycházet z dílčích mravních imperativů, nemohou ovšem vykročit z právních předpisů, tak jako – bohužel – nevykračují ani ty Zemanovy.

Mýtus o vládě odborníků

Důvěra občanů je  ve vztahu k právu irelevantní, v systému bez protivah a pojistek je mimo revoluční dění, kdy se právní řády najednou rozpouští, papírovým čertíkem. Lze ji ,,politicky obchodovat“, lhostejno však, jaké jsou k tomu použity prostředky. Jedním prostředkem, jak získat v očích veřejnosti důvěru, na což nyní vsází i Zeman, je oblíbenost tzv. ,,úřednických vlád“, nebo také ,,vlád odborníků“. V novodobé české historii se stalo zvykem, že takové vlády jsou považovány za standardní plán B, když selže parlamentní většina a její ochota se dohodnout. Opět, termín ,,úřednická vláda“ právní systém nezná, ani z podstaty nemůže existovat. Vláda stojí na vrcholu politické moci, rozhoduje o správě materiálních i nemateriálních statků dané společnosti, čímž je vyloučena ,,nestrannost“, ,,nezaujatost“ či ,,objektivita“, jak je obvykle ,,vládám odborníků“ přisuzováno. Státní rozpočet, podoba daňového systému nebo energetická koncepce, tedy oblasti, ve kterých se podle některých komentátorů mají odehrávat pod vedením Rusnoka změny, jsou domény ryze ideologického charakteru, jsou rozhodováním o prioritách společnosti. Představa, že odborník je zvláštní typ (nad)člověka, který ví, co je pro populaci dobré, je od základu mylná a odkazuje nás do říše utopie. Jak tvrdí ve zmíněném rozhovoru Přibáň: ,,Podle mě je to příklad toho, že pod pláštíkem expertního vědění vzniká vláda se zcela politickým záměrem. Jeho [Rusnokovým] jmenováním Zeman sází na legitimitu odbornosti a v české společnosti existuje dlouhodobá mylná představa, že odborník je lepší než politik. Jak ale ukazuje případ Jiřího Rusnoka, každý odborník je naopak i politik.

Tento mýtus je nebezpečný zejména tím, že před veřejností legitimizuje vládu, za kterou nenese zodpovědnost nikdo jiný než prezident, jehož opětovné nezvolení neznamená výpadek žádného z přirozených oponentů na poli politických stran prosazujících určité ideje části společnosti. Jednoduše řečeno není komu připsat úspěchy a neúspěchy vlády, které jsou následně úročeny v parlamentních volbách a tím dochází k pokřivení celého systému. Takto nepředvídaná situace pochopitelně otevírá nové možnosti novým aktérům, v negativním i pozitivním smyslu. V obou případech však způsobuje novou nepřehlednost celého systému, může se stát pouhou mlhovinou pro prosazení parciálních cílů dalších skrytých postav toužících po zisku a moci, a to nejen ve smyslu pohybu v rámci současného systému, ale i ve smyslu usilování o změny na institucionální rovině. Změna o sobě je neutrální, je však třeba se mít na pozoru, zdali jde o změnu emancipačního charakteru, nebo mocenskou hru s opačným efektem.

Rozpustit či nerozpustit? Toť otázka

Když někdejší opoziční politici dnes tvrdí, že strany rozpadlé koalice by měly přispět k rozpuštění sněmovny, využívají k tomu sice běžné, nikoliv však legitimní připomínky, když patrně na základě průzkumů veřejného mínění poukazují na neoblíbenost dosavadní vlády vedené Petrem Nečasem. V současném nastavení politického systému není možné ani bezpečné řídit se průzkumy oblíbenosti či volebními modely a jen na tomto základě volně rozpouštět dolní sněmovnu parlamentu. Ta by totiž měla být rozpuštěna pouze v krajních situacích, kdy neexistuje řešení pro sestavení potřebné většiny definované ústavou, kdy není možné většinu smysluplně využít, jak je tomu v dnešní situaci, nebo na základě referenda, tedy ,,odvolání politiků lidem“, které by na rozdíl od průzkumů bylo pro občany závazné. Jelikož – také bohužel – pro tento případ český právní řád nenabízí možnost referenda, je třeba se opírat o svědomí jednotlivých poslanců, tedy uvědomění nebezpečí ,,vlády odborníků“, hrozby rozpočtového provizoria a prodlužování faktického bezvládí ve smyslu ústavních zvyklostí, na které jednotlivé politické jednotky orientují své jednání. Udělat to nemusí, ale jak doplňují političtí komentátoři v posledních dnech, zejména strany dosavadní koalice se v takovém případě pravděpodobně setkají s dalším propadem ve volebním zisku, tedy jedinou dostupnou legální sankcí. Zeman nakonec nejspíš dosáhne pro něj pozitivního výsledku – vlastní vlády, nebo nového rozložení poslanecké sněmovny, jejíž podoba je nyní přinejmenším v obrysech zřejmá a která bude nejspíš otevřenější jeho myšlení. Diskuse o změnách ústavy v oblasti pravomocí prezidenta je ovšem v každém případě nastolena již nyní.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor Luriete.

Höschl praštil do stolu až se rozletěly půllitry

Malé zamyšlení nad tím, jak a o čem se má vyjadřovat vědec.

Psychiatr Cyril Höschl poskytl serveru iDNES.cz rozhovor, ve kterém podal vysvětlení naší současné politické krize. Za vším podle Höschla stojí to, že Petr Nečas, slušňák a naivní chlapec z Moravy, nalétl svodům ,,konkubíny“ Jany Nagyové. Profesor psychiatrie podává poměrně detailní rozbor osobností obou aktérů a vysvětluje prostému lidu, jak to celé bylo. Nagyová je v jeho očích ,,konkubína“, ,,žena, která si ze získání svého idolu udělá byznysplán“ a dále žena, jejíž život byl hnán pocitem méněcennosti pramenícího z toho, že byla pouhou účetní z malého města. Ukazuje nám tedy obraz vysoce nebezpečné čarodějnice.

Naopak Petr Nečas je Höschlem vykreslen jako racionálně uvažující muž, jehož jedinou chybou bylo, že spadl do pasti nalíčené „konkubínou“. Nečasovým největším proviněním je podle Höschla to, že není protřelý ,,děvkař“, který by nekalé úmysly nebezpečné ženy odhalil a řádně s touto zatočil. Bývalý předseda vlády je dále líčen jako ,,slušňák“, ,,poctivý katolík“, ,,nejlepší premiér, jakého jsme kdy měli“ a ,,z gruntu poctivý člověk“. Höschl tak nabízí popis událostí až inkvizičním způsobem – zlo je zde zpodobněno zcela vinnou ženou a muž je pouhou obětí, člověkem, který za nic nemůže a do spárů zla se dostal v důsledku své dobrotivosti.

Pokud je profesor a vědec Höschl o celé kauze informován z médií a o vztahu Nagyové a Nečase tedy ví pouze to, co veřejnosti dosud nabídlo zpravodajství, je velice pozoruhodné, jak vysoce nevědeckou metodu pro  vysvětlení problému používá. Jak je známo, ve vědě je nutné vycházet z faktů. Popis jevu založený na domněnkách a předsudcích je vedle manipulace s daty největším prohřeškem, jakého se může vědec dopustit. Je však možné i to, že Höschl premiéra a ředitelku jeho kabinetu zná. Pokud byli aktéři kauzy např. jeho pacienty a Höschl jejich charaktery poznal, bylo by jeho vyjadřování se o nich v médiích zase porušením lékařského tajemství. Ať už to tedy bylo tak, že Hoschl ví o kauze pouze z médií nebo tak, že Nagyovou a Nečase dobře zná, v obou případech se zásadně prohřešil proti vědeckým standardům.

Je běžné, že v médiích prezentují svou reflexi aktuálního dění různé celebrity stylem, který v rozhovoru pro iDNES.cz uplatnil psychiatr Höschl. Leckdy se nám to nemusí líbit, ale kritizovat např. herce nebo zpěváka ze jeho názor nelze; na názor má nárok každý člověk a celebrity pouze uplatňují svou moc, kterou mají v médiích. Problém však nastává, když předpojatá a na domněnkách založená tvrzení o skutečnosti prezentuje vědec. Pan Hoschl má jistě právo říkat svoje názory, nesmí je však halit do hávu vědy a objektivity. Tím dělá vědě medvědí službu, protože se staví za přesný opak toho, co chce moderní věda činit a sdělovat.

Rozhovor profesora Höschla s novinářem iDNESu byl veden způsobem, který je vhodný pro klábosení v restauraci pod vlivem alkoholu. Používání slov jako ,,děvkař“ a hodnocení Nagyové jako ,,konkubíny“ je rétorika, kterou možno uplatňovat v hospodě u piva, nikoliv však v případě, kdy se do médií vyjadřuje vědec, člen Rady vlády pro výzkum a inovace a člen prezídia GAČR.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Sociologický časopis 2/2013 právě vyšel

Netrvalo to dlouho a stejně jako časopis Sociální studia vychází i nové číslo Sociologického časopisu vydávaného Sociologickým ústavem AV ČR. V něm vedle recenzí dostává prostor několik statí poměrně velkého tematického rozpětí – nalezneme tu články věnující se ideové sebeidentifikaci, sekularizaci a odkouzlení světa, bezdomovectví či  moci v rozvojové spolupráci. Není mnoho co dodávat, prohlédněte si obsah a rovnou se přesuňte k článkům, případně navštivte webové stránky časopisu či jeho profil na Facebooku.

Sociologický časopis / Sociological Review 2/2013

STATI

Vladimír Krivý, Miloslav Bahna
Medzi ideovou sebaidentifikáciou a expertným zaradením: metóda latentných ideových typov [191] [abstrakt]

Miloš Havelka
Sekularizace, odkouzlení světa a „pluralizace náboženskosti“ [221] [abstrakt]

Ondřej Hejnal
Hilton jako „fekální dvůr“: Socioprostorové aspekty bezdomovectví [241] [abstrakt]

Lucie Jarkovská, Kateřina Lišková
Tradice, její rozpad a záchrana skrze sex: Diskurzivní strategie odpůrců sexuální výchovy [269] [abstrakt]

Tomáš Profant
„Rozvoj“ a moc. Sociologické analýzy moci v „rozvojovej“ spolupráci [291] [abstrakt]

RECENZE

Petr Bláha
Miroslav Novák et al.: Úvod do studia politiky [319]

Daniela Gawrecká
Petra Guasti, Jessie Hronešová, Zdenka Mansfeldová (eds.): The Nexus between Democracy, Collective Identity Formation, and EU Enlargement [321]

Zdeněk R. Nešpor
Miroslav Tížik: Náboženstvo vo verejnom živote na Slovensku. Zápasy o ideový charakter štátu a spoločnosti [325]

Petr Krčál
Hana Horáková: Kultura jako všelék? Kritika soudobých přístupů [328]

Kateřina Ptáčková
John S. Dryzek: Foundations and Frontiers of Deliberative Governance [331]

Lukáš Dirga
Deborah H. Drake: Prisons, Punishment and the Pursuit of Security, Critical Criminological Perspectives [335]

Denisa Sedláčková
Glenda Tibe Bonifacio, Vivienne SM. Angeles (eds.): Gender, Religion, and Migration: Pathways of Integration [338]

Časopis sociální studia se v novém čísle věnuje kulturní sociologii

Není to dlouho, co se na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity objevil Jeffrey C. Alexander s přednáškou věnovanou kulturní sociologii. Není tak náhodou, že tematicky blízké je tomu i aktuální číslo časopisu Sociální studia, který vychází právě pod hlavičkou pod hlavičkou této fakulty. Jsou v něm nabídnuty čtyři zajímavé články na dané téma. Jako obvykle vám předkládáme obsah celého čísla a odkazy na články ve formátu pdf.

Více informací o časopisu naleznete na oficiálním webu, případně na Facebooku.

Sociální studia

Číslo 4/2012 (ročník 9): Kulturní sociologie / Cultural sociology

EDITORIAL

Csaba Szaló

Sociální studia: Kulturní sociologie, 4/2012 (ročník 9)
Sociální studia
Kulturní sociologie, 4/2012 (ročník 9)

Sociologická teorie kulturní pragmatiky, tak jak ji zformuloval Jeffrey C. Alexander, pramení z údivu: jak je možné, že v našich racionalizovaných společnostech neustále působí formy symbolického jednání podobné rituálům? Je to klasická sociologická otázka, která předpokládá, že žijeme v období po velkém dějinném zlomu, po kterém by současné společnosti měly být jiné, než byly předtím. Tradiční podoby rituálů, charakteristické pro dřívější, jednoduché formy sociální organizace, by už v naší racionalizované sociální realitě neměly hrát podstatnou roli. Alexander přijímá klasické sociologické vymezení naší moderní situace, podle které tradiční podoby rituálů zanikly nebo byly ze své dřívější ústřední pozice vymístěné. Ovšem svou teorii sociálního jednání může stavět na modelu divadelního představení díky tomu, že se na přítomnost „ne-aktuálních“, marginálních a cizích elementů v naší moderně dívá jinak než klasická sociologická diagnóza doby. Na skutečnost, že ritualizované formy symbolické komunikace nevymizely úplně ani ze současných pozdně-moderních společností, se nedívá skrz optiku ukazující tyto formy jednání jako přežitky. Ruiny nemusí být nutně považované za znaky překonané minulosti. Přítomnost ruin v naši současnosti může být důležitým symptomem povahy našeho současného světa, a tím pádem také nás samých.
Celý text v PDF

STATI

Za návrat k ranému Durkheimovi. Kulturněsociologické inspirace v Pravidlech sociologické metody a Společenské dělbě práce
Vít Horák
Myšlenku kulturní sociologie odstartoval nový pohled na francouzského sociologického klasika Émila Durkheima prezentovaný ve sborníku Durkheimian Sociology: Cultural Studies editovaným Jeffreym Alexanderem (1988). Odmítnut byl Durkheim – positivista, materialista, předchůdce strukturního funkcionalismu a teorie systémů, a pro kulturní sociologii byl objeven Durkheim jako teoretik náboženství a kultury, Durkheim subjektivistický. S tím Alexander spojil svébytnou periodizaci klasikova díla, která je založena na radikálním rozporu mezi pozdními a ranými pracemi.
Abstrakt / Celý text v PDF

Symbolické hranice mezi sociálními světy
Jitka Sklenářová
Vyspělé společnosti Západu čelí rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, jejichž příjmové rozdíly dosahují v některých oblastech maxima od dob Velké deprese ve třicátých letech minulého století. Stále více států tak čelí v poslední době sílícím bouřím nevole, kdy proti „systému“ protestují tisíce jejich nespokojených obyvatel. Podobné události mohou svádět k interpretaci rozdílů mezi sociálními vrstvami pouze na základě jejich socioekonomických charakteristik.
Abstrakt / Celý text v PDF

Vylučujúca povaha utvárania českej národnej identity v súvislosti s rómskym obyvateľstvom
Michaela Stejskalová
Táto teoretická stať sa zameriava na utváranie identity v českej spoločnosti prostredníctvom vymedzovania sa voči menšinám, ktoré s majoritou zdieľajú spoločné územie a obzvlášť voči rómskej etnickej skupine. Toto vymedzovanie sa priamo odráža v praktikách, ktorými sú všetci „iní“ vytesňovaní a udržovaní mimo hlavného prúdu spoločnosti a prispieva k legitimizácii týchto praktík.
Abstrakt / Celý text v PDF

Morální normalita a sociální struktura současné společnosti
Martin Hájek
V debatách o povaze současné morálky bývá odkazováno na zánik tradiční morálky, na její estetizaci, další mluví o její privatizaci, bezzákladovosti a tekutosti. Málokdy je však současný stav dáván do souvislosti se sociální strukturou vyspělých společností. Inspirován Le Goffovou historickou analýzou vzniku představy očistce a Bourdieuovým konceptem kulturní allodoxie středních vrstev rozvíjím v textu durkheimovský argument, že stratifikace moderních masových společností má svou symbolickou analogii ve stratifikaci současného morálního prostoru.
Abstrakt / Celý text v PDF

RECENZE

Tomáš Katrňák, Petr Fučík: Návrat k sociálnímu původu. Vývoj sociální stratifikace české společnosti v letech 1989 až 2009
Jadwiga Šanderová
Celý text v PDF

Sapir-Whorfova hypotéza a překlad

Myšlení probíhá z velké části verbálně, je neseno slovy, tedy probíhá v nějakém jazyce. Nakolik tento jazyk samotné myšlení ovlivňuje? Myslí se tedy v každém jazyce jinak? Co se děje se světem, kterého se myšlenkami chápeme, respektive co se děje s naším vnímáním světa, myslíme-li svět v rozdílných jazycích? Žijí tedy Japonka a Francouz v odlišných světech, byť spolu právě pijí kávu?

„Kdyby byl Aristoteles z kmene Dakotů, jeho logika by nabyla zcela odlišné podoby“
Fritz Mauthner

Co se týče chápání jazyka, můžeme v lingvistice nalézt dvě krajní a protichůdné teorie. Je to teorie jazyka jako matrice (mould theories) a teorie jazyka jako pláště (cloak theories). První z nich nám představuje jazyk jako matrici, podle níž jsou tvořeny myšlenkové kategorie. Při zjednodušení a vulgarizaci této teorie by se dalo dokonce říci, že jazyk a myšlení jsou totožné. Z takového pohledu je tady myšlení výhradně lingvistické a neexistuje žádné neverbální myšlení. Druhá teorie naopak jazyk prezentuje jako pokrývku pro myšlenky a myšlenkové kategorie, které přikrývá a přizpůsobuje se jim. Můžeme se setkat s uvažováním o jazyce jako o oděvu myšlenek.

Sapir-Whorfova hypotéza je jednou z mould theories. Edward Sapir, lingvista a antropolog, si jako první povšiml spojitosti mezi jazykem a myšlením. Jeho postřehy bych se pokusil zkráceně shrnout v několika bodech.

  • člověk není ve světě ani ve společnosti „sám za sebe“, ale je do značné míry odkázán na milost svému jazyku
  • je nesmyslná představa, že člověk se vztahuje ke světu bez použití jazyka, a že jazyk je jen náhodným prostředkem k řešení konkrétních problémů v komunikaci
  • „reálný svět“ je z velké části nevědomě budován na jazykových zvycích dané skupiny mluvčích
  • žádné dva jazyky si nejsou natolik podobné, abychom mohli říct, že reprezentují stejnou sociální realitu
  • světy, v kterých různé společnosti žijí, jsou odlišné, nejsou to stejné světy pouze s odlišnými nálepkami
  • vidíme, slyšíme a vnímáme zážitky skrz jazykové zvyklosti naší společnosti, které nás uzpůsobují k jistým typům interpretace

 Na tyto myšlenky dále navázal a rozšířil je Sapirův žák Whorf. Opět shrnuji v bodech.

  • kategorizujeme svět/přirozenost podle linií položených naším jazykem
  • kategorie, do kterých svět uzavíráme, nepozorujeme proto, že by zde byly a jasně se nám ukazovaly; naopak, svět je kaleidoskopickým proudem vjemů, které naše mysl potřebuje zorganizovat – a tato organizace je povětšinou založena na lingvistickém systému v našem uvažování
  • rozdělujeme svět, organizujeme ho do pojmů, a přiřazujeme jim významy, jelikož jsme součástí dohody o takové organizaci; dohody, která je zachycena v jazyce naší komunity a je potvrzována ve schématech, jež používáme v jazyce
  • jedná se samozřejmě o dohodu nepsanou a nijak nevyjádřenou, ale zcela závaznou – mimo její pravidla je řeč takřka nemožná

 Co z toho můžeme vyvodit?  Myslím, že tyto teze můžeme shrnout do dvou lingvistických principů.  Za prvé je to lingvistický determinismus, který tvrdí, že naše myšlení je ovlivněno jazykem, který užíváme a to jak jeho slovní zásobou, tak jeho vnitřní strukturou a logikou. Jako příklad můžeme uvést dva pozorovatele duhy, mluvčí různých jazyků, kteří v duze uvidí tolik pruhů barev, kolik jim dovolí jejich jazyk a jejich znalost tohoto jazyka. Mnohem zajímavější je podle mě příklad tzv. Newspeak z Orwellova románu 1984. Newspeak je řeč, kterou vytvářejí a skrz média podsouvají lidem tamější totalitní vládci. Vzniká postupným ořezáváním a obrušováním angličtiny, která je označována jako Oldspeak. Nejprve jsou odstraněna synonyma, aby se zamezilo různým desinterpretacím, poté jsou jako zbytečná odstraněna slova se stejným významem (tak se například ze slova bad stává ungood) a podobnými kroky pokračuje tvorba Newspeaku až k jeho „dokonalé formě“. Co je ovšem důležité pro nás, je to, že jsou postupně vypouštěna i některá závadná slova jako svoboda, povstání nebo láska. Tvůrci Newspeaku totiž předpokládají, že  nemá-li člověk pro svobodu pojmenování, nemůže o ní přemýšlet a svoboda je tak zcela mimo jeho realitu. Nejen, že se za takové situace nedá např. o vzpouře hovořit, ale nemělo by o ní jít ani přemýšlet, jelikož je to jev, který pro mluvčího Newspeaku neexistuje. To úzce souvisí s Wittgensteinovou tezí, která říká, že „Hranice mého jazyka jsou i hranicemi mého světa.“  Dá se říci, že na tomto základě chtěli vládcové v 1984 zredukovat jazyk na co nejjednodušší, čistě funkční a téměř strojový, a tím si vytvořit co nejjednodušší, čistě funkční a téměř strojové obyvatelstvo.

Druhým principem, jež můžeme z výše uvedených tezí vyvodit, je lingvistická relativita, čili to, že lidé, kteří mluví odlišnými jazyky, myslí odlišně. Jako příklad tu můžeme uvést to, jak angličtina zachází se slovem čas – time. Slovo time se pojí do sousloví jako spend time, waste time, invest time, což silně připomíná zacházení se slovem peníze. Taková spojení jsou v některých jiných jazycích (například jazyk indiánského kmene Hopi, který Whorf zkoumal) zcela nemyslitelná a nesmyslná. Podle Sapir-Whorfovy hypotézy nám užívání takových sousloví vnucuje představu času jako majetku, s kterým můžeme zacházet podobně jako s penězi. Otázkou je, zda-li postup není opačný, čili od anglické kultury a způsobu vnímání času k anglickému jazyku. Dalším dobrým příkladem může být gramatika již zmíněného jazyka hopi. Ta totiž užívá devět rodů a devět vidů, což nutně formuje pohled mluvčího jazyka hopi na svět a jeho orientaci v něm. Whorf k tomu dodává, že „pozorovatel, hovořící jazykem hopi, chápe události jinak, než by to činil někdo, jehož mateřským jazykem je angličtina.“

 Sapir-Whorfova hypotéza a překlad

Co se stane, pokud budeme tyto myšlenky aplikovat při přemýšlení o překladu? Pokud se nad nimi zamyslíme, nutně získáme pocit, že překlad je přinejmenším problematický, ne-li nemožný. Do té doby, než lingvistika přijala Sapir-Whorfovu hypotézu a jí podobné teorie, které ji předcházely či následovaly, zdála se teorie překladu jako zcela snadná. V nějakém jazyce, nazývejme ho  jazyk 1, existují slova a, b, c, d, která označují jisté jevy, vlastnosti, osoby či děje A, B, C, D. V jiném jazyce, jazyce 2, existují jiná slova w, x, y, z, označující ty samé jevy, osoby, vlastnosti či děje A, B, C, D. Můžeme-li tedy matematicky vyjádřit, že:

 a, b, c, d = A, B, C, D   a

w, x, y, z = A, B, C, D pak je možno tvrdit, že

a, b, c, d = w, x, y, z

  Překlad tady znamená vyjádření stejných skutečností jinými slovy (jiným jazykem). Každý jazyk tedy vyjadřuje ve svých strukturách přirozené struktury světa, které zde existují samy o sobě i bez jakéhokoliv jazyka. Tyto struktury světa dávají jazykům tvar a dle toho jsou slova a věty považovány za „oblečení myšlenek.“ Je to vyjádření vzdálenosti z Londýna do Paříže v kilometrech a v mílích. Jde stále o tutéž vzdálenost, jen jinak vyjádřenou. Mluví se zde tedy o stejné realitě. Ale je tomu skutečně tak? Působí na  angličana představa vycházky dlouhé 7 mil stejně jako na francouze jeho 11,5 kilometrová procházka (vezmeme-li v úvahu, že v obou zemích se používá desítková soustava, jsou to přeci jenom čísla řádově odlišná)? Stejně tak pro mne je rychlost 100 km/h jakousi přirozenou hranicí, kterou když překročím, tak už jsem jel velmi rychle, ale jsem si jist, že pro angličana nebude tato hranice právě 62,5 míle za hodinu. Vezměme jiný, poměrně známý, příklad z anglo-francouzského prostředí, větu (on) přeplaval řeku. Francouzština utvoří větu Il traversa la rivière à la nage (doslova: zkřížil řeku plaváním). V angličtině však narazíme na zcela jiné členění té samé skutečnosti ve větě He swam across the river (doslova: plaval napříč řekou). Zatímco francouzské sloveso se zajímá o přemístění se prostorem a vnímá ho jako děj, plavání je zde vnímáno pouze jako způsob, jímž bylo přemístění dosaženo. V angličtině je plavání dějem a typ přemístění je zde pouze aspektem operace plavání. Zcela evidentně je zde stejná událost členěna jinak a každý z jazyků si zde vytváří odlišné kategorie. Znamená to však, že zmínění dva pozorovatelé prožívají jinou událost, že na ně plavec v řece působí díky jejich jazykovým strukturám nějak jinak?

Na všechny výše zmíněné otázky je velmi těžké odpovědět. Dle mého názoru je hledání těchto odpovědí i poněkud zbytečné, do té doby, než budou struktury myšlení lépe prozkoumány. Proto se s jasně kladnou nebo jasně zápornou odpovědí podloženou podobnými úvahami pohybujeme na velmi tenkém ledě a to začátkem jara, ne-li v létě. Osobně se domnívám, že pravda bude (opět) někde uprostřed. Jazyk jistě má vliv na myšlení a vnímání světa, nemyslím si však, že v takové míře jako v případě s plavcem. V úvahách o vlivu jazyka na vnímání světa bych nepřikládal takovou váhu gramatice a logickému členění v jazyce,  i kvůli již vyjádřené pochybnosti o směru tohoto vlivu. Za důležitější v těchto souvislostech považuji slovní zásobu, z příčin podobných těm zmíněným u Newspeaku. Nechci říct, že pokud by člověk neznal slovo láska, nemohl by ji pociťovat a mluvit o tom co cítí, ale znalost tohoto slova mu jeho úvahy značně usnadňuje. Tak nám nová slova otevírají zcela nová pole pro naše myšlení, ke kterým bychom se bez znalosti těchto slov dostávali těžko a spíše náhodou. Některá slova nám nenabízí vlastně nic jiného než sebe sama, ale některá s sebou nesou zcela nové oblasti myšlení, asi jako jsou ve hře Hledání min některá pole jaksi výživnější než jiná. To se myslím velmi jasně ukazuje ve vědě, kde pojmenování a tím ustavení určitých jevů dává vědcům zcela nový odrazový můstek pro jejich výzkumy.

Vraťme se nyní k překladu a považujme za pravdivá tvrzení, že myslíme pouze ve světě, který náš jazyk předem vymodeloval, že se různé obrazy (stejné) skutečnosti, které vytvářejí určité jazyky, nemohou navzájem přakrývat, a že dva (a více) mluvčí rozdílných jazyků se pohybují v rozdílných světech. V takové situaci už naše překladová rovnice neplatí a překlad se nezdá tak samozřejmým, může se snadno jevit i nemožným. Rovnice by nyní vypadala asi takto:

a, b, c, d = A, B, C, D

w, x, y, z = A´, B´, C´, D´

w, x, y, z ≠ a, b, c, d

A, B, C, D a A´, B´, C´, D´ již nejsou totožné jevy, vlastnosti, osoby či děje, jsme přece ve dvou odlišných světech. Můžeme v jejich totožnost doufat a různě ji dokazovat, ale už si jí nemůžeme být nikdy jisti. Za těchto předpokladů se dá skutečně jakákoliv možnost úplného překladu prohlásit za mrtvou a neexistující.

Poněkud skličující pocit, že? Pokusme se ho zbavit touto otázkou: „Potřebujeme to co jsem nazval úplným překladem?“ a ptejme se dále, máme na to nárok: „Co jsem vlastně nazval úplným překladem?“ Úplným překladem nazývám překlad, který je schopen reflektovat veškeré konotace daného výrazu, veškeré pocity, které výraz vyvolává, veškeré souvislosti atd. Jednoduchý příklad; napíšu-li satirické fantasy, kde hrdina pronese větu: „Právě jsem přijel z hradu.“, těžko dosáhnout  stejného efektu mimo české prostředí.

A nyní k otázce potřeby opravdového překladu. Zde samozřejmě záleží zejména na konkrétním překládaném textu. Rozdělme si texty obecně do těchto tří skupin: a) odborné texty, b) beletrie, c) poezie, přičemž v každé z nich bychom samozřejmě objevili mnoho výjimek.

U odborného textu bude problémů s překladem patrně, nejméně. Odborný text se totiž ze své podstaty snaží právě problémovým oblastem konotací, citů, subjektivity a významové nejasnosti vyhnout. Naopak, používá slova co nejjednoznačnější a často si vypomáhá jejich složitými definicemi. Definice by měla zajistit překrytí obrazů skutečnosti tvořených různými jazyky a tím problém s překladem vyřešit. Definice je ovšem většinou taktéž formulována slovy a tak nám tato snaha může připomínat Achillea ženoucího se za želvou (při aplikování lingvistického relativismu v jeho krajní podobě nám bude připadat spíše jako Sysifos). Ideálního překrytí významů v rozdílných jazycích tedy nedosáhneme, ale překrytí přijatelného a použitelného zcela jistě ano, jak to vidíme i v praxi.

U beletrie mohou nastat komplikace vyššího řádu, jelikož její texty jsou stavěny více či méně tak, aby v nás vyvolávaly vjemy, které v nich nemusí být implicitně obsažené. Beletrie, na rozdíl od odborného textu, většinou nepotřebuje věty jako: „Nazval ho dobytkem, a tím ho urazil.“ Jsem ovšem přesvědčený o tom, že většina překladatelských obtíží zde může být vyřešena opisem a v horším případě vysvětlením pod čarou, které sice ruší, ale je přijatelné. Jako příklad uvedu větu: „Můj strýc vždy u oběda četl Vlajku.“ Název Vlajka nebude samozřejmě mimo československou kulturní oblast fungovat, proto můžeme použít jednoduchého opisu: „Můj strýc vždy u oběda četl národně-socialistickou Vlajku.“ I u beletrie si tedy s neúplným překladem často vystačíme.

Nároky, které si klade poezie, se ovšem pohybují ve zcela jiných dimenzích, jelikož disponuje výbavou, které se jiným druhům verbálních výpovědí nedostává. Překladatel poezie musí dbát na prvoplánový význam jednotlivých slov, musí však také přesně vážit jejich sílu a dopad a samozřejmě veškeré konotace (to vše u lyriky dvojnásob). Je potřeba zachovat ale i rytmus veršů, pokusit se o co nejpodobnější zvuk celé básně atd. Je zjevné, že skloubit všechny tyto nároky je v naprosté většině případů prostě nemožné. Překladatel se tedy musí rozhodnout, co v tom daném případě považuje za důležitější a neměnné.  Osobně tedy překlad poezie považuji za nemožný. Konkrétní zrealizované překlady poezie by měly být dle mého názoru považovány za zcela nová díla, inspirovaná  svými předobrazy. Na závěr bych rád uvedl, vyjádření Pabla Nerudy k tomuto tématu: „…anglické a francouzské překlady mé poesie neodpovídají původnímu španělskému znění – a to jak ve vokalizaci, rozmístění hlásek, barvě nebo váze slov. Není to otázka významové ekvivalence, smysl může být správný, ale tato správnost překladu a významu se může stát pro báseň smrtelnou.“ a dále pokračuje: „Je zřejmé, že kdybych byl francouzským básníkem, nenapsal bych to co jsem ve své básni napsal, jelikož váha slov je naprosto odlišná. Napsal bych zkrátka něco jiného.“

Použitá literatura

  • CHANDLER, Daniel. 1995. The Act of Writing. University of Wales.
  • CRYSTAL, David. 2005. The Cambridge Encyclopedia of Language. Cambridge University Press.
  • LEVÝ, Jiří. 1983. Umění překladu. Panorama.
  • MOUNIN, Georges. 1999. Teoretické problémy překladu. Praha: Karolinum.
  • SAPIR, Edward. 1971. Language. Rupert Hart-Davis.
  • WHORF, Benjamin Lee. 1974. Language Thought and Reality. MIT Press.

Text původně vznikl formou seminární práce na FF UISK.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu.

Rozjímání nad globální sociologií, postkoloniální kritika a G. K. Bhambra

Heslo jednej lokálně, mysli globálně, je známé a smysluplné i mimo oblast environmentálních studií. Když se dnes učíme základy sociologie, jsme záhy seznamováni s propojeností světového trhu zboží a práce. Má to svoji logiku, značné objemy zboží jsou dnes vyráběny mimo západní svět, což má značné dopady na mezinárodní dělbu práce, dá-li se to skutečnou dělbou práce nazvat. Nicméně již Herbert Spencer před více než sto  lety mluví o mírové, průmyslové společnosti, která ve svém principu překračuje národní státy a prostřednictvím funkcionálního principu dochází k diferenciaci a specializaci jednotlivých konkurentů. A skutečně, nadnárodní korporace dnes s lehkostí jim vlastní přemisťují kapitál z místa na místo a hranice státních útvarů už dávno přestaly být jakoukoliv překážkou, ba naopak, chabá role mezinárodních institucí nedokáže organizace efektivně dostat pod svoji kontrolu.

Zygmunt Bauman píše o glokalizaci a je si plně vědom toho, jaký je svět organizací a jejich dopadu na jednotlivce a na lokalitu. Francis Fukuyama s pádem komunistického východního bloku hlásá konec ideologie, Anthony Giddens tvrdí, že žijeme v jednom světě a věnuje se vnitřním rozporům globalizace. Podle Ulricha Becka sdílíme společná rizika, kterým se nemůžeme vyhnout. Svět se již nefordizuje, ale mcdonaldizuje. Toto jsou dnes už kanonické texty sociologické teorie. Jenže začneme-li přemýšlet o globální společnosti, aniž bychom rekonceptualizovali historický vývoj modernity, můžeme narazit na některé rozpory – například na to, že naše vlastní koncepty a úvahy jsou zanesené určitými předpoklady, do kterých není radno se pouštět, nechceme-li si připustit některé nepříjemné pravdy či si přidělávat mnoho složité práce. V tomto ohledu je však velmi aktivní jedna z předních představitelek postkoloniálních studií, britská socioložka Gurminder K. Bhambra z University of Warwick (warwick.ac.uk/go/gkbhambra), která vystoupila se svojí přednáškou What is the Theoretical Purchase of ‚the Global‘ in Global Sociology? na Institutu sociologických studií FSV UK v rámci Kabinetu historie a teorie sociologie. Právě té je věnován dnešní Zápisník.

Postkoloniální kritika: důslednější postmoderní skepse

Gurminder K. Bhambra
Gurminder K. Bhambra

Postkoloniální kritika je součástí celospolečenského procesu, který identifikujeme jako proměnu sociálních věd zejména od 60. let 20. stol. Kulturní obrat, sklon k opouštění eurocentrismu či ,,velkých vyprávění“ v celé sféře studií antropologických, sociologických i historických se týká nejen nezápadního světa, který se postupně emancipuje z koloniální závislosti na zemích starého kontinentu. Již dříve totiž ,,vznikají bezprecedentní vazby mezi Evropou a okolním světem, což má do budoucna zapříčinit příliv těch, kteří se vzdělají na Západě a své vědění konfrontují se svými kulturními kořeny“ (Lachmann 2011: 40). Bhambra ve své knize Rethinking Modernity: Postcolonialism and the Sociological Imagination  zmiňuje 60. a 70. léta jako zlomové období pro revizi dřívějších paradigmat modernity a modernizace, vzniká okcidentální pohled na kulturu. Britský sociolog Gregor McLennan vidí v postkoloniální kritice nejdůslednější provedení postmoderní kritiky a evidenci útlaku. Je ,,evidencí toho, jak jeden diskurs vnucuje ostatním podmínky vyjadřování a předpoklady myšlení“ (Lachmann 2011: 41). Velice vlivnou se na konci 70. let stává práce Orientalismus známého palestinsko-amerického kulturního vědce Edwarda Saida, jehož kritika západního pohledu na svět orientu se zakládá mimo jiné na Foucaultově teorii diskursivních formací. Orient jako takový je podle Saida konstrukcí Západu, jež byla formována prostřednictvím literatury jako homogenní celek specifických vlastností. Takový celek však v historii nikdy neexistoval a jednotlivé regiony se s modernizací a hegemonií Západu vyrovnávaly po svém.

Mysli globálně, mysli kosmopolitně

V tomto světle je třeba chápat i současnou přednášku G. K. Bhambry. Základní svízel podle ní spočívá v základních analytických rámcích a narativech, se kterými sociologie pracuje. Sociologické koncepty a ideální typy, které vytváříme, jsou v základu eurocentrické, spojujeme-li tak s nimi existující jevy, tato spojení jsou západní a v důsledku koloniální. Nelze jednoduše zamítnout eurocentrismus základů modernity a modernizace právě proto, že tyto základy zahrnují kolonialismus, imperialismus, otroctví, tedy globální podmínky vzniku modernity. Řešením není srovnání lokálních modernit, tedy multikulturní globální sociologie, ale vytvoření nového univerzalismu. Zkoumáme-li ,,první modernitu“, tedy období industrializace zejména 19. stol., je pro nás nutně úzce spjata s národním státem končícím jeho hranicemi, ,,druhá modernita“ už ale více souvisí s překračováním hranic, její koncept je více kosmopolitní. ,,První modernitu“ však podle Bhambry z kosmopolitního nelze tak snadno vyjmout, protože její základy jsou velmi těsně svázány s říšemi a impérii, jejichž podstata je globální. Je tedy třeba rekonstruovat minulost nikoliv z hlediska národních států, ale z hlediska kosmopolitismu, sledováním nikoliv oddělených kultur a jejich komparací, ale zkoumáním propojení mezi jednotlivými kulturami, říšemi, jejich překryvy a souvislosti. Jinými slovy byla sociologie vytvořena jako věda o národu, ačkoliv řada států měla mnohem širší hranice a spíše se jednalo o říše, které zasahovaly do globálního kontextu. Modernita je sice evropský (západní)  projekt, měla však globální podmínky vzniku.

Pro postkoloniální kritiku je příznačný postřeh, že kolonialismus je zpravidla chápán jako přínos moderních institucí a hodnot kolonializovanému světu, Západ se však už dále necítí zodpovědný za to, jaký moderní svět tím vznikl. (srov. Bhambra 2012) Bhambra při své pražské přednášce zmiňuje, že stále žijeme v historických propojeních souvisejících s obdobím kolonialismu. Nelze například přemýšlet o tom, že Afrika je chudá, takže jí pomůžeme charitou – to ostatně nedokáže vyřešit dlouhodobé problémy -, je třeba sledovat propojení mezi Afrikou a Západem, společnou globální historii, jelikož důvody, které přivedly Evropu k bohatství, zároveň učinily Afriku chudou. A řeč není o exportu přírodního bohatství z Afriky, ale o procesu eurocentrické modernizace, která měla značný vliv na formování tamních poměrů. Přenos moderního subjektu vycházejícího z evropských hodnot, které se formovaly po staletí, není neproblematický a vyvolává nezamýšlené důsledky a vznik alternativních trajektorií vývoje.

Přínos pro sociální teorii

Tyto úvahy nás mohou přivést i k rozvaze nad tím, co se přímo týká české společnosti, nad studiem postkomunismu, kterým se v současnosti z pohledu sociální teorie zabývám ve své dizertační práci. Nakolik byl náš ,,návrat domů“, opětovné přijetí do ,,rodiny“ evropských demokracií po roce 1989 ovlivněn určitou nezřejmou formou ,,kolonialismu“? V tomto článku není pochopitelně prostor pro další smysluplné rozvíjení těchto tezí, lze si ale odnést myšlenku na kosmopolitní pohled na základy sociologie, tedy konceptů a ideálních typů, které by nás vedly k promýšlení historických propojení těch celků, jenž mohou být v naší epistemologii přikryty – vypůjčím-li si Foucaultovu myšlenku – totalizující mřížkou zakládající naše předpoklady jejich vnímání.

Není bez náhody, že Bhambra se ve svém studiu nestraní amerického sociologa Michaela Burawoye, který k debatě o globální sociologii přispěl zejména jako editor knihy Global Etnography, jejíž tři základní pohledy na probíhající globální procesy jsem popsal v nedávném článku. Bhambra tímto příspěvkem přináší sociální teorii velmi důležité poselství: chceme-li promýšlet globální světové dění a uzavírat ho do různorodých konceptů, je třeba podniknout důslednou cestu k očištění našich historických předpokladů směrem k vytvoření nového univerzalismu. V tomto ohledu je četba postkoloniální kritiky šancí, jak čelit této pasti. Takové fundamentální zpochybnění může být možná bolestivé, přesto je nutné ho podstoupit.

Literatura:

  • BHAMBRA, Gurminder K. 2012. „Reframing Colonialism and Modernity: An Endeavour through Sociology and Literature.“ In: Journal of Contemporary Thought, Summer. pp 78-81
  • BHAMBRA, Gurminder. 2007. Rethinking Modernity: Postcolonialism and the Sociological Imagination. Basingtoke: Palgrave MacMillan, 208 s. ISBN 978-0230- 500-3-41
  • MCLENNAN, Gregor. 2003. „Sociology, Eurocentrism and Postcolonial Theory.“ In European Journal of Social Theory, vol. 6 (1): 69-86.
  • LACHMANN, Filip. 2011.  Sociální teorie a pozdně moderní přístupy ke studiu kultury. Rigorózní práce, ISS FSV UK.
  • SAID, Edward. 2008. Orientalismus. Praha: Paseka, 464 s. ISBN 978-80-7185-921-5
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu

Začalo to jedním sporem o jmenování profesora…

Dnes už je patrně zbytečné vyjadřovat se bulvárním způsobem k dění zainteresovaných aktérů kolem jmenování doc. M. C. Putny profesorem: kdo co řekl, kdy to řekl, kdo stojí nebo nestojí v pozadí. Akademická svoboda je jednou z těch cenných svobod, které získal polistopadový režim do vínku, a vést diskuse, zdali se může politik snažit do procesu zasahovat tak, jak jsme toho byli svědky, je bezpředmětné. Vynechme ryze právní spory o kompetence – v tomto případě má jít o morálku a prezident tak jako nikdo jiný není jejím arbitrem. Odejmutí pravomoci či povinnosti účastnit se ceremoniální záležitosti jmenování profesorů je na diskusi, protože záruky, že jakýkoliv jiný politik by nemohl udělat to samé, jsou liché. Pokud vnímáme proceduru získávání profesorských (a jiných) titulů prizmatem teorie systémů, je akademická sféra seberegulujícím světem s vlastní logikou, pravidly a kontrolou. Smíšením vnímání daného titulu s veřejnou morálkou – tedy světem mimo ten akademický, jelikož titul bývá provázen určitou veřejnou úctou, někdy dokonce i tichou bázní okolí – ovšem dochází ke zmatení smyslu. Morálka není, zvláště v postmoderním světě, věcí neproblematickou, sdílené hodnoty jsou tekuté, nestálé, a návrat do moderně pevného uspořádání věcí není z principu možný. Může to být jen má domněnka, ale ani fakt postkomunistické situace ustálení hodnot doposud příliš nepomáhal, jakkoliv bylo díky otevřenější společnosti dosaženo mnoho dobrého. Ovšem jak dlouho bude ještě možné se stále vymlouvat na adolescenci naší demokracie? Jsme zde tady a teď.

Jsou-li přesto některé hodnoty v české společnosti přebírány výrazněji než jiné, jsou to spíše hodnoty vycházející z adorace trhu než humanitních ideálů. Společnost má nějaké mínění a problematika vysokého školství není bezrozporná, názory na jeho smysl jsou v dílčích příkladech odrazem hodnot jednotlivců nebo skupin. Konflikt začíná u mytického ,,zdravého rozumu“ nasáklého jako houba minulostí, končí střetem ideologií, to vše doplněné o hyperbolismus mediální reality a bleskovost šíření informací. Pro ideologie konzervativní – a že české elity jsou veskrze konzervativní, připomněli v těchto dnech například Ondřej Císař s Kateřinou Vráblíkovou v tomto článku – je pochopitelně většina humanitních/sociálněvědných oborů, zvláště těch kulturálních, trnem v oku: zpravidla jde o blábolení v ,,pražských kavárnách“, přemýšlení o utopiích, když přitom realita je přeci tak jasná. V kombinaci s neúprosnou logikou trhu, s níž často měkké vědy bojují (obzvláště sociologie je podle Michaela Burawoye obhajobou současné společnosti zmítané svévolí tržních mechanismů), se jedná o boj s větrnými mlýny, zvláště, ocitá-li se intelektuál v pozici zlobo-svodu veřejnosti, která musí platit neúměrné náklady na fungování klientelistického systému a která se ocitá v bludném kruhu krize řešené odříznutím lana přivázaného k záchrannému kruhu. Je však povinností měkkých věd, aby bojovaly dále, za zachování nikoliv statusu quo, ale rovnováhy názorů, za zachování i nadále otevřené budoucnosti. Symptomatický je v tomto ohledu následující komentář, který zazněl v diskusi pod zmíněným článkem dvojice politologů:

Toho podivného putnu podpořili pouze pravdoláskovci, kteří podpoří vše, co odporuje normálním rodinám, normálnímu tradičnímu životu. Pokud řeknu nahlas svůj názor, budu uznán za netolerantního. Podle nich je vše dovoleno, každý si může žít podle svého dělat cokoli. Já jsem přesvědčen, že vše dovoleno není.

Normální tradiční život také zahrnoval tradičně ženu v domácnosti, manželské znásilnění, dvojakou maloměstskou morálku, netoleranci k odlišné sexualitě, kolonie a etnocentrismus. Je-li pokoření kteréhokoliv z těchto fenoménů ztrátou svobody ve smyslu emancipace jedince i celků, potom vstříc dystopii neudržitelného rozvoje. A možná ani není třeba mluvit o jevech tak zřejmých. Když se vrátím k humanitnímu vzdělávání, dostáváme se do diskuse o tom, jaký má intelektuál (a vlastně i jakýkoliv jiný člověk) být ve svém světonázoru. Nechovat se kontroverzně a jednat konformně? Konformně s kým? Svět konzervativce je v tomto ohledu jednoduchý: stačí mít dostatečný obnos na pořádné klapky na očích a vše zbylé je věcí propočtů a účetních operací; staré hodnoty, v nichž nachází slast nehybné přehlednosti, není třeba rozporovat. Svět každého jediného člověka už ale tak jednoduchý není. Někteří jsou odsouzeni již svým původem, bez sociálního kapitálu elitních klubů nebo starostlivé výchovy. Jiní nechtějí žít v sepětí s názory zakládajícími systematicky apriorní nerovnost mezi lidmi. Přidělovat za to nálepky spojující humanismus s nesvobodou, je laciný trik podobný hře v skořápky. Při malé ztrátě pozornosti totiž společnost může ztratit ponětí o tom, pod kterou skořápkou je ve skutečnosti míček, kostka nebo Putna. V té hře to ale končí většinou jen prohrou vloženého obnosu.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor: Eastop.

Mysli radikálně, mysli utopicky! Speciální číslo Politics & Society zdarma

Shodou okolností to není dlouho, kdy jsem se na stránkách našeho časopisu zabýval něčím, co jsem nazval ,,vědecké proroctví“. Padla totiž také zmínka o utopiích, tématu, kterému je věnováno červnové číslo časopisu Politics & Society vycházejícím od 70. let, dnes pod značkou Sage Journals. To si s podtitulem Real Utopias klade za úkol vysvětlit úlohu utopie v sociální vědě a její místo v našem myšlení o společnosti. Jde o téma bezesporu relevantní a zajímavé, proto stojí za to se seznámit s obsahem zmíněné publikace.

Pozn.: Časopis je k nalezení na adrese pas.sagepub.com, aktuální číslo včetně abstraktů zde. Volný přístup k článkům níže je limitovaný koncem června, proto je žádoucí si do 30. 6. 2013 jednotlivé články uložit ve formátu pdf.

Think radical, think utopian.

Phillipe Van Parijs

Introduction [pdf]
Autor: Erik Olin Wright

,,Mnoho lidí přitahují sociální vědy z důvodu morálních obav nad škodlivými sociálními podmínkami a nespravedlnostmi. Tyto obavy se projevují v mnoha výzkumech v sociologii, politologii a jiných sociálních vědách, obvykle ale mají spíše podobu diagnostiky a kritiky existujících institucí než zkoumání alternativ,“ říká autor úvodního textu. Je si vědom, že pojem real utopia je jako neexistující svět harmonie vlastně oxymóron, má  však své opodstatnění – stojí mezi vizí alternativy k existujícím institucím, alternativy, která je naplněním aspirací na svět, v němž má každý šanci na plnohodnotný život, a vážným přístupem k životaschopnosti institucí, které by nás k takovému světu mohly posunout o něco blíž. Wright dodává, že ,,úkolem je zkombinovat teoretickou analýzu normativně žádoucích institucionálních designů s empirickou studií skutečných případů, které předznamenávají emancipační alternativy mimo existující instituce.“ Konkrétním ,,reálným utopiím“ se budeme  věnovat na dalších řádcích.

The Universal Basic Income: Why Utopian Thinking Matters, and How Sociologists Can Contribute to It [pdf]
Autor: Philippe Van Parijs

,,Utopické myšlení sestává z formulování návrhů radikálních reforem, které zdůvodňuje na základě normativních principů kombinovaných s nejlepší možnou vědeckou analýzou kořenů problémů, k nimž návrhy směřují, a podrobení těchto návrhů nelítostnému kritickému zkoumání,“ uvádí článek věnovaný základnímu příjmu původem belgický sociolog Phillipe Van Parijs. Téma univerzálního, či nepodmíněného základního příjmu je přítomné i v českém prostředí (existuje dokonce česká verze mezinárodní evropské iniciativy basicincome2013.eu; jméno Parijse i Wrighta pak najdeme dokonce na české verzi Wikipedie). Autor článku nabízí exkurzi do hlubin utopického myšlení, v nichž má místo i nám blízký Auguste Compte se svojí vizí Evropské unie šedesáti republik. Ani však pád socialismu – rozuměj myšlenek utopisty Karla Marxe – neznamená, že bychom měli opouštět utopistické myšlení. Parijs spílá Marxovi, že abychom změnili svět, nestačí ho jen popisovat, vysvětlovat a kritizovat, je třeba zapojit utopické myšlení mobilizující všechny sociální vědy. Nepodmíněný příjem všem členům společnosti je základní utopií, kterou můžeme rozvíjet a zkoumat, Parijs například do svého pojednání zahrnuje indikátory ekonomické a politické udržitelnosti. Přestože si je vědom, že ne vše je v dnešním světě špatné nebo horší než dřív, stále může být hůř. Nebo také líp. Zejména pro ty, kteří z dnešního stavu věcí trpí nejvíce.

Infotopia: Unleashing the Democratic Power of Transparency [pdf]
Autor: Archon Fung

Infotopie je místem, ve kterém její občané mají přehled o organizacích, na které spoléhají při uspokojování svých životních zájmů. To vyžaduje transparentnost, politicky v tuzemsku často omílané téma. Podle autora je ale třeba naplnit čtyři cíle, aby bylo dosaženo demokratické transparentnosti: (1) informace o jednání velkých organizacích musí být  pro veřejnost ,,bohaté, hluboké a pohotově připravené“, (2) množství informací by mělo být úměrné takové míře, jakou organizace ohrožují občanské zájmy, (3) informace by měly být poskytovány jednotlivcům a skupinám takovým způsobem, aby skupiny informace mohly využívat, a (4) sociální, politické a ekonomické struktury by měly být organizovány tak, aby umožňovaly jednotlivcům a skupinám jednat na základě veřejných údajů. Článek je tak vlastně manifestem transparentní demokracie, utopie ne nereálné a veřejností požadované. Z transparentnosti se však nesmí stát jen zaklínací formule bez reálného obsahu, formální součást dobového slovníku.

Practical Anarchism: Peer Mutualism, Market Power, and the Fallible State [pdf]
Autoři: Yochai Benkler

Může být anarchismus praktický? Yochai Benkler z Harvardovy univerzity posuzuje ,,několik fungujících anarchií v prostředí sítí a zda nabízejí model pro zlepšení přetrvávající nedokonalosti trhů a států“.

Making Direct Democracy Deliberative through Random Assemblies [pdf]
Autor: John Gastil a Robert Richards

Koncepty deliberativní demokracie, demokracie bez voleb či debaty o způsobech dosahování konsenzu jsou v politické vědě v posledních několika desetiletích velmi časté. Deliberativní demokracie má být proměnou v chápání vlastního ideálu demokracie, která už nemá být v základu sledováním vlastních zájmů a snahou o získání vlivu a prosazení rozhodnutích učiněných jinde a za zavřenými dveřmi; mnohem větší roli v ní hraje komunikace a samotná politická debata (deliberace, rozprava), při níž kýžené zájmy teprve vznikají. Tento koncept čerpá z představ, že liberální pojetí zastupitelské demokracie už nedokáže přinášet uspokojivé výsledky. Ve článku Making Direct Democracy Deliberative through Random Assemblies jeho autoři zkoumají možnosti zapojení náhodně vybíraných shromáždění občanů (random assemblies) do stávajících institucí a praxí. Jimi definované různé formy shromáždění mají být zapojeny do různých úrovní rozhodovacích procesů, aby bylo skrze vysoce strukturované procedury dosaženo lepších výsledků při plnění veřejného zájmu. Gastil a Richards tak chtějí propojit nedostatky přímé a deliberativní demokracie.

After the Corporation [pdf]
Autor: Gerald F. Davis

Gerald F. Davis, autor článku After the Corporation, vychází z předpokladu, že společnosti ve sdíleném vlastnictví byly centrálními pilíři ekonomiky Spojených států 20. století. Se začátkem nového století se však i díky ,,nikeifikaci“ produkce (přesunutí výroby do zahraničí a soustředění se na marketing) veřejné organizace stávají méně koncentrovanými, méně propojenými na vrcholu, stále ubývají na počtu i na významu. ,,Zbývají patologie (zvýšená nerovnost, nižší mobilita a fragmentovaná síť sociálního zabezpečení) a nové technologie vhodné pro opětovnou orientaci na demokratičtější formy,“ tvrdí Davis. Řešením úpadku dřívějších organizací a  tím tedy zmíněných důsledků je soustředit se na lokální výrobu, sdílení a distribuci prostřednictvím sociální organizace vyhovující nástrojům, které již máme.

 Reviving Democratic Citizenship? [pdf]
Autor: Bruce Ackerman

Oživení občanských institucí, které se postupně v dnešním světě rozpadají, je žádoucí. Ackerman nabízí svoji ,,občanskou agendu“ rozdělenou do čtyř bodů, které zahrnují financování kampaní politických stran samotnými voliči, zavedení Dnu deliberace před občanskými volbami – prostoru pro občanské rozpravy, reformu žurnalistiky a občanský příspěvek pro každého občana při dosažení dospělosti. Autor každý bod rozpracoval do textu o délce knihy, proto je tento článek především souhrnem základních idejí.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor MG_FX.

Konec světa, civilizace, pořádku – o vědeckém proroctví

Prakticky každý už se někdy setkal s proroctvím nebo věštbou. Od R. K. Metona víme, že takové proroctví může být sebenaplňující, takže dojde-li k tomu, co prorok hlásá, není to okamžitě dokladem jeho génia a nadpřirozených schopností. Máme také ,,vědecká proroctví“ (sic!), či nejrůznější projekty sociálního inženýrství, jak o nich skvěle psal K. R. Popper ve známém díle Otevřená společnost a její nepřátelé. Bývají to utopie, které svádí lidské myšlenky ke konání zla ve jménu dobra, bývají to dystopie, které nezřídka dochází svého naplnění: vždyť použít pro dnešní společnost termín orwellovská je bezbřehým klišé nebo přinejmenším znak libování si ve floskulích. Dystopie mohou však být zajímavým zrcadlem společnosti, kdy jejich autoři domýšlí důsledky některých dobových sociálních či individuálních fenoménů. Takto je možné číst například román My Jevgenije Zamjatina, jemuž je věnován jeden esej, který se objevil v našem časopise, doporučit lze také Konec civilizace Aldouse Huxleyho, v němž autor dovádí do důsledků fordistickou průmyslovou výrobu. Pro čtenáře je zajímavý i fakt, že se zde objevují postavy, jejichž jména jsou odvozená od některých hybatelů moderní evropské historie, jako jsou Marx, Lenin, Freud, Atatürk či Mussolini.

Tento esej však nevěnuji beletrii, ale tématu zmíněných ,,vědeckých proroctví“, k čemuž mě přivedly výroky prof. Miroslava Bárty, předního českého egyptologa, v pořadu Interview na CT24. Nejprve je třeba rozebrat oxymóron ,,vědecké proroctví“. Netvrdím, že před nás Bárta staví vědeckou teorii – sám dodává: ,,Ale to je jen můj názor.“ – v případě uznávaného vědce je však třeba podobné výroky číst rigorózněji než by tomu bylo například u řadového politika či televizní ankety. Bártův výzkum, který zaznamenává v rámci své disciplíny výzkum a uznání, totiž může fungovat jako legitimizační formulka pro názory s tímto výzkumem takřka nesouvisející a na které už ani sám jejich autor nemá vliv. Tak jako Pierre Bourdieu ve své brožurce O televizi zmiňuje, že výzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé hodnotí moderátory zábavních vědomostních soutěží jako nadprůměrně inteligentní, tak je možné číst názory veřejně uznávaných vědců na společnost, ačkoliv ohniskem jejich zájmu není studium současných společenských procesů. Bárta naštěstí nepatří mezi ty, kteří by chtěli zachytit celý svět jednou teorií, a sám v pořadu správně přiznává velkou důležitost společenským vědám: ,,Společenské vědy mohou v poznání problémů tohoto světa hrát důležitou roli, a přitom jsou doslova hubeny. Když se ale podíváte na potíže tohoto světa, zjistíte, že nás netrápí problematika nanovláken nebo to, že nemáme dostatečně rychlá auta, ale že společnostmi otřásají náboženské, sociální a historické problémy, které mají podstatu ve společenských procesech. Když zničíme společenské vědy, těžko pochopíme, co se s námi děje.“ Jeho příklad tudíž považujme za aktuální ilustraci, která se ideálu předmětu mé kritiky podobá jen v obrysech.

Dvě oblasti poznání

Tento esej je více než cokoliv jiného myšlenkovým cvičením, v jehož jádru se skrývá odvěká otázka, jestli bylo dříve vejce nebo slepice. Rozdělme si pro pracovní účely oblast lidského poznání na dvě sféry či méně vzletně řečeno oblasti: na jedné straně je historie, na druhé současnost, ve které žijeme a která je však určena určitou podstatnou částí nedávné minulosti. Každá věda, stejně jako náboženství, filozofie a politika, se snaží o získání vlivu, nároku na definici světa, ve kterém žijeme – důkazem budiž pokusy moderní biologie či kybernetiky odhalit společenské zákonitosti nebo třeba rozluštit filozofickou otázku vědomí (jak se o to pokusil Thomas Metzinger v knize Being No One: Self Model Theory of Subjectivity). S tím by patrně souhlasil Pierre Bourdieu i analytikové diskursu jako Michel Foucault a jeho následovníci. Věda o současnosti má tento vliv značný, jakkoliv může být veřejností nepřiznaný a neviděný. Zvláště sociální vědy jsou aktérem, který činí rozhodnutí prostřednictvím tvorby politik a konceptů, legitimizace ideologií či naopak jejich demaskování. Názory na úlohu věd se přitom mohou lišit; nejzřetelnější řez bychom vedli pravděpodobně po linii oddělující nehodnotící a angažovanou vědu, podstata však zůstává, protože jak tvrdí C. W. Mills ve své Sociologické imaginaci, i abstraktní teorie a empirismus mohou vést k obhajobě daného sociálního řádu a stát se základem pro ideologii, v jím uváděném příkladu konzervatismu.

Historické vědy naproti tomu disponují silou tvrzení, že ,,dějiny jsou mi svědkem“. Proto se mohou stát obhajobou a nezřídka tomu tak bylo. Studium dlouhodobých procesů a jejich přeložení do dneška je však optikou dnešní sociální vědy proces nesmírně komplikovaný. Respektujeme-li vědu, která se vzdala osvícenských ideálů lineárního vývoje, evoluce systémů a universalismu, potom respektujeme i dějiny, ovšem v té nejpřísnější formě: zajímají nás historické konstelace, jejich relikty a právě zmíněný překlad, či přenos do současnosti sám o sobě. To ovšem ne ve smyslu proroctví, ale s myšlenkou historie jako formativního prvku řídícího naši přítomnost prostřednictvím výkladů, totalizací a kategorizací. Tak třeba demokracii dnes nezřídka chápeme po vzoru antického Řecka, které touto demokracií de facto nikdy nebylo.

Tímto problémem se více či méně zabývalo v průběhu 20. stol. nespočet badatelů, kteří narazili na dilema historické jedinečnosti/neopakovatelnosti a univerzálnosti našeho jednání. Nechceme-li si brát historii za svědka dnešních procesů, potíž spočívá v popření obyčejné logiky induktivního myšlení. Buďme ale konkrétní. Pokud jsme pozorovali zánik desítek říší a civilizací a našli jsme některé společné rysy (marnivost a nepotismus vládců, růst mandatorních výdajů, přílišná složitost systému apod.), neznamená to ještě, že jde o procesy univerzální, a hrozí nebezpečí, že přání se stane otcem myšlenky a donutí nás pojmenovat historické jevy ad hoc až v návaznosti na přítomnost. Abychom například mohli zkoumat nepotismus vládců, je třeba doložit kauzalitu růstu tohoto jevu (pokud růst existuje a nejedná se o běžný jev předmoderních společností trvající po staletí) a pádu civilizace. Přitom si pokládáme otázky vedoucí k nejrůznějším pracovním hypotézám: Je srovnatelná dnešní západní civilizace o stovkách milionů obyvatel s řeckými městskými státy nebo starověkým Římem? Jakou roli hrají technologie? Vždyť na neschopnosti představit si technologický vývoj se historicky znemožnil například vlivný myslitel Thomas Malthus, který před 200 lety předpokládal neudržitelnost populačního růstu, která k dnešnímu dni nebyla naplněna a předčila Malthusovy představy o ,,několik nul“. Co znamená pro organizaci  společnosti moderní byroktatická struktura? Dá se její složitost a velikost, byť jen vzdáleně, přirovnat k jakémukoliv historickému stavu? Jak naložit s historií v kontrastu s reflexivní modernitou, která je podle Giddense hluboce sociologická?

Konec se blíží (Zdroj: www.sxc.hu, autor: hisks, http://www.sxc.hu/profile/hisks)
Konec se blíží!
(Zdroj: www.sxc.hu, autor: hisks)

Ano, paralely k hluboké minulosti se často zdají jako již potvrzené, jenže přeložení historie do přítomnosti vyžaduje dvojí zjednodušení: na straně historického jevu i na straně znalostí o přítomnosti; v obou případech to vyžaduje popření mnoha neopakovatelných a specifických dějinných faktorů. Tak například Bárta říká: ,,Britští vědci nedávno zjistili, že se stále zlepšují naše rétorické schopnosti. Když se podíváte na úpadek Říma, tak přesně rétorika byla oborem, který rozkvetl v třetím až čtvrtém století, tedy v době úpadku tohoto impéria. Lidově řečeno roste naše schopnost všechno okomentovat místo toho, abychom s tím něco udělali.“ Protože vědcův největší nepřítel je ,,zdravý rozum“, o ,,lidové moudrosti“ ani nemluvě, abychom mohli přenositelnost tohoto jevu uznat za možnou, v první řadě bychom museli zjišťovat souvislost rozvoje rétoriky a rozpadu římského impéria. Je rozvoj rétoriky závislý na (ne)schopnosti ,,něco udělat“? Jak porovnat řečnění ve starověkém Římě a dnes, kdy jsme doslova obklopeni a zahlceni texty? Co do srovnání vnáší proměna komunikace? Přeneseno do demokratické společnosti západního střihu, co znamená ,,něco udělat“? Blábolení, tedy politický newspeak jistě existuje, také jsem se jeho otázkou před časem částečně zabýval, nezaměňujme ho však s politickou korektností, mluvou a nástrojem emancipace sloužícím k bourání post-osvícenských narativů. Zbude nám, že jedinou překážkou je v tomto směru nevzdělanost a její sestra xenofobie. A fakt, že snahy o překlápění historické struktury na současnost jsou velmi nejednoznačné, velmi složité a velmi – nemožné. Malthus je mi svědkem.

Svět jaký je nebo jaký ho chceme?

Tyto debaty nutně vedou k politické diskusi nikoliv o tom, jaký svět je, ale jaký ho chceme mít. Historie slouží jako naše jistota, protože její uspořádání většinou vychází z kategorií, do které historii často nevědomky uzavřeme. Její chybné zpracování, tedy snaha o vyjmutí jednotlivých částí z nepřenositelných společenských modelů, je spíše než čímkoliv jiným odrazem našich dnešních hodnot: může být postesknutím nad postupným zanikáním národního státu, nad koncem koloniálního světa a jasného rozdělení na ovládající a ovládané. Je pozoruhodné, jak je v kontrastu k tomu úsměvná myšlenka demokracie a svobody jednotlivce.

Bárta také tvrdí, že jsme v takové civilizační fázi, kdy je nutná transformace. Co však taková transformace v celé své šíři je, to bohužel nikdo neví, mluvíme-li stále v historických paralelách. Pojetí toho, co je správné, musíme zaplnit hodnotami, nikoliv vytvářet obraz tak, že ad hoc přisuzujeme některým fázím historických civilizací kladné znaménko, čímž zamlčujeme své vlastní hodnoty a pouštíme se do hry, zdali historie určuje přítomnost, nebo je tomu naopak. Bárta na tuto hru naštěstí nepřistupuje, jak by se mohlo z mého textu zdát, naopak přiznává velkou důležitost sociálním vědám. Přejímání myšlenek sférou médií a veřejností je však nevyzpytatelné, proto je třeba se pečlivě zamýšlet nad pronášením historických paralel.

Jak jsem naznačil, cílem našeho poznání má být svět, jaký je. Pokud jsem v tomto textu stanovil pracovní rozdělení lidského poznání na současnost a historii, je třeba ho doplnit o třetí, možná nejdůležitější oblast, které si musí být vědom především vědec. Tou je lidské poznávání – proces nakládání s poznáním, spojující článek mezi historií a současností, problematizace našeho vztahu k přítomnosti i minulosti. Sociální vědy jednoduše nejsou vědy přírodní a na základě marginálních jevů tak nelze hovořit o zákonité souslednosti. S vědomím toho můžeme přistupovat i k našim novodobým dějinám, k zodpovědnému nakládání s relikty minulosti, k demytizaci historie a odmítnutí manipulace s dějinami jako s rukojmím, které můžeme natáhnout na skřipec, aby mluvilo tak jak chceme. V opačném případě se pohybujeme v žánru utopie a dystopie, ten však raději přenechme spisovatelům krásné literatury.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Veřejná sociologie Michaela Burawoye: výzva pro dnešní svět

Michael Burawoy je v dnešní sociologické obci identifikován nejčastěji jako angažovaný sociolog a zastánce tzv. sociologie veřejnosti, kdy ve svých pracích problematizuje zejména samotný vztah sociologie a občanské společnosti, stejně jako vliv trhu na ni. S touto agendou se Burawoy, označovaný často za ,,postmarxistu“, v roce 2004 ujal funkce prezidenta Americké sociologické asociace (ASA), v roce 2010 pak funkce prezidenta Mezinárodní sociologické asociace (ISA), kdy jeho funkční období ve druhé jmenované organizaci trvá až do roku 2014. Jeho cílem je zejména vnitřní změna v globální sociologické komunitě; jedná se o apel na vědce, nikoliv na občany. I proto, že jeho texty jsou dostupné on-line na webu univerzity v Berkley, kde je Burawoy v současné době profesorem, si nyní můžeme jeho životní snahu a dílo přiblížit.

Od postokoloniálního Zimbabwe po třídní vědomí v Chicagu

Počátky Burawoyova profesního zájmu vedou jeho kroky k etnografickému výzkumu pracovních prostředí průmyslových pracovišť, když se na začátku 70. let zapisuje do povědomí svým výzkumem studentské politiky v Zambii. Jak uvádí v českém rozhovoru se Zuzanou Uhde z roku 2010, konkrétně ,,studoval to, jak nový těžební průmysl v Zambii reagoval na dřívější koloniální rasový řád, který byl označován jako ,rasová bariéra‘. Součástí studie byl také výzkum organizace práce v postkoloniální Zambii se zaměřením na dědictví kolonialismu“ (Uhde 2010: 57). Dle jeho slov se v případě této kontroverzní publikace o reprodukci rasového řádu jednalo o jeho největší práci ve veřejné sociologii. V této době se po návratu do Chicaga začal seznamovat s autory a tezemi francouzského strukturalismu a marxismu (Althusser, Gramsci, Godelier aj.), přičemž dospěl k názoru, že je možné studovat třídní vědomí pracujících. Nechal se tedy zaměstnat v dílně nadnárodního průmyslového závodu, díky čemuž dokázal zpracovat svoji dizertační práci, která se stala základem pro Burawoyovu nejslavnější publikaci Manufacturing Consent: Changes in the Labor Process under Monopoly Capitalism. V ní se rozhodl pro marxistický a gramsciovský rámec pro studium toho, jak je ,,souhlas organizován v samotném výrobním procesu“ (Uhde 2010: 57).

Michael Burawoy - Manufacturing Consent
Michael Burawoy – Manufacturing Consent

Výroba či produkce souhlasu, angl. manufacturing consent, je pojem použitý poprvé už v roce 1922 Walterem Lippmannem ve knize Public Opinion (viz recenze). Podle něj je vytváření souhlasu nutné pro soudržnost společnosti, protože zájmy veřejnosti nebývají zřejmé. Většině lidí je tak třeba svět shrnout a vyjádřit v pochopitelných kategoriích těmi, kteří dělají rozhodnutí – o sebraných datech a analýzách jsou zpravidla zpravováni politici, kteří poté veřejnosti předkládají svá rozhodnutí, což pochopitelně otevírá široké pole pro propagandu. Předkládané otázky totiž bývají zjednodušené a vyvolávají zdání možného výběru pouze mezi souhlasem a nesouhlasem s nabízeným řešením. Někteří čtenáři si patrně název Burawoyovy knihy spojí se známou prací Edwarda S. Hermana a Noama Chomskyho – Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media (1988) -, v níž se autoři zaměřili na pro-systémovou povahu médií a která je rovněž základem pro snímek Manufacturing Consent: Noam Chomsky and the Media z roku 1992.

Burawoy termínu využil k tomu, aby popsal, že ,,organizace a regulace výroby nevytváří třídní vědomí, ale spíše souhlas s kapitalismem“ (Uhde 2010: 58). Stal se také prvním západním vědcem, který uskutečnil etnografický výzkum v průmyslovém socialistickém podniku, když se mu v roce 1983 podařilo nechat se zaměstnat v Maďarsku, kde o dva roky později získal pracovní místo v ocelárnách, srdci socialistické výroby. Zde vzniká Burawoyova teze, že v socialistických podnicích na rozdíl od kapitalistických pracovišť vzniká spontánní odpor vládnoucí straně, skrze který může dojít k vytvoření kritického vědomí dělnické třídy, jehož vyústěním může být socialistické hnutí demokratického charakteru. To však vyvrátily události roku 1989, kdy ,,dělníci nebyli součástí převratu a pádu státního socialismu, a pak se prostě přizpůsobili tranzici ke kapitalismu“ (Uhde 2010: 58).

Michael Burawoy – Marxism After Communism

Globální společnost – realita nebo koncept v hlavách sociologů?

S vývojem globálního ekonomického systému jsme my sociologové zejména v poslední čtvrtině minulého století začali mluvit o globalizaci. Vzniká řada koncepcí a pokusů, jak se s ač předvídanou – globální průmyslová společnost se objevuje například už u Herberta Spencera -, přesto však kvalitativně nesnadno zachytitelnou situací vyrovnat. Zejména stran teorie se sociologie pochopitelně odedávna snaží o univerzální přístup, dojde-li však na empirický výzkum, je uchopení světa vždy závislé přinejmenším na teritoriálním dělení. Burawoy ve zmíněném rozhovoru říká: ,,Sociologie je především vytvářením teorií, které slouží jako východisko empirického výzkumu, a umožňují propojit mikrorovinu a makrorovinu. Cílem výzkumu je pak rekonstruovat teorii, výzkum by měl být výzvou pro teorii.“ (Uhde 2010: 59) V tomto ohledu Burawoy rozpracoval vlastní přístup, tzv. intenzivní případové metody (extended case method), kterým chce právě dilema mikro-/makro- překlenout: ,,Intenzivní případová metoda aplikuje reflexivní vědu na etnografii za účelem vytěžit obecné z jedinečného, posunout se od ,mikro‘ k ,makro‘ a spojit přítomné s minulým za očekávání budoucnosti, vše stavěním na již existující teorii.“ (Burawoy 1998: 5)

Michael Burawoy - Global Etnography
Michael Burawoy – Global Etnography

Burawoy podotýká, že výzkum globalizace je pro sociologii trvající ,,dilema a hádanka“, kterou se pokusil zodpovědět spolu se svými studenty v knize Global Etnography (celá je k dispozici zde). Společně stanovili tři možné pohledy na probíhající globální procesy: globalizace jako nadnárodní síla překračující jednotlivé státy, přestože na ně působí; globalizace jako transnacionální spojení, kam bychom zařadili pohyb zboží, lidskou migraci a mezinárodní sociální hnutí (žen, environmentální aj.); a globalizace jako globální vědomí, které však nesmíme zaměňovat se situací, kdy podle Burawoye sociologové sedí v letadle a myslí si, že svět je ,,výrazně globální, do této představy ale promítají svoji specifickou zkušenost tzv. letištní sociologie“ (Uhde 2010: 59). Ačkoliv existují některé teorie globalizace, jednu dobrou, dostatečnou a celistvou doposud nemáme, protože tradičně sociologie uvažuje na národní úrovni a jen prostřednictvím komparativních výzkumů nemůže dosáhnout pochopení globalizace.

Související články: Debate on International Sociology (Contemporary Sociology, July, 2011), „Challenges for a Global Sociology“ (Contexts, Fall, 2009), „From Polanyi to Pollyanna: The False Optimism of Global Labor Studies.“ (Global Labour Journal 2010), „Facing an Unequal World“ (Introduction to Facing an Unequal World: Challenges for a Global Sociology)

Veřejná sociologie jako proměna oboru a světa

Obhajoba sociologie se stala obhajobou společnosti.

Protože je náš časopis zaměřen zejména na popularizaci sociologie a souvisejících podoborů, je nám blízké i Burawoyovo pojetí veřejné sociologie (public sociology). To vychází z jeho rozdělení sociologie na čtyři typy na základě toho, ke komu hovoříme: profesionální a kritická sociologie směřují k odborníkům v oboru, aplikovaná sociologie se zabývá administrativou a čtvrtý typ, veřejná sociologie, je obrácen k veřejnosti, které nabízí propracování jejich agendy. (srov. Voříšek 2007: 478)

Veřejná sociologie však není prostou popularizací sociologických myšlenek – je propojením role sociologa jako intelektuála, který disponuje výzkumy a metodologií, s veřejnou politikou. Podobně jako C. W. Mills na konci 50. let přichází s kritikou profesionálů, a to jak na straně ,,velkých teoretiků“, tak „abstraktních empiriků“ – administrativních pracovníků, i Burawoy zejména od americké ,,hyperprofesionalizované“ sociologie požaduje, aby se více soustředila na problémy společnosti a došlo k užšímu sepětí akademické sociologie a veřejné sféry, k vyšší politické aktivitě, a to v rovině lokální, národní, regionální i globální. Podle něj jsou často ,,výzkumy velmi úzce zaměřeny, zabývají se problémy, které jsou někdy triviální, jindy irelevantní a někdy se ptají na otázky, k jejichž zodpovězení nepotřebujeme žádný sociologický výzkum“ (Uhde 2010: 59). Sociologie by tedy měla být angažovanější a své vědění vytvářet v dialogu s veřejnostmi: ne jen zveřejňovat výzkumy, ale stát se zodpovědnou veřejnosti, a to nejen psaním článků do novin a knih, ale také prostřednictvím komunitní práce, spolupráce s odbory, hnutími, občanskými sdruženími apod. Burawoy přemýšlí o veřejné sociologii v souladu s klasickým sociologickým projektem propojení mikroroviny s makrorovinou, stejně tak ale s Millsovou představou sociologie jako článku propojujícím soukromé problémy s veřejnými záležitostmi. Jedním dechem však dodejme, že veřejná sociologie neznamená sociální inženýrství, jako tomu bylo v případě vědeckého komunismu podřízeném doktríně marxismu-leninismu: ,,Sociální věda v podobě vědeckého komunismu byla bez přehánění pravým opakem toho, o čem Burawoy mluví jako o angažované sociologii a vlastně i pravým opakem (sociální) vědy jako takové…“ (Staszek 2011: 6) Angažovanost, jak se ukázalo v 60. a 70. letech, se stala zdrojem nových inspirací a sociologii přinesla možnost dalšího rozvoje i na profesionální, akademické úrovni. Mezi veřejnou a profesionální sociologií tedy existuje vztah vzájemné závislosti, stejně jako antagonismu. Veřejnou sociologii je třeba chápat v akademickém světě zejména jako korektiv té profesní, korektiv, který má zabránit samoúčelnému výzkumu a bezobsažným debatám.

Podle Burawoye je důležité položit si otázku, ke komu vlastně mluvíme, z jakého důvodu oslovujeme lidi, kvůli čemu vlastně děláme sociologii. Je jednoznačné, že buď mluvíme k sobě nebo k jiným (,,Vědění pro koho?“); v případě otázky ,,Vědění pro co?“ se pak Burawoy odvolává na Webera a jeho rozlišení na vědění založené na úvahách o prostředcích pro dosažení daného cíle v protikladu k vědění, které je vedeno cíli a hodnotami samotnými (tedy základní spor účelové a hodnotové racionality a Weberova klasická diskuse nad hodnotami). V základech kritické teorie je obsažen tento spor mezi instrumentálním a reflexivním věděním, jenž Burawoy dále rozvíjí. Profesní sociologii vidí jako tu část oboru, která se soustředí na instrumentální vědění postavené na určitém nezpochybňovaném výzkumném rámci; rovněž sociologové veřejné politiky prostřednictvím instrumentálního přístupu zpracovávají agendu, která je nastolena veřejností. Reflexivní vědění je z podstaty odlišné, nelze z něj vydělit diskusi nejen o hodnotách a směřování společnosti, ale i o metodologických předpokladech a výzkumných rámcích. (srov. Uhde 2010: 60) Kritická sociologie, do níž bychom mohli zařadit vedle Millse například Alvina Gouldnera či Pitirima Sorokina, i v USA ve své době dosáhla zásadních výsledků, mezi něž lze zařadit kupříkladu delegitimizaci hodnotových základů parsonsovského strukturálního funkcionalismu. Burawoyovy snahy na tuto tradici navazují, jsou otevřením prostoru veřejné a kritické sociologii z pozice důležité postavy sociologické akademické komunity. Ačkoliv je vztah mezi profesní a kritickou sociologií napjatý a antagonistický, jedna potřebuje druhou a v některých zemích je tak třeba rozvinou naopak sociologii profesní, která by pomohla vytvořit nové a kvalitní výzkumné rámce vycházející z lokálního prostředí. Výzkumné rámce, které nejsou jen slabým importem těch západních.

Michael Burawoy
Michael Burawoy

Kritická sociologie tedy nemůže stát – a většinou ani nestojí – stranou té profesní. V historii jsme byli svědky přelévání jedné v druhou. Burawoy ve svém rozhovoru připomíná posun marxismu z pozice kritiky společnosti i profesní sociologie na pozici výzkumného programu, stejně tak bychom mohli vnímat feminismus a posun ke gender studies, či proměny kulturálních studií. Tímto způsobem byla proměněna v posledním půlstoletí sociologie možná více než jsme ochotni si přiznat; málokdo by tak dnes rozporoval tvrzení, že sociologie je dnes výrazně levicová a angažovanější, často v protikladu k převládajícím neoliberálním silám, jak shrnuje Burawoy: ,,Tržní fundamentalismus vskutku pohání svět směrem, který je protikladný k sociologickému projektu. Neoliberalismus podle mě podpořil některé sociology a socioložky v tom, aby se angažovali na veřejnosti, protože obhajoba občanské sociologie je ústřední myšlenkou sociologie. Obhajoba sociologie se stala obhajobou společnosti. A konkrétně žádné jiné než veřejné sociologie.“ (Uhde 2010: 61)

Pro nás tím vyvstávají otázky, v jakém stavu je dnes česká sociologie. Zdali je její ,,profesní část“ již dostatečně rozvinuta, aby dokázala poskytovat cenné zázemí pro plodný výzkum specifické postkomunistické situace. Stejně tak se musíme ptát, zdali existují skupiny angažovaných sociologů a socioložek, které by dokázaly zásadně oslovovat veřejnost navzdory neoliberálně orientovanému mediálnímu mainstreamu. V našem časopise se tímto tématem zabýváme například v oblasti genderu a problematizací těch sociálních struktur, které jsou obecně považovány za neproblematizovatelné, jako ty struktury, „na kterých nic není“, nebo „do kterých nikomu nic není“, se budeme zabývat i nadále. Burawoyův přístup je pro tuto práci cennou inspirací.

Dílčí témata a studie

Hlavní oblasti Burawoyova zájmu jsem na předchozích řádcích zmínil a rozebral. Aby však nezapadly ani další oblasti jeho sociologické tvorby, shrnu na tomto místě jeho materiály, které jsou dostupné online:

Litratura a související odkazy

  • BURAWOY, Michael. 1998. „The Extended Case Method.“ In: Sociological Theory. 1998(16), Vol. 1. [Dostupné online 28. 4. 2013 <http://burawoy.berkeley.edu/Methodology/ECM.ST.pdf>]
  • STASZEK, Zdeněk. 2011. Podoby angažovanosti v sociologii: případ vědeckého komunismu. Diplomová práce, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Katedra sociologie.
  • UHDE, Zuzana. 2010. „Obhajoba sociologie se stala obhajobou sociologie. Rozhovor Zuzany Uhde s Michaelem Burawoyem.“ In: Gender, rovné příležitosti, výzkum. 2010(12), Vol. 2, pp. 57-61. [Dostupné online 20. 4. 2014 <http://burawoy.berkeley.edu/Biography/Interview.Uhde.pdf>]
  • VOŘÍŠEK, Michael. 2007. „XVI. světový sociologický kongres ISA.“ In: Sociologický časopis. 2007, Vol. 2, pp. 478-480. [Dostupné online 22. 4. 2013 <http://bit.ly/ZWwRCe>]
  • Wikipedia – heslo Michael Burawoy