Ryba smrdí od hlavy. Mrtvou rybu ale těžko vzbudit

Další z řady Sociologických večerů tentokrát nabídl nový dokumentární snímek I Am Fishead / Ryba smrdí od hlavy, aby ho podrobil kritické diskusi, jak je na tomto typu setkání běžné. Jelikož bude tento snímek patrně volně ke zhlédnutí, podrobím ho na tomto místě vlastní kritice formou série postřehů. Zjednodušeně řečeno se jedná o dokument, který má aktivovat – či aktivizovat – masu. Činí to originální cestou, ta však není bezrozporná a celkové vyznění snímku tak za absence kritičnosti vyznívá do prázdna.

Pokračovat ve čtení „Ryba smrdí od hlavy. Mrtvou rybu ale těžko vzbudit“

Genderové nerovnosti na trhu práce a mýtus o pádu mužů

Před nedlouhou dobou Evropská komise navrhla čtyřicetiprocentní kvóty pro zastoupení žen ve vedení velkých firem, což v naší zemi vyvolalo vlnu rozhořčení. Nebudu s touto (zatím) neprostupnou hradbou názorů na tomto místě polemizovat, chci jen uvést některá fakta a zpřístupnit našim čtenářům zajímavý článek nazvaný The Myth of Male Decline (Mýtus mužského úpadku). Pomůže nám získat lepší vhled do problematiky genderové nerovnosti, o které někteří dokonce tvrdí, že neexistuje, a tím přispět do diskuse nad tímto tématem.

Mýtus o nadvládě žen (data z USA)

Článek Stephanie Coontz z americké Evergreen State College se věnuje údajnému úpadku mužské dominance, o níž mluví autoři nejrůznějších publikací posledních let – jistě jste se i vy někdy setkali s tvrzením, že muži dnes již nejsou vlastně muži, ale spíše kluky. Coontz podotýká, že podle těchto autorů vzniká ,,,nová většina ženských živitelek‘, kdy středostavovské manželky panují svým manželům, zatímco demoralizovaní svobodní muži hledají útočiště v trvalé adolescenci.“ (Coontz 2012: 1). Příčinu těchto dozajista neojedinělých jevů musíme hledat v řadě společenských procesů, které jsou sociology často popisovány, jejich důsledky však ve skutečnosti nehovoří pro snižování diskriminace na trhu práce stran pohlaví, jak by se mohlo zdát. Je patrně přirozené, že některá povolání jsou predominantně ženská či mužská, dojde-li však na téma výše platu či typ povolání, které vyžaduje zejména dostatečné vzdělání, narážíme na nerovnost ze své podstaty nepřirozenou, resp. jen stěží obhajitelnou. Jsou to stále muži, kteří kontrolují klíčová průmyslová a finanční odvětví, rozhodovací procesy (viz politická reprezentace; Coontz uvádí, že zastoupení žen v kongresu je pouze 17% a ani český parlament, senát či řadová zastupitelstva na tom nejsou lépe), žebříček nejbohatších lidí planety je až na výjimky pánským klubem.

Jobs Where Gender Segregation Persists (NY Times, nytimes.com)Finanční nerovnost na trhu práce potom zakládá nerovnost i v dalších oblastech, včetně soukromé. Coontz se zmiňuje o situaci před 50 lety v USA, kdy v průměrné domácnosti s oběma stejně vzdělanými partnery většina finančních rozhodnutí zůstávala výhradně na mužích, jejichž platy ty ženské převyšovaly. To zakládalo také podobu partnerských vztahů v oblasti sexuálního života, takže znásilnění v manželství nebylo považováno za zločin. Dnes je sice situace odlišná, o novém matriarchátu však nemůže být řeč. ,,Reálné platy žen po desetiletí rostly, zatímco reálné platy většiny mužů stagnovaly nebo padaly, avšak platy žen začaly na mnohem nižším základu, uměle omezeném diskriminací. Přestože došlo k relativnímu zlepšení, průměrná výše ženských příjmů je stále nižší než mužských a ženy zůstávají častěji chudé.“ (Coontz 2012: 1) Ačkoliv dnes v managementu v USA pracuje 40 procent žen, medián výše platů u žen dosahuje 73 % mediánu platů u mužů (rovněž ekonomická krize znamenala větší propad u žen než u mužů). Zaměříme-li se na příjmy domácností manželských párů, kde jsou oba partneři zaměstnaní, ženy v roce 2010 průměrně přispívaly do domácího rozpočtu 38, 5 % a 30 % žen svými příjmy převýšilo příjmy svých manželů (u manželství bez ohledu na zaměstnanost je potom poměr pro ženy horší). Lze hovořit o značném nárůstu, pro srovnání v roce 1970 vydělávala jen 4 % žen více než jejich manželé.

Některé statistiky lze vysvětlit mateřstvím a ženskou péčí o děti, znepokojivými však zůstávají, pokud přijmeme fakt, že 60 % absolventů amerických škol jsou dnes ženy, oproti jedné třetině v roce 1960. Největší vzdělanostní mezera se týká vysokopříjmových rodin, kde má 13 % žen vyšší vzdělání než jejich manželé, zatímco u rodin s nejnižšími příjmy jsou to 2 % žen. Výběr vzdělání je rovněž genderově podmíněn a ženy tak zůstávají v tradičně více ženských oborech. Co však stojí za povšimnutí, je poměr žen a mužů studujících informační technologie – od roku 1970 do roku 1985 vzrostl podíl žen ze 14 % na 37 %, do roku 2008 ovšem opět klesl na 18 %. Úvaha o nerovnosti v příjmech by ale měla zahrnout také poznámku, že ženy častěji studují obory, ve kterých jsou systematicky nižší platy. Setkávají-li se však obě pohlaví na stejných, zejména manažerských pozicích, je tato nerovnost stále příznakem diskriminace.

Women Are Paid Less (NY Times, nytimes.com)Zlepšení, ke kterým docházelo zejména od 60. let, se promítla i do právního systému. Vedle zmíněného znásilnění v manželství ženy méně často trpí hrubé a vykořisťující chování, od mužů v některých pozicích částečně žádané v zaměstnání, protože to již „za dveřmi ložnice“ déle netrpí ani právo. ,,Výsledkem je, že mnoho mužů, kteří byli nežádoucími manželi chovajícími se špatně za zavřenými dveřmi, je teď svobodných a předvádí své špatné chování na Youtube.“ (Coontz 2012: 2) Věc má samozřejmě dvě strany mince, kupříkladu v České republice je dnes poměrně aktuální problematika práv mužů zejména v otázce rovnoprávnosti při výchově dětí, v celkovém obrazu ale mluvíme o zlepšení vzájemných vztahů mezi příslušníky obou pohlaví. Většina mužů je podle Coontz dnes lepších než kdykoliv předtím, klesají statistiky znásilnění, domácího násilí a doprovodných činů, podle amerických dat se zdvojnásobil jejich podíl na domácích pracích a ztrojnásobil podíl na péči o děti. K tomu je třeba doplnit předpoklad, že je-li společnost vyvinutá ve smyslu odstranění sociálních a ekonomických nerovností, jsou sekundárně umenšovány základní lidské „pudy“, k nimž patří i společností často vyžadovaná mužská agresivita, a členové společnosti se mohou více soustředit na kultivaci vzájemných vztahů. Taková představa je dědictvím osvícenského myšlení a nalezla své místo v určité podobě například ve vizích Herberta Spencera či Karla Marxe. Nazvěme to růstem civilizace, pro kterou je integrální emancipace jednotlivých skupin a v jejímž protikladu stojí marginalizace širokých sociálních vrstev a růst chudoby, včetně té relativní.

,,Masculine mystique“

Pro odlehčení lze zmínit poznámku autorky, že muži, kteří nenechávají péči o domácnost na svých ženách, se těší lepšímu sexuálnímu životu. Sociální procesy však zároveň mívají své nezamýšlené důsledky, proto Coontz dodává, že nově u mužů dochází ke vzniku stejných překážek, které dřív tvořily bariéru emancipace žen: přílišná investice do genderové identity namísto do jejich individuální osobnosti. Ačkoliv se nejedná o takové překážky jako v případě těch, které se týkaly žen před 50 lety, muži se dostávají do „pasti“ svého genderu. Jako by feminine mystique Betty Friedan nyní nacházela tvář v opačně překlopené masculine mystique. Zdá se, že emancipaci ženy bude muset následovat i emancipace muže v tradičním slova smyslu. Překážkou jsou přitom právě relikty „starého“ myšlení (objevující se i v českém prostředí a patrně ještě hojněji než v americkém) a tradičně ženská povolání tak mužům zůstávají uzavřená nebo dokonce uzavřenější. Lze usuzovat, že dojde-li k opuštění logiky predestinace genderem v sociálních a ekonomických otázkách, bude probourán i „skleněný strop“ bránící mobilitnímu vzestupu u žen, ale i u mužů, kteří například opustí zaměstnání z důvodu péče o dítě. Spolu se sociální změnou směrem k přirozenějším poměrům na trhu práce potom přichází vyrovnanější vztahy mezi lidmi, jak dokládá Coontz. Politika genderu není politikou polarizace pohlaví, ale ve svých důsledcích i politikou svobodné společnosti bez systémových omezení.

Genderovou segregaci v jednotlivých povoláních na americkém trhu práce mezi lety 1980 a 2010 vyjadřuje první obrázek tohoto článku, bohužel však nezachycuje postupný vývoj a tendence, spojení dvou konečných čísel je tak třeba brát s rezervou. Druhý obrázek zachycuje statistiky platových nerovností žen a mužů v určitých věkových skupinách a podle vzdělání ve Spojených státech.

Platí to i u nás?

Závěry tohoto článku bychom mohli vztáhnout i k realitě českých poměrů. Můžeme pochopitelně sáhnout po souhrnných údajích ČSÚ. V nich se dočteme, že v současné době převažuje množství vzdělaných žen nad množstvím vzdělaných mužů (ženy a muži do 34 let), ženy jsou častěji nezaměstnané, ve veřejném životě a rozhodování je potom podíl mužů zásadní měrou vyšší (vše podle dat z roku 2010). Postavení žen ve společnosti se na základě aktuálních dat zabývají Adéla Kotrbatá a David Daneš v článku Házíme pracujícím matkám klacky pod nohy? V mezinárodním srovnání Češi pohořeli. A docházejí k podobným závěrům: ,,Ve srovnání s ostatními státy EU je v ČR pátý největší rozdíl průměrných příjmů mezi muži a ženami. V listopadu roku 2011 činil v ČR rozdíl GPG podle Eurostatu 26,49 %, (gender pay gap – procentuálně vyjádřený rozdíl mezi platy mužů a žen) přičemž evropský průměr je 23,68 %, minimum dokonce pod 5 %.“ (Kotrbatá;Daneš 2012)

Dostaneme-li se ke kvótám zmíněným v úvodu článku, pochopitelně narážíme na nejrůznější otázky: Nejsou kvóty v soukromých firmách přílišným zásahem do svobody? Jaké další kroky můžeme činit, aby se stav zlepšil? Nebude to znamenat nahrazení schopných mužů neschopnými ženami? To jsou zajisté legitimní otázky. V otázce první není odpověď tak snadná a míří podobným směrem, jako diskuse o progresivním zdanění. Velké firmy jsou umožněny společností, ve které fungují. Ta jim ,,dodává“ pracovníky, určuje legislativní mantinely, zajišťuje prostředí pro jejich aktivity. Vyšší podíl žen v manažerských pozicích oproti dnešnímu stavu tak můžeme chápat jako projev vděčnosti organizací a přijetí společenské zodpovědnosti. V druhé otázce poměrně výstižně odpovídá Honzejk, podle kterého je třeba mít ,,rozumně nastavené mateřské, přístupné jesle a školky a funkční částečné úvazky“ (Honzejk 2012). Začít bychom také měli u kandidátek politických stran, zde se však pouštíme do roviny spekulací, zdali zde existují neproniknutelné a – protože založené na klientelismu,  tak často v jistých ohledech zhoubné – ,,pánské kluby“ a zdali vstup žen do politiky přinese své ovoce, nicméně otevírá to možnost, že budou přístupné i další legislativní či exekutivní pozice. TO by v každém případě mohlo znamenat ozdravení dnešních parlamentních stran a zklidnění české politiky, protože do ,,mužských spolků“ dnes pravděpodobně vstoupí žena spíše taková, která se snáze přizpůsobí daným pravidlům hry. Odpověď na třetí otázku je potom snadná: máme-li více vzdělaných žen než mužů – a zde neobstojí šovinistická poznámka o kvalitě vzdělání, ani řídících schopnostech daných pohlaví – máme i dostatečnou rekrutaci kvalitních manažerek. Ostatně firmy, v nichž je ženský element ve vedení přítomný, houfně nebankrotují (český Google, Vodafone aj.).

Záměrem tohoto článku není jednostranná obhajoba kvót, ale především poukaz na skutečnou situaci genderových nerovností. Bez této znalosti se neobejde diskuse, která je v tomto směru bezesporu potřebná. Zavírat oči není možné navždy.

Zdroje:

Janečkova Pozitivní evoluce: Dobro, zlo a Žito

„Co máte proti Karlu Janečkovi? Vždyť je to schopný člověk a navíc neříká nic špatného?“, „Jenom nazývá věci pravými jmény!“, „Někam to dotáhl – je to chytrý člověk, ten ví, jak dělat politiku!“. S podobnými reakcemi na Karla Janečka se můžete setkat u lidí, kteří považují Janečkovu Pozitivní evoluci za skvělý recept na soudobou krizi demokracie v ČR. Karel Janeček totiž skutečně neříká nic zlého. Akcentuje dobrou morálku a budí dojem člověka, kterému leží blaho naší země na srdci. Jenže je Janečkova vize skutečně tím nejlepším lékem na soudobé problémy naší společnosti?

Karel Janeček vstoupil do povědomí lidí svým projektem Nadačního fondu proti korupci. Kromě toho, že se stal mimořádně úspěšným burzovním obchodníkem a vyučuje na MatFyzu, neskrývá svůj zájem o věci veřejné. Jeho úsilí o zlepšení stavu demokracie v ČR v současné době vrcholí projektem Pozitivní evoluce, jehož činnost a ideologii krátce rozeberu na následujících řádcích.

Svou osvětovou činnost zahájil Janeček projektem Vlny evoluce v říjnu letošního roku. Prostřednictvím tisku a televize prezentoval krátké texty, jejichž obsah byl shrnut v krátkém titulku (např. „Jde to i po dobrém“, „Pravdy se nebojme“, „Netolerovat zlo“ atd.). Obsahem byly mobilizující a moralizující výzvy, které měly „čtenáře a diváky inspirovat k zamyšlení“ (citováno z www.pozitivnievoluce.cz). Následoval projekt Pozitivní evoluce, který je zastřešením Janečkova úsilí o společenskou změnu. V jeho rámci prezentoval základní bod svého programu – změnu volebního zákona. Dále realizoval putovní cyklus diskuzí s celebritami, umělci, vědci a veřejně činnými osobnostmi nazvaný Pozitivní města.

Co se týče změny volebního zákona, navrhuje Janeček takový systém, ve kterém budou mít voliči možnost udělovat kandidátům plusové a minusové body (detaily viz www.pozitivnievoluce.cz). Co je však pro tento text zásadní, není popis Janečkova návrhu, ale jeho východiska a předpoklady, které mohou posloužit jako exkurz do ideologického pozadí Janečkových aktivit zaměřených na veřejnost.

Jak se píše na webu Pozitivní evoluce, je cílem nového volebního zákona „znovunastolení spravedlivé demokracie“. Hlavním východiskem pro navrhovanou změnu je tvrzení, že stávající volební systém znemožňuje, aby se do vysoké politiky dostávali lidé vyznávající vysoké etické hodnoty.  Konkrétně se na webu píše: „Stávající volební systém tuto nutnou podmínku (vysoké etické hodnoty) nejen nevyžaduje, nýbrž z jeho logiky vyplývá, že tuto naopak potlačuje.“ Důsledkem toho, že vysoké posty zastávají jenom amorální lidé, potom je, že „většina lidí s vysokými etickými hodnotami považuje politickou situaci za velmi špatnou až katastrofální a odmítá se politicky angažovat“. Implicitně je tedy předpokládáno, že ti, kteří nejsou u moci, jsou vysoce morální lidé. Tento předpoklad je velice důležitý z hlediska reálné možnosti oslovit veřejnost. Dichotomie – zlí mocní a dobří poddaní- je obrázek společnosti, jehož prezentace může vést k masivnímu účinku. Ti, kteří u moci nejsou, jsou utvrzováni o svých bezesporných kvalitách, což vede k pocitu ukřivděnosti a následnému rozhořčení.  Vynucení spravedlnosti je realizováno s mnohem větší rozhodností, pokud jsou lidé přesvědčeni, že morálka a pravda je na jejich straně. V případě, kdy je předmětem rozdělení na dobré a zlé abstraktní pojem „vysoké etické hodnoty“, můžeme si zadělávat na problém.

Janečkova dichotomie o zlých mocných a dobrých poddaných je ad absurdum prezentována ve filmu I am Fishhead/Ryba smrdí od hlavy, o jehož distribuci v ČR se zakladatel Pozitivní evoluce zasloužil. V tomto filmu, který natočili blízcí spolupracovníci Karla Janečka, je kromě bizarní konspirační teorie o vlivu antidepresiv na lidskou společnost prezentována pochybná teorie o amorálních psychopatech, kteří se dostávají na nejvyšší příčky v byznysu nebo ve státní správě, a zabraňují v úspěchu lidem, kteří jsou psychicky v normě.

Shrneme-li, co bylo napsáno výše, je základním kamenem ideologie Janečkova hnutí teorie o tom, že moc je v naší společnosti rozdělena podle toho, jaké míry amorálnosti je daný jedinec schopen. Z této ideologie pak vychází navrhovaná změna volebního systému i symbolika a komunikace hnutí Pozitivní evoluce, která je celá založena na dichotomii dobré/zlé.

Komunikace, Janeček a Žito 44

Otevřete-li si facebookovou stránku Pozitivní evoluce, můžete se podívat, jak Janečkovi lidé se svými fanoušky komunikují. Prostřednictvím statusů jsou uživatelé seznamování s aktuálním programem hnutí. Pozitivní evoluce – facebook i web – komunikuje prostřednictvím moralisticky zabarveného newspeaku, který je realizován všudypřítomným adjektivem „pozitivní“ (Pozitivní evoluce, Pozitivní města, Pozitivní konference, Pozitivní stránky atd.) Facebookové příspěvky apelují na morálku uživatelů a utvrzují je v úmyslu být morální a „pozitivní“ (ať už to znamená cokoliv). Celé to připomíná rétoriku speakerů na motivačních seminářích nebo hůře, setkání příznivců nějakého náboženského hnutí.

Kromě nadužívání adjektiva pozitivní, přinesl Janeček do naší slovní zásoby i slovo „zlojed“, tedy člověk, který je morálně zkažený a úmyslně páchá zlo, což se zpravidla projevuje jeho korupčním chováním. Termínu zlojed udělal asi největší reklamu Daniel Landa ve svém, již druhý den po vysílání legendárním projevu na udílení cen Český slavík, kde kromě jiného deklaroval své sympatie a oddanost Karlu Janečkovi.

Pokud se podíváme na styl, kterým Janeček komunikuje s veřejností, není vůbec překvapující, že má Landa k Janečkovi blízko. Oba totiž používají specifické nástroje ke komunikaci s veřejností, ať už to jsou nová slova nebo významy (zlojed, Žito44) nebo moralizující proslovy k davu. Oba si pro prosazení svých názorů do veřejného diskurzu leccos půjčili z jiných, ne zcela důvěryhodných oborů, než kterými se zabývají. Landa se zahalil pláštěm mystiky a zkreslené a idealizující historie, Janeček použil rétoriku motivačních seminářů a new age hnutí. Oba apelují na morálku a poskytují svému publiku extrémně černobílý obraz reality.  A oběma jde zřejmě pouze o vlastní vliv na veřejné mínění, tedy o symbolickou moc, nikoliv o peníze. Landa to ve svém slavičím faux pas formuloval jasně – Nebyl jsem úspěšný, neovlivnil jsem vás vlastní hudbou a názory, protože jste si teď zvolili komunisty, odcházím -. Skutečně se zřejmě považuje za vyvoleného, který měl zemi vyvést z temnot. Zatím neuspěl, a tak věří v úspěch Karla Janečka.

Podle mého názoru v žádné lidské společnosti změna k lepšímu nikdy nestojí na bedrech hrdinného jedince, ale je výsledkem mnohaleté a zodpovědné práce mnoha leckdy i antagonických subjektů – jednotlivců a organizací, které zásadním způsobem přispívají k existenci občanské společnosti. Janečkova Pozitivní evoluce stojí na vratkých základech zjednodušující a utopické ideologie, založené na černobílém dělení na dobré a zlé/morální a nemorální.  Schválně zapátrejte v paměti – osvědčily se takové teorie někdy v praxi?

Na obranu historiků z Filozofické fakulty

Dnešní doba je složitá. Od změny režimu v roce 1989 uběhlo 23 let a tím, že se česká společnost dosud nevyrovnala se svojí vlastní minulostí, jak to v minulém století učinila společnost německá stran zločinů 2. světové války, v kombinaci s neuspokojivou situací dneška, která je zejména vyústěním specifické postkomunistické situace, dochází k názorovým a hodnotovým sporům. Sporům o současnost i minulost, což se nejčastěji projevuje v tázání: Mohou tu vládnout komunisti? Jak doopravdy vypadala socialistická společnost? Opravdu byli jen zlí komunisté a hodní nekomunisté?

Pokračovat ve čtení „Na obranu historiků z Filozofické fakulty“

Nový seriál Déjà vu sociologique: co je štěstí?

Dnešní doba často nabádá ke zkratkám a nahrává tomu, abychom se nevraceli zpět ke klasikům, nepřemýšleli nad jejich texty a zavrhovali je jako nerelevantní pro současnost. Tradiční problém studentských prací tak bývá ignorance primárních pramenů; je raději využívána literatura sekundární, výtahy a výpisky. Nicméně nejspíš díky nárůstu zájmu o sociální vědy naštěstí stále vznikají nové interpretace, nová zaujetí myšlenkami, které stály na prahu modernity, budu-li věcnější. To, co nazýváme moderním projektem, tu s námi totiž stále je a je nutné pochopit nejprve jeho charakter, než začneme rozvíjet úvahy o postmodernitě či modernitě pozdní.

Pokračovat ve čtení „Nový seriál Déjà vu sociologique: co je štěstí?“

Zbraně nezabíjejí, zabíjejí lidé. Zbraněmi

Některá témata budou v demokracii vždy kontroverzní. V české kotlině emoce zaručeně dokáží rozproudit diskuse o drogách, menšinách, otázkách genderu či zbraních. Setkává se v nich totiž názorová rozdílnost v pohledech na samotnou svobodu: co vlastně znamená a jaké jsou její limity. Diskutovat je přirozenou součástí demokracie, v čem však často spočívá problém, je nakládání s daty a vyvozování souvislostí, příčin a následků. To vše je bohužel mnohdy podřízené přílišným vášním a dojmům.

Pokračovat ve čtení „Zbraně nezabíjejí, zabíjejí lidé. Zbraněmi“

Kdo se bojí politické korektnosti?

Některé texty mají tu magickou schopnost, že vám dovolí naráz zformulovat myšlenku, se kterou se z různých stran dlouhodobě potýkáte a narážíte na ni. Tématem tohoto článku je jeden z neuralgických bodů dnešních veřejných debat, kterým je svého druhu chiméra ,,politické korektnosti“, a oním textem je zamyšlení Stanislava Komárka nazvané O dvojí pravdě. V něm dochází k propojení středověkého učení o dvojí pravdě a současného konceptu politické korektnosti, která však funguje podobně jako zájmeno „to“ – dá se za něj dosadit leccos, což jeho uživatelé často a rádi činí v duchu okřídleného rčení ,,účel světí prostředky“.

Pokračovat ve čtení „Kdo se bojí politické korektnosti?“

Časopis Work, Employment and Society slaví 25 let. Nabízí výběr článků

Kromě vlastních článků se vám snažíme zprostředkovat i práce kolegů jak tuzemských (za pozornost stojí například poslední číslo AntropoWebzinu vznikající při Západočeské univerzitě), tak zahraničních. Dnes se nabízí jedinečná šance vás podarovat vánočním dárkem a vaše zasloužené chvíle klidu obohatit o možnost si pročíst některé vybrané články při příležitosti 25. výročí časopisu Work, Employment and Society.

Pokračovat ve čtení „Časopis Work, Employment and Society slaví 25 let. Nabízí výběr článků“

Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury

Přestože kniha Šťastný věk. Symboly, emblémy a mýty 1948–1989 českého spisovatele a literárního vědce Vladimíra Macury vyšla poprvé v roce 1992, po stránce svého obsahu je pozoruhodně hbitou reflexí předlistopadového režimu. Za předpokladu, že ne každý se s touto publikací setkal, bych vám rád nabídl prostřednictvím svého ,,čtenářského deníku“ možnost bližšího seznámení. Prací Vladimíra Macury jsem se zabýval před několika lety, i dnes mi však její čtení přijde osvěžující. Nejedná se však o recenzi, jak napovídá zvolená rubrika.

Pokračovat ve čtení „Mytologie socialismu, Šťastný věk Vladimíra Macury“

Assholism aneb teorie hajzlů

Nemůžeme se pořád tvářit, že sociální věda je jen dřina, že na našich bedrech leží ty nejkomplexnější problémy dnešní doby, že jsme zainteresováni na vytvoření té nejlepší společnosti. Vedle toho, že taková společnost ze své podstaty nikdy existovat nemůže a nebude, nepřičiní-li se deus ex machina, je třeba přiznat, že nás někdy zajímají témata naprosto marginální, zvláštní, pro praktický život zdánlivě ryze zbytečná. V každém tématu sociálního charakteru však lze nalézt prvek nemarginálnosti – i když je to třeba teorie tzv. assholismu, česky pro ni nejlépe použít přiléhavý termín hajzlovství.

Geneze hajzla

K tomuto článku mě přivedl text, který vyšel v americkém magazínu The Chronicle a který z velké části přebírám. Je v něm řeč o tématu, kterým se v posledních pěti letech zabývá lingvista Geoffrey Nunberg z kalifornské univerzity Berkley: 5 let pracoval na knize o hajzlech, kterou nazval Ascent of the A-Word: Assholism, the First Sixty Years. Zní to zprvu groteskně a jako nehodné zájmu sociálního vědce, pustíme-li se do širších souvislostí a geneze pojmu hajzl, ocitneme se na začátku zajímavé cesty vývoje jak procesů lingvistických, tak sociopsychických.

Co je to hajzl?
Termín hajzl odvozuji z anglického asshohle. Rovněž použitelný překlad kretén nepoužívám z toho důvodu, že je odvozen od kreténismu, vrozené poruchy mozku, tudíž by jeho užití nebylo korektní, navíc termín nemá co do činění s intelektem jedince.

Podle wiktionary.org pochází slovo z německého Scheisshäusel – tedy „srací domeček“. Změnou z Häusel [hojzl], domeček, vniklo „hajzl“. Srovnej prevét, prevít.

Samotné slovo asshole pochází z doby druhé světové války, kdy bylo používáno jako oslovení mezi řadovými vojáky. Později se rozšířilo i do běžného jazyka; první literární hajzl figuruje v románu Nazí a mrtví Normana Mailera z roku 1948, hajzlovi jako takovému se však povedlo překlenout třídní bariéry a začal svůj útok ,,odspodu, ve jménu obyčejných Pepíků, lidí, jejichž morální autorita nevyplývá z jejich postavení nebo chování, ale z jejich autenticity, což je přesně ta věc, kterou hajzl postrádá“ (Goldstein 2012). Autor článku se ptá: co tedy hajzl přesně znamená? Jak to, že je to skoro vždy muž, a jak se tedy pojem liší od jiných mužských vlastností? Rodí se hajzlové už jako hajzlové, nebo je to kulturně podmíněná charakteristika?

Teorie hajzlů

V první řadě je třeba najít odpověď, jakou roli může mít vulgarita v objektivním jazyce vědy, aniž bych tím chtěl pokládat základy sociologie nadávek. Právě proto, že je věda veskrze doménou korektní mluvy a snahou o eliminaci domněnek, je na zkoumání toho, co i přes hodnotovou neutralitu cítíme jako amorální, ve svém slovníku krátká. ,,Špatný člověk“ je sice použitelný výraz, pro potřebu zkoumání určitého fenoménu však postrádá takovou míru koncentrace ,,kognitivního obsahu“. Toho si povšiml profesor filozofie kalifornské univerzity v Irvine Aaron James, který v loňském roce publikoval práci Assholes: A Theory. Na pláži si jednou všiml surfujícího výrostka, načež mu hlavou blesklo: ,,Safra, to je hajzl.“ Cítil, že se přitom nejedná jen o výraz jeho dojmu, proto začal s tvorbou teorie hajzlů. ,,Vzal si na pomoc Rousseaua (který, podotýká James, byl něco jako hajzl sám o sobě ve smyslu jeho chatrných rodičovských dovedností), Hobbese (zejména jeho názory na Blázna (v angl. znění „Foole“), který porušuje sociální smlouvu), Kanta (zejména jeho představu domýšlivosti) a pozdější studie psychopatů.“ (Goldstein 2012) Také se obrátil na psychology, antropology či právníky, aby mu s jeho tématem pomohli a došel k tomu, že v každé oblasti jsou podobné postavy, jako je černý pasažér, podvodník a amorální jedinec. Doplním, že v sociologii bychom mohli patrně uvažovat jednoduše o deviantním jedinci, ačkoliv víme, že sociální deviace souvisí více s vlastní definicí deviace než  deviantovou amoralitou.

Nyní se dostáváme k vlastní teorii, resp. definici hajzla podle Jamese:

1) hajzlové jednají z hluboce zakořeněného smyslu pro subjektivní nárok, habituální a přetrvávající přesvědčení, že si zaslouží zvláštní zacházení;

2) hajzlové jsou na rozdíl od blbců, hovad a pitomců systematičtí;

3) všichni někdy uděláme hajzlovinu, ale jen hajzl se vždy chová jako hajzl.

Na základě těchto charakteristik James vytváří typologii, k jejíž jednotlivým bodům přiřazuje konkrétní osoby z americké společnosti. Těmito body jsou: neotesaný hajzl (the boorish asshole), který úmyslně porušuje základní normy slušnosti, samolibý hajzl (the smug asshole), který si je jistý svojí intelektuální nadřazeností, vrchní hajzl (the asshole boss), královský hajzl (the royal asshole), korporátní hajzl (the corporate asshole), bezohledný hajzl (the reckless asshole) a sebestředný hajzl (the self-aggrandizing asshole).

Máme-li nyní hajzla definovaného, můžeme začít uvažovat o dalších souvislostech. James mluví o vztahu mezi kapitalismem a produkcí hajzlů a cituje Samuel Bowlese, emeritního profesora massachusettské univerzity v Amherstu, podle kterého může tržní myšlení ,,dát do pohybu spirálu trhem vyvolané eroze etických hodnot, což pro změnu podnítí větší závislost na trzích, což nadále oslabuje hodnoty a tak dále“ (Goldstein 2012). Instituce udržující kapitalismus naživu, jako je veřejné vzdělávání, rodina, právo či náboženství, se pod přebytkem hajzlů tříští a pramení v to, čemu James říká ,,hajzlovský kapitalismus“, který se vyznačuje tím, že  ,,společnost je zaplavena lidmi, kteří jsou definitivně neochotni přijmout břemeno kooperativního života ze spravedlivého pocitu, že si zaslouží více“ (Goldstein 2012). Výsledkem je, že životní standard roste jen úzké skupině vyvolených, která ve svých rukou koncentruje i politickou moc a získává příležitost k tomu ochraňovat své zájmy, a to změnou toho, jak chápat svobodu, příležitost či prosperitu.

Když nemůžeš hajzla porazit, staň se jím?

V tomto momentě je třeba se zastavit u toho, co nám vlastně takto uchopená teorie říká. Podobně jako v případě snímku Ryba smrdí od hlavy je prezentován hajzl–psychopat. V něm jeho autoři určitým způsobem načrtli jedince, který jde tzv. přes mrtvoly a jako choroba se šíří systémem; řešením má být změna odspoda tím, že každý začne u sebe a bude se chovat dobře a příkladně. Jamesova teorie jde dál – snižuje laťku psychopatie (hajzly identifikujeme jen na základě určitého ,,behaviorálního obsahu“, bude jich proto řádově mnohem více než psychopatů) a snaží se uchopit i kapitalismus jako hajzly stále více nakažený systém. Chce ho však v podstatě jen zachránit od hajzlů, jejichž produkce funguje na principu spirály, jinými slovy čím více sobeckých a samolibých hajzlů, tím více je prosazováno sobecké myšlení jako norma.

Tato a jí podobné teorie se vyznačuje především svojí zábavností a přitažlivostí pro širší publikum. Je osvěžující vykročit z rutiny oněch vážných pojmů objektivní vědy, je-li však teorie umístěna pod lupu, zjišťujeme, že se dostáváme ke starým tématům, na která sociální teorie dávno nabízí své odpovědi. Každá společnost má své hajzly, ti se však pohybují v rámci daného systému. Hajzlové netvoří jeho pilíře a proto boj s nimi není řešením problémů systému. Když Tomáš Klvaňa říká, že máme amnestovaným (ale nejspíš i ostatním) ,,kmotrům“ – tedy exemplárním hajzlům – tykat a tím jim vzít to, po čem nejvíc touží – vážnost-, je to vtipné a může to pomoci znejistit sebevědomí nejrůznějších podnikavců. Je ale řešením neduhů systému udělat z hajzlů hajzly korunované? Na to si můžeme odpovědět zmíněnými třemi kroky teorie hajzlů.

Něco nám ale Jamesova teorie přeci jen dát může, protože více či méně odpovídá světovému dění: rozevírání pomyslných nůžek, tedy bohatnutí nejbohatších a chudnutí nejchudších v porovnání s poválečnými lety. Je na sociologických analýzách, nakolik skutečně vzniká hajzlovský kapitalismus, který je vlastně ve svých výsledcích ne nepodobný tomu klasickému, jenž může být v konturách blízký feudálnímu zřízení. Toho bychom se měli zříct a hledat možnosti jeho modifikace. Z Jamese či Nunberga nám zbude ale jen terminologie. Klvaňa říká: tykejte jim. Já prostřednictvím Jamese doplňuji: říkejme současné podobě kapitalismu hajzlovský. Už proto, že všichni nemůžeme být hajzly.

Použité zdroje