Že českou kotlinou obchází strašidlo rasismu, není čerstvý jev. Bylo by méně přesné tvrdit, že tomu tak nikdy nebylo. Obecně na poli postkomunistitckých států – a teď myslím těch s historickou zkušeností s reálným socialismem v prostoru střední a východní Evropy – dochází po pádu železné opony často zejména k vzepětí nacionalismů probublávajících desetiletí pod slupkou internacionály, objevuje se nové náboženské vzepětí typické pro postsekulární dobu, jak období od konce 80. let nazývají někteří autoři [1]. Vzpomeňme na události v bývalé Jugoslávii na počátku devadesátých let. Můžeme mít na paměti i tuzemské sládkovce a jejich úspěch ve dvojích volbách, kdy v roce 1996 strana Miroslava Sládka zaznamenala osmiprocentní zisk zajišťující jí vstup do poslanecké sněmovny. Ani dnes se nejedná o ojedinělý jev, vezmeme-li v potaz vedle neonacistických bojůvek i Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, ovšem s tím rozdílem, že český nacionalismus, na rozdíl od mnoha evropských států, ve kterých bychom našli populistické strany, není zaměřený primárně proti rostoucí míře imigrace. Tradiční boj není veden proti menšinám přistěhovalých z jiných států [2], ale proti menšinám etnickým, a tento boj vychází buď z historických konspirací, nebo z důvodů čistě rasistických. Tuto tezi chci tímto textem podpořit.
Když v listopadu minulého roku Martin C. Putna v rámci Sociologického večeru varoval před nástupem nového fašismu a vyslovil své obavy nad nadcházejícími událostmi, nebylo to jen zvolání do prázdna. Pokud chceme ale rozumět tomu, co se v české společnosti odehrává, je třeba sledovat a vytvářet širší obraz než jen sledovat jednotlivé projevy nenávisti a explicitní vyjádření k nepokojům, kterým věnují média pozornost. Společnost není tak nekomplikovaná, aby řešení přinesly tzv. ,,jednoduché recepty“, které samotný problém zužují a zbavují jeho bytostné komplexity a zasazenosti do moderních společenských struktur: aby kriminalitu bylo možné řešit prostými represemi, chudobu její kriminalizací, problémy nezaměstnanosti přestěhováním, bezdomovectví přesunutím ,,problémových“ občanů mimo centra našich měst. Michael Burawoy, někdejší prezident Americké sociologické asociace a současný prezident Mezinárodní sociologické asociace, tvrdí, že ,,tržní fundamentalismus vskutku pohání svět směrem, který je protikladný k sociologickému projektu,“ [3] a že sociologie má být obhajobou občanské společnosti, tedy přispěním k emancipovanější a soudržnější společnosti. Proto je třeba mobilizovat dostupné prostředky, kterými jsou sociologické poznatky; je třeba srozumitelně sociologizovat veřejný diskurs v opozici k sílícímu mixu nacionalismu a rasismu. I kdyby to znamenalo zjistit, že nacionalismus a rasismus v české kotlině jsou jen skořápkou skutečných problémů sociálního charakteru, kterými jsou rezidenční segregace a tedy vznik ghett nebo nezaměstnanost v chudých regionech.
Nálepka nepřizpůsobivosti a ztráta jazyka
Problematice ,,nepřizpůsobivosti“ jsem se na stránkách našeho časopisu věnoval před více než rokem. Ve článku Nepřizpůsobivost jako nálepka a mýtus jsem došel k závěru, že je třeba rozbourat mýtus o nepřizpůsobivosti a upustit od imaginárních témat, jakým jsou ,,pobírači sociálních dávek“, kteří by svojí činností byli schopni zasahovat do finanční situace státu. Výhoda ,,nálepkování“ celých skupin obyvatel, v tomto případě Romů, spočívá pro jejich strůjce a uživatele ve zjednodušení reality a tím i snížení intelektuální náročnosti při snaze o její pochopení a řešení. V tomto ohledu nachází občané obcí, v nichž docházelo k nepokojům založených na rasovém klíči, společnou řeč s politickými aktéry, jenž zejména na lokální úrovni ani nemusí být nutně stranickými profesionály, občasné výroky o ,,nepracujících“ a „pobíračích dávek“ však lze zachytit i z nejvyšších pater české politiky. Média v těchto sporech zpravidla pouze sekundují a následují společenskou poptávku, protože jsou-li podřízena logice trhu (a to mainstreamová média jsou), je pro ně nejvýhodnější předkládat taková sdělení, která lidé číst chtějí a nestavět se s nimi do konfliktu. Tato společenská nálada se dále promítá do širšího okruhu témat. Otevře-li si dnes čtenář libovolnou internetovou diskusi nebo poslouchá-li výroky velké části politiků, nelze přehlédnout konflikt mezi ,,praktickým“ a technickým věděním na jedné straně, a humanitním a kulturním věděním na straně druhé. Témata bývají propojována podle jednoduchého schématu: humanitní vědy přispívají ,,multikulturalismu“, bezplatné školství vytváří ,,zbytečné studenty“, kteří najdou uplatnění jen ve státní správě (sic!) nebo v neziskovkách, které ze státních peněz pomáhají menšinám (,,například“ právě Romům; jako ilustrace jedné naprosto fantastické konstrukce působí třeba následující tvrzení jednoho diskutéra na serveru Česká pozice: ,,Především je třeba začít tím, že se zastaví dovoz cikánů ze Slovenska, což je zdroj obživy našich neziskovek.“), slouží ,,politické korektnosti“, ať už to znamená cokoliv, jsou poplatné ,,genderismu“ apod. Celá tato sféra se tak dostává na pranýř, v duchu postkomunistické logiky volného trhu bez přívlastků. Kulturním podnikům je vytýkáno, že si na sebe musí vydělat, aby měly právo na existenci, humanitní vědec je považován za zbytečného, pokud negeneruje zisk. Angažují-li se humanitní či společenští vědci, často se setkávají s odporem: jejich výrokům není a nechce být rozuměno, jsou diskreditováni s poukazem na jejich nebezpečné záměry, sounáležitost s určitým myšlenkovým pozadím ad. Pokud k tomu neakcentují antikomunistický postoj, jsou podstatnou částí společnosti nepochopeni z důvodu ztráty jedné podstatné schopnosti mající původ v jazyce a tvorbě smyslu významů. Dělo se tak například ve věci historiků z filosofické fakulty či ve sporu o ÚSTR.
Velmi důležitý text v této oblasti vyšel před pár lety v Deníku referendum. Nese název Šok z nerovnosti a poukazuje mimo jiné na to, že polistopadová transformace společnosti zapříčinila to, co nejlépe vystihuje tato prostá věta: ,,Polistopadová ideologie nás zbavila jazyka pro pojmenování nerovností.“ Podobně jako v případě cesty za mýtem o nepřizpůsobivosti je v tomto případě důležité si všímat jazyka, přeznačování témat a překrývání někdejších smyslů významů. Odstavec se zmíněnou větou dále pokračuje tím, že naznačuje, jakým způsobem se mohl ubírat vývoj: ,,Jediným všeobecně dostupným jazykem, který mohl vyjádřit touhu po rovnosti, byl jazyk národní identity – jazyk vštípený všem ve školách, obnovovaný na obrazovkách televizí a v celé řadě společenských rituálů. Jazyk popíraný, udržovaný do značné míry s odstupem a sebeironií, ale jen proto o nic méně všudypřítomný.“ Pokud postkomunismus nahradil dřívější ideály rovnosti a soudržnosti z jedné strany neoliberálním pohledem na společnost, která slovy jedné z jeho centrálních postav Margaret Tatcherové neexistuje, pak z druhé nechal opět obživnout národní historii spolu s hýčkáním pochybných autostereotypů a ostrého dělení na my a oni, které se v našich dějinách objevovalo vždy. Vždy jsme to byli my hodní a oni zlí – posledními skupinami na této historické ose jsme my a korupčníci, my a politici a my a nepřizpůsobiví, kdy první dělení bylo myšlenkou zakládající tematiku kampaní politických stran před posledními volbami do poslanecké sněmovny, zbylá dvě pak myšlenkami zakládajícími téma voleb nadcházejících, předčasných.
V podobném duchu píší Jaroslav Fiala a Lukáš Rychetský v článku Zlověstné mlčení elit, že ,,naše společnost je bohužel zvyklá, že se o těchto tématech příliš nemluví v souvislosti s krizí, ničením veřejné sféry nebo ztrátou společenské solidarity. Fašizující výroky navíc u zmíněných politiků bohužel nepřekvapí. (…) Navenek vidíme, jak ztracenou společenskou solidaritu nahrazuje etnická pospolitost. Lidé se vymezují proti Romům jako zástupným nepřátelům a odmítají je brát jako někoho, s kým jsou na jedné lodi. Zvláště zřetelné je to v době, kdy péče o to, aby chudina žila v přiměřeně lidských podmínkách, není na pořadu dne.“ Tím, že chybí pojmenování pro zásadní sociální problémy české společnosti, na jejich místo se dostávají jednoduché nálepky. Dochází k postupné mainstreamizaci rasistických názorů a česká společnost, ve svém jádru patřící k nejvíce rovnostářským na světě, postupně přejímá rétoriku ,,skutečných“ rasistů a xenofobů.
Konspirace a démonizace aneb prolhat se až k násilí
Kdo by dnes neznal příběh o romském pokladníkovi, který zmizel s pokladnou, nebo o chlapci, kterého těžce poranila skupina romských hochů. V prvním případě žádný pokladník nikdy neexistoval, v druhém případě chlapec spadl z balkonu a bál s to přiznat. Oba mýty však byly rychle přijaty a začaly žít svým životem. Umberto Eco se svým románovým dílem bravurně věnuje právě tématu vzniku a šíření myšlenek prostřednictvím hry se sémiotikou. Jednou vyslovená myšlenka či mýtus opouštějí své původní kulisy a vydávají se svojí vlastní cestou, naprosto nahé a bez možnosti obrany před těmi, kteří s nimi dále pracují. Ve Jménu růže jsou to nebezpečné knihy, jejichž obsah by mohl nahlodat tehdejší víru a vymanit například smích ze sféry zakázaného, ve Foucaultově kyvadle je vyjevena tajná hra templářských rytířů, která vyvstává ze směsice mýtů a domněnek tradujících se po staletí jako dávné pravdy, v Pražském hřbitově je to proradný padělatel Simonini, který vynáší na svět protokoly siónských mudrců a vytváří tak úrodnou půdu pro antisemitské konspirace. Eco nám ukazuje, že dějiny jsou z velké části prací s mýty, spojováním náhodných faktů a vytvářením falešných souvislostí ve službách skrytých zájmů. Stejně tak lze pohlížet na současnost: každý z těch, kteří se dnes bouří pod hesly typu ,,cikáni do práce“, zpravidla zná alespoň jednoho ,,pracovitého a normálního cikána“ (čímž ze sebe smývá možné obvinění z rasismu), zároveň ale souhlasně přikyvuje, když jsou provolávány mýty o jejich sladkém životu na sociálních dávkách, o rozdílném přístupu k Romům a neromům na úřadech, o ,,teroru většiny“ a tak dále (oblíbeným je příběh o tom, že Romové mají všechno zadarmo). Tyto mýty jsou totiž stejně jako dva konkrétní případy zmíněné výše tak běžně rozšířené, že s nimi začínají pracovat i někteří představitelé radnic či politických stran.
Ve článku Hrej si, tu máš Kohouta Eva Nováková a Ondřej Slačálek rozkrývají konkrétní případy manipulace s daty. V principu jde o to, že jsou v příbězích účelově zaměňovány příčiny, které většina jejich čtenářů neodhalí, přenášeno je navíc pouze poselství příběhu: podívejte se, co zase ti Romové dělají! Jakékoliv vysvětlování je potom zbytečné v atmosféře legitimizace rasistického étosu, proti kterému politické špičky nejsou s to vystoupit, protože by to znamenalo jít proti proudu (jak to například udělal svého času politiky adorovaný Masaryk, když se zastal Hilsnera) a ztratit politické body u podstatné části české populace. A je-li vysvětlení podáno, stále zde platí to krásné ,,na každém šprochu…“, protože neexistující pokladník je přeci jen předobrazem skutečného, který se jistě za rohem brzy objeví. Morální panika, tedy přesvědčení o tom, že je daná menšina deviantní, již dávno vznikla a je mýtem dál živena.
Výsledkem této spirály, při níž neonacisté nalézají porozumění napříč společností, je nestabilní prostředí, tak jak ho v rozhovoru Stačí jen jiskřička a máme pogrom. Romové jsou první na ráně popisuje Fedor Gál. Pořádáním rasových pochodů však nelze dosáhnout žádného řešení; primitivní demonstrace agrese a síly mohou vést k jedinému: další rasové segregaci a růstu represe. Je pochopitelné, že zapálení rasisté budou lhostejní s tím, že taková opatření zasáhnou všechny Romy, protože ti jsou z definice této ideologie nezměnitelní, nepřizpůsobitelní. Veřejnost by však měla být obezřetná, co doopravdy žádá. V první řadě je osamocené heslo ,,cikáni do práce“ nelogické, zvláště v regionech zasažených nezaměstnaností, protože u rasistů přináší reakci ,,oni nám berou naši práci“. Stejně tak nápady na vystěhování Romů za hranice České republiky jsou jednak protiústavní, jednak nesmyslné, protože Romové jsou zpravidla Češi a žádné bájné místo, odkud přichází do Evropy, neexistuje (dostatečně ilustrativní je například přesvědčení jednoho z protiromských aktivistů, který vyzývá k zastavení ,,pokusů o začleňování“: ,,Společně s námi by žít neměli. Vezměte si třeba České Budějovice – tam bylo nějaké začínající ghetto, rozptýlily ho do sídliště Máj mezi obyčejné lidi, a teď jim tam vzniká ghetto z toho sídliště. Takže to není dobré řešení. Já bych je třeba tady v Duchcově nechal v tom Jižním městě, ať si tam žijí, ale jiným stylem, než žijí teď.“; není přitom asi nic překvapujícího, že se jedná o další uměle vytvořený mýtus o problematickém sídlišti, jak situaci na sídlišti Máj popisuje Martin Šimáček, ředitel Agentury pro sociální začleňování odboru Sekce pro lidská práva při Úřadu vlády ČR). Co je však nejdůležitější – Romů i neromů se týká společný problém vzrůstající nerovnosti, dědičné nezaměstnanosti či pasti chudoby. Jak podotýkají autoři zmíněného článku Šok z nerovnosti, etnická soudržnost je to poslední, čeho se lidé v nepříznivé situaci mohou chytit, ve skutečnosti se však bojí toho, že skončí právě tak jako Romové, na dně společnosti.
Mix konspirací a otevřeného rasismu, jak napovídá například nedávná zkušenost reportéra ČT Richarda Samka, je roznětkou k tomu, aby zpravidla ti, kteří nemají mnoho co ztratit, dnešní nezaměstnaní a často sami zadlužení účastníci pogromů, začali podnikat přímé útoky na romská obydlí, o něž se koneckonců snaží a v čemž je jim policií (zatím) poměrně efektivně bráněno. Jak vyplývá z výše zmíněného, nabízejí se dva způsoby, jak zastavit tento trend: v dlouhodobém horizontu je to zastavení propadání celých skupin obyvatel na okraj společnosti (s tím souvisí např. větší pozornost v otázce problematiky růstu rezidenční segregace, soustředění se na byznys provozovatelů ubytoven či developerů ad.), tedy velice nesnadná práce v oblasti veřejné a sociální politiky (s tím mže souviset i nastavení minimální mzdy v poměru k sociálním dávkám, podpora komunitních center aj.), v krátkodobém horizontu aktivita morálních elit v oblasti politické, vědecké i kulturní. Přední tváře veřejného života musí rozpoznat sílící nebezpečí radikalizace stále širšího okruhu obyvatel, dohlédnout důsledků a bránit se tomuto historickému regresu, civilizačnímu úpadku. Spojení se současnými tendencemi nepolitické politiky a snahami o ořezávání sociálního státu masivními škrty (v souvislosti s tím je zajímavé čtení například o mýtu konkurenceschopnosti od Ilony Švihlíkové) totiž může vést k postupnému přijímání těch nejsnazších, tedy rasistických opatření v rámci sociálních a bezpečnostních politik, nejprve na lokální, později na regionální či vyšší úrovni. Koneckonců, příkladem může být duchcovské opatření z června tohoto roku. Potom už je jen krok k politice represe založené na rasovém klíči, která je nejen nemorální, neřeší však skutečné příčiny problémů, jež se týkají nejen Romů.
Přemluv svého rasistu. Ale jak?
Tento historický regres lze identifikovat například v opisování událostí v předválečném Německu. Jak dokládají Marvin Perry a Frederick M. Schweitzer v knize Anti-Semitism: Myth and Hate from Antiquity to the Present, byly to zejména mýty a efektivní státní propaganda, které dovedly celé masy německých občanů (zasažených mimochodem Velkou krizí v roce 1929) k přesvědčení o správnosti tzv. Endlösung der Judenfrage, tedy Konečného řešení židovské otázky. Dnešní mýty vycházející ze lží a polopravd o pobírání sociálních či jiných dávek a bájivých příběhů přejatých od ,,známého“ nebo jakési ,,paní z pošty“, tedy vždy někoho druhého, již dnes také žijí svým životem a jak bylo řečeno, protékají pomalu i do vyšších pater politiky.
Jakékoliv přesvědčování o tom, že rasistická opatření nejsou cestou, není-li podepřeno známou morální autoritou, ztrácí dnes smysl a pro již dávno přesvědčené je jen blábolením ,,neziskovkářů“ a jiných ,,humanistů“, kteří bývají ve společnosti represe a primitivního stereotypního myšlení zpravidla dalšími ,,na řadě“. Jediné, co může uspět, jsou tvrdá data a poctivá demytizace veřejného diskursu, upozorňování na globální i lokální souvislosti sociálních problémů. Nebude-li v tomto ohledu zejména česká sociální věda aktivní, rezignuje tím na svoji historickou úlohu, kterou je především odkrývání skutečné povahy problémů společnosti.
Stejně tak je důležité stále pokládat otázky. Existuje-li někde zvýšená kriminalita, je třeba se o oblast zajímat v celé její šíři, sociálních charakteristikách a historii. Třeba tak, jak to udělal Tomáš Tožička v případě Duchcova. Tvrdí-li někdo, že je utlačován a naopak Romové jsou z důvodů rasových zvýhodňováni, je třeba se ptát na okolnosti případu. Je třeba zjistit, jakým způsobem je v tomto státě utlačován bílý představitel majority a jak je na rasovém základě šikanován (podobně lze zjišťovat, jak je šikanován bílý heterosexuál). Jakkoliv jde o pro někoho poměrně veselé představy o diskriminaci většiny, přibližně takové pocity jsou mnohými občany dnes ve zvýšené míře artikulovány a je třeba je tedy chápat jako skutečné v jejich důsledcích; jako pocity nutně čerpající z nějakého základu, ať už reálného (vlastní omezená zkušenost – neřešení pouliční kriminality, sousedského hluku atp.), nevědomého (rasismus jako diskursivní past [4], ze které člověk nedokáže snadno vykročit), tak čistě domnělého (šíření mýtů a polopravd). Neozveme-li se totiž nyní na obranu principů svobodné společnosti, neudělá to třeba už nikdo.
Poznámky:
[1] Pojem post-sekulární společost či post-sekularismus rozvádí například chorvatský filosof Boris Buden v knize Konec postkomunismu, která letos vyšla v českém překladu v nakladatelství Rybka Publishing.
[2] Mezi nejpočetnější menšiny patří Slováci, Ukrajinci či Vietnamci. Vietnamci však na rozdíl od obou zbylých menšin nejsou v ČR uznanou národnostní menšinou, protože za tu je považována menšina českých občanů hlásících se k cizí národnosti.
[3] BURAWOY, Michael; UHDE, Zuzana. 2010. “Obhajoba sociologie se stala obhajobou sociologie. Rozhovor Zuzany Uhde s Michaelem Burawoyem.” In: Gender, rovné příležitosti, výzkum. 2010(12), Vol. 2, pp. 57-61. [Dostupné online 20. 4. 2014 <http://burawoy.berkeley.edu/Biography/Interview.Uhde.pdf>]
[4] K tématu anticiganismu se před časem na Facebooku vyjádřil Václav Walach, doktorand bezpečnostních studií při Masarykově univerzitě: ,,Rasismus je především určitý diskurz, způsob myšlení, který není než intelektuálním projektem. Projektem, který není automatickou odpovědí na to, že Cigán někomu něco udělal, ale projektem, který byl v průběhu staletích vynalezen a implementován do myšlení lidí. Výše uvedený případ ukazuje, že z hlediska vlastní zkušenosti je pak rasismus především diskurzivní past. Čím více jej dotyčný má osvojen, tím větší kritické úsilí musí vynaložit, aby si uvědomil jeho vnitřní limity a tento dominantní způsob myšlení o Romech odhodil jako zavádějící, protože vlastní zkušenosti odporující.“
Zdroj úvodní ilustrace: sxc.hu, autor seer.
