Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost

Ve čtvrtek 7. března se konalo další ze setkání probíhající pod záštitou Fakulty sociálních věd UK jako tzv. Sociologický večer. Zpravidla se jedná o setkání v kritickém duchu a nad zajímavými otázkami dneška a ani tentokrát nešlo o výjimku. Hostem byl historik Matěj Spurný z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK působící rovněž v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a jako člen občanského sdružení Antikomplex. Jeho téma uvedla poměrně aktuální a palčivá otázka pro dnešní historiky: Jak (nově) rozumět komunistické minulosti?

Pokračovat ve čtení „Kdo ovládá dějiny, ovládá současnost“

Publikace Rezidenční segregace zdarma: teorie i tuzemská situace

Život člověka ve městě přitahuje vědeckou pozornost slušnou řádku let. Na profesionální úrovni se jím zabývá i sociologie města, jejíž vznik dnes připisujeme členům Chicagské školy. Městem se však zabýváme i v ČR – kdo by neznal v minulém roce zesnulého prof. Musila, případně si nevšiml dlouhodobých aktivit Sociologického ústavu. Nejedná se ale vždy jen o primárně sociologická pracoviště, která svoji pozornost zaměřují na lidská obydlí a související fenomény. Příkladem je publikace Rezidenční segregace vydaná v roce 2010 Katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodevědecké fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Luďka Sýkory. Zajímá-li vás toto téma a chcete do něj získat ucelenější vhled, díky Ministerstvu pro místní rozvoj si celý sborník můžete přečíst online. Vedle učebnicových definic sloužících k uvedení do tématu tu naleznete i několik zajímavých případových studií a vybraných problémů, jako je situace cizinců, sociálně slabých, Romů či tzv. gated communities v ČR. Přečíst si nebo stáhnout celou knihu můžete zde.

Pokud je pro vás tematika osídlení zajímavá, neměla by vám také uniknout Lidová škola urbanismu, tedy cyklus přednášek, které probíhají až do konce roku v Praze na Betlémském náměstí v galerii J. Fragnera. Více informací zde.

,,Záhada“ ženského orgasmu, genderové stereotypy a objektifikace žen

Politická filozofie Michela Foucaulta nám ukázala, že společnost ovlivňuje lidská jednání až do takové míry, že dokáže podřizovat samotné naše naše pohyby disciplíně a (sebe)kontrole. Prostředek, kterým to zajišťuje, může být například sociální exkluze, obecněji sociální normy a jejich institucionální zakotvení za pomoci ovládnutí technik vědění. Společnost však může zasahovat i do mnohem intimnější sféry našich životů: do sféry, kterou je sexualita, konkrétně pak do samotného orgasmu jako intenzivní fyzické rozkoše. Tímto tématem se před několika dny zabývala americká socioložka Lisa Wade ve článku The Orgasm Gap: The Real Reason Women Get Off Less Often Than Men and How to Fix It, a protože články vycházející z poměrně populárních témat, kterým se tato autorka věnuje, sklidily v minulých měsících v našem časopisu úspěch (vzpomeňte na Vysoké podpatky a ,,o hipsterství“), přiblížím vám nyní i zmíněnou práci.

Rozdíl mezi četností mužského a ženského orgasmu je ovlivněn sociálními silami, které privilegují mužskou rozkoš. (Wade 2013)

Wade vychází z celoplošného výzkumu publikovaném v knize The Social Organization of Sexuality kolektivem autorů. Podle něj prožívají ženy orgasmus v poměru k mužům jedna ku třem. Dle Sigmunda Freuda by měly ženy mít při pohlavním styku orgasmus, jinak není v pořádku jejich sexualita, potom je však na základě dat z výzkumu na amerických školách, který provedla Wade v roce 2005, ,,v pořádku“ pouze 25 % žen, kdy ty zbylé často předpokládají, že jejich sexuální odezva nefunguje správným způsobem. Při svém dotazování Wade vedle údivu studentů nad nepravděpodobností orgasmu při análním sexu narazila na zjištění, že až 30 % žen a 25 % mužů neví, kde se nachází klitoris. Mezi příběhy, které si dotazovaní říkají o klitorisu, potom patřilo: Ženská těla jsou jednoduše složitější; klitoris je těžké najít a těžké na něj působit; zklamává ženu a vysmívá se snaze jejího partnera aj. (srov. Wade 2013) Podobně lze narazit na tvrzení, že ženy nepotřebují orgasmus, stejně jako že jejich uspokojení je více empatické a rozptýlené, proto raději sex poskytují.

Ozvěna Freuda a genderové stereotypy

Podle autorky jsou to freudovské ozvěny, mylná anatomická charakteristika a genderové stereotypy, které naturalizují tzv. orgasm gap (tento termín jsem v nadpisu článku pojmenoval jako ,,záhadu“ ženského orgasmu). Tato přirozenost je však pouze domnělá, sledujeme-li například schopnost dosahování orgasmu při styku dvou žen (viz kniha The Handbook of Sexuality in Close Relationships) či při dosahování orgasmu při masturbaci, kdy nepoměr v porovnání s muži téměř mizí. Dokonce mizí i mýtus o množství času potřebném pro dosažení orgasmu, podle kterého ho ženské tělo vyžaduje větší množství. Velmi důležitý je tak přístup k sexualitě žen a mužů v dané kultuře; dle Wade totiž často rozdvojujeme sexuální zkušenost na základě genderových norem: ,,Muži jsou sexuální (prožívají touhu) a ženy sexy (inspirují touhu).“ (Wade 2013) Takové zaměření na pocity a nároky muže směřuje naši pozornost na jeho uspokojení, kdy se jeho orgasmus stává měřítkem úspěšnosti pohlavního styku, ten ženský potom zůstává součástí vhodné předehry.

Těmto tvrzením jde naproti i mainstreamová kultura – frontální útok a tlak na ženskou krásu a sex-appeal, jak ostatně vyplynulo z článku o vysokých podpatcích. Hlavním úkolem, jenž je normativně stvrzován, je přinést do soulože atraktivní tělo a soustředit se na to, jak vypadá. To obnáší obavy, zdali splňuje mužovy požadavky a představy, žena má vnímat zejména sebe perspektivou svého partnera, což dále snižuje její šance na dosažení orgasmu, nemluvě o strachu z orgasmu z důvodu nepředvídatelnosti reakce jejího těla, která by mohla působit neatraktivně.

Porno kultura a objektifikace ženy

Tento pohled na sociální podmíněnost orgasmu, aniž by to znamenalo, že se v důsledcích dotýká všech žen, může být součástí širší kritiky dnešní kultury, v níž proniká reprezentace porna do sféry dosud nepornografické (McNair 2002) a jejíž součástí je sexuální objektifikace ženy ve veřejném prostoru. V českém prostředí asi nejčastěji slýcháme o soutěži Sexistické prasátečko, snaha upozornit na iracionální sepětí ženského těla jako objektu s prodejem jakéhokoliv produktu je však v sociologii běžná. Například v článku Sexual Objecitification (part 1): What Is It? se dočteme, jak objektifikace nejčastěji funguje:

Milujeme hliník?
Milujeme hliník?
Zdroj: zenskaprava.cz/sexisticke-prasatecko
  1. Ukazuje obrázek pouze část sexualizoavného těla člověka?
    Příkladem je reklama společnosti Nike či American Apparel znázorňující ženu zezadu (tato značka patří v tomto směru mezi nejaktivnější).
  2. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako pozadí či podpůrný prvek pro nějaký objekt?
    Zde je příkladem tato reklama na pivo či radikální redukce ženy jako stojanu na oblečení a doplňky.
  3. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako zaměnitelnou?
    Tento způsob vybízí k vnímání ženy jako zaměnitelného a depresonalizovaného objektu, jako je tomu v reklamě Mercedesu.
  4. Potvrzuje obrázek představu narušení tělesné integrity sexualizované osoby, se kterou nemůže souhlasit?
    Příkladem je tato reklama na kravatu.
  5. Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako komoditu?
    Příkladem je reklama na nápoj Massive Melons, boty Red Tape.
  6. Ukazuje obrázek tělo sexualizované osoby jako malířské plátno?
    Příkladem jsou fotky potištěných žen.

Jsou-li odkazovanými příklady výhradně ženy, je to proto, že je takových případů nepoměrně více, neimplikuje to však fakt, že objektifikace mužských modelů existuje rovněž, ačkoliv neproniká takovým způsobem celou kulturu, mezilidské vztahy i sféru intimity. V zobrazování žen a mužů je patrný značný rozdíl, jak ukazuje například krátká studie obálek amerického časopisu Rolling Stone: ženy atraktivní (polo)nahé, muži solidní v oblecích. V české společnosti je, jak ukazuje nejen zmíněná soutěž, toto téma rovněž aktuální, je však na konkrétních analýzách dokázat četnost a dopady tohoto jevu. Jsem si vědom, že se pohybuji na velmi tenkém ledě kacířských myšlenek o rovnosti a humanismu, faktem však zůstává, že sexismus a sexuální objektifikace je dehumanizací člověka a jeho redukcí na věc. ,,Vidět ženu jako věc je prvním krokem k tomu považovat její touhy, myšlenky a preference jako by neexistovaly (protože objekty nemyslí). Jinými slovy to napomáhá sexuálnímu napadení.“ (Wade 2012) Dalším krokem pak může být právě existující orgasm gap.

Pozn.: Někteří pravděpodobně budou identifikovat emancipaci žen a nesouhlas s podřízením ženského těla v naší kultuře potřebám výroby jako předzvěst jakési ,,totality“ a jedním dechem chybně identifikují politickou korektnost ve vlastním, posunutém významu. Proto by měla být ověřena hypotéza, zdali nepoužívání jakéhokoliv těla jako instrumentu může dovést naši civilizaci k záhubě. S tím souvisí i pokus o historickou analýzu, zdali Římská a jiné říše zanikly skutečně na fundamentu post-osvícenské emancipace člověka jako myslícího subjektu schopného vlastní reflexe. Jen tak si budeme jisti, zdali jsou urážky a dopady objektifikace těla evoluční výhodou naší civilizace, či na jejím trvání nenesou žádný podíl.

Literatura

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Sociologický časopis 1/2013: Pierre Bourdieu a jiné zajímavosti

Sociologický ústav AV ČR přichází s dalším číslem Sociologického časopisu. I tentokrát je jeho obsah naplněn zajímavými tématy: vedle problematiky přístupu k městskému veřejnému prostoru, reintegrace bezdomovců nebo situace homosexuálů a transsexuálů ve východoslovenských romských osadách, je první letošní vydání zaměřené na postavu Pierra  Bourdieu: vedle textu Terezy Hyánkové o Bourdieum a Kabylech je to zejména Bourdieuho text Chvála sociologie a překlad Wacquantovy Případové studie vědeckého svěcení – o předávání nejvyššího francouzského vědeckého ocenění Pierrovi Bourdieu v roce 1993 (a Wacquantovo pojednání o Pierrovi jste četli?). Pozornosti by ale neměl uniknout ani text Miloslava Petruska věnovaný ,,outsiderům“ politické sociologie, mezi které vybral Moscu a Michelse. SOÚ tak opět potvrzuje, že má-li některé české periodikum smysl, je to právě Sociologický časopis.

Následující odkazy směřují přímo k daným textům. Více informací o Sociologickém časopisu najdete a webu ústavu, abstrakty k jednotlivým textům potom zde.

Sociologický časopis – 1/2013

STATI

Tomáš Kobes:
Identifikace a praxe homosexuálů a transsexuálů ve východoslovenských romských osadách [3]

Martina Mikeszová, Martin Lux:
Faktory úspěšné reintegrace bezdomovců a nástroje bytové politiky pro řešení bezdomovství v ČR [29]

Hana Librová:
Environmentálně orientované motivace a potenciál zklamání [53]

Pavel Pospěch:
Městský veřejný prostor: interpretativní přístup [75]

Tereza Hyánková:
Pierre Bourdieu a Kabylové: Idealizace, identifikace, instrumentalizace? [101]

DOKUMENTY

Ondřej Císař, Jan Balon:
Veřejný význam sociologie: na úvod dvou připomenutí [123]

Loïc Wacquant:
Bourdieu 1993: Případová studie vědeckého svěcení [126]

Pierre Bourdieu:
Chvála sociologie (1993) [141]

Miloslav Petrusek:
Mosca a Michels – „outsideři“ politické sociologie? Politická formule a železný zákon oligarchie [149]

Hranicemi genderu: monotematické číslo Sociálních studií k přečtení

Že se v našem časopisu zabýváme i genderem, jste si již patrně všimli: o nedávný populární článek věnovaný ženskému orgasmu jste projevili nebývalý zájem. V současnosti je gender tématem často skloňovaným a ani opovržení tímto oborem i z řad vysokoškolských studentů není argumentem, proč právě tuto disciplínu, která se v posledních desetiletích stala kolbištěm mnoha sociologických teorií a přístupů, ignorovat. I proto bych rád pokračoval v naší zprostředkovací činnosti, kdy našim čtenářům nabízíme zajímavé časopisy a publikace on-line k přečtení. Dnes vám chci poskytnou poslední loňské číslo časopisu Sociální studia, který vychází při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jeho redakce mimochodem před několika dny vyhlásila call for papers pro monotematické číslo nazvané Bílá místa, v němž dostanou prostor nekanonická témata, problémy a otázky sociologické produkce.

Nuže, současné vydání 3/2012 má podtitul Hranicemi genderu a jeho obsah lze shrnout takto:

,,Motiv hranic v názvu čísla odkazuje tedy jednak k vymezení mezi disciplínami, ale také k hranicím mezi akademickou sférou a hnutím či aktivismem. Obojí lze vnímat jako různá pole s odlišným pojmenováním témat a problémů, jazykem, metodami i publikem; je však nasnadě, že mnoho z akademicky zkoumaných otázek má svůj politický rozměr. Jsme přesvědčeny, že cílem vědeckého poznání by neměla být snaha tyto politické aspekty ignorovat, zamlčet či zneviditelnit, jak se o to leckdy sociální vědci pod zdánlivě legitimní rétorikou hodnotové neutrality a neangažovanosti snaží. Dobrá sociálněvědní analýza ukazuje na témata, která jsou jako aktuální a naléhavá vnímána v jiných veřejných diskurzech, a/nebo vyjevuje témata, zdánlivě dobře známá, v nových souvislostech, a/nebo identifikuje témata nová, jejichž interpretace osvětluje zažité a často problematické sociální praktiky. Toto číslo Sociálních studií volně navazuje na konferenci „Feministická studia na hranici“, která proběhla v listopadu 2011 na brněnské Fakultě sociálních studií. Více než 60 prezentujících z České a Slovenské republiky se sešlo, aby diskutovalo své aktuální výzkumy, individuální či týmové, a navázalo tak na historicky první konferenční setkání českých a slovenských feministických studií, které se uskutečnilo v roce 2005 v Praze.“ (Sociální studia, FSS MU)

Časopis najdete i na Facebooku.

Sociální studia 3/2013: Hranicemi genderu
Sociální studia 3/2013: Hranicemi genderu

EDITORIAL
Hranicemi genderu (PDF)
Kateřina Lišková, Nedbálková Kateřina

STATI
Genderově motivované a sexuální obtěžování na středních školách: hranice vhodného chování
Irena Smetáčková, Pavlík Petr
Článek se zabývá otázkou hranic mezi vhodným a nevhodným chováním vyučujících vůči studentkám a studentům na středních školách. Na základě dotazníkového šetření s účastí 1237 respondentů/ek ukazujeme, jaké učitelské chování se znaky sexuálního obtěžování, je studujícími považováno za nepříjemné a zároveň jak četné s ním mají zkušenosti.
Info | Plný text v PDF

Vietnamské rodiny a jejich české chůvy: Vzájemná závislost v péči o děti
Adéla Souralová
Některé vietnamské rodiny v České republice si najímají české chůvy (tety, babičky) na hlídání svých dětí. Tento model stojí v protikladu k dominantnímu obrazu chův (pomocnic v domácnosti) v západním světě, kde je tato profese vykonávána migrantkami a analyzována pomocí aditivního přístupu zdůrazňujícího vícenásobné znevýhodnění těchto žen z důvodu etnických a třídních nerovností.
Info | Plný text v PDF

Negativita ve studování na umělecké škole
Lenka Vráblíková
Ačkoli umění v rámci binárních protikladů většinou stává na straně feminity, moderní umělectví je v zásadě šité na míru maskulinnímu subjektu a tak vylučuje existenci jiného – umělkyně. Stejně tak „stávání se umělcem“, které je institucionálně rámováno studiem na vysokých uměleckých školách, ženám aspirujícím na umělkyně nenabízí možnost stát se umělkyní, aniž by nedošlo k popření zásadních aspektů jejich jedinečné a ženské identity.
Info | Plný text v PDF

Jak v praxi ovlivnit spory o hranice? Proč se nepodařilo přírodovědce přesvědčit o významnosti genderu
Dagmar Lorenz-Meyer
Feministické bádání jako analytická tradice a intervencionistický projekt již dlouho zkoumá hranice, jež jsou hluboce vepsány do západního myšlení a pojetí racionality. Tento článek vychází z myšlenky, že schopnost v praxi destabilizovat hranice pokulhává za důmyslností analýz opakovaného utváření hranic. Jádrem feministické praxe je zájem zpochybňovat nákresy hranic a měnit to, co je považováno za přirozené, normální či skutečné.
Info | Plný text v PDF

Tak daleko, tak blízko: dělnická třída v České republice
Kateřina Nedbálková
V textu se autorka zaměřuje na přiblížení paradigmatických a metodologických předpokladů, které se třídou pracují jako s podstatnou a důležitou kategorií sociálněvědního výzkumu a dále představuje vlastní výzkum dělnické třídy a první zjištění, ke kterým ve svém počínání dosud dospěla. V úvodní části nabízí základní představení konceptualizací třídy ve vztahu k paradigmatickým pozicím a východiskům výzkumníků a místo, které v tomto kontextu zaujímá česká sociologie.
Info | Plný text v PDF

RECENZE
Nina Lykke: Feminist Studies. A Guide to Intersectional Theory, Methodology and Writing (PDF)
Adéla Souralová

Veřejná sociologie Michaela Burawoye: výzva pro dnešní svět

Michael Burawoy je v dnešní sociologické obci identifikován nejčastěji jako angažovaný sociolog a zastánce tzv. sociologie veřejnosti, kdy ve svých pracích problematizuje zejména samotný vztah sociologie a občanské společnosti, stejně jako vliv trhu na ni. S touto agendou se Burawoy, označovaný často za ,,postmarxistu“, v roce 2004 ujal funkce prezidenta Americké sociologické asociace (ASA), v roce 2010 pak funkce prezidenta Mezinárodní sociologické asociace (ISA), kdy jeho funkční období ve druhé jmenované organizaci trvá až do roku 2014. Jeho cílem je zejména vnitřní změna v globální sociologické komunitě; jedná se o apel na vědce, nikoliv na občany. I proto, že jeho texty jsou dostupné on-line na webu univerzity v Berkley, kde je Burawoy v současné době profesorem, si nyní můžeme jeho životní snahu a dílo přiblížit.

Od postokoloniálního Zimbabwe po třídní vědomí v Chicagu

Počátky Burawoyova profesního zájmu vedou jeho kroky k etnografickému výzkumu pracovních prostředí průmyslových pracovišť, když se na začátku 70. let zapisuje do povědomí svým výzkumem studentské politiky v Zambii. Jak uvádí v českém rozhovoru se Zuzanou Uhde z roku 2010, konkrétně ,,studoval to, jak nový těžební průmysl v Zambii reagoval na dřívější koloniální rasový řád, který byl označován jako ,rasová bariéra‘. Součástí studie byl také výzkum organizace práce v postkoloniální Zambii se zaměřením na dědictví kolonialismu“ (Uhde 2010: 57). Dle jeho slov se v případě této kontroverzní publikace o reprodukci rasového řádu jednalo o jeho největší práci ve veřejné sociologii. V této době se po návratu do Chicaga začal seznamovat s autory a tezemi francouzského strukturalismu a marxismu (Althusser, Gramsci, Godelier aj.), přičemž dospěl k názoru, že je možné studovat třídní vědomí pracujících. Nechal se tedy zaměstnat v dílně nadnárodního průmyslového závodu, díky čemuž dokázal zpracovat svoji dizertační práci, která se stala základem pro Burawoyovu nejslavnější publikaci Manufacturing Consent: Changes in the Labor Process under Monopoly Capitalism. V ní se rozhodl pro marxistický a gramsciovský rámec pro studium toho, jak je ,,souhlas organizován v samotném výrobním procesu“ (Uhde 2010: 57).

Michael Burawoy - Manufacturing Consent
Michael Burawoy – Manufacturing Consent

Výroba či produkce souhlasu, angl. manufacturing consent, je pojem použitý poprvé už v roce 1922 Walterem Lippmannem ve knize Public Opinion (viz recenze). Podle něj je vytváření souhlasu nutné pro soudržnost společnosti, protože zájmy veřejnosti nebývají zřejmé. Většině lidí je tak třeba svět shrnout a vyjádřit v pochopitelných kategoriích těmi, kteří dělají rozhodnutí – o sebraných datech a analýzách jsou zpravidla zpravováni politici, kteří poté veřejnosti předkládají svá rozhodnutí, což pochopitelně otevírá široké pole pro propagandu. Předkládané otázky totiž bývají zjednodušené a vyvolávají zdání možného výběru pouze mezi souhlasem a nesouhlasem s nabízeným řešením. Někteří čtenáři si patrně název Burawoyovy knihy spojí se známou prací Edwarda S. Hermana a Noama Chomskyho – Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media (1988) -, v níž se autoři zaměřili na pro-systémovou povahu médií a která je rovněž základem pro snímek Manufacturing Consent: Noam Chomsky and the Media z roku 1992.

Burawoy termínu využil k tomu, aby popsal, že ,,organizace a regulace výroby nevytváří třídní vědomí, ale spíše souhlas s kapitalismem“ (Uhde 2010: 58). Stal se také prvním západním vědcem, který uskutečnil etnografický výzkum v průmyslovém socialistickém podniku, když se mu v roce 1983 podařilo nechat se zaměstnat v Maďarsku, kde o dva roky později získal pracovní místo v ocelárnách, srdci socialistické výroby. Zde vzniká Burawoyova teze, že v socialistických podnicích na rozdíl od kapitalistických pracovišť vzniká spontánní odpor vládnoucí straně, skrze který může dojít k vytvoření kritického vědomí dělnické třídy, jehož vyústěním může být socialistické hnutí demokratického charakteru. To však vyvrátily události roku 1989, kdy ,,dělníci nebyli součástí převratu a pádu státního socialismu, a pak se prostě přizpůsobili tranzici ke kapitalismu“ (Uhde 2010: 58).

Michael Burawoy – Marxism After Communism

Globální společnost – realita nebo koncept v hlavách sociologů?

S vývojem globálního ekonomického systému jsme my sociologové zejména v poslední čtvrtině minulého století začali mluvit o globalizaci. Vzniká řada koncepcí a pokusů, jak se s ač předvídanou – globální průmyslová společnost se objevuje například už u Herberta Spencera -, přesto však kvalitativně nesnadno zachytitelnou situací vyrovnat. Zejména stran teorie se sociologie pochopitelně odedávna snaží o univerzální přístup, dojde-li však na empirický výzkum, je uchopení světa vždy závislé přinejmenším na teritoriálním dělení. Burawoy ve zmíněném rozhovoru říká: ,,Sociologie je především vytvářením teorií, které slouží jako východisko empirického výzkumu, a umožňují propojit mikrorovinu a makrorovinu. Cílem výzkumu je pak rekonstruovat teorii, výzkum by měl být výzvou pro teorii.“ (Uhde 2010: 59) V tomto ohledu Burawoy rozpracoval vlastní přístup, tzv. intenzivní případové metody (extended case method), kterým chce právě dilema mikro-/makro- překlenout: ,,Intenzivní případová metoda aplikuje reflexivní vědu na etnografii za účelem vytěžit obecné z jedinečného, posunout se od ,mikro‘ k ,makro‘ a spojit přítomné s minulým za očekávání budoucnosti, vše stavěním na již existující teorii.“ (Burawoy 1998: 5)

Michael Burawoy - Global Etnography
Michael Burawoy – Global Etnography

Burawoy podotýká, že výzkum globalizace je pro sociologii trvající ,,dilema a hádanka“, kterou se pokusil zodpovědět spolu se svými studenty v knize Global Etnography (celá je k dispozici zde). Společně stanovili tři možné pohledy na probíhající globální procesy: globalizace jako nadnárodní síla překračující jednotlivé státy, přestože na ně působí; globalizace jako transnacionální spojení, kam bychom zařadili pohyb zboží, lidskou migraci a mezinárodní sociální hnutí (žen, environmentální aj.); a globalizace jako globální vědomí, které však nesmíme zaměňovat se situací, kdy podle Burawoye sociologové sedí v letadle a myslí si, že svět je ,,výrazně globální, do této představy ale promítají svoji specifickou zkušenost tzv. letištní sociologie“ (Uhde 2010: 59). Ačkoliv existují některé teorie globalizace, jednu dobrou, dostatečnou a celistvou doposud nemáme, protože tradičně sociologie uvažuje na národní úrovni a jen prostřednictvím komparativních výzkumů nemůže dosáhnout pochopení globalizace.

Související články: Debate on International Sociology (Contemporary Sociology, July, 2011), „Challenges for a Global Sociology“ (Contexts, Fall, 2009), „From Polanyi to Pollyanna: The False Optimism of Global Labor Studies.“ (Global Labour Journal 2010), „Facing an Unequal World“ (Introduction to Facing an Unequal World: Challenges for a Global Sociology)

Veřejná sociologie jako proměna oboru a světa

Obhajoba sociologie se stala obhajobou společnosti.

Protože je náš časopis zaměřen zejména na popularizaci sociologie a souvisejících podoborů, je nám blízké i Burawoyovo pojetí veřejné sociologie (public sociology). To vychází z jeho rozdělení sociologie na čtyři typy na základě toho, ke komu hovoříme: profesionální a kritická sociologie směřují k odborníkům v oboru, aplikovaná sociologie se zabývá administrativou a čtvrtý typ, veřejná sociologie, je obrácen k veřejnosti, které nabízí propracování jejich agendy. (srov. Voříšek 2007: 478)

Veřejná sociologie však není prostou popularizací sociologických myšlenek – je propojením role sociologa jako intelektuála, který disponuje výzkumy a metodologií, s veřejnou politikou. Podobně jako C. W. Mills na konci 50. let přichází s kritikou profesionálů, a to jak na straně ,,velkých teoretiků“, tak „abstraktních empiriků“ – administrativních pracovníků, i Burawoy zejména od americké ,,hyperprofesionalizované“ sociologie požaduje, aby se více soustředila na problémy společnosti a došlo k užšímu sepětí akademické sociologie a veřejné sféry, k vyšší politické aktivitě, a to v rovině lokální, národní, regionální i globální. Podle něj jsou často ,,výzkumy velmi úzce zaměřeny, zabývají se problémy, které jsou někdy triviální, jindy irelevantní a někdy se ptají na otázky, k jejichž zodpovězení nepotřebujeme žádný sociologický výzkum“ (Uhde 2010: 59). Sociologie by tedy měla být angažovanější a své vědění vytvářet v dialogu s veřejnostmi: ne jen zveřejňovat výzkumy, ale stát se zodpovědnou veřejnosti, a to nejen psaním článků do novin a knih, ale také prostřednictvím komunitní práce, spolupráce s odbory, hnutími, občanskými sdruženími apod. Burawoy přemýšlí o veřejné sociologii v souladu s klasickým sociologickým projektem propojení mikroroviny s makrorovinou, stejně tak ale s Millsovou představou sociologie jako článku propojujícím soukromé problémy s veřejnými záležitostmi. Jedním dechem však dodejme, že veřejná sociologie neznamená sociální inženýrství, jako tomu bylo v případě vědeckého komunismu podřízeném doktríně marxismu-leninismu: ,,Sociální věda v podobě vědeckého komunismu byla bez přehánění pravým opakem toho, o čem Burawoy mluví jako o angažované sociologii a vlastně i pravým opakem (sociální) vědy jako takové…“ (Staszek 2011: 6) Angažovanost, jak se ukázalo v 60. a 70. letech, se stala zdrojem nových inspirací a sociologii přinesla možnost dalšího rozvoje i na profesionální, akademické úrovni. Mezi veřejnou a profesionální sociologií tedy existuje vztah vzájemné závislosti, stejně jako antagonismu. Veřejnou sociologii je třeba chápat v akademickém světě zejména jako korektiv té profesní, korektiv, který má zabránit samoúčelnému výzkumu a bezobsažným debatám.

Podle Burawoye je důležité položit si otázku, ke komu vlastně mluvíme, z jakého důvodu oslovujeme lidi, kvůli čemu vlastně děláme sociologii. Je jednoznačné, že buď mluvíme k sobě nebo k jiným (,,Vědění pro koho?“); v případě otázky ,,Vědění pro co?“ se pak Burawoy odvolává na Webera a jeho rozlišení na vědění založené na úvahách o prostředcích pro dosažení daného cíle v protikladu k vědění, které je vedeno cíli a hodnotami samotnými (tedy základní spor účelové a hodnotové racionality a Weberova klasická diskuse nad hodnotami). V základech kritické teorie je obsažen tento spor mezi instrumentálním a reflexivním věděním, jenž Burawoy dále rozvíjí. Profesní sociologii vidí jako tu část oboru, která se soustředí na instrumentální vědění postavené na určitém nezpochybňovaném výzkumném rámci; rovněž sociologové veřejné politiky prostřednictvím instrumentálního přístupu zpracovávají agendu, která je nastolena veřejností. Reflexivní vědění je z podstaty odlišné, nelze z něj vydělit diskusi nejen o hodnotách a směřování společnosti, ale i o metodologických předpokladech a výzkumných rámcích. (srov. Uhde 2010: 60) Kritická sociologie, do níž bychom mohli zařadit vedle Millse například Alvina Gouldnera či Pitirima Sorokina, i v USA ve své době dosáhla zásadních výsledků, mezi něž lze zařadit kupříkladu delegitimizaci hodnotových základů parsonsovského strukturálního funkcionalismu. Burawoyovy snahy na tuto tradici navazují, jsou otevřením prostoru veřejné a kritické sociologii z pozice důležité postavy sociologické akademické komunity. Ačkoliv je vztah mezi profesní a kritickou sociologií napjatý a antagonistický, jedna potřebuje druhou a v některých zemích je tak třeba rozvinou naopak sociologii profesní, která by pomohla vytvořit nové a kvalitní výzkumné rámce vycházející z lokálního prostředí. Výzkumné rámce, které nejsou jen slabým importem těch západních.

Michael Burawoy
Michael Burawoy

Kritická sociologie tedy nemůže stát – a většinou ani nestojí – stranou té profesní. V historii jsme byli svědky přelévání jedné v druhou. Burawoy ve svém rozhovoru připomíná posun marxismu z pozice kritiky společnosti i profesní sociologie na pozici výzkumného programu, stejně tak bychom mohli vnímat feminismus a posun ke gender studies, či proměny kulturálních studií. Tímto způsobem byla proměněna v posledním půlstoletí sociologie možná více než jsme ochotni si přiznat; málokdo by tak dnes rozporoval tvrzení, že sociologie je dnes výrazně levicová a angažovanější, často v protikladu k převládajícím neoliberálním silám, jak shrnuje Burawoy: ,,Tržní fundamentalismus vskutku pohání svět směrem, který je protikladný k sociologickému projektu. Neoliberalismus podle mě podpořil některé sociology a socioložky v tom, aby se angažovali na veřejnosti, protože obhajoba občanské sociologie je ústřední myšlenkou sociologie. Obhajoba sociologie se stala obhajobou společnosti. A konkrétně žádné jiné než veřejné sociologie.“ (Uhde 2010: 61)

Pro nás tím vyvstávají otázky, v jakém stavu je dnes česká sociologie. Zdali je její ,,profesní část“ již dostatečně rozvinuta, aby dokázala poskytovat cenné zázemí pro plodný výzkum specifické postkomunistické situace. Stejně tak se musíme ptát, zdali existují skupiny angažovaných sociologů a socioložek, které by dokázaly zásadně oslovovat veřejnost navzdory neoliberálně orientovanému mediálnímu mainstreamu. V našem časopise se tímto tématem zabýváme například v oblasti genderu a problematizací těch sociálních struktur, které jsou obecně považovány za neproblematizovatelné, jako ty struktury, „na kterých nic není“, nebo „do kterých nikomu nic není“, se budeme zabývat i nadále. Burawoyův přístup je pro tuto práci cennou inspirací.

Dílčí témata a studie

Hlavní oblasti Burawoyova zájmu jsem na předchozích řádcích zmínil a rozebral. Aby však nezapadly ani další oblasti jeho sociologické tvorby, shrnu na tomto místě jeho materiály, které jsou dostupné online:

Litratura a související odkazy

  • BURAWOY, Michael. 1998. „The Extended Case Method.“ In: Sociological Theory. 1998(16), Vol. 1. [Dostupné online 28. 4. 2013 <http://burawoy.berkeley.edu/Methodology/ECM.ST.pdf>]
  • STASZEK, Zdeněk. 2011. Podoby angažovanosti v sociologii: případ vědeckého komunismu. Diplomová práce, Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, Katedra sociologie.
  • UHDE, Zuzana. 2010. „Obhajoba sociologie se stala obhajobou sociologie. Rozhovor Zuzany Uhde s Michaelem Burawoyem.“ In: Gender, rovné příležitosti, výzkum. 2010(12), Vol. 2, pp. 57-61. [Dostupné online 20. 4. 2014 <http://burawoy.berkeley.edu/Biography/Interview.Uhde.pdf>]
  • VOŘÍŠEK, Michael. 2007. „XVI. světový sociologický kongres ISA.“ In: Sociologický časopis. 2007, Vol. 2, pp. 478-480. [Dostupné online 22. 4. 2013 <http://bit.ly/ZWwRCe>]
  • Wikipedia – heslo Michael Burawoy

Konec světa, civilizace, pořádku – o vědeckém proroctví

Prakticky každý už se někdy setkal s proroctvím nebo věštbou. Od R. K. Metona víme, že takové proroctví může být sebenaplňující, takže dojde-li k tomu, co prorok hlásá, není to okamžitě dokladem jeho génia a nadpřirozených schopností. Máme také ,,vědecká proroctví“ (sic!), či nejrůznější projekty sociálního inženýrství, jak o nich skvěle psal K. R. Popper ve známém díle Otevřená společnost a její nepřátelé. Bývají to utopie, které svádí lidské myšlenky ke konání zla ve jménu dobra, bývají to dystopie, které nezřídka dochází svého naplnění: vždyť použít pro dnešní společnost termín orwellovská je bezbřehým klišé nebo přinejmenším znak libování si ve floskulích. Dystopie mohou však být zajímavým zrcadlem společnosti, kdy jejich autoři domýšlí důsledky některých dobových sociálních či individuálních fenoménů. Takto je možné číst například román My Jevgenije Zamjatina, jemuž je věnován jeden esej, který se objevil v našem časopise, doporučit lze také Konec civilizace Aldouse Huxleyho, v němž autor dovádí do důsledků fordistickou průmyslovou výrobu. Pro čtenáře je zajímavý i fakt, že se zde objevují postavy, jejichž jména jsou odvozená od některých hybatelů moderní evropské historie, jako jsou Marx, Lenin, Freud, Atatürk či Mussolini.

Tento esej však nevěnuji beletrii, ale tématu zmíněných ,,vědeckých proroctví“, k čemuž mě přivedly výroky prof. Miroslava Bárty, předního českého egyptologa, v pořadu Interview na CT24. Nejprve je třeba rozebrat oxymóron ,,vědecké proroctví“. Netvrdím, že před nás Bárta staví vědeckou teorii – sám dodává: ,,Ale to je jen můj názor.“ – v případě uznávaného vědce je však třeba podobné výroky číst rigorózněji než by tomu bylo například u řadového politika či televizní ankety. Bártův výzkum, který zaznamenává v rámci své disciplíny výzkum a uznání, totiž může fungovat jako legitimizační formulka pro názory s tímto výzkumem takřka nesouvisející a na které už ani sám jejich autor nemá vliv. Tak jako Pierre Bourdieu ve své brožurce O televizi zmiňuje, že výzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé hodnotí moderátory zábavních vědomostních soutěží jako nadprůměrně inteligentní, tak je možné číst názory veřejně uznávaných vědců na společnost, ačkoliv ohniskem jejich zájmu není studium současných společenských procesů. Bárta naštěstí nepatří mezi ty, kteří by chtěli zachytit celý svět jednou teorií, a sám v pořadu správně přiznává velkou důležitost společenským vědám: ,,Společenské vědy mohou v poznání problémů tohoto světa hrát důležitou roli, a přitom jsou doslova hubeny. Když se ale podíváte na potíže tohoto světa, zjistíte, že nás netrápí problematika nanovláken nebo to, že nemáme dostatečně rychlá auta, ale že společnostmi otřásají náboženské, sociální a historické problémy, které mají podstatu ve společenských procesech. Když zničíme společenské vědy, těžko pochopíme, co se s námi děje.“ Jeho příklad tudíž považujme za aktuální ilustraci, která se ideálu předmětu mé kritiky podobá jen v obrysech.

Dvě oblasti poznání

Tento esej je více než cokoliv jiného myšlenkovým cvičením, v jehož jádru se skrývá odvěká otázka, jestli bylo dříve vejce nebo slepice. Rozdělme si pro pracovní účely oblast lidského poznání na dvě sféry či méně vzletně řečeno oblasti: na jedné straně je historie, na druhé současnost, ve které žijeme a která je však určena určitou podstatnou částí nedávné minulosti. Každá věda, stejně jako náboženství, filozofie a politika, se snaží o získání vlivu, nároku na definici světa, ve kterém žijeme – důkazem budiž pokusy moderní biologie či kybernetiky odhalit společenské zákonitosti nebo třeba rozluštit filozofickou otázku vědomí (jak se o to pokusil Thomas Metzinger v knize Being No One: Self Model Theory of Subjectivity). S tím by patrně souhlasil Pierre Bourdieu i analytikové diskursu jako Michel Foucault a jeho následovníci. Věda o současnosti má tento vliv značný, jakkoliv může být veřejností nepřiznaný a neviděný. Zvláště sociální vědy jsou aktérem, který činí rozhodnutí prostřednictvím tvorby politik a konceptů, legitimizace ideologií či naopak jejich demaskování. Názory na úlohu věd se přitom mohou lišit; nejzřetelnější řez bychom vedli pravděpodobně po linii oddělující nehodnotící a angažovanou vědu, podstata však zůstává, protože jak tvrdí C. W. Mills ve své Sociologické imaginaci, i abstraktní teorie a empirismus mohou vést k obhajobě daného sociálního řádu a stát se základem pro ideologii, v jím uváděném příkladu konzervatismu.

Historické vědy naproti tomu disponují silou tvrzení, že ,,dějiny jsou mi svědkem“. Proto se mohou stát obhajobou a nezřídka tomu tak bylo. Studium dlouhodobých procesů a jejich přeložení do dneška je však optikou dnešní sociální vědy proces nesmírně komplikovaný. Respektujeme-li vědu, která se vzdala osvícenských ideálů lineárního vývoje, evoluce systémů a universalismu, potom respektujeme i dějiny, ovšem v té nejpřísnější formě: zajímají nás historické konstelace, jejich relikty a právě zmíněný překlad, či přenos do současnosti sám o sobě. To ovšem ne ve smyslu proroctví, ale s myšlenkou historie jako formativního prvku řídícího naši přítomnost prostřednictvím výkladů, totalizací a kategorizací. Tak třeba demokracii dnes nezřídka chápeme po vzoru antického Řecka, které touto demokracií de facto nikdy nebylo.

Tímto problémem se více či méně zabývalo v průběhu 20. stol. nespočet badatelů, kteří narazili na dilema historické jedinečnosti/neopakovatelnosti a univerzálnosti našeho jednání. Nechceme-li si brát historii za svědka dnešních procesů, potíž spočívá v popření obyčejné logiky induktivního myšlení. Buďme ale konkrétní. Pokud jsme pozorovali zánik desítek říší a civilizací a našli jsme některé společné rysy (marnivost a nepotismus vládců, růst mandatorních výdajů, přílišná složitost systému apod.), neznamená to ještě, že jde o procesy univerzální, a hrozí nebezpečí, že přání se stane otcem myšlenky a donutí nás pojmenovat historické jevy ad hoc až v návaznosti na přítomnost. Abychom například mohli zkoumat nepotismus vládců, je třeba doložit kauzalitu růstu tohoto jevu (pokud růst existuje a nejedná se o běžný jev předmoderních společností trvající po staletí) a pádu civilizace. Přitom si pokládáme otázky vedoucí k nejrůznějším pracovním hypotézám: Je srovnatelná dnešní západní civilizace o stovkách milionů obyvatel s řeckými městskými státy nebo starověkým Římem? Jakou roli hrají technologie? Vždyť na neschopnosti představit si technologický vývoj se historicky znemožnil například vlivný myslitel Thomas Malthus, který před 200 lety předpokládal neudržitelnost populačního růstu, která k dnešnímu dni nebyla naplněna a předčila Malthusovy představy o ,,několik nul“. Co znamená pro organizaci  společnosti moderní byroktatická struktura? Dá se její složitost a velikost, byť jen vzdáleně, přirovnat k jakémukoliv historickému stavu? Jak naložit s historií v kontrastu s reflexivní modernitou, která je podle Giddense hluboce sociologická?

Konec se blíží (Zdroj: www.sxc.hu, autor: hisks, http://www.sxc.hu/profile/hisks)
Konec se blíží!
(Zdroj: www.sxc.hu, autor: hisks)

Ano, paralely k hluboké minulosti se často zdají jako již potvrzené, jenže přeložení historie do přítomnosti vyžaduje dvojí zjednodušení: na straně historického jevu i na straně znalostí o přítomnosti; v obou případech to vyžaduje popření mnoha neopakovatelných a specifických dějinných faktorů. Tak například Bárta říká: ,,Britští vědci nedávno zjistili, že se stále zlepšují naše rétorické schopnosti. Když se podíváte na úpadek Říma, tak přesně rétorika byla oborem, který rozkvetl v třetím až čtvrtém století, tedy v době úpadku tohoto impéria. Lidově řečeno roste naše schopnost všechno okomentovat místo toho, abychom s tím něco udělali.“ Protože vědcův největší nepřítel je ,,zdravý rozum“, o ,,lidové moudrosti“ ani nemluvě, abychom mohli přenositelnost tohoto jevu uznat za možnou, v první řadě bychom museli zjišťovat souvislost rozvoje rétoriky a rozpadu římského impéria. Je rozvoj rétoriky závislý na (ne)schopnosti ,,něco udělat“? Jak porovnat řečnění ve starověkém Římě a dnes, kdy jsme doslova obklopeni a zahlceni texty? Co do srovnání vnáší proměna komunikace? Přeneseno do demokratické společnosti západního střihu, co znamená ,,něco udělat“? Blábolení, tedy politický newspeak jistě existuje, také jsem se jeho otázkou před časem částečně zabýval, nezaměňujme ho však s politickou korektností, mluvou a nástrojem emancipace sloužícím k bourání post-osvícenských narativů. Zbude nám, že jedinou překážkou je v tomto směru nevzdělanost a její sestra xenofobie. A fakt, že snahy o překlápění historické struktury na současnost jsou velmi nejednoznačné, velmi složité a velmi – nemožné. Malthus je mi svědkem.

Svět jaký je nebo jaký ho chceme?

Tyto debaty nutně vedou k politické diskusi nikoliv o tom, jaký svět je, ale jaký ho chceme mít. Historie slouží jako naše jistota, protože její uspořádání většinou vychází z kategorií, do které historii často nevědomky uzavřeme. Její chybné zpracování, tedy snaha o vyjmutí jednotlivých částí z nepřenositelných společenských modelů, je spíše než čímkoliv jiným odrazem našich dnešních hodnot: může být postesknutím nad postupným zanikáním národního státu, nad koncem koloniálního světa a jasného rozdělení na ovládající a ovládané. Je pozoruhodné, jak je v kontrastu k tomu úsměvná myšlenka demokracie a svobody jednotlivce.

Bárta také tvrdí, že jsme v takové civilizační fázi, kdy je nutná transformace. Co však taková transformace v celé své šíři je, to bohužel nikdo neví, mluvíme-li stále v historických paralelách. Pojetí toho, co je správné, musíme zaplnit hodnotami, nikoliv vytvářet obraz tak, že ad hoc přisuzujeme některým fázím historických civilizací kladné znaménko, čímž zamlčujeme své vlastní hodnoty a pouštíme se do hry, zdali historie určuje přítomnost, nebo je tomu naopak. Bárta na tuto hru naštěstí nepřistupuje, jak by se mohlo z mého textu zdát, naopak přiznává velkou důležitost sociálním vědám. Přejímání myšlenek sférou médií a veřejností je však nevyzpytatelné, proto je třeba se pečlivě zamýšlet nad pronášením historických paralel.

Jak jsem naznačil, cílem našeho poznání má být svět, jaký je. Pokud jsem v tomto textu stanovil pracovní rozdělení lidského poznání na současnost a historii, je třeba ho doplnit o třetí, možná nejdůležitější oblast, které si musí být vědom především vědec. Tou je lidské poznávání – proces nakládání s poznáním, spojující článek mezi historií a současností, problematizace našeho vztahu k přítomnosti i minulosti. Sociální vědy jednoduše nejsou vědy přírodní a na základě marginálních jevů tak nelze hovořit o zákonité souslednosti. S vědomím toho můžeme přistupovat i k našim novodobým dějinám, k zodpovědnému nakládání s relikty minulosti, k demytizaci historie a odmítnutí manipulace s dějinami jako s rukojmím, které můžeme natáhnout na skřipec, aby mluvilo tak jak chceme. V opačném případě se pohybujeme v žánru utopie a dystopie, ten však raději přenechme spisovatelům krásné literatury.

Zdroj úvodní ilustrace: www.sxc.hu.

Mysli radikálně, mysli utopicky! Speciální číslo Politics & Society zdarma

Shodou okolností to není dlouho, kdy jsem se na stránkách našeho časopisu zabýval něčím, co jsem nazval ,,vědecké proroctví“. Padla totiž také zmínka o utopiích, tématu, kterému je věnováno červnové číslo časopisu Politics & Society vycházejícím od 70. let, dnes pod značkou Sage Journals. To si s podtitulem Real Utopias klade za úkol vysvětlit úlohu utopie v sociální vědě a její místo v našem myšlení o společnosti. Jde o téma bezesporu relevantní a zajímavé, proto stojí za to se seznámit s obsahem zmíněné publikace.

Pozn.: Časopis je k nalezení na adrese pas.sagepub.com, aktuální číslo včetně abstraktů zde. Volný přístup k článkům níže je limitovaný koncem června, proto je žádoucí si do 30. 6. 2013 jednotlivé články uložit ve formátu pdf.

Think radical, think utopian.

Phillipe Van Parijs

Introduction [pdf]
Autor: Erik Olin Wright

,,Mnoho lidí přitahují sociální vědy z důvodu morálních obav nad škodlivými sociálními podmínkami a nespravedlnostmi. Tyto obavy se projevují v mnoha výzkumech v sociologii, politologii a jiných sociálních vědách, obvykle ale mají spíše podobu diagnostiky a kritiky existujících institucí než zkoumání alternativ,“ říká autor úvodního textu. Je si vědom, že pojem real utopia je jako neexistující svět harmonie vlastně oxymóron, má  však své opodstatnění – stojí mezi vizí alternativy k existujícím institucím, alternativy, která je naplněním aspirací na svět, v němž má každý šanci na plnohodnotný život, a vážným přístupem k životaschopnosti institucí, které by nás k takovému světu mohly posunout o něco blíž. Wright dodává, že ,,úkolem je zkombinovat teoretickou analýzu normativně žádoucích institucionálních designů s empirickou studií skutečných případů, které předznamenávají emancipační alternativy mimo existující instituce.“ Konkrétním ,,reálným utopiím“ se budeme  věnovat na dalších řádcích.

The Universal Basic Income: Why Utopian Thinking Matters, and How Sociologists Can Contribute to It [pdf]
Autor: Philippe Van Parijs

,,Utopické myšlení sestává z formulování návrhů radikálních reforem, které zdůvodňuje na základě normativních principů kombinovaných s nejlepší možnou vědeckou analýzou kořenů problémů, k nimž návrhy směřují, a podrobení těchto návrhů nelítostnému kritickému zkoumání,“ uvádí článek věnovaný základnímu příjmu původem belgický sociolog Phillipe Van Parijs. Téma univerzálního, či nepodmíněného základního příjmu je přítomné i v českém prostředí (existuje dokonce česká verze mezinárodní evropské iniciativy basicincome2013.eu; jméno Parijse i Wrighta pak najdeme dokonce na české verzi Wikipedie). Autor článku nabízí exkurzi do hlubin utopického myšlení, v nichž má místo i nám blízký Auguste Compte se svojí vizí Evropské unie šedesáti republik. Ani však pád socialismu – rozuměj myšlenek utopisty Karla Marxe – neznamená, že bychom měli opouštět utopistické myšlení. Parijs spílá Marxovi, že abychom změnili svět, nestačí ho jen popisovat, vysvětlovat a kritizovat, je třeba zapojit utopické myšlení mobilizující všechny sociální vědy. Nepodmíněný příjem všem členům společnosti je základní utopií, kterou můžeme rozvíjet a zkoumat, Parijs například do svého pojednání zahrnuje indikátory ekonomické a politické udržitelnosti. Přestože si je vědom, že ne vše je v dnešním světě špatné nebo horší než dřív, stále může být hůř. Nebo také líp. Zejména pro ty, kteří z dnešního stavu věcí trpí nejvíce.

Infotopia: Unleashing the Democratic Power of Transparency [pdf]
Autor: Archon Fung

Infotopie je místem, ve kterém její občané mají přehled o organizacích, na které spoléhají při uspokojování svých životních zájmů. To vyžaduje transparentnost, politicky v tuzemsku často omílané téma. Podle autora je ale třeba naplnit čtyři cíle, aby bylo dosaženo demokratické transparentnosti: (1) informace o jednání velkých organizacích musí být  pro veřejnost ,,bohaté, hluboké a pohotově připravené“, (2) množství informací by mělo být úměrné takové míře, jakou organizace ohrožují občanské zájmy, (3) informace by měly být poskytovány jednotlivcům a skupinám takovým způsobem, aby skupiny informace mohly využívat, a (4) sociální, politické a ekonomické struktury by měly být organizovány tak, aby umožňovaly jednotlivcům a skupinám jednat na základě veřejných údajů. Článek je tak vlastně manifestem transparentní demokracie, utopie ne nereálné a veřejností požadované. Z transparentnosti se však nesmí stát jen zaklínací formule bez reálného obsahu, formální součást dobového slovníku.

Practical Anarchism: Peer Mutualism, Market Power, and the Fallible State [pdf]
Autoři: Yochai Benkler

Může být anarchismus praktický? Yochai Benkler z Harvardovy univerzity posuzuje ,,několik fungujících anarchií v prostředí sítí a zda nabízejí model pro zlepšení přetrvávající nedokonalosti trhů a států“.

Making Direct Democracy Deliberative through Random Assemblies [pdf]
Autor: John Gastil a Robert Richards

Koncepty deliberativní demokracie, demokracie bez voleb či debaty o způsobech dosahování konsenzu jsou v politické vědě v posledních několika desetiletích velmi časté. Deliberativní demokracie má být proměnou v chápání vlastního ideálu demokracie, která už nemá být v základu sledováním vlastních zájmů a snahou o získání vlivu a prosazení rozhodnutích učiněných jinde a za zavřenými dveřmi; mnohem větší roli v ní hraje komunikace a samotná politická debata (deliberace, rozprava), při níž kýžené zájmy teprve vznikají. Tento koncept čerpá z představ, že liberální pojetí zastupitelské demokracie už nedokáže přinášet uspokojivé výsledky. Ve článku Making Direct Democracy Deliberative through Random Assemblies jeho autoři zkoumají možnosti zapojení náhodně vybíraných shromáždění občanů (random assemblies) do stávajících institucí a praxí. Jimi definované různé formy shromáždění mají být zapojeny do různých úrovní rozhodovacích procesů, aby bylo skrze vysoce strukturované procedury dosaženo lepších výsledků při plnění veřejného zájmu. Gastil a Richards tak chtějí propojit nedostatky přímé a deliberativní demokracie.

After the Corporation [pdf]
Autor: Gerald F. Davis

Gerald F. Davis, autor článku After the Corporation, vychází z předpokladu, že společnosti ve sdíleném vlastnictví byly centrálními pilíři ekonomiky Spojených států 20. století. Se začátkem nového století se však i díky ,,nikeifikaci“ produkce (přesunutí výroby do zahraničí a soustředění se na marketing) veřejné organizace stávají méně koncentrovanými, méně propojenými na vrcholu, stále ubývají na počtu i na významu. ,,Zbývají patologie (zvýšená nerovnost, nižší mobilita a fragmentovaná síť sociálního zabezpečení) a nové technologie vhodné pro opětovnou orientaci na demokratičtější formy,“ tvrdí Davis. Řešením úpadku dřívějších organizací a  tím tedy zmíněných důsledků je soustředit se na lokální výrobu, sdílení a distribuci prostřednictvím sociální organizace vyhovující nástrojům, které již máme.

 Reviving Democratic Citizenship? [pdf]
Autor: Bruce Ackerman

Oživení občanských institucí, které se postupně v dnešním světě rozpadají, je žádoucí. Ackerman nabízí svoji ,,občanskou agendu“ rozdělenou do čtyř bodů, které zahrnují financování kampaní politických stran samotnými voliči, zavedení Dnu deliberace před občanskými volbami – prostoru pro občanské rozpravy, reformu žurnalistiky a občanský příspěvek pro každého občana při dosažení dospělosti. Autor každý bod rozpracoval do textu o délce knihy, proto je tento článek především souhrnem základních idejí.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor MG_FX.

Začalo to jedním sporem o jmenování profesora…

Dnes už je patrně zbytečné vyjadřovat se bulvárním způsobem k dění zainteresovaných aktérů kolem jmenování doc. M. C. Putny profesorem: kdo co řekl, kdy to řekl, kdo stojí nebo nestojí v pozadí. Akademická svoboda je jednou z těch cenných svobod, které získal polistopadový režim do vínku, a vést diskuse, zdali se může politik snažit do procesu zasahovat tak, jak jsme toho byli svědky, je bezpředmětné. Vynechme ryze právní spory o kompetence – v tomto případě má jít o morálku a prezident tak jako nikdo jiný není jejím arbitrem. Odejmutí pravomoci či povinnosti účastnit se ceremoniální záležitosti jmenování profesorů je na diskusi, protože záruky, že jakýkoliv jiný politik by nemohl udělat to samé, jsou liché. Pokud vnímáme proceduru získávání profesorských (a jiných) titulů prizmatem teorie systémů, je akademická sféra seberegulujícím světem s vlastní logikou, pravidly a kontrolou. Smíšením vnímání daného titulu s veřejnou morálkou – tedy světem mimo ten akademický, jelikož titul bývá provázen určitou veřejnou úctou, někdy dokonce i tichou bázní okolí – ovšem dochází ke zmatení smyslu. Morálka není, zvláště v postmoderním světě, věcí neproblematickou, sdílené hodnoty jsou tekuté, nestálé, a návrat do moderně pevného uspořádání věcí není z principu možný. Může to být jen má domněnka, ale ani fakt postkomunistické situace ustálení hodnot doposud příliš nepomáhal, jakkoliv bylo díky otevřenější společnosti dosaženo mnoho dobrého. Ovšem jak dlouho bude ještě možné se stále vymlouvat na adolescenci naší demokracie? Jsme zde tady a teď.

Jsou-li přesto některé hodnoty v české společnosti přebírány výrazněji než jiné, jsou to spíše hodnoty vycházející z adorace trhu než humanitních ideálů. Společnost má nějaké mínění a problematika vysokého školství není bezrozporná, názory na jeho smysl jsou v dílčích příkladech odrazem hodnot jednotlivců nebo skupin. Konflikt začíná u mytického ,,zdravého rozumu“ nasáklého jako houba minulostí, končí střetem ideologií, to vše doplněné o hyperbolismus mediální reality a bleskovost šíření informací. Pro ideologie konzervativní – a že české elity jsou veskrze konzervativní, připomněli v těchto dnech například Ondřej Císař s Kateřinou Vráblíkovou v tomto článku – je pochopitelně většina humanitních/sociálněvědných oborů, zvláště těch kulturálních, trnem v oku: zpravidla jde o blábolení v ,,pražských kavárnách“, přemýšlení o utopiích, když přitom realita je přeci tak jasná. V kombinaci s neúprosnou logikou trhu, s níž často měkké vědy bojují (obzvláště sociologie je podle Michaela Burawoye obhajobou současné společnosti zmítané svévolí tržních mechanismů), se jedná o boj s větrnými mlýny, zvláště, ocitá-li se intelektuál v pozici zlobo-svodu veřejnosti, která musí platit neúměrné náklady na fungování klientelistického systému a která se ocitá v bludném kruhu krize řešené odříznutím lana přivázaného k záchrannému kruhu. Je však povinností měkkých věd, aby bojovaly dále, za zachování nikoliv statusu quo, ale rovnováhy názorů, za zachování i nadále otevřené budoucnosti. Symptomatický je v tomto ohledu následující komentář, který zazněl v diskusi pod zmíněným článkem dvojice politologů:

Toho podivného putnu podpořili pouze pravdoláskovci, kteří podpoří vše, co odporuje normálním rodinám, normálnímu tradičnímu životu. Pokud řeknu nahlas svůj názor, budu uznán za netolerantního. Podle nich je vše dovoleno, každý si může žít podle svého dělat cokoli. Já jsem přesvědčen, že vše dovoleno není.

Normální tradiční život také zahrnoval tradičně ženu v domácnosti, manželské znásilnění, dvojakou maloměstskou morálku, netoleranci k odlišné sexualitě, kolonie a etnocentrismus. Je-li pokoření kteréhokoliv z těchto fenoménů ztrátou svobody ve smyslu emancipace jedince i celků, potom vstříc dystopii neudržitelného rozvoje. A možná ani není třeba mluvit o jevech tak zřejmých. Když se vrátím k humanitnímu vzdělávání, dostáváme se do diskuse o tom, jaký má intelektuál (a vlastně i jakýkoliv jiný člověk) být ve svém světonázoru. Nechovat se kontroverzně a jednat konformně? Konformně s kým? Svět konzervativce je v tomto ohledu jednoduchý: stačí mít dostatečný obnos na pořádné klapky na očích a vše zbylé je věcí propočtů a účetních operací; staré hodnoty, v nichž nachází slast nehybné přehlednosti, není třeba rozporovat. Svět každého jediného člověka už ale tak jednoduchý není. Někteří jsou odsouzeni již svým původem, bez sociálního kapitálu elitních klubů nebo starostlivé výchovy. Jiní nechtějí žít v sepětí s názory zakládajícími systematicky apriorní nerovnost mezi lidmi. Přidělovat za to nálepky spojující humanismus s nesvobodou, je laciný trik podobný hře v skořápky. Při malé ztrátě pozornosti totiž společnost může ztratit ponětí o tom, pod kterou skořápkou je ve skutečnosti míček, kostka nebo Putna. V té hře to ale končí většinou jen prohrou vloženého obnosu.

Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor: Eastop.

Rozjímání nad globální sociologií, postkoloniální kritika a G. K. Bhambra

Heslo jednej lokálně, mysli globálně, je známé a smysluplné i mimo oblast environmentálních studií. Když se dnes učíme základy sociologie, jsme záhy seznamováni s propojeností světového trhu zboží a práce. Má to svoji logiku, značné objemy zboží jsou dnes vyráběny mimo západní svět, což má značné dopady na mezinárodní dělbu práce, dá-li se to skutečnou dělbou práce nazvat. Nicméně již Herbert Spencer před více než sto  lety mluví o mírové, průmyslové společnosti, která ve svém principu překračuje národní státy a prostřednictvím funkcionálního principu dochází k diferenciaci a specializaci jednotlivých konkurentů. A skutečně, nadnárodní korporace dnes s lehkostí jim vlastní přemisťují kapitál z místa na místo a hranice státních útvarů už dávno přestaly být jakoukoliv překážkou, ba naopak, chabá role mezinárodních institucí nedokáže organizace efektivně dostat pod svoji kontrolu.

Zygmunt Bauman píše o glokalizaci a je si plně vědom toho, jaký je svět organizací a jejich dopadu na jednotlivce a na lokalitu. Francis Fukuyama s pádem komunistického východního bloku hlásá konec ideologie, Anthony Giddens tvrdí, že žijeme v jednom světě a věnuje se vnitřním rozporům globalizace. Podle Ulricha Becka sdílíme společná rizika, kterým se nemůžeme vyhnout. Svět se již nefordizuje, ale mcdonaldizuje. Toto jsou dnes už kanonické texty sociologické teorie. Jenže začneme-li přemýšlet o globální společnosti, aniž bychom rekonceptualizovali historický vývoj modernity, můžeme narazit na některé rozpory – například na to, že naše vlastní koncepty a úvahy jsou zanesené určitými předpoklady, do kterých není radno se pouštět, nechceme-li si připustit některé nepříjemné pravdy či si přidělávat mnoho složité práce. V tomto ohledu je však velmi aktivní jedna z předních představitelek postkoloniálních studií, britská socioložka Gurminder K. Bhambra z University of Warwick (warwick.ac.uk/go/gkbhambra), která vystoupila se svojí přednáškou What is the Theoretical Purchase of ‚the Global‘ in Global Sociology? na Institutu sociologických studií FSV UK v rámci Kabinetu historie a teorie sociologie. Právě té je věnován dnešní Zápisník.

Postkoloniální kritika: důslednější postmoderní skepse

Gurminder K. Bhambra
Gurminder K. Bhambra

Postkoloniální kritika je součástí celospolečenského procesu, který identifikujeme jako proměnu sociálních věd zejména od 60. let 20. stol. Kulturní obrat, sklon k opouštění eurocentrismu či ,,velkých vyprávění“ v celé sféře studií antropologických, sociologických i historických se týká nejen nezápadního světa, který se postupně emancipuje z koloniální závislosti na zemích starého kontinentu. Již dříve totiž ,,vznikají bezprecedentní vazby mezi Evropou a okolním světem, což má do budoucna zapříčinit příliv těch, kteří se vzdělají na Západě a své vědění konfrontují se svými kulturními kořeny“ (Lachmann 2011: 40). Bhambra ve své knize Rethinking Modernity: Postcolonialism and the Sociological Imagination  zmiňuje 60. a 70. léta jako zlomové období pro revizi dřívějších paradigmat modernity a modernizace, vzniká okcidentální pohled na kulturu. Britský sociolog Gregor McLennan vidí v postkoloniální kritice nejdůslednější provedení postmoderní kritiky a evidenci útlaku. Je ,,evidencí toho, jak jeden diskurs vnucuje ostatním podmínky vyjadřování a předpoklady myšlení“ (Lachmann 2011: 41). Velice vlivnou se na konci 70. let stává práce Orientalismus známého palestinsko-amerického kulturního vědce Edwarda Saida, jehož kritika západního pohledu na svět orientu se zakládá mimo jiné na Foucaultově teorii diskursivních formací. Orient jako takový je podle Saida konstrukcí Západu, jež byla formována prostřednictvím literatury jako homogenní celek specifických vlastností. Takový celek však v historii nikdy neexistoval a jednotlivé regiony se s modernizací a hegemonií Západu vyrovnávaly po svém.

Mysli globálně, mysli kosmopolitně

V tomto světle je třeba chápat i současnou přednášku G. K. Bhambry. Základní svízel podle ní spočívá v základních analytických rámcích a narativech, se kterými sociologie pracuje. Sociologické koncepty a ideální typy, které vytváříme, jsou v základu eurocentrické, spojujeme-li tak s nimi existující jevy, tato spojení jsou západní a v důsledku koloniální. Nelze jednoduše zamítnout eurocentrismus základů modernity a modernizace právě proto, že tyto základy zahrnují kolonialismus, imperialismus, otroctví, tedy globální podmínky vzniku modernity. Řešením není srovnání lokálních modernit, tedy multikulturní globální sociologie, ale vytvoření nového univerzalismu. Zkoumáme-li ,,první modernitu“, tedy období industrializace zejména 19. stol., je pro nás nutně úzce spjata s národním státem končícím jeho hranicemi, ,,druhá modernita“ už ale více souvisí s překračováním hranic, její koncept je více kosmopolitní. ,,První modernitu“ však podle Bhambry z kosmopolitního nelze tak snadno vyjmout, protože její základy jsou velmi těsně svázány s říšemi a impérii, jejichž podstata je globální. Je tedy třeba rekonstruovat minulost nikoliv z hlediska národních států, ale z hlediska kosmopolitismu, sledováním nikoliv oddělených kultur a jejich komparací, ale zkoumáním propojení mezi jednotlivými kulturami, říšemi, jejich překryvy a souvislosti. Jinými slovy byla sociologie vytvořena jako věda o národu, ačkoliv řada států měla mnohem širší hranice a spíše se jednalo o říše, které zasahovaly do globálního kontextu. Modernita je sice evropský (západní)  projekt, měla však globální podmínky vzniku.

Pro postkoloniální kritiku je příznačný postřeh, že kolonialismus je zpravidla chápán jako přínos moderních institucí a hodnot kolonializovanému světu, Západ se však už dále necítí zodpovědný za to, jaký moderní svět tím vznikl. (srov. Bhambra 2012) Bhambra při své pražské přednášce zmiňuje, že stále žijeme v historických propojeních souvisejících s obdobím kolonialismu. Nelze například přemýšlet o tom, že Afrika je chudá, takže jí pomůžeme charitou – to ostatně nedokáže vyřešit dlouhodobé problémy -, je třeba sledovat propojení mezi Afrikou a Západem, společnou globální historii, jelikož důvody, které přivedly Evropu k bohatství, zároveň učinily Afriku chudou. A řeč není o exportu přírodního bohatství z Afriky, ale o procesu eurocentrické modernizace, která měla značný vliv na formování tamních poměrů. Přenos moderního subjektu vycházejícího z evropských hodnot, které se formovaly po staletí, není neproblematický a vyvolává nezamýšlené důsledky a vznik alternativních trajektorií vývoje.

Přínos pro sociální teorii

Tyto úvahy nás mohou přivést i k rozvaze nad tím, co se přímo týká české společnosti, nad studiem postkomunismu, kterým se v současnosti z pohledu sociální teorie zabývám ve své dizertační práci. Nakolik byl náš ,,návrat domů“, opětovné přijetí do ,,rodiny“ evropských demokracií po roce 1989 ovlivněn určitou nezřejmou formou ,,kolonialismu“? V tomto článku není pochopitelně prostor pro další smysluplné rozvíjení těchto tezí, lze si ale odnést myšlenku na kosmopolitní pohled na základy sociologie, tedy konceptů a ideálních typů, které by nás vedly k promýšlení historických propojení těch celků, jenž mohou být v naší epistemologii přikryty – vypůjčím-li si Foucaultovu myšlenku – totalizující mřížkou zakládající naše předpoklady jejich vnímání.

Není bez náhody, že Bhambra se ve svém studiu nestraní amerického sociologa Michaela Burawoye, který k debatě o globální sociologii přispěl zejména jako editor knihy Global Etnography, jejíž tři základní pohledy na probíhající globální procesy jsem popsal v nedávném článku. Bhambra tímto příspěvkem přináší sociální teorii velmi důležité poselství: chceme-li promýšlet globální světové dění a uzavírat ho do různorodých konceptů, je třeba podniknout důslednou cestu k očištění našich historických předpokladů směrem k vytvoření nového univerzalismu. V tomto ohledu je četba postkoloniální kritiky šancí, jak čelit této pasti. Takové fundamentální zpochybnění může být možná bolestivé, přesto je nutné ho podstoupit.

Literatura:

  • BHAMBRA, Gurminder K. 2012. „Reframing Colonialism and Modernity: An Endeavour through Sociology and Literature.“ In: Journal of Contemporary Thought, Summer. pp 78-81
  • BHAMBRA, Gurminder. 2007. Rethinking Modernity: Postcolonialism and the Sociological Imagination. Basingtoke: Palgrave MacMillan, 208 s. ISBN 978-0230- 500-3-41
  • MCLENNAN, Gregor. 2003. „Sociology, Eurocentrism and Postcolonial Theory.“ In European Journal of Social Theory, vol. 6 (1): 69-86.
  • LACHMANN, Filip. 2011.  Sociální teorie a pozdně moderní přístupy ke studiu kultury. Rigorózní práce, ISS FSV UK.
  • SAID, Edward. 2008. Orientalismus. Praha: Paseka, 464 s. ISBN 978-80-7185-921-5
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu