Před několika dny jsme na stránkách našeho časopisu publikovali článek s názvem Lidé by se měli naučit rozeznat logické klamy, jinak vypukne hladomor. Čtenáři o něj projevili zvýšený zájem a mezi nimi i Jan Josl, doktorand estetiky při Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Ten se zamýšlí nad logikou jeho základní teze, a sice že bychom měli posilovat obranyschopnost proti eristické dialektice už u dětí na základních školách. Jeho polemiku přinášíme níže.
Dnes je naprostou samozřejmostí, že pokud se vám nedostává nějaké dovednosti, není nic jednoduššího než se projet po eskalátorech v metru a následně si potřebné vědomosti zakoupit jako upgrade vašeho softwaru. Potřebujete titul, kupte si jej. Potřebujete se naučit mluvit na poradách, je tu kurz rétoriky. Nestíháte? Je tu kurz time managmentu. Nemůžete najít partnera? Nevadí, stačí zavolat koučovi seznamování. Máte malé sebevědomí? Potřebujete charisma? Za pár korun si stačí pořídit knížku a v 25 jednoduchých krocích v sobě probudíte hrdinu, který ve vás, jak jste to ostatně už léta tušili, dříme. A jsme na tom ještě lépe! Dnes lze koupit i krásu. Stačí dost peněz a můžete ze sebe složit člověka, kterým jste vždycky chtěli být.
To všechno je sice hezké, ale přesto pořád ještě příliš komplikované. Ať už se vám to totiž, líbí nebo ne, nakonec se přeci jen musíte něco naučit (třeba číst). Navíc se každý kurz věnuje jen omezené oblasti, a tak si nakonec přeci jen musíte zaplatit kurz další. Takže se hned klade otázka, zda by nešlo najít zdroj všeho toho klamu a zdání, který umožňuje vyniknout v každé oblasti a naučit se jen jemu. Zde právě přichází ke slovu eristika jako umění jazykového klamu. Být odborníkem znamená osvojit si jen jednu oblast řeči, být rétorem znamená umět mluvit o všem a všude. Odborný výklad je pomalý, plný různých „ale“, vychází z odborníkům známých věcí a k jeho porozumění jsou potřeba léta studia. Rétor naproti tomu mluví zábavně, přiměřeně dlouze a jeho projev je srozumitelný každému, kdo prošel základní školou a zná alespoň dvě přísloví.
Jak se proti sofistice bránit? Zdá se, že nejlépe výukou schopnosti rozpoznat klamné a neférové argumenty a to vše v dobré (osvícenské) víře, že vědění je obranou člověka proti klamu a předsudkům. Ovšem představa, že znalost úskočných argumentů pomůže lidem v obraně proti sofistům, je mylná. Předmětem takové výuky není vědění o tom, co je správné, co špatné, co krásné a co ošklivé, ale jen znalost rétorických figur. Znalost rétoriky není znalostí měřítka, které dovede odlišit lež od pravdy. A tak ve snaze naučit děti se sofistice bránit, je budeme sofistice vyučovat. Chlapec poučený feministickou sociologií, věda že není nic, co by bylo dobré pro dívky a bylo zlé pro chlapce, rovněž ví, že nic není dobré ani zlé pro nikoho, protože všichni lidé jsou chlapci nebo dívky. Bez znalosti správného měřítka, kterému rétorika neučí, není jiného měřítka než lidské libovůle. Postavíte-li pak vedle nemocného schopného rétora a lékaře, lékař umře hlady. Nejenže tedy výuka eristické dialektiky nenaučí naše děti se sofistice bránit, ale rovněž povede k hladomoru.
Já vlastně nevím, proč se o tom neučí už na základních školách. Děti by to bavilo a jmenovalo by se to jednoduše, třeba Jak čelit eristické dialektice nebo tak nějak. Vyučovalo by se zejména o jednotlivých druzích argumentačních klamů a každý by jim potom dokázal efektivně čelit a bránit se nejrůznějším úskalím sofistiky. Proč o tom ale vlastně mluvím? Protože dnes, kdy se internet rozprostřel do všemožných koutů lidské činnosti, se stále častěji setkáváme s názorovými diskusemi online. Už to není jen česká hospoda, kde létají půllitry a sprostá slova, dnešní kritik je kritik internetový. U takového už často nerozhodují svaly, ale důmyslnost použitého argumentačního neboli logického klamu.
,,Budu volit politika X, protože ten jako jediný si dokáže poradit se současným marasmem, který způsobil politik Y,“ zaznívá v současné předvolební situaci snad nejčastěji, přičemž se jedná o základní argumentační klam falešného dilematu. Tímto, společně s dalšími klamy se už zabývali mnozí, někteří dokonce své zkušenosti sepsali a vytvořili seznamy jednotlivých klamů. Jedním z nejznámějších Čechů, kterého pálila nerovná hra některých polemik, byl už Karel Čapek, jenž ve svém eseji Dvanáctero figur zápasu perem čili příručka písemné polemiky (najdeme ji v knize Marsyas čili Na okraj literatury) identifikoval na patnáct způsobů, jak zničit oponenta, nejde-li nám o prosazení pravdy. Jak nám poradí Wikipedie, kde všechny argumentační triky nalezneme hezky pohromadě, zabýval se tímto tématem například Martin Malý zde a opakovaně tady, v jedné rozsáhlejší práci Jiří Svršek, o umění argumentace také psal v roce 1981 americký filosof Peter A. Angeles. Jak ukazuje tabulka pod tímto textem, do oblasti vzdělávání věc pronikla také – věnovalo se jí i Centrum občanského vzdělávání při Masarykově univerzitě.
Je dobré poučit se, jenže nejspíš je zbytečné vysvětlovat cokoliv někomu s úmysly nečistými či někomu, kdo se ztratil v moři své subjektivní pravdy projevené neschopností nebo spíše odporem rozumět psanému textu v jeho skutečném, ne domnělém významu. Je proto třeba opravdu začít přemýšlet už o výuce na základní škole, kde by doplnila též potřebnou mediální výchovu. Dětem by tudíž bylo záhodno vložit do rukou Schopenhauerovu klasiku, a protože chceme, aby se za nás děti nemusely stydět, museli by rodiče dřív nebo později začít sekat dobrotu, jelikož by je každé dítě prohlédlo. Říká se tomu tlak zdola, protože děti jsou docela malé a při zemi.
Co mohou přinést do této debaty sociologové? I pro ně se něco najde. Mezi klamy existuje jeden, který zároveň může mít nedozírné následky, pokud mu podlehneme, a tím je nereprezentativní vzorek. Vždyť co jiného než chyba ve vzorku vede k nejrozsáhlejším chybám ve výzkumu, ale i v běžném životě, ve kterém je základním stavebním kamenem pro předsudečnost. Sociologie nepochybně může také říct, že jsou tu ještě ty důsledky, které jeden nezamýšlí. Tento fakt lze vztáhnout i na zmíněnou výuku, vždyť jejím hlavním a nepřehlédnutelným důsledkem by bylo, že mnohé milosrdné či ,,výchovné“ lži, by přestaly fungovat. Dítě posilněné Schopenhauerem a nutným minimem ze sociologie by neuvěřilo, že jestli si nepůjde lehnout, odnese ho čert, když zná jiné ponocující děti, které žádný čert neodnáší, podobně by nepodlehlo výtce, že kvůli nedojedené večeři hladoví děti na druhé straně světa. Některé logické klamy také zakládají nejrůznější sociální konstrukce, takže vzdělalo-li by se dítě ještě ve feministické sociologii, zjistilo by, že jakožto chlapec může brečet a jakožto dívka může snít o tom, že bude popelářkou, nikoliv popelkou, nebo kosmonautkou, nikoliv redaktorkou kosmopolitanu.
A protože snahy opačného rázu či nicnedělání by mohly zapříčinit katastrofu a protože katastrofa je, když vypukne hladomor, jasně vyplývá, že sedět se založenýma rukama dřív nebo později přinese hladomor!
Šťastnou ruku v nadcházejících volbách!
(Je-li pro vás text špatně čitelný, otevřete si soubor pdf v novém okně prostřednictvím menu ikonkou vpravo.)
Blíží se volby, nervozita roste, a to hlavně díky předvolebním výzkumům, které ukazují voličské nálady v Česku. Vzhledem k tomu, že každý výzkum přináší trochu jiná data než ten předchozí, jsou čeští občané často zmateni a pochybují o přesnosti dat z těchto výzkumů. Jedním z argumentů, který lidé proti výzkumům vznáší, je upozornění na fakt, že ve výběrových souborech bývá zpravidla ,,jenom“ kolem 1000 respondentů. Diskutující na internetu a v restauracích se podivují nad tím, že si sociologický výzkum vystačí s tak malým počtem respondentů, když je v české populaci deset milionů lidí. V tomto krátkém textu se pokusím vysvětlit, že tisíc lidí bohatě stačí.
Následující text je psán s úmyslem pomoci laikům pochopit úplné základy statistického uvažování, proto obsahuje řadu zjednodušení, za která bych si na katedře statistiky MFF UK vysloužila opovržení a možná i facku. Proto prosím znalce, aby mi odpustili a pokusili se pochopit, že mé úmysly jsou čisté. Rovněž je třeba upozornit, že se v tomto článku zabývám pouze výběrovou chybou a částečně chybou reprezentativity (viz dále), sociologická praxe ale pracuje s dalšími, velmi podstatnými chybami, jejichž popis však přesahuje možnosti tohoto textu.
A teď k věci.
Pokud chceme uvažovat nad tím, jak velký výběrový soubor potřebujeme, abychom mohli odhadnout hodnotu nějaké proměnné ve zkoumané populaci (v případě předvolebních výzkumů tedy v populaci občanů ČR starších 18 let), musíme se krátce zastavit u konceptu výběrové chyby, tedy u toho, čemu se v médiích říká ,,statistická chyba“. Odhadnutí výběrové chyby nám dává informaci o tom, zda hodnotu statistiky (např. průměru nějaké proměnné) nebo procenta odpovědi (např. deklarovaná volba politické strany), které jsme získali z výběrového souboru (výběrový soubor = vzorek populace), můžeme vztáhnout na populaci. Prostě řečeno, chceme vědět, zda námi získaná hodnota ze vzorku odpovídá hodnotě v populaci. V případě, že máme relativně malý výběrový soubor, je výběrová chyba velká, v případě že máme soubor velký, je výběrová chyba malá. Toto pravidlo vychází z teorie pravděpodobnosti, konkrétně ze zákona velkých čísel, který říká, že čím větší množství pozorování máme, tím více se odhadnutá hodnota ze vzorku blíží hodnotě v populaci (velmi zjednodušeně řečeno).
Těch tisíc respondentů, o kterých se zmiňuji na začátku textu, je množství, které už můžeme považovat za docela velké. Pokud například tisíci respondentů položíme otázku ,,Pijete alkohol“ s možnostmi odpovědi „ano“/ „ne“ a dostaneme ze souboru dejme tomu výsledek 50 procent ,,ano“ a 50 procent ,,ne“, bude výběrová chyba, nebo lépe řečeno ,,interval spolehlivosti na hladině 95 procent“ plus mínus 3 procenta. Můžeme tedy očekávat, že v populaci se bude procento konzumentů alkoholu pohybovat mezi 47 a 53 procenty (toto je obrovské zjednodušení, za které by ta facka padla určitě, ale pro udržení jednoduchosti výkladu jsem to takto napsat musela).
V situaci, kdybychom měli 10 000 respondentů, by výběrová chyba činila pouze 1 procento; došlo by tedy ke zpřesnění odhadu, ale za cenu obrovských nákladů na monstrózní výběrové šetření o deseti tisících respondentech. Vidíme tedy sami, že desetinásobné zvětšení tisícihlavého výběrového souboru by vedlo ke zpřesnění o pouhá dvě procenta, a to za vynaložené náklady nestojí.
A teď k otázce: ,,Jak může stačit 1000 respondentů, když je v české populaci 10 milionů lidí?“. Odpověď je jednoduchá: ve statistické teorii není důležité, jak velká je populace, ze které vybíráme jednotky do výběrového souboru. Pro výpočet intervalu spolehlivosti (výběrové chyby) je důležitá velikost výběrového souboru a v případě testu nějaké statistiky, např. průměru, i tzv. směrodatná odchylka. Ve statistice jsou všechny populace tzv. nekonečné, při výpočtu výběrové chyby tedy vůbec nebereme v úvahu velikost populace, o které chceme dělat závěry (opět zjednodušuji, ale pro náš případ s volebními výzkumy to platí).
Co je však pro uvažování o výběrové chybě a velikosti výběrového souboru naprosto zásadní, je tzv. reprezentativita. Když se nám ve vzorku podaří zajistit reprezentativitu, bude výběrový soubor taková ,,zmenšená“ populace (velmi zjednodušeně řečeno). Pokud zastoupení jednotek ve výběrovém souboru hrubě porušuje zásady reprezentativity, nemá cenu trápit se s nějakou výběrovou chybou – výběrový soubor totiž nedostatečně reprezentuje zkoumanou populaci a výsledky budou systematicky vychýlené.
V klasické statistické teorii má být reprezentativita zajištěna tzv. prostým náhodným výběrem, tedy způsobem výběru, kdy má každá jednotka v populaci stejnou pravděpodobnost, že bude vybrána. V praxi kvantitativních sociologických výzkumů je však procedura prostého náhodného výběru tvrdý oříšek.
Kdybychom měli dejme tomu ,,populaci“ červených a modrých míčků ve velké krabici, mohli bychom z této krabice nějakým způsobem náhodně vylovit několik míčků, zjistit, kolik jsme vytáhli modrých a kolik červených, a statisticky ,,usoudit“, jaký je poměr barev míčků v krabici. S lidmi je to však jiné – netaháme je z krabice. Nejdříve musíme získat kompletní seznam všech lidí v populaci, náhodně z něj vybrat respondenty, najít je a požádat je, aby s námi vyplnili dotazník. Na problém narazíme už v prvním bodě, když zjistíme, že žádný kompletní seznam občanů ČR neexistuje. Musíme si tedy poradit jinak a už tady dochází k vypuštění části populace ze vzorku. Poté musíme respondenty najít na jejich adrese, kde se potýkáme s tím, že často nejsou doma. Pokud už se nám konečně podaří daného respondenta či respondentku kontaktovat, může nám rozhovor odmítnout, což se stává velice často. Jak je vidět, udělat „stoprocentní“ prostý náhodný výběr z populace je nemožné.
Prosté náhodné výběry (nebo jiné typy náhodných výběrů) jsou v sociologické praxi i přes výše popsané neduhy realizovány a výzkumnice a výzkumníci jsou si vědomi problémů, které práce s daty z nedokonalých náhodných vzorků obnáší. K dispozici jsou různé sofistikované statistické metody k úpravě dat, všechny ale pracují na statistické bázi a chybějící informace nedokáží plně nahradit. Popis těchto metod však zcela překračuje možnosti tohoto textu. Snad jen ještě upozorním, že kromě metody náhodného výběru existuje ještě tzv. kvótní výběr, ve kterém jsou jednotky do souboru vybírány podle nějakých předem daných charakteristik (věk, pohlaví, vzdělání, příjem, místo bydliště) a nalezení respondenta je plně v moci tazatele. V tomto případě lze svým způsobem eliminovat např. nízkou návratnost (procento lidí, kteří odmítnou rozhovor), ovšem od ideálu prostého náhodného výběru jsou tyto vzorky rovněž daleko. Kvótní výběry jsou pro svou praktičnost používány častěji než různé druhy náhodných výběrů a v praxi volebních výzkumů převažují. Pokud tedy čteme výsledky z nějakého předvolebního výzkumu, zpravidla se bude jednat o data pocházející z kvótního výběru.
Pokud chceme kritizovat kvantitativní výběrová šetření, je to rozhodně na místě. Kritika upozorňuje na problémy a vede k rozvoji oboru. Můžeme se zabývat např. problémem reprezentativity, který byl naznačen výše, a navrhovat nová řešení. Cílem tohoto textu však bylo ukázat, že „pouhý“ tisíc respondentů ve výběrovém souboru není zásadní problém.
„Ženy se obecně nezajímají o politiku, a proto jich je v politice málo. To je přirozená věc!“ Kolikrát už jsem takové tvrzení slyšela od známých nebo četla v diskuzích na internetu…? Stokrát? Zajímalo mě, zda je na tomto jednoduchém vysvětlení absence většího množství žen v politice něco pravdy. Ukázalo se, že ne.
Blížící se volby opět vyvolaly debatu o nízkém zastoupení žen v politice. Na předních místech kandidátek politických stran pro tyto volby je žen velice málo, z toho důvodu je jejich šance dostat se do Poslanecké sněmovny nízká. Po volbách do poslaneckých lavic opět zasednou především muži a Česká republika bude i nadále jednou ze zemí s nejnižším počtem poslankyň v Evropě.
Předsedové stran vždy před volbami tvrdí, že dělají všechno proto, aby ženy na přední místa kandidátek dostali, přesto je žen ve vysoké politice málo. Média i veřejnost pak pátrají po původu tohoto problému a hledají argumenty, kterými omluvit nízké zastoupení žen v politice. Velmi oblíbeným argumentem je tvrzení, že ženy se o politiku obecně příliš nezajímají. Na tento názor lze nejčastěji narazit v internetových diskuzích a v rozhovorech se známými. Občas se však vyskytne i v článcích v novinách a někdy jej prezentují sami politici.
Je tomu však skutečně tak, že politika je pro ženy něčím, čím nechtějí zatěžovat své krásné, popř. rodině založené hlavy? Jak tomu zpravidla bývá, když lidé hovoří o neměnných pravdách vztahujících se k nějaké sociální skupině, v tomto případě k ženám, nepodávají mluvčí či diskutující ke svým zásadním tvrzením žádné důkazy. Zapátrala jsem tedy v datech a hledala jsem oporu pro tvrzení, že ženy se nezajímají o politiku. S velkým překvapením jsem zjistila, že zájem žen a mužů o politiku se neliší skoro vůbec, tedy alespoň v datech, která jsem měla v dispozici.
Pro svojí malou analýzu jsem použila data pocházející z více méně aktuálních výběrových šetření, ve kterých byl zjišťován zájem lidí o politiku. Kromě otázek, které přímo zjišťovaly zájem respondentů o politiku, jsem potřebovala i otázky vztahující se k aktivitě respondentů v oblasti občansko-politické. Chtěla jsem vědět, jak se muži a ženy liší a) v deklarovaném zájmu o politické dění a b) v deklarované aktivitě, kterou přispívají k občanské společnosti (takovou aktivitou je například podepisování petic nebo účast na demonstracích). Na základě těchto dvou tematických oblastí – deklarovaného zájmu a deklarované občanské angažovanosti – jsem hledala rozdíly mezi muži a ženami.
K dispozici jsem měla data ze dvou výběrových šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM), první výzkum byl uskutečněn v srpnu 2009; zúčastnilo se ho 1165 respondentů a jeho reprezentativita byla zajištěna metodou kvótního výběru. Druhý výzkum byl realizován v červnu 2013 na výběrovém souboru 1060 respondentů, kteří byli rovněž vybrání kvótním výběrem.
V tomto textu nehledejte žádnou sofistikovanou analýzu, prezentuji zde pouze frekvence odpovědí respondentů. Neuvádím intervaly spolehlivosti pro procentuální vyjádření odpovědí, jenom čtenářky a čtenáře upozorním, že v případě, kdy je ve výběrovém souboru zhruba 1000 respondentů, je interval spolehlivosti pro frekvenci jedné varianty odpovědi kolem 50 procent zhruba plus mínus 3 procenta, pro frekvenci odpovědi v řádech jednotek procent to je zhruba plus minus 1,5 procenta. Protože uvádím frekvence souboru rozděleného na dva podsoubory podle pohlaví, zmenšuje se velikost souboru na zhruba 500 respondentů, takže v tomto případě je maximální statistická odchylka ještě zhruba o jedno procento vyšší.
Rozdíly v zájmu o politiku v roce 2009
Nejdříve se podívejme na deklarované rozdíly v zájmu o politiku mezi muži a ženami ve výzkumu z roku 2009. Větší zájem o politiku v tomto výzkumu prezentovaly ženy. Z mužů se o politiku velmi zajímalo 17 procent, z žen to byla o tři procenta více, tedy 20 procent. Částečně se o politiku zajímalo 33 procent mužů a 40 procent žen. Málo nebo vůbec se o politiku zajímalo 49 procent mužů a 39 procent žen.
V případě sledování dění v politice nenajdeme mezi muži a ženami zásadnější rozdíly. Dění ve vládě a v politice sledovalo pravidelně 25 procent mužů a 16 procent žen. Občas se o dění v politice a ve vládě zajímalo 63 procent mužů a 71 procent žen. Zcela bez zájmu o dění ve vládě a v politice bylo 10 procent mužů a 11 procent žen
Další otázky se ptaly po tom, jak moc lidé sledují politiku v médiích. V novinách, v televizi a na internetu sledovali politiku nepatrně více muži, rozdíly ale byly malé (viz tabulka). V otázce po četnosti rozhovorů o politice se svými blízkými a známými prezentovalo 11 procent mužů, že o politice diskutují velice často, stejnou odpověď podalo 6 procent žen. Někdy o politice se známými diskutovalo 32 procent mužů a 27 procent žen, a zřídka nebo nikdy mluvilo s lidmi o politice 58 procent mužů a 67 procent žen.
Jak jsem naznačila výše, je zájem o politiku možné sledovat na výpovědích lidí o jejich skutečném chování, tedy o jejich občanské angažovanosti. Častou nebo občasnou účast na politickém mítinku nebo demonstraci deklarovalo 8 procent mužů a 7 procent žen. Zřídka se na takové akce vypravilo 17 procent mužů a 13 procent žen. Nikdy se takové akce nezúčastnilo 75 procent mužů a 79 procent žen.
Procentuální vyjádření odpovědí respondentů na angažování v politických stranách, v politických a společenských hnutích a v ekologických sdruženích nevykazovalo rozdíly mezi muži a ženami. V odborech bylo nepatrně více mužů. Zde je ovšem potřeba extrémní obezřetnosti, neboť počty respondentů, kteří deklarovali angažmá v hnutích a v odborech, jsou příliš nízké a statistická chyba zde může být velká.
Na otázku, zda se respondenti někdy pokusili ovlivnit rozhodnutí na celostátní úrovni, odpovědělo 13 procent mužů a necelých 10 procent žen, že tak učinili jednou nebo několikrát. Na místní úrovni se takto angažovalo jednou nebo víckrát 35 procent mužů a 28 procent žen.
Na šíření nebo podepisování petice se někdy v životě podílelo 53 procent mužů a 51 procent žen. Účast na bojkotu či jeho organizování deklarovalo 13 procent mužů a 11 procent žen. Co se týče účasti na demonstraci, odpovědělo 24 procent mužů a 18 procent žen, že se demonstrace někdy zúčastnili nebo ji pomáhali organizovat.
Data z šetření z roku 2009 tedy ukazují, že v zájmu o politiku a aktivní účasti na budování občanské společnosti se muži a ženy liší velice málo a že zájem žen o politiku je relativně velký.
Rozdíly v zájmu o politiku v roce 2013
V šetření z února 2013 bohužel nebyly použity identické otázky jako v předchozím výzkumu, což znemožňuje porovnání v čase. I zde však byl zjišťován zájem o politiku a občanská aktivita respondentů, i když s využitím jiné metodiky než v roce 2009.
Zájem o politiku obecně vypadal v únoru 2013 následovně: 51 procent mužů se o politiku obecně velmi nebo spíše zajímalo, tu samou odpověď deklarovalo 42 procent žen. O politiku se spíše nebo vůbec nezajímalo 49 procent mužů 58 procent žen. Oproti výzkumu z roku 2009 zde v zájmu o politiku převažují muži, rozdíl však není závratný.
Zájem o politické dění u nás, tedy o domácí politiku, byl vyrovnanější než zájem o politiku obecně. Velmi se o domácí politiku zajímalo 12 procent mužů a 7 procent žen, spíše se zajímalo 49 procent mužů a 50 procent žen. Spíše nebo vůbec se nezajímalo 39 procent mužů a 43 procent žen. Další otázky zjišťovali zájem o politiku EU a ve světě. Rozdíly zde byly v řádech procent ve „prospěch“ mužů (viz tabulka).
V odpovědích na otázky, které zjišťovali deklarovanou politickou aktivitu respondentů v posledních 12 měsících, opět nelze najít výrazný rozdíl mezi muži a ženami. Na dotaz „Napsal nebo zatelefonoval jste nějakému politikovi na obecní, krajské nebo celostátní úrovni?“ odpovědělo kladně 11 procent mužů a 8 procent žen. Na otázku, zda respondent navštívil politické shromáždění, projev nebo organizovaný protest jakéhokoliv druhu, odpovědělo kladně 19 procent mužů a 14 procent žen. Další otázka zjišťovala, zda respondent navštívil veřejné setkání ohledně záležitostí obce nebo školy; učinilo tak 31 procent mužů a 26 procent žen. Petici podle tohoto šetření v uplynulých 12 měsících podepsalo 37 procent mužů a 35 procent žen. Svůj názor prostřednictvím dopisu nebo telefonátu do médií vyjádřilo 8 procent mužů a 7 procent žen.
Jak je patrné z výše uvedeného, ani ve výzkumu z roku 2013 nenajdeme výraznější rozdíly v zájmu o politiku a občanské angažovanosti žen a mužů, rozdíly v deklarovaném zájmu a aktivitě jsou buď nepatrné nebo v řádech jednotek procent. Prezentovaná data tak ukazují jiný obrázek společnosti než jaký nám nabízí média nebo naše okolí. České ženy podle všeho nejsou bez zájmu o veřejné záležitosti a o politiku se zajímají stejně nebo téměř stejně jako čeští muži. Tento fakt stojí v ostrém kontrastu k prezentaci žen v médiích obecně a ke stereotypnímu uvažování o ženách jako o apolitických lidech, kteří se zajímají pouze o nákupy a rodinu.
CVVM 2009 srpen (Všechna procenta jsou zaokrouhlena, jsou tedy možné malé přebytky nad 100. Pokud není součet 100 %, tvoří zbytek odpovědi nevím nebo neodpověděl/a. Data ke stažení na nesstar.soc.cas.cz.)
„Jak moc se zajímáte o politiku?“
Muži
Ženy
velmi
17%
20%
částečně
33%
40%
málo
41%
35%
vůbec ne
8%
4%
zájem o politiku – čte v novinách
Často
24%
15%
Někdy
35%
37%
Zřídka
27%
33%
Nikdy
14%
15%
zájem o politiku – sleduje v televizi
Často
34%
27%
Někdy
36%
40%
Zřídka
25%
26%
Nikdy
6%
7%
zájem o politiku – čte na internetu
Často
11%
6%
Někdy
19%
15%
Zřídka
23%
21%
Nikdy
47%
58%
zájem o politiku – diskutuje s jinými lidmi
Často
11%
6%
Někdy
32%
27%
Zřídka
41%
47%
Nikdy
17%
20%
zájem o politiku – účast na politickém mítinku demonstraci
Že českou kotlinou obchází strašidlo rasismu, není čerstvý jev. Bylo by méně přesné tvrdit, že tomu tak nikdy nebylo. Obecně na poli postkomunistitckých států – a teď myslím těch s historickou zkušeností s reálným socialismem v prostoru střední a východní Evropy – dochází po pádu železné opony často zejména k vzepětí nacionalismů probublávajících desetiletí pod slupkou internacionály, objevuje se nové náboženské vzepětí typické pro postsekulární dobu, jak období od konce 80. let nazývají někteří autoři [1]. Vzpomeňme na události v bývalé Jugoslávii na počátku devadesátých let. Můžeme mít na paměti i tuzemské sládkovce a jejich úspěch ve dvojích volbách, kdy v roce 1996 strana Miroslava Sládka zaznamenala osmiprocentní zisk zajišťující jí vstup do poslanecké sněmovny. Ani dnes se nejedná o ojedinělý jev, vezmeme-li v potaz vedle neonacistických bojůvek i Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, ovšem s tím rozdílem, že český nacionalismus, na rozdíl od mnoha evropských států, ve kterých bychom našli populistické strany, není zaměřený primárně proti rostoucí míře imigrace. Tradiční boj není veden proti menšinám přistěhovalých z jiných států [2], ale proti menšinám etnickým, a tento boj vychází buď z historických konspirací, nebo z důvodů čistě rasistických. Tuto tezi chci tímto textem podpořit.
Když v listopadu minulého roku Martin C. Putna v rámci Sociologického večeru varoval před nástupem nového fašismu a vyslovil své obavy nad nadcházejícími událostmi, nebylo to jen zvolání do prázdna. Pokud chceme ale rozumět tomu, co se v české společnosti odehrává, je třeba sledovat a vytvářet širší obraz než jen sledovat jednotlivé projevy nenávisti a explicitní vyjádření k nepokojům, kterým věnují média pozornost. Společnost není tak nekomplikovaná, aby řešení přinesly tzv. ,,jednoduché recepty“, které samotný problém zužují a zbavují jeho bytostné komplexity a zasazenosti do moderních společenských struktur: aby kriminalitu bylo možné řešit prostými represemi, chudobu její kriminalizací, problémy nezaměstnanosti přestěhováním, bezdomovectví přesunutím ,,problémových“ občanů mimo centra našich měst. Michael Burawoy, někdejší prezident Americké sociologické asociace a současný prezident Mezinárodní sociologické asociace,tvrdí, že ,,tržní fundamentalismus vskutku pohání svět směrem, který je protikladný k sociologickému projektu,“ [3] a že sociologie má být obhajobou občanské společnosti, tedy přispěním k emancipovanější a soudržnější společnosti. Proto je třeba mobilizovat dostupné prostředky, kterými jsou sociologické poznatky; je třeba srozumitelně sociologizovat veřejný diskurs v opozici k sílícímu mixu nacionalismu a rasismu. I kdyby to znamenalo zjistit, že nacionalismus a rasismus v české kotlině jsou jen skořápkou skutečných problémů sociálního charakteru, kterými jsou rezidenční segregace a tedy vznik ghett nebo nezaměstnanost v chudých regionech.
Nálepka nepřizpůsobivosti a ztráta jazyka
Problematice ,,nepřizpůsobivosti“ jsem se na stránkách našeho časopisu věnoval před více než rokem. Ve článku Nepřizpůsobivost jako nálepka a mýtus jsem došel k závěru, že je třeba rozbourat mýtus o nepřizpůsobivosti a upustit od imaginárních témat, jakým jsou ,,pobírači sociálních dávek“, kteří by svojí činností byli schopni zasahovat do finanční situace státu. Výhoda ,,nálepkování“ celých skupin obyvatel, v tomto případě Romů, spočívá pro jejich strůjce a uživatele ve zjednodušení reality a tím i snížení intelektuální náročnosti při snaze o její pochopení a řešení. V tomto ohledu nachází občané obcí, v nichž docházelo k nepokojům založených na rasovém klíči, společnou řeč s politickými aktéry, jenž zejména na lokální úrovni ani nemusí být nutně stranickými profesionály, občasné výroky o ,,nepracujících“ a „pobíračích dávek“ však lze zachytit i z nejvyšších pater české politiky. Média v těchto sporech zpravidla pouze sekundují a následují společenskou poptávku, protože jsou-li podřízena logice trhu (a to mainstreamová média jsou), je pro ně nejvýhodnější předkládat taková sdělení, která lidé číst chtějí a nestavět se s nimi do konfliktu. Tato společenská nálada se dále promítá do širšího okruhu témat. Otevře-li si dnes čtenář libovolnou internetovou diskusi nebo poslouchá-li výroky velké části politiků, nelze přehlédnout konflikt mezi ,,praktickým“ a technickým věděním na jedné straně, a humanitním a kulturním věděním na straně druhé. Témata bývají propojována podle jednoduchého schématu: humanitní vědy přispívají ,,multikulturalismu“, bezplatné školství vytváří ,,zbytečné studenty“, kteří najdou uplatnění jen ve státní správě (sic!) nebo v neziskovkách, které ze státních peněz pomáhají menšinám (,,například“ právě Romům; jako ilustrace jedné naprosto fantastické konstrukce působí třeba následující tvrzení jednoho diskutéra na serveru Česká pozice: ,,Především je třeba začít tím, že se zastaví dovoz cikánů ze Slovenska, což je zdroj obživy našich neziskovek.“), slouží ,,politické korektnosti“, ať už to znamená cokoliv, jsou poplatné ,,genderismu“ apod. Celá tato sféra se tak dostává na pranýř, v duchu postkomunistické logiky volného trhu bez přívlastků. Kulturním podnikům je vytýkáno, že si na sebe musí vydělat, aby měly právo na existenci, humanitní vědec je považován za zbytečného, pokud negeneruje zisk. Angažují-li se humanitní či společenští vědci, často se setkávají s odporem: jejich výrokům není a nechce být rozuměno, jsou diskreditováni s poukazem na jejich nebezpečné záměry, sounáležitost s určitým myšlenkovým pozadím ad. Pokud k tomu neakcentují antikomunistický postoj, jsou podstatnou částí společnosti nepochopeni z důvodu ztráty jedné podstatné schopnosti mající původ v jazyce a tvorbě smyslu významů. Dělo se tak například ve věci historiků z filosofické fakulty či ve sporu o ÚSTR.
Velmi důležitý text v této oblasti vyšel před pár lety v Deníku referendum. Nese název Šok z nerovnosti a poukazuje mimo jiné na to, že polistopadová transformace společnosti zapříčinila to, co nejlépe vystihuje tato prostá věta: ,,Polistopadová ideologie nás zbavila jazyka pro pojmenování nerovností.“ Podobně jako v případě cesty za mýtem o nepřizpůsobivosti je v tomto případě důležité si všímat jazyka, přeznačování témat a překrývání někdejších smyslů významů. Odstavec se zmíněnou větou dále pokračuje tím, že naznačuje, jakým způsobem se mohl ubírat vývoj: ,,Jediným všeobecně dostupným jazykem, který mohl vyjádřit touhu po rovnosti, byl jazyk národní identity – jazyk vštípený všem ve školách, obnovovaný na obrazovkách televizí a v celé řadě společenských rituálů. Jazyk popíraný, udržovaný do značné míry s odstupem a sebeironií, ale jen proto o nic méně všudypřítomný.“ Pokud postkomunismus nahradil dřívější ideály rovnosti a soudržnosti z jedné strany neoliberálním pohledem na společnost, která slovy jedné z jeho centrálních postav Margaret Tatcherové neexistuje, pak z druhé nechal opět obživnout národní historii spolu s hýčkáním pochybných autostereotypů a ostrého dělení na my a oni, které se v našich dějinách objevovalo vždy. Vždy jsme to byli my hodní a oni zlí – posledními skupinami na této historické ose jsme my a korupčníci,my a politici a my a nepřizpůsobiví, kdy první dělení bylo myšlenkou zakládající tematiku kampaní politických stran před posledními volbami do poslanecké sněmovny, zbylá dvě pak myšlenkami zakládajícími téma voleb nadcházejících, předčasných.
V podobném duchu píší Jaroslav Fiala a Lukáš Rychetský v článku Zlověstné mlčení elit, že ,,naše společnost je bohužel zvyklá, že se o těchto tématech příliš nemluví v souvislosti s krizí, ničením veřejné sféry nebo ztrátou společenské solidarity. Fašizující výroky navíc u zmíněných politiků bohužel nepřekvapí. (…) Navenek vidíme, jak ztracenou společenskou solidaritu nahrazuje etnická pospolitost. Lidé se vymezují proti Romům jako zástupným nepřátelům a odmítají je brát jako někoho, s kým jsou na jedné lodi. Zvláště zřetelné je to v době, kdy péče o to, aby chudina žila v přiměřeně lidských podmínkách, není na pořadu dne.“ Tím, že chybí pojmenování pro zásadní sociální problémy české společnosti, na jejich místo se dostávají jednoduché nálepky. Dochází k postupné mainstreamizaci rasistických názorů a česká společnost, ve svém jádru patřící k nejvíce rovnostářským na světě, postupně přejímá rétoriku ,,skutečných“ rasistů a xenofobů.
Konspirace a démonizace aneb prolhat se až k násilí
Kdo by dnes neznal příběh o romském pokladníkovi, který zmizel s pokladnou, nebo o chlapci, kterého těžce poranila skupina romských hochů. V prvním případě žádný pokladník nikdy neexistoval, v druhém případě chlapec spadl z balkonu a bál s to přiznat. Oba mýty však byly rychle přijaty a začaly žít svým životem. Umberto Eco se svým románovým dílem bravurně věnuje právě tématu vzniku a šíření myšlenek prostřednictvím hry se sémiotikou. Jednou vyslovená myšlenka či mýtus opouštějí své původní kulisy a vydávají se svojí vlastní cestou, naprosto nahé a bez možnosti obrany před těmi, kteří s nimi dále pracují. Ve Jménu růže jsou to nebezpečné knihy, jejichž obsah by mohl nahlodat tehdejší víru a vymanit například smích ze sféry zakázaného, ve Foucaultově kyvadle je vyjevena tajná hra templářských rytířů, která vyvstává ze směsice mýtů a domněnek tradujících se po staletí jako dávné pravdy, v Pražském hřbitově je to proradný padělatel Simonini, který vynáší na svět protokoly siónských mudrců a vytváří tak úrodnou půdu pro antisemitské konspirace. Eco nám ukazuje, že dějiny jsou z velké části prací s mýty, spojováním náhodných faktů a vytvářením falešných souvislostí ve službách skrytých zájmů. Stejně tak lze pohlížet na současnost: každý z těch, kteří se dnes bouří pod hesly typu ,,cikáni do práce“, zpravidla zná alespoň jednoho ,,pracovitého a normálního cikána“ (čímž ze sebe smývá možné obvinění z rasismu), zároveň ale souhlasně přikyvuje, když jsou provolávány mýty o jejich sladkém životu na sociálních dávkách, o rozdílném přístupu k Romům a neromům na úřadech, o ,,teroru většiny“ a tak dále (oblíbeným je příběh o tom, že Romové mají všechno zadarmo). Tyto mýty jsou totiž stejně jako dva konkrétní případy zmíněné výše tak běžně rozšířené, že s nimi začínají pracovat i někteří představitelé radnic či politických stran.
Ve článku Hrej si, tu máš Kohouta Eva Nováková a Ondřej Slačálek rozkrývají konkrétní případy manipulace s daty. V principu jde o to, že jsou v příbězích účelově zaměňovány příčiny, které většina jejich čtenářů neodhalí, přenášeno je navíc pouze poselství příběhu: podívejte se, co zase ti Romové dělají! Jakékoliv vysvětlování je potom zbytečné v atmosféře legitimizace rasistického étosu, proti kterému politické špičky nejsou s to vystoupit, protože by to znamenalo jít proti proudu (jak to například udělal svého času politiky adorovaný Masaryk, když se zastal Hilsnera) a ztratit politické body u podstatné části české populace. A je-li vysvětlení podáno, stále zde platí to krásné ,,na každém šprochu…“, protože neexistující pokladník je přeci jen předobrazem skutečného, který se jistě za rohem brzy objeví. Morální panika, tedy přesvědčení o tom, že je daná menšina deviantní, již dávno vznikla a je mýtem dál živena.
Výsledkem této spirály, při níž neonacisté nalézají porozumění napříč společností, je nestabilní prostředí, tak jak ho v rozhovoru Stačí jen jiskřička a máme pogrom. Romové jsou první na ráně popisuje Fedor Gál. Pořádáním rasových pochodů však nelze dosáhnout žádného řešení; primitivní demonstrace agrese a síly mohou vést k jedinému: další rasové segregaci a růstu represe. Je pochopitelné, že zapálení rasisté budou lhostejní s tím, že taková opatření zasáhnou všechny Romy, protože ti jsou z definice této ideologie nezměnitelní, nepřizpůsobitelní. Veřejnost by však měla být obezřetná, co doopravdy žádá. V první řadě je osamocené heslo ,,cikáni do práce“ nelogické, zvláště v regionech zasažených nezaměstnaností, protože u rasistů přináší reakci ,,oni námberou naši práci“. Stejně tak nápady na vystěhování Romů za hranice České republiky jsou jednak protiústavní, jednak nesmyslné, protože Romové jsou zpravidla Češi a žádné bájné místo, odkud přichází do Evropy, neexistuje (dostatečně ilustrativní je například přesvědčení jednoho z protiromských aktivistů, který vyzývá k zastavení ,,pokusů o začleňování“: ,,Společně s námi by žít neměli. Vezměte si třeba České Budějovice – tam bylo nějaké začínající ghetto, rozptýlily ho do sídliště Máj mezi obyčejné lidi, a teď jim tam vzniká ghetto z toho sídliště. Takže to není dobré řešení. Já bych je třeba tady v Duchcově nechal v tom Jižním městě, ať si tam žijí, ale jiným stylem, než žijí teď.“; není přitom asi nic překvapujícího, že se jedná o další uměle vytvořený mýtus o problematickém sídlišti, jak situaci na sídlišti Máj popisuje Martin Šimáček, ředitel Agentury pro sociální začleňování odboru Sekce pro lidská práva při Úřadu vlády ČR). Co je však nejdůležitější – Romů i neromů se týká společný problém vzrůstající nerovnosti, dědičné nezaměstnanosti či pasti chudoby. Jak podotýkají autoři zmíněného článku Šok z nerovnosti, etnická soudržnost je to poslední, čeho se lidé v nepříznivé situaci mohou chytit, ve skutečnosti se však bojí toho, že skončí právě tak jako Romové, na dně společnosti.
Mix konspirací a otevřeného rasismu, jak napovídá například nedávná zkušenost reportéra ČT Richarda Samka, je roznětkou k tomu, aby zpravidla ti, kteří nemají mnoho co ztratit, dnešní nezaměstnaní a často sami zadlužení účastníci pogromů, začali podnikat přímé útoky na romská obydlí, o něž se koneckonců snaží a v čemž je jim policií (zatím) poměrně efektivně bráněno. Jak vyplývá z výše zmíněného, nabízejí se dva způsoby, jak zastavit tento trend: v dlouhodobém horizontu je to zastavení propadání celých skupin obyvatel na okraj společnosti (s tím souvisí např. větší pozornost v otázce problematiky růstu rezidenční segregace, soustředění se na byznys provozovatelů ubytoven či developerů ad.), tedy velice nesnadná práce v oblasti veřejné a sociální politiky (s tím mže souviset i nastavení minimální mzdy v poměru k sociálním dávkám, podpora komunitních center aj.), v krátkodobém horizontu aktivita morálních elit v oblasti politické, vědecké i kulturní. Přední tváře veřejného života musí rozpoznat sílící nebezpečí radikalizace stále širšího okruhu obyvatel, dohlédnout důsledků a bránit se tomuto historickému regresu, civilizačnímu úpadku. Spojení se současnými tendencemi nepolitické politiky a snahami o ořezávání sociálního státu masivními škrty (v souvislosti s tím je zajímavé čtení například o mýtu konkurenceschopnosti od Ilony Švihlíkové) totiž může vést k postupnému přijímání těch nejsnazších, tedy rasistických opatření v rámci sociálních a bezpečnostních politik, nejprve na lokální, později na regionální či vyšší úrovni. Koneckonců, příkladem může být duchcovské opatření z června tohoto roku. Potom už je jen krok k politice represe založené na rasovém klíči, která je nejen nemorální, neřeší však skutečné příčiny problémů, jež se týkají nejen Romů.
Přemluv svého rasistu. Ale jak?
A kdy přibudou podobné stereotypizace Romů?
Tento historický regres lze identifikovat například v opisování událostí v předválečném Německu. Jak dokládají Marvin Perry a Frederick M. Schweitzer v knizeAnti-Semitism: Myth and Hate from Antiquity to the Present, byly to zejména mýty a efektivní státní propaganda, které dovedly celé masy německých občanů (zasažených mimochodem Velkou krizí v roce 1929) k přesvědčení o správnosti tzv. Endlösung der Judenfrage, tedy Konečného řešení židovské otázky. Dnešní mýty vycházející ze lží a polopravd o pobírání sociálních či jiných dávek a bájivých příběhů přejatých od ,,známého“ nebo jakési ,,paní z pošty“, tedy vždy někoho druhého, již dnes také žijí svým životem a jak bylo řečeno, protékají pomalu i do vyšších pater politiky.
Jakékoliv přesvědčování o tom, že rasistická opatření nejsou cestou, není-li podepřeno známou morální autoritou, ztrácí dnes smysl a pro již dávno přesvědčené je jen blábolením ,,neziskovkářů“ a jiných ,,humanistů“, kteří bývají ve společnosti represe a primitivního stereotypního myšlení zpravidla dalšími ,,na řadě“. Jediné, co může uspět, jsou tvrdá data a poctivá demytizace veřejného diskursu, upozorňování na globální i lokální souvislosti sociálních problémů. Nebude-li v tomto ohledu zejména česká sociální věda aktivní, rezignuje tím na svoji historickou úlohu, kterou je především odkrývání skutečné povahy problémů společnosti.
Stejně tak je důležité stále pokládat otázky. Existuje-li někde zvýšená kriminalita, je třeba se o oblast zajímat v celé její šíři, sociálních charakteristikách a historii. Třeba tak, jak to udělal Tomáš Tožička v případě Duchcova. Tvrdí-li někdo, že je utlačován a naopak Romové jsou z důvodů rasových zvýhodňováni, je třeba se ptát na okolnosti případu. Je třeba zjistit, jakým způsobem je v tomto státě utlačován bílý představitel majority a jak je na rasovém základě šikanován (podobně lze zjišťovat, jak je šikanován bílý heterosexuál). Jakkoliv jde o pro někoho poměrně veselé představy o diskriminaci většiny, přibližně takové pocity jsou mnohými občany dnes ve zvýšené míře artikulovány a je třeba je tedy chápat jako skutečné v jejich důsledcích; jako pocity nutně čerpající z nějakého základu, ať už reálného (vlastní omezená zkušenost – neřešení pouliční kriminality, sousedského hluku atp.), nevědomého (rasismus jako diskursivní past [4], ze které člověk nedokáže snadno vykročit), tak čistě domnělého (šíření mýtů a polopravd). Neozveme-li se totiž nyní na obranu principů svobodné společnosti, neudělá to třeba už nikdo.
Poznámky:
[1] Pojem post-sekulární společost či post-sekularismus rozvádí například chorvatský filosof Boris Buden v knize Konec postkomunismu, která letos vyšla v českém překladu v nakladatelství Rybka Publishing.
[2] Mezi nejpočetnější menšiny patří Slováci, Ukrajinci či Vietnamci. Vietnamci však na rozdíl od obou zbylých menšin nejsou v ČR uznanou národnostní menšinou, protože za tu je považována menšina českých občanů hlásících se k cizí národnosti.
[3] BURAWOY, Michael; UHDE, Zuzana. 2010. “Obhajoba sociologie se stala obhajobou sociologie. Rozhovor Zuzany Uhde s Michaelem Burawoyem.” In: Gender, rovné příležitosti, výzkum. 2010(12), Vol. 2, pp. 57-61. [Dostupné online 20. 4. 2014 <http://burawoy.berkeley.edu/Biography/Interview.Uhde.pdf>]
[4] K tématu anticiganismu se před časem na Facebooku vyjádřil Václav Walach, doktorand bezpečnostních studií při Masarykově univerzitě: ,,Rasismus je především určitý diskurz, způsob myšlení, který není než intelektuálním projektem. Projektem, který není automatickou odpovědí na to, že Cigán někomu něco udělal, ale projektem, který byl v průběhu staletích vynalezen a implementován do myšlení lidí. Výše uvedený případ ukazuje, že z hlediska vlastní zkušenosti je pak rasismus především diskurzivní past. Čím více jej dotyčný má osvojen, tím větší kritické úsilí musí vynaložit, aby si uvědomil jeho vnitřní limity a tento dominantní způsob myšlení o Romech odhodil jako zavádějící, protože vlastní zkušenosti odporující.“
Začátkem tohoto měsíce na Fakultě sociálních studií Masarkovy univerzity vyšlo další číslo časopisu Sociální studia. Tentokrát se zaměřuje na téma environmentalismu, tedy na skutečně palčivé otázky dnešní společnosti, které však postupně začínají ustupovat z veřejného diskurzu. Časopis nabízí několik zajímavých článků, jejichž seznam najdete níže. Případně můžete navštívit přímo oficiální stránky časopisu.
Sociální studia – Environmentalismus
Sociální studia 1/2013 (ročník 10)
Environmentalismus / Environmentalism
„Již několik let ztrácí český environmentalismus společenský ohlas a tematicky ustupuje z veřejného diskurzu. I pokud odhlédneme od (snad) dočasných ekonomicko-politických příčin souvisejících s krizí, která vypukla v roce 2008, je defenziva českého environmentálního myšlení zřejmá. Cílem tohoto monotematického čísla je poskytnout prostor pro kritickou reflexi společenskovědních teorií environmentalismu posledních deseti let, pro jejich myšlenkové obohacení a pro zveřejnění výsledků empirického bádání v oblasti aktuálních environmentálních problémů.“
Editorial
Environmentalismus a věda aneb co a jak se současným ústupem environmentálních témat [pdf]
Udržitelný nerůst. Nový zastřešující koncept v environmentální argumentaci?
Eva FraňkováJohanisová Naďa
Přes dvacet let trvající dominance pojmu udržitelného rozvoje v environmentální argumentaci vedla podle mnoha autorů k devalvaci jeho významového obsahu a ztrátě jeho schopnosti motivovat potřebnou změnu chování na úrovni jednotlivců i celé společnosti. O oživení radikálního étosu se pokouší koncept udržitelného nerůstu (sustainable degrowth), který získává váhu v rámci eko-sociálního hnutí i akademické debaty v posledním desetiletí.
A nezapomeňte na pokoru. Spor o postavení člověka v environmentální etice Zdeňka Sokolníčková
Zhruba od 60. let minulého století je na poli environmentální etiky živý spor mezi antropocentrickou a neantropocentrickou perspektivou. Volba východiska, které ovlivňuje další formování postoje člověka (kultury) ke světu, je klíčové pro teorii, avšak z hlediska potřeb dnešní společnosti nemá jednoznačné dopady na praxi. Neatropocentrismus (zastoupený Klausem Meyer-Abichem a Holmesem Rolstonem III) i antropocentrismus (reprezentovaný Johnem Passmorem a Günterem Patzigem) se často překrývají ve výchozích motivacích i v návrzích konkrétních opatření.
Obrana „antropocentrismu“ Vlastimil Hála
Text se zaměřuje na rozbor a kritiku některých pojmů používaných v biocentricky orientovaných koncepcích ekologické filosofie, zvl. etiky a pokouší se o alternativní pohled na problémy zde tematizované. Jedná se zejména o pojmy hodnoty (případně vlastní hodnoty) přírody, lidského zájmu, lidské perspektivy a vztahu způsobu bytí člověka a „mimo-lidských bytostí.
Pozměňovací návrh jako indikátor při přijímání české legislativy životního prostředí Jan Skalík
Článek se zabývá vlivy na hlasování u legislativy životního prostředí v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. V úvodní části textu na základě kvantitativní analýzy porovnáme vliv skupiny sociodemografických a členských charakteristik poslanců na jejich hlasování.
Česká klimaskepse: úvod do studia Petr Vidomus
Antienvironmentální aktivismus byl doposud studován především v USA, kde má historicky výraznější rozsah i zázemí. Publikovaný výzkum je příspěvkem ke studiu konzervativního aktivismu, které je v ČR, ale i v Evropě výrazně opomíjeno. V neposlední řadě může významně obohatit evropský náhled na toto kontrahnutí, případně položit základ budoucím srovnávacím výzkumům.
Zelení singles: Analýza profilů environmentalistických seznamek Lukáš Kala
V rámci tohoto textu se zabýváme souvislostmi životního způsobu klientů zelených seznamek v kontextu individualizace společnosti a environmentálních problémů. Na základě výsledků kvantitativně-kvalitativní studie představujeme specifickou skupinu environmentálně zaměřených singles hledajících podobně hodnotově orientované partnery. Přinášíme kritický pohled na environmentální dimenzi jejich životního způsobu.
Spišští Romové a příroda: metodologicko-teoretický rámec výzkumu Vojtěch Pelikán
V environmentalistice a příbuzných disciplínách se vede debata, jakým způsobem uchopit klíčové téma vazby mezi společností a přírodou. Pohled do romských osad na slovenské Spiši poskytuje v tomto ohledu podnětný empirický materiál, jenž naznačuje odlišnosti ve vnímání přírody i v environmentální dimenzi životního způsobu. Předložená studie diskutuje, jak tamní výzkum vhodně pojmout metodologicky i teoreticky. Text vyjasňuje rozdíl mezi chováním a vztahem a definuje dvojí dimenzi přírody – prostředí a princip.
Environmentální myšlení Johna Ruskina a Josefa Šafaříka Dominika Marešová
Tato práce vychází z bakalářské práce, která se zabývá dílem a vztahem dvou myslitelů – Johna Ruskina, viktoriánského kritika umění a sociálně-ekonomického teoretika – a Josefa Šafaříka, brněnského filosofa a esejisty spojeného s předlistopadovým disentem. První část práce je věnována představení environmentálních souvislostí myšlení autorů jednotlivě a jejich porovnání se známými environmentálními směry.
Zdá se, že moderní způsob společenského uspořádání – bez ohledu na jeho novější teoretická pojmenování jako pozdně moderní, reflexivní, postmoderní, postindustriální atd. – je v jistém ohledu skutečně koncovým stavem, do kterého může společnost dospět. Jestliže existovaly v minulosti vize, že společnost ,,poroste“ spolu s technologiemi směrem k vyšší formě humanity a civilizovanosti, byly mylné. Velcí teoretici stojící na prahu modernity sice předmět svého zájmu popsali svérázně a svědomitě, jejich odhady, kam společnost dospěje, však našly oporu v realitě jen částečně. Rozvíjení vzájemných vztahů je totiž spíše v historickému regresu, jak naznačuje jednak vzepětí nacionalismů po celé Evropě, tak rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými v celém západním světě. Někteří kritici dokonce varují před vznikem nového feudalismu (tematicky je tomu blízko například nedávný esej Jana Kellera).
Svoji budoucnost dnes nevidíme zrovna růžově. Poslední rána optimismu, který byl po historické diskreditaci komunismu reálně-socialistickou praxí patrný začátkem 90. let, byla zasazena poslední finanční krizí, ale také rostoucím skepticismem vědců. Zjištění, že se svět žene do ekologické katastrofy, že vytváříme nezvladatelná rizika, nebo že globální kapitál nemá nad sebou žádného policajta, který by ho hlídal, způsobilo, že si nejsme jisti svojí vlastní budoucností. To není rozhodně špatně – rozbourání ideologických brýlí může vést k lepším podmínkám pro rozvoj šetrnější politiky, než je agresivní drancování zdrojů, ať už přírodních či lidských. Dokonce, jak tvrdí Noam Chomsky v nedávném rozhovoru, zájem studentů a vědců o dílčí témata, jako jsou LGBT práva a klimatická změna, může i přes svou roztříštěnost a zdánlivou nedostatečnost radikálnosti vytvářet dobré podmínky pro fundamentální kritiky současného globálního kapitalismu, protože se člověk při svém studiu vždy dostane do stejného bodu. Chomsky říká: ,,… zabýváte-li se klimatickou změnou, nemůžete zacházet příliš daleko, aniž byste narazili na fundamentální rysy našich základních institucí. Takže si nemyslím, že tato dichotomie příliš znamená a je tomu tak v každém dalším problému, kterým se zabýváte. Velmi rychle narazíte na institucionální faktory, které jsou hluboce zakořeněny v povaze naší společnosti. Takže rychle přicházíte k tomu, co je nazýváno radikální kritikou.“
Jak dnes vidíme budoucnost?
Je však patrné, že jak jakákoliv skutečně radikální kritika kapitalismu, tak zmíněná parciální témata, jsou veřejností ukolébanou relativním blahobytem snášena s nelibostí. Zejména v našem postkomunistickém prostoru je sociologická kritika, jakožto převážně levicová, sváděna do škatulky s tužbami po komunismu a omezováním svobody. ,,Klubkem zmijí“ se stávají vedle humanitních oborů jako takových i neziskové, environmentální a další podobné organizace, tedy obecně oblasti, které není možné instrumentalizovat a jejich výdobytky jednoduše přetavit v zisk. Je možné, že velká část české veřejnosti chce jednoduše ,,mít svůj klid“, jak to trefně popsal ve svém článku Václav Walach prizmatem bezpečnostní politiky, a zmíněné subjekty občanského sektoru, přestože se s nimi naprostá většina občanů nesetká jinak než prostřednictvím novinových zpráv a mýtů a polopravd šířených po internetu, budí dojem (nemístných) zásahů do svobody jednotlivce. Takového hodnocení se obávají rovněž politické strany, jejichž činnost se tak zákonitě rozkládá do podoby účetní správy věcí veřejných a organizované snahy o zlepšení ekonomické situace některých svých členů – neexistující ideje a vize, kterým by jejich tvůrci sami věřili, totiž nestojí v cestě těm méně socializovaným a nepřizpůsobivým ,,odkláněčům“ pronikajícím do nejvyšších pater politické a státní moci. Jak říká v jednom rozhovoru Barbora Havelková zabývající se genderovou rovností v právních vztazích, v České republice je svoboda pojímána velmi absolutně. Mít tedy ,,svůj klid“ je snazší, než se věnovat dlouhodobějším plánům a řešením rostoucích problémů. V kombinaci se zhoršující se ekonomickou situací nižších vrstev v české společnosti, jak je zřejmé z poslední zprávy organizace Social Watch, pak není daleko k pogromům a agresi těch, kteří teď už v dokonale tekuté době prekarizované práce nachází poslední záchranný kruh v podobě symbolického národa, v němž se cítí bezpečně a v němž nachází poslední zbytky pospolitosti. S nezanedbatelnou částí veřejnosti ve své nespokojenosti nachází společnou řeč i řada populistických hnutí a kruh se uzavírá: snadná řešení, pevná ruka, nulová tolerance, kriminalizace chudoby; co naplat, že ,,nulová tolerance a zvýšená policejní kontrola v problémových místech jsou neefektivní a přinášejí jen minimální úspěch“, jak poznamenává Tomáš Tožička ve své analýze situace v Duchcově. Po Romech jsou však ve společnosti bez společnosti na řadě bílí chudí, kteří budou z národa snadno ostrakizováni.
Velkou otázkou pro sociologický výzkum je nyní zkoumat efekty rychle nabyté svobody v postkomunistických státech v jejím neoliberálním pojetí. Rasismus a xenofobie existovaly vždy, je však třeba zjistit, proč je jim postupně přiznáváno stále více prostoru, resp. proč se těší stále většímu zájmu a co z toho plyne.
Vize 202x?
Budoucnost, ve které je místo jen pro ,,úspěšné“, bude konzumně-totalitní a bohatí se v ní už nebudou muset potkávat s nebohatými a trpět tak těmi nepříjemnými, špatně popsatelnými pocity. Veřejné nebude nic, protože veškeré léno bude rozděleno. Měkké vědy nezajišťující hmatatelný pokrok, budou umlčeny, jsou přeci na straně všech těch homosexualistů, environmentalistů, genderistů a eurounionistů, navíc se jim nelíbí, že i v tuzemsku začíná vznikat znatelná rezidenční segregace a že pozvolna vzniká i poptávka po zákonech zajišťující rasovou či národnostní segregaci. Navíc, jak hojně zaznívá v internetových diskusích, není prý dne, kdy by námi média nemanipulovala a nesnažila se nám nakukat, že máme být všichni homosexuály (sic!), a tomu je třeba učinit přítrž. Svobodu ano, ale – proboha – jenom ne pro každého. Svobodu si člověk přeci musí zaplatit, tak jako ve feudalismu.
Jsme společností fascinovanou umělostí. Především v zájmu o zdraví a atraktivní vzhled bojujeme s časem i změnami našich těl, vytváříme si nesnadno dosažitelné ideály krásy, vytváříme druhou přirozenost. Tak jako oblékání, spotřeba a vkus, podléhají dnes i naše těla módám ve smyslu sociální soutěže a distinkce. Módám dlouhých vlasů, krátkých vlasů, takových či takových nehtů, vyholených partií, tetování, implantátů, plastických operací. Právě poslednímu fenoménu se věnuji v následujícím článku. Tato sociálně-teoretická analýza směřuje zejména k proměnám ve vnímání lidského těla a chápání člověka jako subjektu v epoše biotechnologie.
Data
Mezinárodní společnost pro estetickou plastickou chirurgii, která provádí výzkumy, ve kterých mapuje globální výskyt registrovaných chirurgických zákroků, nabízí souhrnná data za roky 2010 a 2011. Více než jeden milion chirurgických a dva miliony nechirurgických (neinvazivních) zákroků bylo v roce 2011 provedeno v USA, následují Brazílie (905 tis. / 542 tis.), Čína (415 tis. / 635 tis.), Japonsko (372 tis. / 579 tis.) a Mexiko (299 tis. / 494 tis.). Prvenství mezi evropskými zeměmi zaujímá celosvětově šestá Itálie (306 tis. / 388 tis.), dále jsou to devátá Francie (207 tis. / 248 tis.) a desáté Německo (187 tis. / 228. tis.).
Z hlediska zastoupení jednotlivých chirurgických zákroků jsou nejčetnější labioplastika – úprava zevních pohlavních orgánů žen (1,268 tis.), prsní augmentace (1,205 tis.), blefaroplastika – operace očních víček (703 tis.), abdominoplastika – plastická operace břicha (553 tis.) a rhinoplastika – plastická operace nosu (478 tis.). V případě neinvazivních zákroků je pořadí následující: botox (3,179 tis.), kyselina hyaluronová – pro výplň vrásek, vtažených jizev, zvětšení prsou (1,937 tis.), laserové odstranění ochlupení (906 tis.), tukové injekce – přemístění vlastního tuku (455 tis.) a IPL – laserové odstraňování ochlupení, bělení pigmentu (454 tis.).
Další údaje jsou k nalezení pod zmíněnými odkazy. Americká společnost pro estetickou plastickou chirurgii však také publikovala graficky přitažlivou formou podrobnější data za rok 2012. Ta odhalují například také ekonomické údaje, není ale na tomto místě třeba upozorňovat, že se jedná o značně rozsáhlé finanční obnosy. Zajímavý je však jasný trend v počtu provedených zákroků – mezi lety 1997 a 2012 došlo u amerických žen k nárůstu o 226.8 % (oproti 106 % u mužů). Při meziročním růstu 4.4 % v letech 2011 a 2012 (u mužů však dochází ke zrychlování nárůstu – 19,8 %) se není důvod domnívat, že by se měl tento trend proměňovat, zejména z důvodu akcelerace módy a průniku porno-kultury do ostatních sfér. Pozoruhodný je i fakt, že 52,2 % zákroků podstupují ženy ve věku 19-34 let, tedy ty, kterých se týkají problémy stárnutí jen okrajově.
Bavíme se tedy skutečně o globálním masovém fenoménu. Abych ho dokázal vysvětlit, ve svém textu se zabývám následujícími otázkami:
Jak je možné, že se plastické operace staly masovým fenoménem?
Co fascinuje člověka na umělé kráse?
Jaké jsou sociální aspekty fenoménu plastických operací?
Mění se chápání člověka jako subjektu v éře biotechnologií?
Šíření umělé krásy: móda jako každá jiná
Nyní tedy známe výsledky dnešní plastické chirurgie (v tomto pojednání přitom ponechávám stranou celou oblast ne-estetické chirurgie, která slouží zejména návratu handicapovaného člověka zpět do společnosti či záchraně jeho života). Estetická chirurgie se masovým fenoménem – fenoménem týkajícím se každoročně několika milionů zákroků – stává zejména v posledních desítkách let. Oproti vysokým podpatkům, jejichž symbolismem jsem se zabýval v jednom ze starších článků, jsou plastické operace a jiné zásahy závislé na medicínském vývoji, jejich funkce se však zdají podezřele podobné těm, které mohou plnit vysoké podpatky – vedle aspektů porno-kultury, tedy pronikání pornografie do veřejného prostoru, jsou plastické operace zejména statusotvorným symbolem. Opět lze aplikovat trickle-down teorie módy, kdy jednotlivé trendy ,,protékají“ směrem od vysoce postavených osobností směrem dolů, v tomto případě zejména od celebrit z televizní obrazovky či stránek časopisů, či difuzi módy, jak o ní mluví Yunyia Kawamura v rámci své teorie institucionalizace módy [1], podle níž jsou módní trendy v oblékání rozmělňovány a šířeny prostřednictvím celé mašinérie módních návrhářů, gatekeeperů, vydavatelů a redaktorů časopisů, nákupčích módních značek, malých obchodů atp. I zásahy plastické chirurgie jsou stran jejich rozšíření ve své podstatě legitimizovány prostřednictvím médií, když na jedné straně tváře celebrit podléhají takřka permanentnímu posuzování, mají-li za sebou nějaké úpravy či ne, když na straně druhé je vytvářena virtuální realita prostřednictvím úprav fotek, retuší a filmových triků. Plastičtí chirurgové se stávají ve vší skromnosti arbitry krásy, když vystupují v televizních pořadech, zejména soutěžích Miss. Plastické operace jsou dokumentovány jak tvůrci televizní zábavy, tak samotnými uživateli – na blogu či v bulvárním deníku. Je tudíž zbytečné jakkoliv řešit domnělou ,,normalitu“, ta je beztak stvrzována jen na bázi platných sociálně-kulturních vzorců. Jednoduše je to možné, je to tolerované, je to kladně přijímané.
Touha po dokonalém, polobožském těle odolávajícím zubu času se šíří zejména ženskou částí populace, která je důrazem na krásu za každé okolnosti (můj účes to vydrží!) zasažena více. Otázky týkající se vkusu však nelze zodpovědět prostým poukazem na fakt, že jsme vystaveni všudypřítomné reklamě. Nejsou to ani časopisy s oxymoronním přízviskem ,,life-styleové“, které by měly tu kouzelnou moc přinutit jednotlivce kupovat dané výrobky a podstupovat nákladné operace jen za estetickými účely. Prostřednictvím takto triviálních vysvětlení není možné odpovědět na niterné otázky po tom, jak je formován náš vkus, sexuální preference a fetiše. Odpověď tedy není jednoznačná a nemohu ji v tomto momentě s poznatky, které byly doposud uvedeny, prozatím tak snadno rozkrýt. Příklad vysokých podpatků však napovídá, že to mohou být sociální síly v pozadí, které s tím mají co do činění, věnuji se tedy těmto silám v další části textu. V mé krátké syntéze je to však i fascinace umělostí nahrazující přirozenost, co je třeba zahrnout. Umělost, která je vždy odhalena, protože chce být odhalena. Přirozenost, které má být prostřednictvím umělosti v tomto ohledu dosaženo, je přirozenost nehybnosti, věčného mládí, odvěké touhy člověka hledajícího únik před jistou smrtí. Tyto dvě roviny však prozatím ponechme oddělené.
Vkus je věcí sociálního rozlišování
Pokud pomalejší závodník zrychlí na úroveň rychlejšího soupeře, budou se pohybovat stejnou rychlostí. Protože však rychlejší závodník získal do té doby náskok, nedaří se tento náskok okamžitě srovnat, jen je zastavem jeho další nárůst. Na podobném principu fungují i pohyby sociálních vrstev v moderní kapitalistické společnosti, kde ekonomicky výše postavení za standardních okolností stanovují pravidla. Patrné je to dnes zejména v kulturní oblasti, v trávení volného času a v módě: společenský postup směrem nahoru často obnáší i nápadnou proměnu vkusu a zvyklostí. Charles W. Mills ve své slavné knize Mocenská elita [2] popisuje, jak se noví zbohatlíci střetávají s tradiční americkou smetánkou, jejíž kořeny je možné sledovat až k původním přistěhovalcům. Na jedné straně bourají stanovené hierarchie, snaží se však také přebrat některé statusové symboly těchto vrstev – pořizováním venkovských usedlostí, vstupem do elitních klubů, podobnými způsoby trávení volného času. V kulturní oblasti se zejména od 20. století objevují konzumenti umění, kteří na rozdíl od tradičních mecenášů přichází s cílem získat určité postavení a úctu. Řečeno bourdieuovským slovníkem, zbohatlíci se snaží přetavit zpravidla rychle nabytý ekonomický kapitál na kulturní, který je trvalejší a stabilnější a stejně jako ekonomický napomáhá ustavení výhodných sociálních sítí. Výsledkem bývá i okázalá spotřeba, v současnosti například tzv. podnikatelské baroko, či znatelné obtíže při snaze o ,,sladění“ vkusu s tradičními vyššími vrstvami. Podaří-li se však tyto vrstvy správně imitovat, ty to zpravidla anticipují a původní oblasti kulturních či zábavních aktivit opouští nebo se uchylují k aktivitám alternativním či jinak uzavřeným. Nebo snad dnes golfová hřiště nepraskají ve švech a obchod s luxusním zbožím nezaznamenává rekordní zisky?
Zvýšení spotřeby luxusního zboží přitom není zdaleka znakem bohatnoucí společnosti jako celku, nepochybně však značí situaci, kdy část střední vrstvy přebírá některé zvyklosti vrstev vyšších. Tradiční vysvětlení distinktivní funkce vysokých podpatků či dlouhých nehtů čerpá už z analýz dvora Ludvíka XIV. [3]; základním poznatkem pro pozdější moderní společnost je, že zmíněná vylepšení a doplňky značí, žena nemusí pracovat manuálně a podpatky, dlouhé nehty, či jinak nepraktická móda jsou tak doménou žen s vyšší společenskou prestiží, jakkoliv bývá dnes realita pro pracující ženy fyzicky zničující (viz např. dresscode prodavaček v nákupních centrech apod.). Vůz či košile věhlasné značky působí rovněž distinktivním způsobem v rámci soupeřících vrstev. Imitace módních značek jsou potom efektivním alternativním řešením pro ty, kteří nedisponují dostatečnými prostředky, v obou případech se však jedná o způsob, jak okázalým způsobem definovat svoji společenskou pozici.
V takto fungujícím systému sociálních vztahů se nachází i fenomén plastických operací. Jejich výskyt na jednotlivých kontinentech je jistě podmíněný kulturně – míra přijatelnosti, druhy zákroků a jejich množství např. v Jižní Korei a v Itálii nelze chápat bez znalosti místních kultur, vývoje mód a popkultur. Základ je však v sociální rovině stejný; jde o vyjádření příslušnosti k dané vrstvě a utváření skupinového vkusu, který je odvoditelný od existující sociální struktury se všemi jejími aspekty – sociálními tlaky, třenicemi a závody. Chápejme tedy zmasovění fenoménu plastických operací jako jeho zahrnutí do palety možného jednání při sledování sociálních zájmů a úpravám těla přiznejme i jinou než estetickou funkci: funkci sociálně distinktivní. Potom lze konstatovat, že to byly rovněž sociální síly, které spolu s jinými důvody, jako například postmoderním rozpadem hierarchií (autentičnost/reprodukce, vysoká/nízká kultura) [4], vedly k akceleraci šíření tohoto fenoménu. Nezbavujeme se tím však stále nezodpovězené otázky po oné estetice, která stála na počátku, před pomyslným bodem zlomu, po němž došlo k šíření sociální epidemie [5], tedy esenciální otázky: proč jsou plastické úpravy vůbec možné?
Polobožství umělé hmoty
,,Veřejnost se u vchodu tlačí v dlouhé frontě, aby uzřela,jak dochází k magickému úkonu par excellence: k přeměně hmoty. Ideální stroj, podlouhlý a trubicovitý (tedy tvar náležitě vyjadřující tajemství jistého itineráře), bez námahy z hromady nazelenalých krystalů vyrobí lesklé vroubkované košíčky. Na jedné straně surová, telurická materie, na straně druhé dokonalý lidský předmět; a mezi těmito dvěma extrémy – nic; nic než proběhnutí jakési dráhy, na něž ledabyle dohlíží zaměstnanec v přilbě, polobůh, polorobot.“ Tímto způsobem otevírá Roland Barthes, přední francouzský (post)strukturalista poloviny 20. století, svůj esej Umělá hmota v knize Mytologie. Píše ho v době, kdy je výroba umělé hmoty na zlomku dnešní produkce, jeho pohled na ni jako na ,,ideu své vlastní nekonečné transformace“, jako na cosi, co ,,není ani tak předmětem jako spíše stopou určitého pohybu“, však odkazuje k uchopení nezastarávajícího strukturálního významu. Umělá hmota může být čímkoliv, může se opětovně stát čímkoliv jiným, vzít na sebe jakoukoliv podobu a zachovat si přitom vzhled čehosi ,,nejasného, krémovitého a ustrnulého“, jako by nemohla dosáhnout ,,triumfální hladkostí přirozenosti“. Co víc, je vždy prozrazena zvukem, ,,který vydává a jenž je dutý a fádní; tento zvuk ji diskredituje stejně jako její zbarvení„. Umělá hmota je něčím, co většinou na první pohled nepatří do přirozeného prostředí a tím k sobě poutá pozornost. Barthes však vysvětluje i to, proč se umělá hmota stává tak snadno módní: je to jejím mýtem o napodobenině, jehož vývoj lze identifikovat spolu se vznikem buržoazní společnosti.
Klasičtí teoretici, jakými jsou Thorstein Veblen se svojí analýzou zahálčivé třídy a okázalé spotřeby, či Georg Simmel s konceptem napodobování jako formou sociálního vyrovnávání, směřují právě k historické analýze napodobeniny. Ta je zpravidla reprodukcí cenných materiálů symbolické hodnoty, operuje v oblasti nepřirozeného a nevšedního, když se týká pláten slavných malířů, drahých kamenů, oděvů slavných návrhářů atp. Umělá hmota oproti tomu mění náš pohled na přirozenost samotnou, protože je předmětem každodenního užívání bourajícím původní funkci přirozenosti, která tím ,,již není Ideou, čistou substancí, kterou je nutno znovu nalézt či imitovat“. Umělá hmota tak odpoutává předmět od jeho vztaženosti ke světu a podřizuje předmět v rovině smyslu jeho užívání. Svoji esej Barthes uzavírá následující větou: ,,Hierarchie substancí je zrušena, všechny jsou nahrazeny substancí jedinou: celý svět může být zplastičtěn,včetně života samého, protože – jak to tak vypadá – se začínají vyrábět umělé srdeční chlopně.“ Kdyby jen srdeční chlopně, Rolande. [6]
Přirozenost umělosti?
V této části chci pojednat nikoliv již o projevech sociálního fenoménu, ale o jeho možném původu ukotveném v povaze sociálních věcí, v možných příčinách zakládajících šanci, že člověk vůbec začal vážně přemýšlet o takto radikálním sebevylepšení. Jak napovídá pojednání o Barthesově mytologii výše, tato část textu směřuje ke strukturalistické poznámce. Nejprve si všimněme jazykové stránky. Umělá či plastická hmota, anglicky artificial/plastic material; oba jazyky pro vyjádření umělosti používají v základu slovo umění odkazující paradoxně k opačnému významu: umění jako přirozené, jako autentické znázornění či vyjádření světa v jeho čistotě a kráse; a umělé jako něco, co si na hraje na přirozené, co je jeho imitací, definované jen použitím, avšak milované pro pokoření celé škály přírodních materiálů a zjednodušení výroby. Obojí lze chápat jako vytvořené člověkem, nápodobu světa, platónské a aristotelské mimésis [7], jedno však spíše jako uchopení prožitku ze světa samotného, druhé jako jeho přímé vytváření, umělou přirozenost – přirozenost člověka jako kulturní bytosti. Plastická chirurgie si odnáší ve svém názvu plast, v synonymu umělost, a tím je s touto dualitou navždy propojena.
Člověk miluje svůj výrobek. Lze soudit, že bude milovat i svoji umělou přirozenost, která, ač se ve svém použití vzpírá odhalení, odhalena být musí, aby jí byl přiznán její pravý smysl daný použitím v rámci popsaných sociálních sil. Člověk stojí před zásadním rozporem své vlastní existence: milovat přirozenost přírody, pomíjivou a životnou, nebo milovat sám sebe jako sebe-výrobek, jenž je tak jako samotná kultura nečasový a nesmrtelný, ač neschopný ve své dokonalosti dosáhnout původní přirozenosti? Tato vzpoura kultury přírodě v nitru člověka naráží na jeho sounáležitost s oběma těmito světy, stává se podvědomým prvkem budícím kontroverzi, nastolujícím otázku etiky jednání ve vztahu člověka k přírodě. K čemu však dochází především, je redefinice chápání člověka jako subjektu, jelikož na člověka samotného již není možné nahlížet jen jako na přírodní bytost či tvůrce kultury, ale jako na vlastní kulturní produkt, což má dalekosáhlé důsledky pro naše vnímání sebe sama i druhých: identita člověka je naplňována prostřednictvím vnější reprezentace a znak se dostává do zásadního konfliktu se skutečností.
Vítejte ve věku ,,posthuman body“
Takto pojatá umělost odkazuje k podvědomému přijetí umělosti v její metafyzické danosti, něco nám však říká, že to samo o sobě ještě nestačí. Je proto třeba se opět ponořit do kulturního kontextu naší doby. Podle australské socioložky Kim Toffoletti je součástí dnešní kultury, kterou lze chápat jen v rámci věku biotechnologií (doplňme ještě nano-, techno-, hyper-, kyber-, digi-, micro-…), i tzv. ,,posthuman body„. To souvisí s vývojem našeho vztahu k přístrojům, s uzavíráním se do světa technologií a virtuality. K mizení distinkce mezi živým a neživým dochází začleňováním nejrůznějších přístrojů do našeho každodenního života, spoléháním se na ně, nahrazováním lidské práce stroji. Uveďme například aktuální chytré brýle Google Glass, které nositeli umožní získávat informace o všem, co vidí, zanášet do paměti nahrávky a fotky, nebo si rovnou přiblížit vzdálené předměty. Toffoletti se ve své knize Cyborgs and Barbie Dolls ptá: ,,Jak můžeme v tomto kontextu rozumět tomu, co je self, co je člověk, co je muž nebo žena?“ [8] Naráží přitom na teorii simulace Jeana Baudrillarda, jež nás nutí k novému uchopení obrazu, reality a chápání self, stejně jako na řadu autorů reflektujících proměny ve světě technologií, a snaží se předpovědět posthumanistickou budoucnost, v níž je postupně lidská přirozenost nahrazována technologiemi.
Autorka z feministických pozic směřuje především ke kritice předjímané role ženy v posthumanistické době. Tak jak bylo řečeno v tomto článku, plastické operace se týkají ve většině případů právě jich. Při sledování kultury, kterou lze označit za patriarchální (tedy i té naší), si nelze nevšimnout zásadního rozdílu, jak eskalovaně se muži a ženy objevují v nejrůznějších sci-fi snímcích ve svých stereotypních genderových rolích. Mužští kyborgové jsou zpravidla bojoví roboti, ženy jsou situovány spíše do pozice robotických sexuálních služebnic. Tento motiv se objevuje jak ve filmovém průmyslu, tak některých reklamách, a naznačuje, jakým směrem je zpravidla proměna prostřednictvím technologií vedena. Tyto vize a fikce jsou však již dnes uskutečňovány, o potenciálních plánech využití humanoidních robotů jako sexbotů ani nemluvě; oba světy si jdou přitom naproti: v případě plastické chirurgie vývojem implantátů (například tzv. Orgasmatron, který je zaveden do páteře a simuluje ženě orgasmus – na dálkové ovládání), v případě robotiky vývojem umělé inteligence a humanoidních robotů. Je možné, že ve blahobytné společnosti, kde přežití není nutně jen otázkou dlouhodobého svazku muže a ženy v rámci tradiční rodiny, čeká velká budoucnost na The Real Doll, která každým dnem očekává svoji ,,duši“, tedy elektronický čip a pohybové ústrojí. Koneckonců je to první věc, jež kalifornské tvůrce silikonové imitace ženy napadla.[9]
Ideálem ,,posthuman body“ je panenka barbie, kterou zde není nutné představovat. Z původně módní figuríny se stal celosvětový fenomén: panenka zářící svojí krásou a poddajností. Barbie je možné měnit a transformovat podle nálady a aktuálních trendů; stává se symbolem feminity a vzorem pro celé generace dívek, i přesto, že její nerealističnost je zřejmá. Toffoletti ale nezůstává u tradiční kritiky barbie jako kapitalistické konstrukce ideálu ženské krásy, jde dál za pomoci Baudrillarda a jeho simulace: ,,…kultura simulace transformuje proces signifikace destabilizací koherentní asociace mezi skutečným a obrazem. Figurace jako barbie fungují tak, že podporují alternativní porozumění tělu a self jako transformativním, spíše než vázaným na zavedený systém významů. Barbie je předzvěstí post-humanity, druh plastické transformace, který ztělesňuje potenciál identity k tomu být proměnlivá a neukotvená.“ [10] Prostřednictvím barbie se však také vracíme zpět k umělé hmotě, ze které je stvořena. Náš výklad zde nachází další průnik umělosti a krásy, tentokrát ale jako aspekt transformovatelné identity. Její přitažlivost pro masu nutně leží právě v tomto materiálu s nekonečným potenciálem. Její ,,hladká forma, evokující smysl pro proměnlivost nebo stav neustálé změny. Jako natažená guma praku, její protáhlé končetiny jsou napjaté a naplněné potenciální energií. Barbie je připravena na metamorfózu“ [11]. Nekonečná proměna, dokonalá reprezentace i dokonalá identita. Tělo může být v době posthumanismu umělé, přizpůsobitelné kulturním podmínkám. Může být bílým listem, do kterého lze vepsat cokoliv a tak se také děje: stačí se jen připojit na Facebook a sledovat virtuální prezentaci některých uživatelů prostřednictvím sdílení (pop)kulturních a konzumních symbolů, graficky upravených snímků atp. Tak jako v Baudrillardem načrtnutém simulakru: obraz se osvobozuje ze svých okovů a pronásleduje svého nositele. [12] Stává se skutečným a možná i skutečnějším než nositel samotný. Taková je i barbie – nikoliv už jen vysněná, ale skutečná, konečná forma proměnlivé identity.
Symptomatickou je pro dnešní dobu ,,proměna čtenářky/obyčejné ženy/apod. ve star“. V této proměně je představena žena, jejíž potíže má vyřešit více či méně radikální změna vzhledu, v některých případech je v rámci reklamních kampaní kosmetických salonů a chirurgických ordinací využíváno i invazivních zásahů (např. hollywoodský pořad Extreme Makeover). Popularita těchto pořadů nám stejně jako četnost plastických operací podává zajímavou informaci o dnešní společnosti: chceme být měněni, stávat se ,,lepšími“, transformovatelnými. To však není jen otázkou proměn umožněných biotechnologiemi, které jsou jen prostředky technického řešení. Když jsem zmínil umělost jako druhou přirozenost, možná je tak na místě toto tvrzení nyní poupravit. Ve své podstatě člověk jako kulturní bytost nikdy není – zejména s příchodem moderní společnosti – ,,přirozený“, ,,vztažený ke světu, jaký je“. Své přirozenosti se vzdává přijetím společenských norem, utlumením své živočišnosti, umírněností, běžnou péčí o vzhled, ale i užíváním podpůrných prostředků, jako jsou léky. Nakonec například Norbert Elias sleduje lidskou společnost v čase a mapuje její vývoj s směrem k větší ,,civilizovanosti“, tedy menší přirozenosti ve vztahu k přírodě. [13] Idea ,,přirozenosti“ se naopak stává součástí mocenských her, jejichž výsledkem je i ,,přirozené“ místo ženy v domácnosti, ,,přirozená“ polygamie mužů atp. Proto je třeba chápat náchylnost člověka k proměnám, včetně těch chirurgických, nikoliv jako něco esenciálně nového, ale jako něco, co je mu vlastní, dané konkrétní kulturou, a co v této kultuře nachází logiku a je třeba chápat jako součást popsaných sociálních sil.
Mnohosti kultur v dnešní době tak odpovídá i mnohost identit. To připravuje úrodnou půdu pro rozvoj invazivních tělesných úprav a začleňuje plastické operace jednoduše do módní sféry, kde je s nimi už dnes běžně počítáno. Dá se předpokládat, že budoucnost bude přát nejrůznějším implantátům, extrémním proměnám, jen co technologie a kulturní prostředí dovolí.
Poznámky a literatura:
[1] Kawamura, Yunia. 2010. Fashion-ology. An Introduction to Fashion Studies. 2005. New York: Berg. ISBN 9781859738146
[2] Mills, Charles W. 1966. Mocenská elita. Praha: Mladá fronta.
[3] DeJean, Joan. 2006. Noc, kdy se zrodilo šampaňské. Praha: Brána. ISBN 80-7243-270-2
[4] Jameson, Fredric. 1990. Postmodernism, or, the Cultural Logic of Late Capitalism. Durham: Duke University Press. ISBN 978-8190340328
[5] Sociálními epidemiemi nazývá Malcolm Gladwell ve své knize Bod zlomu situace, kdy se nějaký výrobek začne nekontrovatelně šířit, aniž je možné identifikovat jasnou příčinu bodu zlomu, kdy se z původního ,,viru“ stává epidemie; Gladwell, Malcom. 2007. Bod zlomu. O malých příčinách s velkými následky. Praha: Dokořán. ISBN 978-80-7363-165-9
[6] Citace v kapitole Polobožství umělé hmoty pochází z knihy Rolanda Barthese, Mytologie. 2004. Praha: Dokořán. ISBN 80-86569-73-X
[7] Viz např. pojednání o mimésis Vlasimila Zusky na portálu fysis.cz. Je třeba dodat, že téma umění, estetiky a napodobeniny má ve filosofii hluboké kořeny a není možné se do něj v rámci tohoto textu ponořit hlouběji. Právě tímto směrem by tak mohla být dále rozvíjena diskuse nad tématem umění a umělosti.
[8] Toffoletti, Kim. 2007. Cyborgs and Barbie Dolls: Feminism, Popular Culture and the Posthuman Body. London: I.B.Tauris. ISBN 9781845114671
[9] Viz dokumentární video Honey Pie z továrny na The Real Doll.
[10] Viz Toffoletti. 2007, pp. 59. Vlastní překlad.
[11] Viz Toffoletti. 2007, pp. 70. Vlastní překlad.
[12] Baudrillard ve svých pracích zmiňuje hororový film Pražský student z roku 1913, v němž student prodává svůj odraz v zrcadle ďáblu, aby získal obdiv a uznání. Tento obraz ho však začíná brzy předcházet a zastupovat. Celé dílo končí zastřelením dvojníka, student však zjišťuje, že tím zastřelil sám sebe. K vidění na youtube.com.
[13] Elias, Norbert. 2007. O procesu civilizace. 1. díl. Praha: Argo.ISBN 80-7203-838-9
Nové číslo Sociologického časopisu je na stole. Tentokrát se jedná o vydání anglické, čemuž odpovídá i výběr autorů statí a stejně tak recenzí, kterých je zde na deset. Pokud tedy hledáte inspiraci, do čeho se uprostřed léta vrhnout, je Sociologický časopis 3/2013 přesně to, co potřebujete. K nalezení je buď na oficiálních stránkách Sociologického ústavu, nebo přímo zde.
Sociologický časopis / Czech Sociological Review 3/2013
Klidné vody okurkové sezóny a akademických prázdnin rozvířilo z kraje léta rozhodnutí vědecké rady UK, podle které si Umberto Eco nezaslouží čestný doktorát této instituce. Česká média vzápětí zveřejnila informaci, že důvodem pro neudělení titulu je absence kladného vztahu k pražské univerzitě a zejména Ecova nedostatečná vědeckost a interdisciplinarita. Protože „titul doktor honoris causa (ve zkratce ,,Dr.h.c.“) může univerzita udělit osobnostem, které se v mezinárodním měřítku významně zasloužily o rozvoj vědy nebo kultury anebo jinak o prospěch lidstva“ [1], a o zásluhách na dotčené univerzitě není v celém řádu ani slovo, pominu i já v tomto článku Ecovy nedostatečné zásluhy na UK (včetně těch, kteří se díky Ecovi dozvěděli, Jak napsat diplomovou práci) a budu se věnovat pouze vědeckosti Ecova díla.
Umberto Eco je znám především jako autor Jména růže a Foucaultova kyvadla, jeho až téměř grafomanské sklony se však rozhodně neomezují jen na oblast beletrie, ve skutečnosti, abychom byli přesnější, se v krásné literatuře spíše pouze vybíjejí jeho zkušenosti nabyté v oblasti teorie. Umberto Eco je totiž především sémiotik a literární vědec, přičemž některé jeho poznatky, jak se zde pokusím na závěr ukázat, jsou aplikovatelné i v dalších oborech lidského bádání, kupříkladu sociologii.
Stěžejním tématem Ecovy tvorby je interpretace a její možnosti a meze, přičemž ve svém bádání se soustřeďuje zejména na možnosti porozumění literárnímu dílu. To je hlavní příčinou pocitu, že tato teorie není dostatečně obecná, aby vyhovovala potřebám jiným než literárněvědným. Je to však právě tato teorie, ze které později vycházejí nejen Skeptikové a těšitelé, ale Ecovo chápání postmoderny vůbec. Přestože se tedy následující výklad bude věnovat zejména literatuře a líčit vývoj literární teorie ve 20. století, je důležitý pro pochopení Ecova významu ve vědeckém světě.
Umberto nevědecký?
kdo je Umberto Eco
Umberto Eco se narodil v italské Alessandrii v piemontském regionu v roce 1932. Dětství poznamenané válkou strávil v malé horské vesničce, kde se mu dostalo vzdělání od Selesiánů. Přestože jeho otec chtěl, aby se stal právníkem, začal na Turínské univerzitě studovat středověkou filosofii a literaturu a v roce 1954 zde získal doktorát za práci o estetice u Tomáše Akvinského [2]. Po ukončení studia pracoval jako redaktor a kulturní editor pro italský rozhlas a televizi, nezapomněl však ani na své odborné zájmy a v roce 1959 mu vychází jeho již druhá kniha s názvem Sviluppo dell‘ estetica medievale [3]. Díky svému zájmu o literaturu a lingvistický experiment se začal hlouběji věnovat italské avantgardě a podílel se na založení avantgardní Skupiny 63. Kariéře pedagogické se věnuje od roku 1961, kdy začal přednášet estetiku na univerzitě v Turíně. Později přednášel i na dalších univerzitách, například v Milánu či ve Florencii, a roku 1971 se stal profesorem sémiotiky na univerzitě v Bologni. Během své úspěšné vědecké kariéry se věnoval tématům propojujícím mnohé humanitní obory, zejména literaturu, sémiotiku, estetiku, filosofii a sociologii, nevyhnul se ovšem ani logice a informatice.
Teorie otevřeného díla
Umberto Eco se k sémiotice dostal prostřednictvím studia literatury a své vlastní literární ambice. Základní otázkou, na kterou se snaží celým svým dílem odpovědět, je, jak je možné čtení a porozumění, respektive jak je možné, že čtenář dokáže sledovat autorův záměr napříč časem a prostorem. Tato otázka není nová, vznikla ve chvíli, kdy v literární vědě pominuly romantizující tendence, jejichž bádání se soustředilo na autora díla. S rozvojem pozitivismu a myšlenky historicismu, tedy nemožnosti uchopit dějiny bez relativizace vlastní současností, vznikla v literární teorii potřeba založit studium literatury na stabilnějších základech. Tím se stalo samotné literární dílo, které bylo možno vnímat v triádě autor – dílo – čtenář jako jedinou objektivní realitu a které bylo tím pádem možno objektivně zkoumat. Literární věda se tedy soustředila na nejrůznější sociální a politické jevy, na osobnost autora a další aspekty, které mohly mít na literární dílo vliv a zároveň, které mohlo dílo ovlivnit [4]. Tento přístup došel v literární teorii velkého rozvoje a nejvýznamnější plody přinesl v podobě strukturalismu Romana Jakobsona a Lévi-Strausse.
Na počátku 20. století se však ve filosofii uplatnil jako odpověď na pozitivismus ještě jeden směr a tím byla fenomenologie. Filozofům orientujícím se tímto směrem se nelíbilo přílišné trvání na objektivitě, kterou pozitivismus nastolil tím, že z vědeckého uvažování odstranil subjekt, čímž ovšem otevřel propast mezi světem a zkoumajícím vědomím. Fenomenologie se snaží tuto mezeru odstranit tím, že se ptá, zda (a v jaké podobě) je vědomí od světa odděleno a jak ho může poznávat, což ve studiu literatury nabylo podoby otázky, jak je možné rozumět dílu navzdory prostoru a času, který jeho autora a čtenáře dělí. Důsledkem krkolomného bádání [5] je přístup, ve kterém není text literárního díla definitivně dán, ale existuje pouze v procesu čtení, ve své aktualizaci. Tento přístup se rozvíjel zejména v textech tzv. kostnické školy a v dílech Romana Ingardena a Wolfganga Isera a jeho důsledkem je navrácení čtenáře do literární teorie, protože pokud text existuje pouze v interpretaci, která mu dává smysl (či radikálněji řečeno bytí), je čtenář tím nejdůležitějším prvkem již zmíněné triády. To dovoluje uvažovat o textu nikoli jako o stabilní struktuře, ale jako o mapě významů či instrukcí, které čtenář při čtení sleduje a které zvýznamňuje pomocí své vlastní čtenářské, ale i žité zkušenosti. Nicméně to také dovoluje vznik takového extrému, za jaký lze považovat tvrzení americké dekonstrukce, která v krajním případě dovoluje do textu vkládat cokoli, aniž by snižovala adekvátnost takového čtení.
A právě v tuto chvíli vstupuje na pole literární teorie Umberto Eco. V souladu s fenomenologií se drží pojetí textu jako procesu, zároveň ale cítí potřebu vyrovnat se se strukturalistickou námitkou neomezené otevřenosti textu a interpretace. Má pocit, že obě teorie v sobě mají mnoho pravdivého a stejně tak, že námitky obou vůči uzavřenosti/otevřenosti interpretace jsou platné. Oběma teoretickým přístupům však podle Eca chybí nástroje pro propojení ,,objektivní“ struktury významu díla a interpretační invenci čtenáře. Za svůj si tedy bere úkol vytvořit syntetickou teorii, která by zohlednila jak klíčovou úlohu čtenáře v aktualizaci textu, tak samotný text, jakožto prvek interpretaci omezující. Eco se aspekty, které možnosti interpretace v textu podporují a zároveň omezují zabýval poprvé v díle Opera aperta z roku 1962 [6] a posléze tento zájem rozvíjel v mnoha dalších, zejména esejistických, textech, přičemž ucelenou teorii představil v knize Lector in fabula roku 1979 [7]. O největší chybě fenomenologického přístupu, který nabývá podoby radikální dekonstrukce, čímž interpretaci de facto ruší, jsme se již zmínili. Chyba, jíž se podle Eca dopouští strukturalismus, je mnohem subtilnější a tkví v tom, že strukturalistická sémiotika si v procesu interpretace všímá pouze syntaktické a sémantické hodnoty znaku, což se jeví jako nedostatečné, protože text před interpretací naopak příliš uzavírá. Klíčem je pro Eca Piercova teorie znaku, která k tradičnímu schématu označující a označované přidává ještě třetí aspekt a tou je idea (nazývaná v Piercově teorii interpretant), jejíž zrod v mysli čtenáře (interpreta) znak umožňuje. Znak tedy nezastupuje svůj objekt ve všech ohledech, ale vždy vzhledem k nějaké ideji. To umožňuje text otevřít, protože při jeho čtení záleží na kontextu, který je proměnlivý, a zároveň uzavřít, protože pořád sledujeme nějakou konkrétní intenci, které se čtenář obvykle snaží co nejvíce přiblížit. V praxi to vypadá tak, že zatímco klasický strukturalista dokáže v textu odhalit syntaktickou skladbu vět a možné významy slova, nedokáže určit, který význam si čtenář nakonec vybere, protože text nechápe v kontextu čtenářovy literární i žité zkušenosti ani zkušenosti, se kterou pracoval autor.
Na tomto místě může vyvstat otázka, kde hledat kontext v literárním díle. Při interpretaci běžné mezilidské komunikace musíme kromě verbální složky přihlížet i ke složce neverbální a ke kontextu ve kterém se odehrává, jejímu situačnímu zakotvení. Může se zdát, že jsme při čtení o kontextovou složku ochuzeni a musíme se spolehnout pouze na složku verbální. Eco však s Piercovou pomocí ukazuje, že slova odkazují nejen ke konkrétním skutečnostem, ale disponují i určitou konotací významu, kterou lze chápat jako svého druhu slovní kontext. Tak například vnímaný rozdíl mezi větami: ,,Měli bychom Petříčka odvést do zoo.“ a ,,Měli bychom lva odvést do zoo.“ [8] je chápán díky zkušenostní konotaci čtenáře a jeho prací se zásobou možných použitelných scénářů pro danou situaci. Tento významový rozdíl, který ze syntakticky shodné věty činí v prvním případě příslib a v druhém výhrůžku, v žádném slovníku nenajdeme.
To, co podle Eca text interpretaci otevírá, jsou totiž prázdná místa či místa nedourčenosti [9], která čtenář obdařuje vlastním významem. Toto doplňování však neprobíhá náhodně, ale na základě slovní konotace a zkušenosti s žitým světem (ke kterému jakýkoli fikční svět musí alespoň minimálně odkazovat), což zase interpretaci omezuje. V případě výše uvedených vět je to čtenářova znalost možností významu, která na sebe nabalují slova lev, Petříček a zoo. Zatímco slovo lev obsahuje významy jako divokost, agresivita, nebezpečí, zvíře, Petříček je s největší pravděpodobností malý chlapec. Takže zatímco v souvislosti se lvem aktivujeme při čtení slova zoo významy jako klec, ochrana, útulek, se slovem Peříček nám na mysli vytane spíše zábava, odměna či podívaná. Eco přichází s metaforou takřka neomezené encyklopedie, kterou jsme nuceni v procesu interpretace neustále používat. Tato virtuální encyklopedie obsahuje významy všech termínů, se kterými se setkáváme a zároveň všechny možné vývoje všech těchto významů. To znamená, že každý znak potenciálně obsahuje všechny své významy, ale jeho užití zároveň aktualizuje pouze jeden konkrétní význam, který máme jako čtenáři odhalit [10]. Jak je vidět, čtenářství po nás vyžaduje rozsáhlou znalost kódů, kterou získáváme zkušeností s realitou.
Kromě virtuální encyklopedie vybavuje Eco čtenáře ještě souborem obvyklých scénářů, které spolu s Goffmanem nazývá frames. Frame je struktura faktů, jež nám umožňuje vnímání, a lze jej chápat jako virtuální text či kondenzovaný příběh, který máme uložený v paměti. V průběhu čtení si na základě encyklopedie a frames vytváříme hypotézy, která postupně buď přijímáme, nebo zamítáme, přičemž potěšení, které nám čtení skýtá, může být založeno jak na potvrzení předpokladů (např. pohádka ale i červená knihovna), tak i na jejich vyvrácení (s tímto postupem pracuje např. detektivka či thriller).
Nejživotaschopnější koncepcí, která předcházející teorii završuje, je pak Ecova teorie modelového čtenáře a modelového autora, která je blízká teorii intendovaného čtenáře Wolfganga Isera. Modelový čtenář je intencí textu, je strukturou, která nám, jakožto čtenářům empirickým napovídá, jak má být text čten. Literární text funguje na principu nadhodnoty smyslu, který je do něj vkládán příjemcem, a ač platí, že čím je text umělečtější, tím větší svobodu v přiřazování smyslu čtenáři přenechává, každý text „si přeje“ být interpretován určitým způsobem.
Interpretace v postmoderní době
Ecova literární tvorba bývá chápána jako ukázkový příklad postmoderny. Tento směr otevírá možnosti interpretace v literatuře tím, že nám umožňuje různá čtení stejného příběhu, přičemž všechna tato čtení, pokud sledují intenci textu (modelového čtenáře), jsou platná. Kromě toho, že například Jméno růže lze číst jako historický román, detektivku, i jako téměř odborný vhled do teologických diskusí, existují ještě dvě různé úrovně modelového čtení, které zejména v postmoderně zažívají svůj rozkvět. Čtenář první úrovně (jde o takzvané sémantické čtení), čte knihu, aby se dozvěděl, jak dopadne. Sleduje instrukce textu, ale nezkoumá je. Druhá úroveň čtení je úroveň sémiotická či estetická, v takovém čtení je naším cílem zjistit, jaká je textová strategie, jakého čtenáře text očekává. Každý takový text přitom očekává obě úrovně čtení, ba v případě složitějších postmoderních děl je potřeba se nejdříve stát velmi dobrým čtenářem úrovně první, abychom vůbec mohli dospět k úrovni druhé [11].
Umberto Eco
Pochopení principu fungování postmoderní literatury je důležité, protože tato díla odráží „nový, specifický stav ducha“, který „mění životní styly, obyčeje a hodnotové systémy a který tedy radikálně intervenuje do společenského života.“ [12] V knize Společnosti pozdní doby se Miroslav Petrusek zabývá současným a zároveň historicky nebývalým fenoménem pojmenovávání stavu současné společnosti. Zatímco dříve byly soudy o společnosti přidělovány až zpětně v jednom shrnujícím názvu (renesance, Bachův absolutismus apod.), současná společnost vykazuje silnou tendenci pojmenovávat samu sebe. Petrusek si povšiml této inflace jmen a kromě toho, že je ve své knize seřadil a popsal, zamýšlí se, co ji způsobilo. Jednou z vlastností, kterou se pojmenování současné společnosti vyznačují, je, že tato označení jsou statická, „nesměřují nikam“, nejsou navázána na žádnou představu směřování dějin (vývoje či úpadku), pouze konstatují stav. Podle Petruska je to dáno nejen tím, že současná společnost nevnímá samu sebe jako součást nějakého dějinného pohybu, ale i tím, že názvy podléhají veskrze modernímu procesu spotřebovávání, obzvláště ve chvíli kdy vstupují do veřejného prostoru. Veřejnost a veřejný prostor se stávají důležitým prvkem v chápání a rozumění světu, interpretace dějin již není výsadou elit, ale je otevřena masám. To na jednu stranu umožňuje pluralitu výkladů, na druhou stranu tyto výklady tím, že jsou uvolněny k všeobecné diskuzi, se brzy vyprazdňují, fetišizují, a je potřeba je nahradit novými, ještě neopotřebovanými.
S interpretacemi společnosti se tedy děje totéž, co s kulturou, je-li otevřena masám. Otázkami souvisejícími s masovou kulturou se ve Skepticích a těšitelích zabývá i Eco, protože jej však i Petrusek uvádí jako jednoho z pro sociologii významných teoretiků postmoderny, domnívám se, že lze jeho přístup vztáhnout i na teorii společnosti obecně. Problém by tak podle Eca nespočíval v tom, že je věda a interpretace společnosti masám otevřena, ale že významy jmen se ztrácejí, z pojmů se stávají fetiše, s jejichž pomocí je pozornost davu odváděna jinam. Demokratizaci na jednu stranu (na rozdíl například od Adorna) vítá, neboť dovoluje rozšířit lidské vědění a snad i lidskost samu, je si však vědom nebezpečí, že i interpretace společnosti kritizující tento stav se v tomto procesu stane stejným spotřebním zbožím se stejně omezenou platností jako jakákoli jiná teorie.
Důvodem pro pojmenovávání společnosti a tedy pro její interpretaci je přirozeně lidská potřeba smyslu. V moderní společnosti zanikl jednotný výkladový rámec, který pomáhal člověku zařadit sebe sama do světa, potřeba smyslu však nezmizela. Postmoderní doba se v návaznosti na tuto „absenci smyslu“ vyznačuje významovou pluralitou. Současný člověk tak sice smysl svého života hledá, zároveň však nutně musí odmítnout jednu jedinou výkladovou teorii. To umožňuje, Ecovými slovy, „číst“ společnost mnoha různými způsoby z nichž některé lze považovat za svévolné [13], jiné však za platné, přestože i ty si vybírají a ,,osmyslují“ pouze některé aspekty skutečnosti. Tím, že se nejrůznější určení stavu společnosti stávají objektem veřejného mínění, stávají se také interpretačním rámcem, pomocí kterého určujeme své místo ve světě. Pokud tak pluralita názvů značí pluralitu platných interpretací, které jsou svým vědeckým vznikem a zároveň veřejným používáním neustále aktualizovány (a de facto tak legitimizovány), vytváří i pluralitu světů, jež obýváme.
Takže jakýpak nevědecký, neinterdisciplinární Umberto?
Literatura:
Eco, Umberto (2010): Lector in fabula. Praha, Academia.
Eco, Umberto (1997): Šest procházek literárními lesy. Olomouc, Votobia.
Eagleton, Terry (2005): Úvod do literární teorie. Praha, Triáda.
Iser, Wolfgang (2004): Koncepty čtenáře a koncept implicitního čtenáře. Aluze 2004, č. 2 – 3.
Iser, Wolfgang (2002): Proces čtení ve fenomenologickém pohledu. Aluze 2002, č. 2.
Jauss, Hans Robert (2002): Čtenář jako instance nových dějin literatury. Aluze 2002, č. 2.
Petrusek, Miloslav (2007): Společnosti pozdní doby. Praha, Slon.
Tučková, Anna (2011): Lector in fabula. Teorie vědy, Vol. 33, No. 2.
Poznámky:
[1] Citovaným dílem je Řád pro udělování doktorátů honoris causa UK.
[2] Tuto práci vydal v roce 1956 pod názvem Il problema estetico in San Tommaso v milánském nakladatelství Bompiani.
[3] Český překlad Umění ve středověké estetice vyšel v roce 1998.
[4] V Čechách to byl zejména znovu a a znovu oživovaný zájem o Máchův Máj a počátky moderny.
[5] Kdy se prvotní fenomenologický přístup vyčerpal tím, že nedokázal odpovědět na strukturalistickou námitku, že významy slov v jazyce nemohou být nejdříve fenoménem mysli, je-li mysl zároveň jazykem formována a že promluva beze smyslu, tedy bez vztažení k vnějšímu světu je nemožná. Tuto námitku vyřešil až Martin Heidegger tím, že přestal vědomí oddělovat od fenoménů a založil lidské bytí na neustálém poznávání a porozumění, přičemž toto porozumění je založeno v jazyce a je historicky podmíněné. Objektivní poznávání nahrazuje uměním interpretace.
[6] Umberto Eco, Opera aperta. Milano, Bompiani 1962
[7] Umberto Eco, Lector in fabula. Milano: Bompiani 1979. (česky Lector in fabula. Praha: Academia 2011.) Značnou část této knihy tvoří eseje, které vyšly téhož roku pod názvem The Role of the Reader v Londýně.
[8] Tento příklad je převzatý z knihy Lector in fabula, str. 25.
[9] Tyto pojmy přebírá Eco od Wolfganga Isera, na rozdíl od něj je ale vymezuje přesněji a otevírá směrem ke čtenáři.
[10] Někdy znak záměrně vyvolává aktualizaci více významů, na tomto principu fungují například dvojsmysly.
[11] Mimo jiné to znamená, že ač bývá Eco často kvůli námětům svých prozaických děl srovnáván s Danem Brownem, je samotná možnost takového srovnání zcela mylná, protože Brown má k postmoderní literatuře opravdu daleko.
[12] Petrusek, Miroslav (2007): Společnosti pozdní doby. Praha, Slon. Str. 289 – 290.
[13] Přesto existence takových čtení může společnost významně ovlivnit, jak dokazují nejrůznější konspirační teorie. Ostatně jde o jedno z Ecových oblíbených témat, kterým se věnuje zejména v poslední úspěšné próze Pražský hřbitov.
