Stojíme na prahu nového fašismu? Zápisky ze Sociologického včera s Martinem C. Putnou

V polovině minulého týdne proběhla přednáška historika Martina C. Putny (web) na půdě Fakulty sociálních věd UK při příležitosti konání 64. sociologického večeru, a to pod názvem Stojíme na prahu nového fašismu? Náboženská a politická ultrapravice, její historické kořeny a její současná renesance. Hojná účast posluchačů potvrdila, že se jedná skutečně o aktuální téma, samotný obsah svižné přednášky pak naznačil, že pro chápání dnešních jevů nutně potřebujeme poctivou práci historiků. Ať už chceme popisovat současnost, nebo činit predikce.

Pokračovat ve čtení „Stojíme na prahu nového fašismu? Zápisky ze Sociologického včera s Martinem C. Putnou“

Forum 2000 za dveřmi: letošním tématem je vztah mezi demokracií a médii

Každoroční konference Forum 2000 zaměřená na lidská práva a hodnoty demokracie, odkaz Václava Havla, se opět přiblížila. Proběhne ve dnech 21. až 23. října zejména na pražském Žofíně. Možnost získat přístup jako pozorovatel již byla bohužel 11. října ukončena, nicméně značnou část jednání bude možné sledovat online. Letošním tématem je především vztah mezi demokracií a médii, své místo potom bude mít i odkaz Václava Havla a možnosti jeho dalšího rozvíjení.
Pokračovat ve čtení „Forum 2000 za dveřmi: letošním tématem je vztah mezi demokracií a médii“

Nové číslo Sociologického časopisu (4/2012)

V těchto dnech vyšlo aktuální číslo Sociologického časopisu, klíčové publikace české sociologie vycházející už od roku 1965. Jeho hlavním tématem je zejména letošní úmrtí Prof. Miloslava Petruska, na něž reagují Ondřej Císař, Michal Illner, Jiří Večerník a Zdeněk R. Nešpor. Obsahuje však také dva Petruskovy texty: nekrolog Poslední dopis dr. Ladislava Čerycha, dr.h.c. a esej Masaryk mezi svými sociologickými současníky při příležitosti 75. výročí Masarykova úmrtí. Na tomto místě je vhodné připomenout, že v těchto dnech vyšel také sborník textů Miloslava Petruska, který byl připraven z důvodu udělení ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 právě Prof. Petruskovi in memoriam. Nese název Společnost a kultura. Sociologické úvahy a eseje a v minulém týdnu byl k němu pořádán seminář na půdě ISS FSV UK, na němž byly některé z textů podrobeny kritickému rozboru. Na stránkách Sociální teorie .cz se k němu spolu se zmíněnou publikací vrátíme.

Pokračovat ve čtení „Nové číslo Sociologického časopisu (4/2012)“

O vzdělání a důležitosti popularizace vědy v době postmoderní

Popularizace vědy je důležitým a aktuálním tématem, zejména dnes, kdy každý – z nějakého důvodu dokonce i někteří nepříliš důvěryhodní političtí představitelé si zahrávají s floskulemi tohoto typu – mluví o společnosti vzdělání, vzdělanostní či informační. Za informacemi je dnes podnikána doslova honba prostřednictvím nových technologií určených zejména pro přístup k internetu, k němuž se dostáváme prakticky odkudkoliv a naše závislost na něm stále vzrůstá. Existence informací se stává závislou na fungování přístrojů uskladněných po celém světě, na přístrojích, které nám doufejme nikdo nevypne nebo nezačne filtrovat jejich chod jako v Číně. Skutečné a komplexní zhodnocení zásadních proměn, které do organizace společnosti vneslo médium internetu, na sociální vědce dle mého názoru teprve čeká, nicméně už dnes můžeme přemýšlet o přísunu nových možností vzdělávání, smyslu recepce obrovských objemů informací, demokratičnosti jejich šíření a neomezenosti prostoru, po němž se nyní ve virtuálním světě pohybujeme.

Pokračovat ve čtení „O vzdělání a důležitosti popularizace vědy v době postmoderní“

Možnosti vědce v nealternativní společnosti – Portrét Miloslava Petruska

„Lidem čerta starého záleží na tom, jak se společnost, v níž žijí, jmenuje a v jakém stádiu rozvinutosti se momentálně nachází. Chtějí prostě slušně žít, mezi slušnými lidmi, ve fungující ekonomice a se slušnou vládou, kterou by byli ochotni když ne milovat, tak aspoň upřímně a přesvědčeně respektovat.” [Grňa 1988]

Profesor PhDr. Miloslav Petrusek, Csc. je jedním z nejvýznamnějších českých sociologů 20. století. Životní osudy Miloslava Petruska jsou úzce svázány s osudy jeho oboru. Stejně jako vývoj české sociologie poměrně slušně kopíruje vývoj české společnosti, lze se i na Petruskův život dívat jako na obraz z dějin této vědy. Stejně jako sociologie i on se během svého mládí vymaňoval z vlivu marxistické filosofie, i on prožil strmý vědecký vzestup během 60. let i ponižující pád do role nejdříve služebné a posléze ilegální během let 70. a 80. a spolu se sociologií se po revoluci navrátil na výsluní. Přestože se věnoval i metodám a empirii, je vnímán spíše jako teoretik a významná je zejména jeho činnost pedagogická .

Pokračovat ve čtení „Možnosti vědce v nealternativní společnosti – Portrét Miloslava Petruska“

Online studium na Harwardu, Princetonu či Stanfordu pro celý svět, vzdělání nebo jen inspirace?

Jistě jste někdy přemýšleli o studiu na zahraniční univerzitě, případně jste při svém studiu některou navštívili v rámci Erasmu a jiných studijních programů. Protože se však svět díky internetu stává stále propojenějším, vznikají nové možnosti přístupu k informacím. Pomineme-li nejjednodušší cestu v podobě serveru Youtube, na kterém můžeme nalézt jak nejnovější přednášky Slavoje Žižeka, tak debaty s Michelem Foucaultem či vysvětlení teorie Pierra Bourdieu, existují i další vzdělávací kanály. Jedním takovým může být videobanka s přednáškami TED, dalším pak Coursera s možností zápisu do e-přednášek. Obojí může být velmi užitečným a inspirativním počinem pro široké masy lidí, o efektivitě dopadu takového vzděávání však můžeme vést dlouhé diskuse.

Pochopitelně, špatného učitele videonahrávka nejspíš nahradí, dobrý učitel patrně upoutá pozornost a předá informaci studentům efektivněji. Osobní kontakt je nepochybně důležitý, o potřebě seminářů a společných diskusí v menších studentských skupinách ani nemluvě. Samotnou diskusi o světlých zítřcích e-learningu, kdy lidé v teple svého domova hltají záznamy, přenechám ale někomu jinému a vrátím se zpět ke zmíněným projektům. Tím prvním je TED s podtitulem ,,Ideas Worth Spreading“, který na vícero platformách (internet – www.ted.com, aplikace pro mobilní platformy k nalezení v příslušných e-obchodech) prostředkuje stovky přednášek nejrůznějšího zaměření. Jedná se o konferenci, která se od roku 1984 zaměřuje na širokou sféru lidského poznání, inovace a technologie (TED je zkratkou pro Technology, Entertainment, Design). V rámci přednášek, které mají 18 a méně minut, musí inovátoři, vědci či nadšenci ze svých oborů vyložit své pojetí, přičemž kromě kategorií obsažených v názvu konference jsou to například přednášky z oblasti globálních otázek či byznysu, nicméně v duchu postmoderního pojetí vědy zde najdeme otázky dotýkající se v mnohém oblasti sociální teorie. Nutno zároveň dodat, že kvalita něktrých příspěvků může být značně kolísavá či – bez pejorativního nádechu řečeno – podivínská nebo povrchní. Nadšení však přispěvovatelům nechybí a protože otevřená společnost stoj zejména na sdílení myšlenek, je třeba věnovat TEDu bližší pohled v duchu optimistického ,,pro každého se něco najde“.

Aktualizováno: Ve čtvrtek 27. září na půdě areálu Univerzity Karlovy v Praze v Jinonicích proběhne česká konference v rámci TED. Více informací zde.

Druhým projektem je podaná ruka akademické sféry širokým masám z celého světa. Jelikož se perspektivou e-learningu nezabývám, jistě nyní opomíjím mnohé fungující koncepce  vždyť jen v českém prostředí mnohé univerzity nabízí nahrávky svých kurzů. Účelem této zprávy je však upozornit na zmíněnou Courseru, která na adrese www.coursera.org nabízí nahlédnout pod pokličku řady světově známých univerzit, kdy v jejich seznamu můžeme najít například stanfordskou univerzitu či princetonskou. Dohromady se jedná o 16 univerzit nabízejících 116 kurzů (jak technických, tak humanitních, sociálněvědných, přírodovědeckých…), do nichž se zájemci o vědění mohou zapsat. Kurzy mají zpravidla 6 až 10 týdnů a jejich součástí je sledování přednášek, vyplňování závěrečných on-line testů a odevzdávání písemných prací, tedy možnost kurz doopravdy absolvovat. Protože v pozadí projektu stojí nemalé investice a snaha o to systém pouze nedotovat a učinit ho životaschopným a výdělečným, lze v souvislosti s ním číst nadšená tvrzení o tom, že cílem je, aby nebyly vzdělávány tisíce, ale miliony lidí. Jaké jsou vedlejší efekty masového vysokoškolského vzdělávání na samotný systém vzdělávání je nicméně patrné a je o nich diskutováno nejen rakouským profesorem Liessmannem, ale i v rámci české vysokoškolské reformy, proto si neodpustím lehký skepticismus ohledně kvality vzdělávání ,,milionů po internetu“. Na druhé straně je třeba brát v potaz, že kurzy dodávají kvalitní vzdělávací instituce a zpřístupnění některých kurzů bez nároku na jakoukoliv certifikaci ,,nabytého“ vědění je pozitivním krokem, protože jak bylo řečeno k TEDu – myšlenky si zaslouží být šířeny, mohou mít inspirativní, motivační a rovněž demokratizační dopad na vrstvy lidí, pro něž je elitní vysokoškolské vzdělání nedosažitelnou metou. Jen se na to prosím nespoléhejme.

Jak uvádí český server Lupa.cz, podobný projekt není osamocen a například Harvard University, kalifornská Berkley a Massachusetts Institte of Technology od letošního podzimu spouští neziskový projekt edX dotovaný částkou 30 milionů dolarů. Podtitul zní ,,The Future of Online Education for Anyone, Anywhere,  Anytime“. O projektu platí totéž, co jsem zmínil v minulém odstavci. Snad jen na závěr dodám, že podobné počiny v dnešní online době přenosných počítačů, tabletů a chytrých telefonů budou růst a ve svém důsledku se stanou součástí globálního boje o to, kdo světu předloží vědění. V tomto informačním věku to lze chápat jako součást boje o kulturní hegemonii, protože otisk kultury je nutně přítomen i v technických oborech. Je třeba mít na paměti, že Spojené státy nedsáhly svého celosvětového vlivu jen díky technické vyspělosti – jejich vývozním artiklem byla zejména kultura. Na posledních dvou univerzitních vzdělávacích projektech je však pozoruhodné, že se nepouští ve větší míře do sociálních a politických otázek, ačkoliv takové kurzy vyžadují nejméně ,,rekvizit“. Možná by mohly narazit na nevoli v méně demokratických režimech, nesouhlas partnerských univerzit mimo západní svět, nicméně například sociologii můžete studovat od příštího roku ,,na Princetonu“. To už je však jen mojí spekulací, kterou buď potvrdí, nebo vyvrátí budoucí vývoj.

Zapíšete-li se do některého z kurzů, napište nám své zkušenosti a v každém případě nám v diskusi sdělte svůj názor na online vzdělávání.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor autor shho.

Komentář k práci médií a xenofobním stereotypům

V roce 1966 vyjádřil filozof a sociolog Theodor W. Adorno v eseji Výchova po Osvětimi své obavy z toho, že v poválečné Evropě „vyrůstají vrazi od psacího stolu.“ Znepokojivě eskalující mediální štvanice na Romy v kontextu s loňskými pokusy o pogromy na Šluknovsku a stále více se rojícími protiromskými demonstracemi dodávají více než padesát let starému výroku až hrozivě reálný nádech. Způsob, jakým česká média zasahují do křehkých vztahů mezi etniky žijícími na území České republiky nesporně přispívá k bujení silných xenofobních nálad, které mohou přes primitivní anticiganismus přerůstat až v čistý rasismus. Metaforicky řečeno, i molotov hozený partou neonacisty na dům rodiny Sivákových na sobě nese otisky tiskařské černi. 

Fantom romské kriminality

I bez důkladné analýzy se dá tvrdit, že takřka samostatným žánrem se na stránkách českých médií v posledním roce stávají články a zprávy o takzvané „romské kriminalitě.“ Česká média totiž s oblibou uvádějí, ba dokonce zdůrazňují domnělou etnicitu pachatele sebemenších kriminálních činů. Má to ale jeden háček – české etnikum není nikdy explicitně zmíněno. Vznikají tak pojmy jako „romská kriminalita,“ „vietnamská kriminalita,“ nebo „ukrajinská kriminalita,“ ale o „české kriminalitě se kupodivu nikde nedočteme, přestože je ze všech zmíněných zdaleka nejrozsáhlejší. Navíc, články popisující romskou (popřípadě i vietnamskou či ukrajinskou aj.) kriminalitu plní titulní stránky a figurují v hlavních přehledech zpráv. Přitom jde z naprosté většiny o zcela řadové přečiny, jakých se denně stane nespočet (hospodské rvačky, drobné krádeže) a po kterých, spáchá-li je osoba českého etnika, neštěkne ani onen příslovečný pes. Nastává tak bizarní situace, kdy v několika největších českých denících vyjdou články o dětské rvačce o míč, a to jen proto, že někdo údajně viděl, že v ní figurovaly i romské děti. Na téma mediálního obrazu vztahu mezi romským a českým etnikem již bylo napsáno několik článků, a tak snad není třeba ho na tomto místě znovu rot. Zmínit lze například třídílný text Františka Kostlána pro Deník Referendum (k přečtení na zde, zde a zde).

Na příčiny a důsledky takovéhoto vychýlení se dá nahlížet z několika úhlů. Zaprvé lze popsaný stav interpretovat jako výpověď o předsudcích v české společnosti odrážejících se i do textů profesionálních novinářek a novinářů. Česká většinová společnost, žurnalisty a žurnalistky nevyjímaje, si zkrátka všech jevů, které považuje za patologické, všímá více u menšin a ostatních etnik. Zamést před vlastním prahem však jaksi zapomíná. Jinou věcí je pak způsob novinářské práce spočívající často v přejímání zpráv z tiskových agentur, popřípadě ze sekundárních zdrojů. Kromě toho, že touto cestou dochází k reprodukci sdělení a hodnot obsažených v prvotním zdroji, má tato praxe další zajímavý aspekt. Zprávy je totiž možné psát z tepla kanceláře a událostech se zcela specifickou dynamikou může informovat člověk, který o ní neví zhola nic, což opět dává prostor pro bujení předsudků a stereotypů a jejich mediální reprodukci. Již klasickým případem je lživý článek Václava Prokůpka o ukradené pokladně neexistující romské strany, kterou vypustily Parlamentní listy, od nichž jí pak převzala některé další média (o kauze více zde nebo zde).

Zadruhé je nutno brát v úvahu, že naprostá většina nejvlivnějších českých médií pracuje na čistě ziskovém přístupu. To znamená, že primárním a zásadní faktorem ovlivňujících jejich směřování a to, jaké zprávy budou publikovat, je výdělečnost. Ta se přímo odvíjí od velikosti a struktury čtenářské skupiny, která určuje zájem různě bohatých inzerentů a tedy i finanční příjmy. Za stavu, kdy jsou vztahy mezi majoritní společenskou skupinou etnických Čechů a Romskou minoritou choulostivou záležitostí, jíž je společností věnována poměrně velká pozornost (a je vcelku jedno zda je to vinou předsudků, historických vztahů či aktuálních konfliktů iniciovaných jednou či druhou stranou), se právě ony stávají katalyzátorem čtenosti a tím pádem zvyšují přítok peněz do pokladen společností vlastnících média. To v důsledku znamená, že soukromá média dokonce mají zájem na tom, aby ve společnosti existovala určitá míra kontinuálního etnického napětí, která zaručuje dostatek prodejného materiálu. Samozřejmě nelze tvrdit, že toto je hlavním důvodem pro xenofobní mediální kampaň, nicméně je to faktor, který v žádném případě nelze opomíjet Systém externích redaktorů a redaktorek snažících se prodat svůj příspěvek navíc tento zájem přenáší i do řad jednotlivých autorů a autorek a vzniká tak bludný kruh upevňující rasistické předsudky ve společnosti.

Zatřetí se nelze vyhnout otázce, jaký vliv má etnicky zatížený způsob informování na společnost. Je zřejmé, že popsané vychýlení zvýznamňuje etnicitu ve vztahu k běžné kriminalitě a staví jí do pozice něčeho, co by mělo být bráno v potaz při posuzování jednotlivých běžných přečinů. Zároveň posiluje předsudky a xenofobní nálady vůči konkrétním etnickým skupinám, především k Romům. Problémem není v zásadě jen to, jak jsou jednotlivé zprávy napsány, ale i jejich frekvence a o kontexty, které obsahují. Když například v určitém časovém období vyjde poměrně velký počet reportáží, v nichž jsou kriminální činy dány do jakékoliv souvislosti s romským etnikem, vytváří to dojem napjaté společenské situace či jakéhosi dynamického rostoucího trendu „romské kriminality.“ Ačkoliv takováto konstrukce nemusí mít žádnou výpovědní hodnotu o skutečných společenských trendech (navíc je úplně jedno, jestli auto vykrade etnický Čech nebo Romka) a zvýšený počet článků zmiňujících kriminalitu a Romy či Romky je daný třeba okurkovou sezónou, do jisté míry se následně odráží v tom, jak na situaci nahlíží publikum mediálních sdělení a jak s ohledem na své porozumění situaci jedná. Je pochopitelné, že když člověk tři dny po sobě shlédne v televizi reportáž například o tom, že Romka vykradla auto, ale zároveň se k němu nedostane informace o tom, že Češi aut za to samé období vykradli dejme tomu 10 000, bude se spíše obávat parkovat auto v romském, než českém sousedství. Pokud budou média nadále s pompou publikovat zprávy i o těch nejbanálnějších kriminálních případech, u nichž je byť jen malé podezření, že by do nich mohly jakkoliv být zapleteny osoby z řad romského etnika, zatímco o české kriminalitě budeme slýchávat jen když kdesi v cizině zadrží nějakého tuneláře, existuje reálné nebezpečí další eskalace xenofobních nálad v české společnosti. To je samozřejmě živná půda pro populistické politické strany jako je DSSS (v tomto ohledu ale DSSS nelze démonizovat – nebezpečně populistický program zaměřený proti deprivilegovaným společenským skupinám měly a mají i některé parlamentní strany, či jejich lokální odnože), násilnické skupiny jako byli „vítkovští žháři,“ ale i pro bujení protiromských nepokojů v některých částech republiky.

Stát se médii

Z výše uvedeného vyplývá, že vychýlený způsob informování o kriminalitě v ČR přispívá ke stupňování xenofobních nálad ve společnosti a napomáhá ospravedlňování násilných či symbolických protiromských projevů. Otázkou je, co v této situaci dělat a jakým směrem v této věci vyvíjet aktivitu.

Existují v podstatě tři cesty. Je možné pracovat s jednotlivými žurnalisty a žurnalistkami a vyvíjet takové aktivity, aby si uvědomili, že jejich práce má reálné sociální důsledky. Bohužel, jak již bylo napsáno výše, i novináři a novinářky pracují uvnitř systému vyžadujícího skandály a takové zprávy, které ve společnosti padnou na úrodnou půdu. Že je tato půda rasistická, to jde ve světle nutnosti obstarat si prostředky potřebné pro život poněkud stranou, stejně jako žurnalistický etický kodex. Další možností je snažit se strategicky tlačit na samotná média, redakce, vlastníky a snažit se je přimět k zodpovědnosti. Realisticky v tomto případě nelze očekávat žádný velký úspěch, ale nepříliš staré historické případy ukazují, že i s mediálními větrnými mlýny se dá vcelku úspěšně bojovat. Třetí cesta je o něco schůdnější. Staré aktivistické heslo, jehož původ je připisován punkovému zpěvákovi Jello Biafrovi, praví: „Přestaňte nenávidět média. Staňte se médii.“ Podpora nezávislých „grassroots“ médií a vytváření nových se skutečně zdá být tím, do čeho stojí za to investovat energii.

Bohužel je zde nutné zmínit i to, že xenofobní agendu většiny českých médií umocňují i projevy známých osob veřejného života. Ty na sebe nabalují veřejný zájem a posilují nastolený anticiganistický trend. V poslední době svou xenofobií načichlou písničkou přilil trochu oleje do ohně i miláček českého publika Jarek Nohavica a to způsobem, který si nezadá s v tomto ohledu i snad až moc démonizovaným Danielem Landou. Velice aktuálním případem je pak šek darovaný Michalem Davidem chlapci, který si vymyslel napadení Romy a jehož smyšlený příběh odstartoval vlny protiromských demonstrací. Nabízí se otázka, kde jsou antirasistcké protipóly Davida, Nohavici nebo Landy? Nebo se antirasismus nenosí a osobnosti společenského života nechtějí riskovat zmenšení fanouškovské základny? Jistě, pro znalé je tu možná alternativní rapper Bonus, který se sice dostal po povědomí českého publika cenou Apollo, ale není to ve srovnání s hvězdami vyprodávajícími hokejové haly trochu málo?

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Pitirim Sorokin a krize našeho věku

Znát osudy autora literárního díla a dívat se na toto dílo skrze jeho životní zkušenost je v určité, teoretičtější sféře literární vědy chápáno jako historizující přežitek. Hledání odkazů na autorův život může být nesmírně zajímavá a inspirující detektivní práce, která nám nicméně obvykle nedovoluje vynášet soudy o literatuře, autorství a čtenářství obecně. Literární věda se tedy od studia životopisů odchyluje ke studiu narativních schémat, možností interpretace, rozumění, existenci díla v čase. Tento odklon je dán vědomím relativity pohledu na dějiny a není proto divu, že jedině dílo samé je vnímáno na ose minulost – přítomnost jako relativně stálé a vhodné pro zkoumání. V sociologii, která nutně začíná od zkoumání teorie, tedy toho, co přetrvá, může tento historizující přístup působit novátorsky. Je možné, že když se na slavné teorie podíváme pohledeme historika, pochopíme, proč autor nebyl schopen své myšlenky dovést k dokonalosti, kde a proč se zmýlil, kde byla jeho pozice ovlivněna dějinami a kde byly jeho myšlenky čisté, proměnlivým světem nedotčené a tedy vskutku geniální? Nejsem příliš zdatný historik a ještě ani sociolog, abych na tuto otázku dokázala odpovědět, ale myslím, že mohu ukázat, jak například zkušenost revoluce a vězení ovlivnila kulturní teorii Pitirima Sorokina.

Pokračovat ve čtení „Pitirim Sorokin a krize našeho věku“

Role jazyka v konstrukci genderových identit a symbolické násilí Pierra Bourdieu

Práce se zabývá rolí jazyka v konstrukci genderových identit a nerovností ve společnosti. Za základní východisko si bere sociálně konstruktivistickou teorii Petera L. Bergera a Thomase Luckmanna, na které se snaží ukázat, jaké základní výhody a nedostatky přenáší tento přístup na teorii genderových nerovností. Tuto problematiku hlouběji rozpracovává na pojmu symbolického násilí Pierra Bourdieu. Práce chce pomocí uvedených konstruktivistických teorií a za přispění symbolického interakcionismu zachytit, v čem spočívá hlavní problém vymezení úlohy jazyka v reprodukci nerovností a tedy i potíže se zavedením změn, které by mohly odhalený stav nerovnosti změnit.

Zdá se, že nerovnosti mezi pohlavími jsou obtížněji uchopitelné, než nerovnosti jiné, méně obvyklé a více viditelné, jako jsou nerovnosti rasové, náboženské a snad i ekonomické. Je s nimi totiž ta potíž, že se nám zdají odvěké a přirozené a zároveň jakákoli snaha o jejich zachycení vede k nutnému zkreslení. Společnost je přirozenně rozdělena na dvě poloviny podle pohlaví, protože to je přeci základ celého rozdělení společenských rolí. Vždyť toto rozdělení stojí za samotnou schopností společnosti, potažmo civilizace, se reprodukovat. I toto banální přesvědčení o uspořádání světa je (pouze?) společenský konstrukt, jev za kterým v jeho prvopočátku stojí člověk.

Pokud redukujeme nerovnost mezi muži a ženami na nespravedlivé oceňování práce, diskriminaci na pracovních pozicích či domácí násilí, ukazujeme jen několik špiček jednoho ledovce. Nejinak je tomu s problémy, kterými se zabývá genderová lingvistika. Při pročítání studií, které se zabývají genderovými aspekty jazyka, narazíme na nespočet článků, které se zabývají neadekvátním zachycením či nezachycením rodové reality v jazyce. V českém jazyce jde zejména o problém generického maskulina, přechylování a shody podmětu s přísudkem, pragmatika a stylistika k tomu ještě přidávájí, jak se mluví o ženách (zdrobněliny, familiérnost) či se ženami (analýzy ženských časopisů). Z laického pohledu jde o žabomyší válku, protože v článcích mnohdy chybí zdůvodnění toho, proč  je vůbec důležité, abychom mluvili o lékařkách či prezidentkách. Problém generického maskulina je však pouze vnějším příznakem hlubšího, obtížněji uchopitelného fenoménu, který Pierre Bourdieu nazval symobolickým násilím.

Ve své práci chci poukázat na hlubší problém smyslu boje za rodovou rovnoprávnost v jazyce, který mě během pročítání genderově  lingvistických článků zarazil. Je mi jasné, že v žádném případě nemohu vyřešit otázku, zda je pro ženy nevýhodnější, když jsou v textu zahrnovány mezi muže používáním generického maskulina (a jsou tedy neviditené), nebo zda je více ponižuje, když povolání s ženskou koncovkou ztrácí společenskou prestiž (kuchařka, učitelka). Zda je, jak tvrdí Pavel Eisner, čeština k ženám přívětivý jazyk, protože disponuje celou sadou koncovek určených jen pro ně, nebo naopak právě tato jeho vlastnost dovoluje udržovat ženy v podřízeném postavení vůči mužům. Ve své práci vycházím od samotného pojmu gender, který je pro mě fenoménem zajména jazykovým a  chci se zaobírat komplikacemi, které z toho plynou.

 Gender jako sociální konstrukt

Pojem gender je ze své podstaty pojmem sociálně konstruktivistickým. Gender označuje sociálně konstruovanou rodovou skutečnost, tedy kulturně a společensky dané rozdíly mezi muži a ženami.  Tato vlastnost je pro pochopení problému spojených s jazykem esenciální. Abych tuto skutečnost dokázala musím hlouběji vysvětlit princip toho, co to znamená sociální konstrukt a jakou roli v něm jazyk hraje. Díky tomu budu moci tvrdit, že problém genderové nerovnosti je ve své podstatě problémem jazyka (což ovšem jeho váhu nasnižuje).

Sociální konstruktivismus je sociologická teorie vědění, kterou v 60. letech představili Peter L. Berger a Thomas Luckmann, přičemž předmětem jejich zájmu je vše, co lze ve společnosti za vědění považovat. Nezajímá je tedy podstata reality jako takové, ale to, co člověk za realitu považuje, co člověk o realitě ví. To, co tito autoři považují za základ, je naše vědění o každodenním životě. Chápání této reality je pro nás přirozené a samozřejmé, je základem přirozeného vnímání světa. Každodenní realita se nám jeví jako uspořádaná a objektivní, resp. předem objektivizovaná, je to realita, kterou sdílíme s ostatními. Kromě této reality vymezují autoři ještě množství dalších realit či světů, ve kterých se naše vědomí pohybuje, jako je například náboženství, realita každodenního života je však pro nás nejdůležitější a svým způsobem nejreálnější, nejméně zpochybnitelná. Právě interakce s ostatními, komunikace tváří v tvář, způsobuje, že vnímáme realitu objektivizovaně a ne jako množství čistě subjektivních vesmírů. Sociální konstruktivismus tedy přichází s objevem, že lidé svou činností vytvářejí svět, který je obklopuje (externalizace)a díky jazyku jej vnímají jako objektivní. Tento fakt stručně shrnuje i slavný Thomasův teorém, že pokud pokládáme situaci za reálnou, je reálná i ve svých důsledcích.

Právě zde se poprvé dostává ke slovu jazyk, protože právě on umožňuje intersubjektivitu. Jazyk objektivně odkazuje na subjektivní významy, jazyk je tím, co propojuje naše subjektivní vesmíry. Ve světě sociálního konstruktivismu je jazyk tím, co objektivní realitu vytváří. Objektivizovaný svět vnímáme jako oddělený od našeho vědomí, který se ale do našeho vědomí promítá. Zároveň, vzhledem k tomu, že tento svět sdílíme s ostatními lidmi,  chápeme tuto realitu jako našemu vedomí nadřazenou.

Z pohledu sociálního konstruktivismu by se dalo říci, že  jazyk je institucí. Je něčím, co bylo vytvořeno lidmi, ale zároveň je vnímán jako fenomén nadaný vlastní realitou oddělenou od jedince. Je ovšem institucí specifickou, protože sám stojí za reprodukcí a legitimizací všech ostatních institucí společenství. Vzhledem k tomu, že principem instituce je udržovat ve společnosti řád a uchovávat zkušenosti předchozích generací (tradice), je velmi obtížné (nicméně ne nemožné) je změnit. O jazyku, který je jakousi metainstitucí, to platí dvojnásob. Chápeme-li jako instituci i rozdělení mužských a ženských rolí ve společnosti, je jazyk tím, co tuto distribuci reprodukuje a znovuoživuje v komunikaci. Jazyk je arbitrární systém, ale díky objektivizačnímu a historickému procesu nezrušitelný – jazyk může zmizet, pokud zmizí jeho mluvčí, nemůžeme se však postavit mimo něj a prostě ho zrušit zvenku, obzvlášť když sami tento jazyk a kategorie v něm obsažené, používáme.

V tomto pohledu ztrácí na vážnosti laické námitky ohledně bezvýznamnosti genderově lingvistických témat. Pokud tím, jak realitu nazýváme, realitu tvoříme, zdá se, že s její proměnou musíme začít proměnou jazyka.

Symbolické násilí Pierra Bourdieu

Pierre Bourdieu studoval rozdílné postavení mužů a žen ve společnosti na kmeni Kabylských Berberů, kde podle něj bylo androcentrické myšlení zachováno ve své paradigmatické formě. Bourdieu je přesvědčen, že androcentrické myšlení je vlastní i naší společnosti, přestože v moderní době ve značně zředěné formě. Samozřejmě uznává, že muži a ženy mají biologicky dané různé dispozice, které ovlivňují i jejich sociální život (muži nemohou rodit děti i kdyby se rozkrájeli), nicméně ukazuje, že většina schopností, které chápeme jako biologicky dané (péči o děti, starost o domácnost, lov, obchod…) je nejen sociálním konstruktem, ale zároveň i nerovně oceňována. Tyto nerovnosti ovšem nezkoumá na poli ekonomickém (nerovný přístup na pracovní trh, nerovný přístup ke zdrojům…), ale na poli symbolických směn. Nerovnosti v ekonomické oblasti chápe až jako důsledek nerovností symbolických (ostatně symbolický kapitál má moc posilovat účinnost ostatních kapitálů a svým způsobem – ve formě vážnosti, moci a uznání – je legitimizovanou formou všech  ostatních druhů kapitálů).

Právě spojováním ženství či mužství se specifickým okruhem zájmů, vlastností a schopností, se děje na poli symbolickém, v myšlení, v morálním hodnocení, v jazyce. Ačkoli symbolické je ze své povahy arbitrární – vlastnosti jako empatie, cudnost či lstivost nejsou dané biologickým pohlavím, ale připsané společností – působí na nás jako věčné, protože je v jazyce, myšlení a morálce neustále udržované (a to jak v případě plnění očekávání – pečující matka – tak v jejich popírání, právě proto, že případ nepečující matky chápeme jako popření přirozenosti). Hlavní síla symbolického řádu spočívá v tom, že jej není potřeba legitimizovat, neboť jej nikdo nezpochybňuje (a i v případě, že je tento řád zpochybňován, je ve svém popírání znovuustavován, jak se k tomu dostanu dále). Tento řád souhlasí se zkušeností, kterou máme se světem – je potvrzení našeho vědění o každodenním životě. Pokud tedy tento řád zahrnuje rozdíly nadané různým symbolickým kapitálem, jsou i tyto symobolické nerovnosti vnímané jako přirozené.

V době, kdy ženy, ale i muži, neměli jinou možnost, než plnit své společensky dané role, nebyl problém nerovností tolik vidět. Ve chvíli, kdy ženy unikly ze sféry soukromé do sféry veřejné (a muži v důsledku nárůstu rozvodovosti naopak objevili sféru soukromou) a rozdíl v jejich symbolickém kapitálu se projevil v oceňování jejich práce, došlo i k odhalení nerovností symbolických, a tedy i k jejich objevení v jazyce. Termín symbolický zde nesmí být chápán v opozici k reálnému či účinému. Jak jsem se snažila ukázat v předchozí kapitole, symbolická sféra je ta, která bezprostředně ovlivňuje naše vědění o kažodennosti, tedy naše chápání reality.

Problémem, kterým se Bourdieu zabývá, je nemožnost odmítnutí či vzepření se androcentrickým strukturám, protože naše myšlení je těmito strukturami formováno. Tento fakt nazývá symbolickým násilím a spočívá v tom, že „vztahy nadvlády se zdají jakoby přirozené, protože ovládaní na ně aplikují kategorie konstruované z hlediska vládnoucích“ [Bourdieu, 34]. Kouzlo symbolické nadvlády spočívá v ochotě ovládaných podílet se na jejím spoluvytváření. Protože je přirozená, je její spoluvytváření vnímáno ovládanými jako nutnost. Její následná moc je o to lépe přijímána, o co více se na jejím vytváření ovládaní podíleli. Symbolické násilí spočívá v tom, že ovládaný nemůže jinak, než vládnoucího uznávat, protože pro reflexi vzájemného vládnoucího vztahu může použít pouze nástroje, ve kterých je tento vztah obsažen. Takové vědomí nelze brát jako zaslepené, nelze je osvítit. Jediná možnost jak je zrušit je zrušit podmínky, které ho vytvořily.

Český jazyk je v tomto ohledu obzvláště androcentrický, ať už z hlediska syntaktického (shoda podmětu s přísudkem) nebo sémantického (přechylování ve formě posesivního adjektiva). Jazyk, jehož smyslem je mimojiné uchovávat myšlenky napříč časem a prostorem, uchoval androcentrické vidění světa ve kterém byl vytvořen až do doby, kdy je takové vidění světa nepřijatelné. Pokud uznáme předpoklad Pierra Bourdieu, že jazyk je strukturou  napomáhající udržet ve společnosti stávající řád, strukturou formující myšlení tak, aby stávající, androcentrický řád přijímalo jako přirozenost, pak bojem proti systému genderových nerovností v rámci jazyka, který tyto nerovnosti reprodukuje, tyto nerovnosti pouze upevňujeme.

 Dvojí prokletí feminismu

Jak pojetí Bergera s Luckmannem, tak pojetí Pierra Bourdieu se točí v kruhu. Vychází z předpokladu, že realita jak ji vnímáme sice není jednou provždy daná, ale její charakter je závislý na přijímání objektivizovaného (či naturalizovaného) společenského řádu, což funguje pouze pokud je jako přirozený, nikoli arbitrární, vnímán. V obou pojetích hraje velkou roli jazyk, protože je tím, co formuje naše myšlení a tím i vědění o každodenním životě. Je-li tato skutečnost vnímána jako nespravedlivá a nerovná (a zároveň je-li nerovnost vnímána jako něco negativního, což také nemusí být samozřejmé), je třeba ji změnit. Jenže v obou případech se dostáváme do bludného kruhu: abychom změnili každodenní realitu, musíme změnit myšlení, tedy jazyk (Berger a Luckmann), ale abychom změnili jazyk, musíme nejdříve změnit tuto realitu (Bourdieu). Genderová lingvistika je tímto paradoxem fascinována a  její zásadní vnitřní spor pramení právě z potřeby ujasnit si, zda nejdříve budeme mluvit a psát genderově korektně (Valdrová), nebo počkáme, až se jazyk sám přizpůsobí změněné realitě (Čmejrková, Daneš). Otázkou, co to vlastně znamená rovné postavení rodů v jazyce, jestli je takové postavení vůbec možné, se nezabývá. Když ovšem připustíme, že gender je sociální konstrukt, pak i spravedlnost či rovnost jsou taktéž sociální konstrukty, které možná nemají oporu v biologické či fyzikální skutečnosti. Genderové lingvistice, potažmo celému feminismu, tak chybí pevný opěrný bod mimo svět sociálních a kulturních konstruktů, ke kterému by se mohl vztáhnout. [1] Problém sociálního konstruktivismu a všech pojmů, které z něj vycházejí, je v jeho uzavřenosti v sobě samém.

Jakoby to samo o sobě nestačilo, je feministické hnutí prokleté ještě jednou, a to tím, že jde o hnutí zdola. Jde primárně o boj žen, tedy ovládaných, proti vládnoucímu systému, který je utlačuje. Feminismus bojuje z principu na nepřátelském poli nepřátelskými zbraněmi. Bojuje proti strukturám, ve kterých sám vyrostl a které musí používat. Jakékoli prolomení nepřátelských linií lze chápat jako ústupek slabšímu, feminismus jej tedy nemůže považovat za vítězství, ale za laskavost, a je jasné, že laskavost neprokazuje slabší silnějšímu, ovládaný ovládajícímu, nýbrž naopak. Taková vítězství, jakým by bylo například uzákonění kvót na zastoupení žen v parlamentu, by paradoxně mohlo vést k oslabení feministické pozice, protože by ženy postavilo do role chráněných slabších, které si své místo ve vládě nezasloužily tím, že by porazily muže v boji o voliče, ale protože jim to muži dovolili. Na druhou stranu, v androcentrickém světě, který oceňuje vlastnosti připisované mužům a tytéž vlastnosti u žen chápe negativně, se žena nemůže k moci dostat jednoduše.

S tím souvisí i fenomén sebenaplňující ho se proroctví, což je pojem, který do sociologie uvedl Robert K. Merton a který je, stejně jako předchozí teorie, rozvitím Thomasova teorému. Sebenaplňující se proroctví nám říká, že každá veřejná definice situace se stává integrální součástí této situace, čímž ovšem ovlivní její další vývoj [Merton, 198]. V základu typického proroctví tohoto typu je mylná definice situace, která se zveřejněním stane ve svých důsledcích definicí pravdivou. Merton uvádí příklad, ve kterém dva národy žijí v přesvědčení, že válka je nevyhnutelná. „Představitelé těchto dvou národů, poháněni tímto přesvědčením, se navzájem stále více odcizují a pohotově odpovídají na každý ‚útočný‘ krok z druhé strany ‚obranným‘ opatřením na straně vlastní. Rozšiřuje se zbrojní potenciál, zvětšují se zásoby surovin a narůstá počet mužů  ve zbrani, až nakonec očekávání války pomůže vytvořit skutečnost“ [Merton, 199]. Je situace ženy, která přijme přesvědčení, že její pozice ve společnosti je nerovná a zacházení s ní nespravedlivé, o tolik jiná?

Výzkumy sociálních nerovností, které svou teoretickou oporu našly v symbolickém interakcionismu ukazují, že v běžném životě člověk své objektivně nerovné postavení nevnímá, pokud se nedostane do nerovné situace bezprostředně nedostane. Výzkum pracujících rodičů (v praxi spíše pracujících matek) Ivana Vodochodského ukazuje, jak se respondenti snaží zpochybnit postavení, které je pro ně nevýhodné, nicméně všemi strategiemi, kterými se snaží toto rozdělení pozic zvrátit (jako je vděčnost, utajování, snaha vyrovnat se normě bezdětného zaměstnance…)je ještě více upevňují. Genderově lingvistické texty jsou psány primárně z pozice znevýhodněných, protože ukazují, jak rozdělení rolí v jazyce nerovnost způsobuje a předkládají příklady, jak by se různé informace daly předložit vhodněji, genderově korektněji, lépe. Všechny, včetně těch nejradikálnějších připouštějí, že jazyk nejde změnit najednou a že mnohé změny vyžadují minimálně přemýšlení při volbě výrazů, ty radikálnější uvažují i o přemýšlení při recepci běžného textu (splitting či uvádění podstatných jmen v obou rodech, což nesmírně zatěžuje text, který podle základních pravidel pragmatiky, má být co nejstručnější a nejvýstižnější). I ty neradikálnější texty tak působí obranně, požadují ústupky po silnější majoritě a tím, že o nerovnostech v jazyce tímto jazykem mluví (i když způsobem víceméně korektním), v nerovnosti se tím více utvrzují.

 Závěrem

V předchozích kapitolách jsem se snažila ukázat, že gender jakožto sociálně konstruktivistický pojem skrývá hlavní nebezpečí sám v sobě. Odmítáním spojení s biologickými dispozicemi mužů a žen, které stály za jeho vznikem, ale odkazováním se pouze na role v sociálním světě, opouští pevnou půdu fyzikálních zákonů a tím přichází i o referenční bod, který by stál vně jeho samého, vně světa sociálních konstrukcí. Když mluvil o původu nerovností Rousseau [2], neměl sice na mysli přímo nerovnosti mezi muži a ženami, ale ve svém pojmu rovnosti vycházel z objektivní, i když nikým nepoznané, přirozennosti, která je odvěkká a každému přirozeně dána. Hovořil o společenské smlouvě, která nespravedlivě připisuje moc na základě ekonomického kapitálu a o nutnosti vytvoření nové smlouvy, která by toto uspořádání změnila. Pojem gender z principu sebe samého nemůže odkázat k ničemu, co by stálo vně společenského řádu, který je s jeho pomocí kritizován, protože svou povahou neexistuje mimo společensky konstruovaný svět. A protože takový svět se uzavírá sám v sobě bez možnosti nahlédnutí zvenku, i pojem gender a genderová lingvistika se v řešení problémů s nimi spjatých točí v kruzích. Ve světě symbolů by si rody měly být rovny, těžko si lze ale tento stav představit, když jediný možný vnější referenční bod, kterým je biologická skutečnost pohlaví, je na první pohled, natož na první pohled zatížený společenským konstruktem, rozdílná. Sociální konstrukt rovnosti je pak stejně zpochybnitelný jako gender sám.

Pierre Bourdieu mluví o nemožnosti teoreticky zkoumat symbolický svět, v jehož kategoriích myslíme a mluvíme. Zkoumat a měnit jazyk je o to těžší, že je nástrojem reprodukce symbolického světa. Z tohoto pohledu je závěr této práce poměrně deprimující. Lidé nepřijmou změny v jazyce, dokud se nezmění každodenní realita ve které žijí, dokud budou pracující ženy znevýhodňovány kvůli svému faktickému, ale třeba i jen potenciálnímu mateřství, nebudou obsazovat vedoucí pozice kvůli emocionalitě, empatii, nerozhodnosti a dalším společensky připsaným charakteristikám a dokud ze stejného důvodu připisování opačných charaterových vlastností a schopností nebudou děti svěřovány do péče otců. Ale každodenní realita se bude jen obtížně měnit pokud nezměníme struktury, kterými ji uchopujeme.

Zbývá se tedy zamyslet, kde se vůbec vzala idea ženské nezávislosti, volebního práva, spravedlivého ocenění práce, když z pohledu, který jazykový rozpor nabízí, by taková myšlenka v rámci androcentrických struktur neměla vzniknout. Nicméně vznikla a během 20. století nabyla značné vážnosti, domnívám se tedy, že nejprve se nenápadně začnou proměňovat významy ukotvené v strukturách a pak i význam, který srukturám přikládáme – v případě jazyka nejprve sémantická a teprve potom syntaktická stránka textu. Jazyk má tendenci vždy směřovat ke zjednodušení, takže uvádění obou forem substantiv, ale ani užívání deverbativních adjektiv, se mi nezdá jako příliš trvalá změna. Pravděpodobnější, tedy pokud se nějak výrazně nezmění uspořádání světa, je sblížení češtiny s germánskými jazyky, konkrétně angličtinou, která se jeví jako nejjednodušší nástroj komunikace a v genderovém ohledu korektnější. Možná právě to, že vnímáme české generické maskulinum jako příznak nerovností je symptom toho, že nerovnost mužů a žen máme stále ještě příliš silně zakódovanou v sobě (v našich tělech, jak by řekl Bourieu). Možná budeme jednou používat jen jeden tvar, ale budeme ho vnímat jako skutečně univerzální. Jestliže se stále ještě nabízí námitka, že bez změny struktur se nové významy nemohou objevit, pak doufám, že jsou zde hlubší struktury, které ovlivňjí lidské myšlení a tím i historický vývoj, a že jsou založené spíše na významu, než na pouhých syntaktických vztazích.

Poznámky

[1] Tím samozřejmě nechci říct, že celé toto snažení je špatné nebo marné. Tento nedostatek se spíše projevuje v absenci pozitivní představy jiného, než androcentrického řádu. Přidáme-li k tomu myšlení v dichotomických kategoriích, které je podle Pierra Bourdieu, ale i mnohých lingvistů, západnímu člověku vlastní a budování identity pomocí vymezování se vůči jiné skupině, které odhalily interakcionistické výzkumy nerovností, pak je představa rovné společnosti ještě mnohem obtížnější.

[2] J. J. Rousseau: O původu nerovností mezi lidmi. Praha: Svoboda, 1949.

Literatura

Berger, P. L.; Luckmann, T.: Sociální konstrukce reality. Brno: CDK, 1999.

Bourdieu, P.: Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000.

Čmejrková, S.: „Jazyk pro druhé pohlaví“. in Daneš, F. a kol.:  český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia 1997.

Daneš, F.: „Ještě jenou ‚feministická lingvistika'“. Naše řeč, No. 5, Vol. 80, 1997.

Merton, R. K.: Studie ze sociologické teorie. Praha: SLON, 2000.

Harris, S.: „The Social construction od Equality in Everyday Life“. in Human studies, Vol. 23, 2000.

Valdrová, J.: „K české genderové lingvistice“. Naše řeč, No. 2, Vol. 80, 1997.

Valdrová, J.: „Stereotypy a klišé  v mediální projekci genderu“. Sociologický časopis, No. 2, 2001.

Vodochodský, I.: „‚Život na hraně‘: Slaďování a oddělování profesního života pracovníků rodičů malých dětí“. in Šanderová, J. (ed): Sociální nerovnosti v kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK, 2007.

Webové zdroje:

<http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=1901407>

<http://www.translide.cz/sexismus-jazyk?=srch>

<http://spidlova.blog.idnes.cz/c/118773/Genderova-lingvistika.html>

<http://www.valdrova.cz/genderova-lingvistika>

<http://zpravy.idnes.cz/v-cestine-byvaji-zeny-casto-neviditelne-lituje-lingvistka-pa3-/studium.aspx?c=A081222_145352_studium_bar>

Rozkvět -ismů a -istů jako hůl na psa

Co svět světem stojí, jeho součástí je vnitřní konflikt, střet moci a názorů. Do snahy o udržení převahy či reálné nadvlády jedněch nad druhými patří i obchodování se strachem, s nímž souvisí i „naše“ sociologické termíny jako teorie labelingu, morální panika nebo folk devils. Svým způsobem jde o základní stavební kámen a metodu politického boje – rámování situace, tvorbu návrhů řešení, získávání přívrženců atp. Očerňování politických nepřátel a pomluvy jsou pradávné techniky objevující se v historii lidstva v nejrůznějších podobách – dobré přiblížení problematiky může nabídnout třeba Nerudova povídka Přivedla žebráka na mizinu. Lze tedy mluvit o určitém povahovém rysu člověka jako společenského tvora a pokud bychom chtěli stanovit pracovní hypotézu, mohla by znít takto: Každá doba má své mechanismy očerňování jedné skupiny druhou. Souvisí s podobou aktuálního slovníku, skutečnými či domnělými problémy, velmi často se pak projevuje v podobě jednoho z logických klamů a sice falešného dilema, kdy se jedna strana sporu snaží vyvolat dojem, že existují pouze dvě názorové pozice, jednoduše řečeno: „Buď jsi s námi, nebo proti nám.“

Tyto argumentační berličky používají představitelé dnešní vládní koalice, stejně však jako jejich přímí odpůrci. Pro vládu existuje pouze možnost dokončit reformy, jejichž nutnost nebývá často ničím dalším podpořena, resp. upozaďuje námitky, že existují závažnější problémy ve fungování státu, například v oblasti korupce a (ne)funkčnosti právního systému. Na druhé straně např. odbory mohou tvrdit, že kdo se neúčastní vládních demonstrací, souhlasí bezvýhradně s vládou (buď všechno, nebo nic!). Důsledek dlouhodobého zastávání pozic vybudovaných na takových argumentech má však za následek znemožnění seriózní komunikace a existenci otevřené diskuze, vede se zákopová válka. V současné době se potom ve výrocích politiků, stejně jako ve výrocích diskutérů na internetových fórech a pod články nejrůznějšího charakteru, navíc objevuje pozoruhodný nástroj, jemuž je věnován tento článek především – nástroj mající podobu ve hře s nejrůznějšími -ismy a -isty.

Mým cílem není poukazovat na konkrétní jména či názorové skupiny, pokusím se tak následující odstavce věnovat -ismům a -istům jako proměnným, které mohou nabývat nečetně podob v závislosti na řečníkovi a jeho intencích. Ten zpravidla definuje opoziční skupiny – my a oni, jejichž rozdílnost je nepřekonatelnou bariérou zamlžovanou výroky o -istech a -ismech, kteří se prý šíří společností a získávají podporu, čemuž je samozřejmě nutné zabránit. Důležitým rysem -ismů a -istů je zobecňování a mlhavé definice toho, co vlastně znamenají, podstatný je jen jejich efekt a spojení s různými pocity, které vyvolávají. Problém tedy není ani tak v nějakém jednání, ale v samotném -ismu, který toto vyvolání vyvolává a funguje na podobném principu jako nakažlivá nemoc. Řečníci také někdy vytváří zcela nové -ismy, aby definovali určitý druh jednání nebo příklonu k nějakému názoru, jenž se mu zdá příliš rozšířený a z nějakého důvodu nevyhovující jeho vlastním idejím. Polarizace problému na skupiny my a oni (dobro a zlo) však způsobuje v tomto textu již zmíněnou potíž – eliminuje celou škálu názorů, zamlčuje kontext a přistupuje ke světu příliš zjednodušujícím způsobem. Jedná se přitom o dlouhodobější proces intolerance šířící se českou společností.

Tato intolerance často pramení z nedostatku respektu k jinému. Jak je známo, česká společnost je velmi rovnostářská, ne však ve smyslu rovnosti, volnosti a bratrství. Tak se stává, že je značnou částí společnosti respektována pouze svoboda od, nikoliv svoboda k. Nebudu se nyní pouštět do analýzy složení nejen protivládních demonstrací, nicméně obecně lze tvrdit, že demonstrace jsou mnohými chápány jako nátlakové a nedemokratické akty (různé dopravní blokády sem nepočítejme). Mezi nejčastější poznámky, které se objevují na diskusích i v nejrůznějších příspěvcích, patří lakonické ,,ať jdou radši pracovat“ nebo ,,to se asi mají dobře, když mají čas protestovat“. Jenže v demokratické společnosti do toho zaprvé nikomu nic není, jak kdo nakládá se svým časem, zadruhé se jedná o občanský akt. Ať už budeme chápat občanskou společnost jako arénu konfliktů, nebo jako snahu o dosažení konsensu, mně jako občanovi přísluší hodnotit pouze nebezpečnost důsledků různých společenských akcí, aniž bych přitom vytvářel nesmyslné konspirační konstrukty a spojnice jako vyšinutý norský psychopat. Na tomto místě však vzniká ten nejzásadnější problém, a sice že někteří nedovedou rozlišit dobro, resp. nezlo od zla, resp. nesouhlasí s určitou podobou společnosti a nutně se tak musí objevit konflikt. Stejně jako jsou lidé, kteří by raději pokračování kolonialismu nezápadních zemí, protože ne-rasistická společnost prý plodí problémy, jsou i lidé, pro které je trnem v oku cokoliv, co by třeba zprostředkovaně zpochybňovalo např. tradiční postavení ženy-pečovatelky, jelikož ženy zaměřené na kariéru a ,,alternativní“ formy soužití přeci způsobují rozpad tradiční rodiny. Nevidí však vícerozměrnost těchto problematik – opomíjejí dopady sociální politiky států, sociální exkluzi, nálepkování, nezamýšlené důsledky represivních řešení, paternalismu ad.

V tomto momentě nastupují -ismy a -isté. Dosluhujícímu prezidentovi například nevadí homosexuálové, homosexualita, ale blíže nedefinovaný homosexualismus (jehož strůjci jsou tedy patrně jacísi homosexualisté). V tomto případě se jedná o myšlenkový konstrukt, s nímž souzní podstatná část společnosti, a sice že homosexualita je jakási tolerovaná nemoc, běda však těm, kteří ji buď veřejně chtějí projevovat, nebo nevidět v jejím šíření nebezpečí pro tradiční (z konzervativního hlediska tedy dobré) uspořádání. Není však onen tajemný homosexualismus zaměňován za důsledky rozbití tradičního pojetí muže-živitele, ženy-pečovatelky, tedy soumraku machistické společnosti, s nímž nemá sexuální orientace mizivého procenta lidí nic společného? Další oblíbenou kategorií je pseudohumanismus a jeho strůjci, označovaní neméně groteskním názvem pseudohumanisté. Sem lze – ačkoliv je velice těžké rozeznat, co zrovna má nálepkující namysli, protože těžko soudit, co ono pseudo vlastně znamená – zařadit každého, kdo není paušálním nepřítelem regulací, ochrany přírody a nemyslí si, že menšiny si za své postavení mohou výlučně samy, jinými slovy ty, kteří věří, že sociální pohyb a vztahy mezi sociálními subjekty jsou vždy reciproční. Vcelku to vše lze však z pozice sociologa chápat: česká společnost procházela v posledních padesáti letech alternativním vývojem a na rozdíl od západních demokracií má stále v otázkách tolerance odlišných názorů deficit. Hnutí šedesátých let, která na západě přispěla k dnešnímu nazírání světa a vytvořila určité předpoklady myšlení pro další generace, východní blok v takové míře nezasáhla a dvacet let, kdy je třeba svobodu chápat v celé její úplnosti – jak bylo zmíněno, jako svobodu od a svobodu k -, je příliš krátká doba. Zvláště v dobách krize, ať už je skutečná či jen záležitostí nezodpovědnosti nenažraných a nikým nevolených ,,trhů“, se lidé cítí ohroženi a měnícímu se světu v úplnosti nerozumí a postrádají v něm jistotu, jinakost je vnímána jako nebezpečí a ohrožení, přestože nikdo zpravidla není schopen definovat, čím konkrétně pseudohumanisté a homosexualisté kohokoliv omezují. Přitom je to zpravidla právě naopak – pod vlajkou ,,politické nekorektnosti“, nejprázdnější floskule dneška, je zasahováno do samotných základních lidských práv, je zpochybňována podstata občanství jako proaktivní společenské činnosti, lidé jsou cejchováni jako aktivisté.

Mnoho zajímavých poznatků by poskytl výzkum, který by rozkryl, co čeští občané považují za příčiny vyspělosti a blahobytu západního světa, tedy jaké ,,vynálezy“ v oblasti sociálního uspořádání a politiky považují za stavební kameny dnešní Evropy. Raymond Williams, přední osobnost britských kulturálních studií, pracuje s jedním ze svých stěžejních konceptů nazvaným ,,structure of feeling“ (struktura pocitů). Tyto struktury pocitů jsou produkovány každou generací a pokud jsou některé skupiny silnější, jsou tyto ,,pocity“ rozšířeny na celou kulturu. Jde o určitou inkorporaci probíhající sociální zkušenosti, která ještě nemůže být chápána jako sociální a jako taková být institucionalizována. Sem může patřit pocit, že všechny -ismy a -isté znamenají nebezpečí, a společenská nálada, která považuje vývoj posledních desetiletí za scestný a která se projevuje odporem k výsostně postmoderním výdobytkům – starosti o životní prostředí, soužití kultur a názorů, nedůvěře k moderní racionalitě a pokroku a europocentrismu -, protože ty přeci vedou k neudržitelnému stavu, s nímž se Evropa nyní potýká. Jsou přitom ale zamlčeny další souvislosti – stárnoucí, vymírající Evropa, která svoji výrobu přesunula na východ, outsourcing práce, blahobyt, zbožnění konzumního způsobu života, globální kapitalismus, kterému na lokálních problémech nezáleží, systém, jehož podstatou jsou rostoucí čísla, nikoliv člověk. Uspořádat však rasový pochod nebo brojit prosti -ismům a -istům je jednodušší, protože se dá řešit nenáročnou politikou výkřiků a vyvolávání nenávisti, v důsledku pak represivně, třebaže středověkými nástroji. Možnost jakékoliv diskuse je tím zároveň zmařena, existuje jen my a oni, buď a nebo. ,,Ctihodní“ občané berou do ruky pomyslnou hůl, psa však davu předhazuje ten, kdo má zrovna moc a motiv. Tím motivem může být třeba snaha zastínit, že neví, jak ven z opravdových problémů naší společnosti.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu, autor roijaune.