Že se v našem časopisu zabýváme i genderem, jste si již patrně všimli: o nedávný populární článek věnovaný ženskému orgasmu jste projevili nebývalý zájem. V současnosti je gender tématem často skloňovaným a ani opovržení tímto oborem i z řad vysokoškolských studentů není argumentem, proč právě tuto disciplínu, která se v posledních desetiletích stala kolbištěm mnoha sociologických teorií a přístupů, ignorovat. I proto bych rád pokračoval v naší zprostředkovací činnosti, kdy našim čtenářům nabízíme zajímavé časopisy a publikace on-line k přečtení. Dnes vám chci poskytnou poslední loňské číslo časopisu Sociální studia, který vychází při Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Jeho redakce mimochodem před několika dny vyhlásila call for papers pro monotematické číslo nazvané Bílá místa, v němž dostanou prostor nekanonická témata, problémy a otázky sociologické produkce.
Nuže, současné vydání 3/2012 má podtitul Hranicemi genderu a jeho obsah lze shrnout takto:
,,Motiv hranic v názvu čísla odkazuje tedy jednak k vymezení mezi disciplínami, ale také k hranicím mezi akademickou sférou a hnutím či aktivismem. Obojí lze vnímat jako různá pole s odlišným pojmenováním témat a problémů, jazykem, metodami i publikem; je však nasnadě, že mnoho z akademicky zkoumaných otázek má svůj politický rozměr. Jsme přesvědčeny, že cílem vědeckého poznání by neměla být snaha tyto politické aspekty ignorovat, zamlčet či zneviditelnit, jak se o to leckdy sociální vědci pod zdánlivě legitimní rétorikou hodnotové neutrality a neangažovanosti snaží. Dobrá sociálněvědní analýza ukazuje na témata, která jsou jako aktuální a naléhavá vnímána v jiných veřejných diskurzech, a/nebo vyjevuje témata, zdánlivě dobře známá, v nových souvislostech, a/nebo identifikuje témata nová, jejichž interpretace osvětluje zažité a často problematické sociální praktiky. Toto číslo Sociálních studií volně navazuje na konferenci „Feministická studia na hranici“, která proběhla v listopadu 2011 na brněnské Fakultě sociálních studií. Více než 60 prezentujících z České a Slovenské republiky se sešlo, aby diskutovalo své aktuální výzkumy, individuální či týmové, a navázalo tak na historicky první konferenční setkání českých a slovenských feministických studií, které se uskutečnilo v roce 2005 v Praze.“ (Sociální studia, FSS MU)
STATI Genderově motivované a sexuální obtěžování na středních školách: hranice vhodného chování Irena Smetáčková, Pavlík Petr
Článek se zabývá otázkou hranic mezi vhodným a nevhodným chováním vyučujících vůči studentkám a studentům na středních školách. Na základě dotazníkového šetření s účastí 1237 respondentů/ek ukazujeme, jaké učitelské chování se znaky sexuálního obtěžování, je studujícími považováno za nepříjemné a zároveň jak četné s ním mají zkušenosti. Info | Plný text v PDF
Vietnamské rodiny a jejich české chůvy: Vzájemná závislost v péči o děti Adéla Souralová
Některé vietnamské rodiny v České republice si najímají české chůvy (tety, babičky) na hlídání svých dětí. Tento model stojí v protikladu k dominantnímu obrazu chův (pomocnic v domácnosti) v západním světě, kde je tato profese vykonávána migrantkami a analyzována pomocí aditivního přístupu zdůrazňujícího vícenásobné znevýhodnění těchto žen z důvodu etnických a třídních nerovností. Info | Plný text v PDF
Negativita ve studování na umělecké škole Lenka Vráblíková
Ačkoli umění v rámci binárních protikladů většinou stává na straně feminity, moderní umělectví je v zásadě šité na míru maskulinnímu subjektu a tak vylučuje existenci jiného – umělkyně. Stejně tak „stávání se umělcem“, které je institucionálně rámováno studiem na vysokých uměleckých školách, ženám aspirujícím na umělkyně nenabízí možnost stát se umělkyní, aniž by nedošlo k popření zásadních aspektů jejich jedinečné a ženské identity. Info | Plný text v PDF
Jak v praxi ovlivnit spory o hranice? Proč se nepodařilo přírodovědce přesvědčit o významnosti genderu Dagmar Lorenz-Meyer
Feministické bádání jako analytická tradice a intervencionistický projekt již dlouho zkoumá hranice, jež jsou hluboce vepsány do západního myšlení a pojetí racionality. Tento článek vychází z myšlenky, že schopnost v praxi destabilizovat hranice pokulhává za důmyslností analýz opakovaného utváření hranic. Jádrem feministické praxe je zájem zpochybňovat nákresy hranic a měnit to, co je považováno za přirozené, normální či skutečné. Info | Plný text v PDF
Tak daleko, tak blízko: dělnická třída v České republice Kateřina Nedbálková
V textu se autorka zaměřuje na přiblížení paradigmatických a metodologických předpokladů, které se třídou pracují jako s podstatnou a důležitou kategorií sociálněvědního výzkumu a dále představuje vlastní výzkum dělnické třídy a první zjištění, ke kterým ve svém počínání dosud dospěla. V úvodní části nabízí základní představení konceptualizací třídy ve vztahu k paradigmatickým pozicím a východiskům výzkumníků a místo, které v tomto kontextu zaujímá česká sociologie. Info | Plný text v PDF
RECENZE Nina Lykke: Feminist Studies. A Guide to Intersectional Theory, Methodology and Writing (PDF) Adéla Souralová
Sociologický ústav AV ČR přichází s dalším číslem Sociologického časopisu. I tentokrát je jeho obsah naplněn zajímavými tématy: vedle problematiky přístupu k městskému veřejnému prostoru, reintegrace bezdomovců nebo situace homosexuálů a transsexuálů ve východoslovenských romských osadách, je první letošní vydání zaměřené na postavu Pierra Bourdieu: vedle textu Terezy Hyánkové o Bourdieum a Kabylech je to zejména Bourdieuho text Chvála sociologie a překlad Wacquantovy Případové studie vědeckého svěcení – o předávání nejvyššího francouzského vědeckého ocenění Pierrovi Bourdieu v roce 1993 (a Wacquantovo pojednání o Pierrovi jste četli?). Pozornosti by ale neměl uniknout ani text Miloslava Petruska věnovaný ,,outsiderům“ politické sociologie, mezi které vybral Moscu a Michelse. SOÚ tak opět potvrzuje, že má-li některé české periodikum smysl, je to právě Sociologický časopis.
Následující odkazy směřují přímo k daným textům. Více informací o Sociologickém časopisu najdete a webu ústavu, abstrakty k jednotlivým textům potom zde.
Politická filozofie Michela Foucaulta nám ukázala, že společnost ovlivňuje lidská jednání až do takové míry, že dokáže podřizovat samotné naše naše pohyby disciplíně a (sebe)kontrole. Prostředek, kterým to zajišťuje, může být například sociální exkluze, obecněji sociální normy a jejich institucionální zakotvení za pomoci ovládnutí technik vědění. Společnost však může zasahovat i do mnohem intimnější sféry našich životů: do sféry, kterou je sexualita, konkrétně pak do samotného orgasmu jako intenzivní fyzické rozkoše. Tímto tématem se před několika dny zabývala americká socioložka Lisa Wade ve článku The Orgasm Gap: The Real Reason Women Get Off Less Often Than Men and How to Fix It, a protože články vycházející z poměrně populárních témat, kterým se tato autorka věnuje, sklidily v minulých měsících v našem časopisu úspěch (vzpomeňte na Vysoké podpatky a ,,o hipsterství“), přiblížím vám nyní i zmíněnou práci.
Rozdíl mezi četností mužského a ženského orgasmu je ovlivněn sociálními silami, které privilegují mužskou rozkoš. (Wade 2013)
Wade vychází z celoplošného výzkumu publikovaném v knize The Social Organization of Sexuality kolektivem autorů. Podle něj prožívají ženy orgasmus v poměru k mužům jedna ku třem. Dle Sigmunda Freuda by měly ženy mít při pohlavním styku orgasmus, jinak není v pořádku jejich sexualita, potom je však na základě dat z výzkumu na amerických školách, který provedla Wade v roce 2005, ,,v pořádku“ pouze 25 % žen, kdy ty zbylé často předpokládají, že jejich sexuální odezva nefunguje správným způsobem. Při svém dotazování Wade vedle údivu studentů nad nepravděpodobností orgasmu při análním sexu narazila na zjištění, že až 30 % žen a 25 % mužů neví, kde se nachází klitoris. Mezi příběhy, které si dotazovaní říkají o klitorisu, potom patřilo: Ženská těla jsou jednoduše složitější; klitoris je těžké najít a těžké na něj působit; zklamává ženu a vysmívá se snaze jejího partnera aj. (srov. Wade 2013) Podobně lze narazit na tvrzení, že ženy nepotřebují orgasmus, stejně jako že jejich uspokojení je více empatické a rozptýlené, proto raději sex poskytují.
Ozvěna Freuda a genderové stereotypy
Podle autorky jsou to freudovské ozvěny, mylná anatomická charakteristika a genderové stereotypy, které naturalizují tzv. orgasm gap (tento termín jsem v nadpisu článku pojmenoval jako ,,záhadu“ ženského orgasmu). Tato přirozenost je však pouze domnělá, sledujeme-li například schopnost dosahování orgasmu při styku dvou žen (viz kniha The Handbook of Sexuality in Close Relationships) či při dosahování orgasmu při masturbaci, kdy nepoměr v porovnání s muži téměř mizí. Dokonce mizí i mýtus o množství času potřebném pro dosažení orgasmu, podle kterého ho ženské tělo vyžaduje větší množství. Velmi důležitý je tak přístup k sexualitě žen a mužů v dané kultuře; dle Wade totiž často rozdvojujeme sexuální zkušenost na základě genderových norem: ,,Muži jsou sexuální (prožívají touhu) a ženy sexy (inspirují touhu).“ (Wade 2013) Takové zaměření na pocity a nároky muže směřuje naši pozornost na jeho uspokojení, kdy se jeho orgasmus stává měřítkem úspěšnosti pohlavního styku, ten ženský potom zůstává součástí vhodné předehry.
Těmto tvrzením jde naproti i mainstreamová kultura – frontální útok a tlak na ženskou krásu a sex-appeal, jak ostatně vyplynulo z článku o vysokých podpatcích. Hlavním úkolem, jenž je normativně stvrzován, je přinést do soulože atraktivní tělo a soustředit se na to, jak vypadá. To obnáší obavy, zdali splňuje mužovy požadavky a představy, žena má vnímat zejména sebe perspektivou svého partnera, což dále snižuje její šance na dosažení orgasmu, nemluvě o strachu z orgasmu z důvodu nepředvídatelnosti reakce jejího těla, která by mohla působit neatraktivně.
Porno kultura a objektifikace ženy
Tento pohled na sociální podmíněnost orgasmu, aniž by to znamenalo, že se v důsledcích dotýká všech žen, může být součástí širší kritiky dnešní kultury, v níž proniká reprezentace porna do sféry dosud nepornografické (McNair 2002) a jejíž součástí je sexuální objektifikace ženy ve veřejném prostoru. V českém prostředí asi nejčastěji slýcháme o soutěži Sexistické prasátečko, snaha upozornit na iracionální sepětí ženského těla jako objektu s prodejem jakéhokoliv produktu je však v sociologii běžná. Například v článku Sexual Objecitification (part 1): What Is It? se dočteme, jak objektifikace nejčastěji funguje:
Ukazuje obrázek pouze část sexualizoavného těla člověka?
Příkladem je reklama společnosti Nike či American Apparel znázorňující ženu zezadu (tato značka patří v tomto směru mezi nejaktivnější).
Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako pozadí či podpůrný prvek pro nějaký objekt?
Zde je příkladem tato reklama na pivo či radikální redukce ženy jako stojanu na oblečení a doplňky.
Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako zaměnitelnou?
Tento způsob vybízí k vnímání ženy jako zaměnitelného a depresonalizovaného objektu, jako je tomu v reklamě Mercedesu.
Potvrzuje obrázek představu narušení tělesné integrity sexualizované osoby, se kterou nemůže souhlasit?
Příkladem je tato reklama na kravatu.
Ukazuje obrázek sexualizovanou osobu jako komoditu?
Příkladem je reklama na nápoj Massive Melons, boty Red Tape.
Ukazuje obrázek tělo sexualizované osoby jako malířské plátno?
Příkladem jsou fotky potištěných žen.
Jsou-li odkazovanými příklady výhradně ženy, je to proto, že je takových případů nepoměrně více, neimplikuje to však fakt, že objektifikace mužských modelů existuje rovněž, ačkoliv neproniká takovým způsobem celou kulturu, mezilidské vztahy i sféru intimity. V zobrazování žen a mužů je patrný značný rozdíl, jak ukazuje například krátká studie obálek amerického časopisu Rolling Stone: ženy atraktivní (polo)nahé, muži solidní v oblecích. V české společnosti je, jak ukazuje nejen zmíněná soutěž, toto téma rovněž aktuální, je však na konkrétních analýzách dokázat četnost a dopady tohoto jevu. Jsem si vědom, že se pohybuji na velmi tenkém ledě kacířských myšlenek o rovnosti a humanismu, faktem však zůstává, že sexismus a sexuální objektifikace je dehumanizací člověka a jeho redukcí na věc. ,,Vidět ženu jako věc je prvním krokem k tomu považovat její touhy, myšlenky a preference jako by neexistovaly (protože objekty nemyslí). Jinými slovy to napomáhá sexuálnímu napadení.“ (Wade 2012) Dalším krokem pak může být právě existující orgasm gap.
Pozn.: Někteří pravděpodobně budou identifikovat emancipaci žen a nesouhlas s podřízením ženského těla v naší kultuře potřebám výroby jako předzvěst jakési ,,totality“ a jedním dechem chybně identifikují politickou korektnost ve vlastním, posunutém významu. Proto by měla být ověřena hypotéza, zdali nepoužívání jakéhokoliv těla jako instrumentu může dovést naši civilizaci k záhubě. S tím souvisí i pokus o historickou analýzu, zdali Římská a jiné říše zanikly skutečně na fundamentu post-osvícenské emancipace člověka jako myslícího subjektu schopného vlastní reflexe. Jen tak si budeme jisti, zdali jsou urážky a dopady objektifikace těla evoluční výhodou naší civilizace, či na jejím trvání nenesou žádný podíl.
Literatura
MCNAIR, Brian. 2002. Striptease Culture: Sex, Media and the Democratisation of Desire. London & New York: Routledge, 246 s. ISBN 0–415–23733–5
Život člověka ve městě přitahuje vědeckou pozornost slušnou řádku let. Na profesionální úrovni se jím zabývá i sociologie města, jejíž vznik dnes připisujeme členům Chicagské školy. Městem se však zabýváme i v ČR – kdo by neznal v minulém roce zesnulého prof. Musila, případně si nevšiml dlouhodobých aktivit Sociologického ústavu. Nejedná se ale vždy jen o primárně sociologická pracoviště, která svoji pozornost zaměřují na lidská obydlí a související fenomény. Příkladem je publikace Rezidenční segregace vydaná v roce 2010 Katedrou sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodevědecké fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Luďka Sýkory. Zajímá-li vás toto téma a chcete do něj získat ucelenější vhled, díky Ministerstvu pro místní rozvoj si celý sborník můžete přečíst online. Vedle učebnicových definic sloužících k uvedení do tématu tu naleznete i několik zajímavých případových studií a vybraných problémů, jako je situace cizinců, sociálně slabých, Romů či tzv. gated communities v ČR. Přečíst si nebo stáhnout celou knihu můžete zde.
Pokud je pro vás tematika osídlení zajímavá, neměla by vám také uniknout Lidová škola urbanismu, tedy cyklus přednášek, které probíhají až do konce roku v Praze na Betlémském náměstí v galerii J. Fragnera. Více informací zde.
Ve čtvrtek 7. března se konalo další ze setkání probíhající pod záštitou Fakulty sociálních věd UK jako tzv. Sociologický večer. Zpravidla se jedná o setkání v kritickém duchu a nad zajímavými otázkami dneška a ani tentokrát nešlo o výjimku. Hostem byl historik Matěj Spurný z Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK působící rovněž v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a jako člen občanského sdružení Antikomplex. Jeho téma uvedla poměrně aktuální a palčivá otázka pro dnešní historiky: Jak (nově) rozumět komunistické minulosti?
Kdysi jsem měl možnost vidět anketu, ve které měli dotazovaní zvolit, jestli je na ženě důležitější hezké prádlo nebo vysoké podpatky. Odpovědi nebyly jednomyslné a už vůbec ne bez rozmyslu, ,,výhru“ si však připsaly právě vysoké podpatky. A protože se dnes zdá, že se vysoký podpatek dostává stále více do popředí, kdy plní výlohy obchodů s obuví před praktickou obuví, pojďme se na něj podívat sociologickým okem.
Od Krále Slunce po pornografii
Z historického hlediska lze vznik této nepraktické součásti oděvních doplňků připsat dvoru francouzského krále Ludvíka XIV. Vysoké podpatky, angl. high heels, nosili muži a jednalo se o ryze statusotvorný prvek, jelikož svojí nepraktičností zdůrazňovaly, že jejich uživatel nemusí pracovat. Mezi relevantní teoretiky módy lze zařadit Thorsteina Veblena, jehož analýza zahálčivé třídy patří dodnes mezi základní vysvětlení okázalé módy a luxusu: zahálka je dávána na odiv prostřednictvím nepraktičnosti oděvů, doplňků a tělesných úprav. Americká socioložka Lisa Wade v článku From Manly to Sexy: The History of the High Heel podotýká, že vysoký podpatek se ze stejného důvodu vyvinul nezávisle na Evropě také v Číně. Pokud začaly podpatky nosit ženy, navzdory nejčastějším představám to pravděpodobně nebylo výrazem útlaku mužů (omezení pohybu, ,,označení“ díky zvuku klapání podpatků atp.), ale snahou žen vyrovnat se mužům.
Postupný vývoj pánských a dámských podpatků se však lišil – muži nosili široké podpatky a ženy úzké -, význam však byl téměř neměnný, byl zdůrazněním sociálního statusu. Jak jsem podotkl ve svém posledním článku věnovaném fenoménu hipsterství, módu a vkus lze nahlížet prostřednictvím teorie distinkce Pierra Bourdieu. Tyto zdánlivě nefunkční prvky našeho sociálního života jsou ve skutečnosti výrazem třídní odlišnosti. Boty, šátky, peněženky nebo kabelky si lidé nepořizují jen proto, že se jim líbí, ale protože jimi vyjadřují soudržnost s určitými společenskými vrstvami. Ve filmu Americké psycho začne hlavní postava svoji vraždící mánii poté, co mu jeho známý z pánského klubu ukáže své nové vizitky, které jsou hezčí než ty jeho. Ty tam jsou bankovní konta a drahé zboží. Jedná se o nadsázku, nicméně i ta má oporu v Bourdieuho distinkci. Sociální peleton probíhající mezi jednotlivými třídami je neustálým útěkem od lepšího k lepšímu, od stejného k jinému.
Naomi Klein ve své knize Bez loga mapuje, jak se proměňoval vztah západní společnosti ke značkovým výrobkům a dokládá, že neznačkové výrobky už dnes nejsou doménou elitních výrobců, protože výrobky dostatečné kvality jsou díky vývoji technologií běžně dostupné; s jistou mírou nadsázky lze říci, že denní provoz jedné čínské továrny vyrábí obuv značky Adidas, v noci stejnými linkami projíždí obuv ,,Abidas“. Firmy se tak mohou soustředit na ,,budování image“ a životního stylu a z jejich evropských a amerických sídel se stávají pouze kanceláře s armádou marketingových kreativců. Zajímavou sondou je v tomto ohledu kniha (a stejnojmenný film) Gomora italského novináře a filozofa Roberta Saviana, kterého Umberto Eco v italském tisku označil za národního hrdinu nasazujícího vlastní život v boji proti mafii. V této knize popisuje způsob výroby zboží velkých módních domů nejen italských značek – černé dílny z okolí Neapole se účastní dražeb a snaží se získat zakázku na výrobu nejluxusnějšího zboží, na které ,,výrobce“ pouze připevní značku a prvky proti padělání. Není-li dodávka v dokonalé kvalitě, putuje do tržnic a neznačkových obchodů po celém světě, protože móda s sebou nese signifikantní prvek nápodoby a difúze padělků v posledku zvyšuje exkluzivitu pravých kusů. Vrcholem této kapitoly Savianovy mrazivé kroniky špatnosti kampánské camorry je moment, kdy jeho známý spatří v televizi Angelinu Jolie na předávání filmových Oscarů – v dokonalých šatech, které na zakázku ve skutečnosti nevytvořil slavný návrhář, ale on, jeden ze Saviánových informátorů.
Luxusní kabelky tak nejsou kupovány pro jejich kvalitu, ale pro schopnost odlišení, distinkce. Vraťme se však zpět k podpatkům. Je pozoruhodné, že spolu s osvícenstvím vysoké podpatky mizejí jak u mužů, tak u žen, svoji cestu zpět na ,,výsluní“ si však brzy zase nacházejí. Tentokrát už boty s vysokými podpatky obouvají jen ženy, když se začínají objevovat první pornografické snímky v polovině 19. století. (Wade 2013b) Od této doby se píší nové dějiny, které už s mírou útlaku ženy souvisí: jsou zavedeny moderní standardy krásy a estetiky.
Renesance vysokého podpatku a symbolické násilí
Zažívají-li dnes vysoké a ještě vyšší podpatky svoji renesanci, musí posoudit pozorovatelé oděvního průmyslu, průnik porno-kultury do dalších oblastí veřejného života je však patrný a s ní požadovaná normalizovaná prezentace ženy jistě velmi souvisí. Brian McNair například v knize Striptease Culture: Sex, Media and the Democratisation of Desire mluví o současné fascinaci tzv. ,,porno-chic“ a zmiňuje ,,pornografikaci středního proudu“. ,,Porno-chic není porno, ale reprezentace porna v nepornografickém umění a kultuře.“ (McNair 2002) Ačkoliv internetový vyhledávač k tématu vysokých podpatků najde zejména články upozorňující na zdravotní potíže, často však ve vzduchu visí jako protiváha jedno zásadní ale, které snad nejlépe shrnuje následující titulek: Vysoké podpatky: Zvýší sebevědomí, ale ohrozí vaše zdraví! Vysoké podpatky tedy přináší zásadní sociální benefit, musíme se ale smířit s tím, že ,,krása bolí“. Ptá se však někdo, proč krása musí bolet a proč musí bolet skoro vždy jen ženy?
Vysoké podpatky – zdravotní rizika
Lisa Wade si tuto otázku pokládá a i my jsme si na ni částečně odpověděli v tomto textu již dříve a nyní je třeba tuto myšlenku rozvést. První příčinou je tedy Bourdieuho distinkce. V článku High Heels and Disctinction Among Women Wade zmiňuje, že ačkoliv je nošení vysokých podpatků téměř vždy bolestivé, zpravidla jsou mezi ženami symbolem bohatství, třídní příslušnosti. Stejně jako na dvoře Ludvíka XIV. ukazují, že jejich nositelka nemusí celý den stát a pracovat, jezdit prostředky veřejné dopravy. Vyvstává však námitka: jak to, že známe města plná žen na vysokých podpatcích? Odpověď na ni zůstává i nadále neměnná: distinkce a s ní spojená nutnost nápodoby. Luxusní restaurace, plesy či dýchánky bývají téměř bez výjimky domovem těch nejvyšších podpatků, na což reagují výrobci i prodejci, kteří ve výlohách prezentují zejména boty, které je možné nosit bez újmy a útrap pouze výjimečně. S příchodem postindustriální společnosti služeb a kanceláří mohou vysoké podpatky relativně dobře nosit i ženy středních vrstev, na což ženy vrstev vyšších reagují vyššími podpatky, stejně jako obměnou módních trendů. Proto dnes tzv. ,,laboutinky“ s červenou spodní částí boty nejsou ničím zvláštním, proto slavné ženy mohou nosit boty se zvýšenou platformou, boty, které byly ještě nedávno představitelné jen ve sféře pornografie a sexuálních služeb. Předefinováním symbolů proniká zmíněná porno-kultura do veřejného prostoru bez výčitek a pohoršení. Distinkce však stále zůstává: Wade rozlišuje obuv na ,,classy“ a ,,trashy“ a ačkoliv není příliš věcný rozdíl mezi obuví striptérky a novou kolekcí Louis Vuitton, detaily se šíří principem difúze módy, od módních přehlídek prostřednictvím gatekeeperů, módních časopisů, slavných, bohatých, majitelů butiků a jiných prodejců. (Kawamura 2005) A nejedená se o maličkost – lodičky od LV mohou stát 1450 amerických dolarů. ,,Funkce vysokých podpatků je odlišit ženy, které si mohou dovolit být ve své obuvi nepraktické – jak monetárně, tak v praxi -, od těch, které nemohou. (…) Takže jakmile to [pozn.: napodobení] chudí dělají správně, pravidla se změní, jinak aktivita nemá distinktivní funkci odlišit bohaté od chudých. A tak dále.“ (Wade 2013a)
Přidejme ale k distinkci rovněž druhý Bourdieuho koncept – symbolické násilí. O vysokých podpatcích uvažuji totiž právě v rámci tohoto mixu, který odhaluje jak soupeření sociálních tříd, tak vztah dominance a submisivity, který je vtělený mužům a ženám zpravidla jako součást jejich habitů, což nachází svůj odraz v explicitní kultuře. Právě kvůli habitu jsou například homosexualita či transsexualita výbušnými tématy vyvolávající v některých jednotlivcích smíšené reakce, někdy dokonce fyzickou nevolnost; jsou v nesouladu s tím, jak jsme byli socializováni, takže máme tendenci bránit stávající sociální řád. Sebevražednost pramenící z těchto fenoménů tedy není zapříčiněna vlastní deviací jednotlivce, ale ryze sociálním tlakem a nesouladem mezi skutečností a očekáváními. Řešením není náprava, ,,léčení“ homosexuality nebo transgenderismu ve snaze o normalizaci jednotlivce, ale změna sociálních podmínek. Symbolický řád společnosti však bývá silnější a vede většinu k nutnosti zasáhnout proti ,,narušitelům“. Mezi nejhlasitějšími obránci vysokých podpatků tak vedle mužů dozajista najdeme jak ženy, jejichž habitus zahrnuje estetiku vysokého podpatku (a nemusí se ani samy bránit pejorativnímu označení podpatků) a jejich nepraktičnost potom nepotvrdí, tak ženy, které v boji za přístup do vyšší sociální vrstvy nepraktičnost nepřiznají.
Bludný kruh vysokého podpatku
Pokud by byly vysoké podpatky skutečně jen vysokými podpatky, nebyly by dnes více než kdykoliv předtím tak viditelnou a neoddělitelnou součástí sexuálních představ a sexuálního fetišismu (viz např. Wikipedia, nepřeberné množství ,,módních“ blogů). Skrývá se za nimi více: zrcadlí pevné sociální vztahy, objektivizovaný vztah mezi mužským a ženským elementem; jako takové patrně mohou být silným stimulem sexuálního vzrušení, což však jako nesexuolog pouze odvozuji například od faktu, že jednotlivé pornografické kategorie bývají mnohdy založené právě na sociálním vztahu zúčastněných a na sociálně definovaném prostředí, ve kterém se scény odehrávají (sex na veřejnosti, věkový rozdíl, obyčejný muž a bohatá žena, kostýmy atp.). Cesta do našeho podvědomí je otázkou pro další výzkum estetiky a sexuálního vzrušení ve vztahu k sociální statice, nicméně už v tomto textu se objevily poměrně zřetelné obrysy bludného kruhu vysokého podpatku: pokud pornografie takto pronikla do veřejného prostoru a činí určitou vizáž možnou – a netýká se to jen obuvi, ale například plastických operací – a pokud zároveň určitá estetika pornografie zrcadlí skutečné sociální vztahy, čímž vyvolává sexuální vzrušivost, která prostřednictvím zvýšení poptávky vyživuje produkci pornografie, eskaluje se tím šíření porno-kultury. Kde ale tento kruh rozetnout?
Literatura
KAWAMURA, Yunia. 2005. Fashion-ology. An Introduction to Fashion Studies. Berg, 192 s. ISBN 9781859738146
MCNAIR, Brian. 2002. Striptease Culture: Sex, Media and the Democratisation of Desire. London & New York: Routledge, 246 s. ISBN 0–415–23733–5
Nekompetence, kterou pociťuji, když toto píši, souvisí se dvěma zásadními a těžkými pocity, které se dostavily bezprostředně po dočtení posledního slova. První bylo téměř rozčilení z nedokončenosti – chaos a nevěření, že je to konec. Teprve později jsem se dozvěděl, že je román nedokončený. Kráter v duši se trochu zhojil. A slova v Dostojevského vlastním úvodu, že musí začít „pouhou chvílí z raného mládí jeho hrdiny“, mi dovolila si alespoň domýšlet Alexejův osud třináct let po této „chvíli z mládí“. Druhý pocit, který mě připravuje o kompetenci, bylo jakési probuzení. Celá kniha se mi slila do jednoho silného bezčasového doušku. Jako bych se vzpamatovával z bezvědomí, snažil jsem si zpětně uvědomit, co všechno se vlastně v ději odehrálo a šlo to tolik ztěžka! Epický aspekt mi zpětně připadá pouze nosný – nese něco pro mě mnohem podstatnějšího. Ale mám obavu, že nejsem oprávněn toto tvrdit a měl bych si román přečíst znovu, tentokrát při vědomí. Určitě se k němu v životě vrátím nejednou, teď se však zaměřím na onu hutnou nevýpravnou věc, která ve mně zůstala. Vím, že ohledně ní v tom nejdůležitějším naprosto nemám „jasno“, brání se to vyjasnění slovy. Možná to tak má být a pak budou tato slova marná. Ale věřím, že je hodnotné třeba se jen zmínit o této marnosti, ukázat ji.
Byl jsem dotázán, kterého z bratrů mám nejradši. Na to nedokážu odpovědět! Alexej, Ivan i Dmitrij podle mě každý svým způsobem objali svět, všichni tři pocítili celou jeho tíhu, stali se svědomím celého lidstva. A ani jednomu z nich nedokážu nic vyčítat – byli vždy plně lidmi z největší hloubky své duše. Největším hříchem je pro mě rezignace na lidství, podvolení se povrchnosti, plytké mechanice moderního života. Bratři mě nakazili především svojí opravdovostí. Vyšel jsem od knihy do „společenského dění“ a chlad, prázdnota a faleš, které mě zalily, mi vnukly myšlenku, že skutečným sociálním problémem je ztráta lidskosti nebo minimálně její degenerace, zpustošení, otupění. Zní to jako otřepaná fráze. Navíc nemůžu po lidech chtít, aby se vrhali na kolena, křičeli po sobě, brečeli a líbali se štěstím a upřímnou bratrskou láskou – duše člověka se musí probudit sama. A především nemůžu tvrdit, že to tak má být. Jde jen o můj dojem z knihy. Věřím jí, že je to v člověku, našel jsem to v sobě. A podivil jsem se tomu! Slyšel jsem v sobě hlas dnešní doby, který ze svého „nadhledu“ hodnotil excitovanost postav jako přehranou, ale JÁ, skutečný já, jsem jim „rozuměl“ a prožíval to s nimi.
Alexej, Ivan i Dmitrij všichni sáhli na dno své duše, nebáli se temnoty a tíhy, které obsahovala, přiznali a přijali tragičnost lidství. V kontrastu s nimi, s pocitem, který vyvolají, kterým si čtenáře získají, nám Dostojevský nabízí také ty, kteří v sobě člověka ztratili a vyvolávají hlubokou lítost: Káťu, Grušu a možná další. Káťa samu sebe obětovala za mučednictví, Gruša za mstu celému světu. Otec Fjodor Pavlovič se stal otrokem sám sobě, své vlastní nízkosti, v níž se nakonec uvěznil, když neschopný a nechápavý velkých citů spoléhal na Grušenčinu úplatnost. Smerďakov je rezignací na lidství, čirý nihilismus, prázdnota. Všichni tito nemohli v životě najít opravdové štěstí. Pouze Alexej Ivan a Dmitrij byli schopni zůstat sami sebou i ve chvílích, kdy by se jim měla duše roztrhat na kusy, a dosáhli tak ve své tragičnosti opravdového štěstí. V knize je mnoho míst, na kterých se střetává tato plná, mohutná horoucnost bratrů jak mezi sebou, tak s chladem, prázdnotou, mělkostí nebo vášnivou lží a sebezapřením okolí. Pocit, který mě v těchto místech zachvátil, je vskutku těžko popsatelný. Zejména jde o rozhovory Aljoši nejdříve s Míťou a později s Ivanem – střet Aljošovy absolutní dobroty a lásky s nezkrotností a prokletostí Míťova obrovského srdce a s chmurně realistickým Ivanem schopným nahlédnout a tak i pocítit nespravedlnost, bolest a ukrutenství celého lidstva. Především tyto střety poukazují na roztrženost člověka, jeho tragičnost, jeho nepřekonatelné vnitřní rozpory, které, chceme-li být plně lidmi, nemohou být vyřešeny a vykoupeny jinak než niternou bolestí. Jinými možnostmi – slepotou, lží, útěkem – totiž zároveň přicházíme o své lidství. Obrazem těchto útěků od hloubek naší duše do všednosti, automatičnosti jsou nejen jednotlivé osudy lidských bytostí, ale zejména osud lidstva.
Mám-li hledat sociologickou relevanci, nacházím jí tedy především zde, nejhlouběji, v existencialitě jednotlivých bytostí. Bratři jsou mi posledními celostnými lidmi, jsou zrnky ve zbytňující mase automatické všednosti, v morální a především existenciální rezignaci lidí, lidstva, rezignaci lidství na sebe samo. Snad to skutečně má být tak, že se každý člověk, chce-li být vskutku člověkem, musí v nitru cítit odpovědný za hříchy všech lidí. V historickém aspektu knihy nacházíme skomírající křesťanství: nese těžké viny a špínu minulosti, setkáváme se s duchovními, kteří zneužívají víry jako sebeuspokojující lži. Nacházíme také přicházející socialismus jako suverénní chiméru troufající si víru nahradit, přesunout bratrství lidí naivně z duchovního světa do světa materiálního, pomíjivého, účelového. Je jen dalším symbolem toho, že se člověk bojí nahlédnout hlouběji do sebe, přijmout bolest svého osudu. Místo toho nabízí spíše rozptýlení, mnohost věcí, ve které se nakonec ztratí vše skutečné. A takové prostředí plodí ještě větší bolest, je ještě nepřátelštější těm, kteří umí sebe sama přijmout. Marnost, do které se Míťa postupně propadá při prvním výslechu, je toho trýznivým obrazem. Jeho vroucí srdce má v tu chvíli nesčetněkrát větší hodnotu než celý princip společenského dobra, který se mechanicky snaží odstranit násilí, přehlížeje přitom, že skutečné nebezpečí se skrývá v mechanizaci, vyprázdnění, ztrátě lidskosti, ztrátě víry v člověka, ztrátě víry v dobro. A pak už jen chladný soud – marnost nad marnost. Spoléhal jsem na Aljošu, věřil jsem, že přijde na to, jak z toho ven. A pořád asi spoléhám a doufám. Třináct let po otcově smrti možná dokázal lidem ukázat, kudy dál. My už se to ale nedočteme a tak nám nezbývá než hledat ve svém životě, v sobě.
Pozn.: Autor eseje vycházel z překladu Prokopa Voskovce.
Miroslavu Paulíčkovi se podařilo do poměrně útlé knihy zakomponovat mnoho podstatných momentů současné sociologie umění. Originální je nejen jeho psaný projev aspirující na kategorii vysokého umění, ale také postoj, který autor zastává, i zvolený metodologický přístup.
Pri uvažovaní nad témou tejto eseje som sa hneď od začiatku zaujímal o environmentálne aspekty cestovania a turizmu. Prvotnou myšlienkou bolo venovať sa typológií tvrdého a mäkkého turizmu, pričom nadviazať na rovnomennú kapitolu v knihe Hany Librovej Pestří a zelení (Librová 1994) a rozvinúť problematiku individuálneho mäkkého turizmu, ako ho máme možnosť v súčasnosti sledovať. Neskôr som sa však pod vplyvom článku Dilbar Alievy Dobrodružstvo v pohľade sociológie každodennosti (Alieva 2005) začal zaujímať o fenomén dobrodružstva a to obzvlášť v spojení so súčasnými outdoorovými aktivitami v prírode a rozhodol som sa tejto téme venovať aj svoju esej. Mohla by padnúť otázka či a nakoľko mnou zvolená téma súvisí s fenoménom cestovania a turizmu zo sociologickej perspektívy. Domnievam sa, že áno, súvisí. V rámci obsahového vymedzenia cestovania a turizmu sa síce budeme pohybovať v tej minoritnej časti, avšak akýkoľvek pobyt alebo pohyb v prírode pokiaľ je spojený s voľným časom, teda nie časom pracovným a viazaným, môžeme považovať za súčasť cestovania a turizmu. Aby som bol konkrétnejší, kľúčovo sa budem sústrediť hlavne na športové aktivity v prírode a teda tzv. aktivity outdoorové, ktorých vymedzeniu sa budem venovať ešte neskôr. Obsahovo budem v tejto eseji postupovať nasledovne. Teoreticky sa opriem o tri základné pramene, ktorých obsah sa pokúsim popísať a interpretovať. Nemôže medzi nimi chýbať priekopnícka esej Dobrodružstvo od Georga Simmela, kapitola knihy O nomádství od Michela Maffesoliho nazvaná Sociologie dobrodružství a ďalej už spomínaný článok Dilbar Alievy Dobrodružstvo v pohľade sociológie každodennosti. Tieto hlavné pramene doplním relevantnými poznámkami z ďalších vedľajších zdrojov a pokúsim sa ich aplikovať na oblasť outdoorových aktivít, pričom dôležitú úlohu bude hrať hodnotenie tohto voľnočasového sektoru z environmentálnej perspektívy.
Pobyt v prírode ako únik z urbanizovanej spoločnosti?
Domnievam sa, že za jeden zo súčasných sprievodných javov postmodernity, môžeme označiť určitú novú podobu alebo formu pobytu a pohybu v prírode, ktorá v posledných dekádach zažíva nesmierny boom a predstavuje vo viacerých rovinách celkom nový fenomén. Tento fenomén sa odlišuje od spôsobu, akým človek trávil čas v prírode (v zmysle hlavne športových aktivít) doteraz v priebehu 20. storočia a začína byť v mnohom pre dnešnú dobu charakteristický. Čoraz konkrétnejšie sa rysuje istý súbor činností, foriem pobytu a pohybu v prírode, o ktorých sa hovorí ako o outdoorových aktivitách. Mám na mysli obecne hlavne také aktivity ako sú hiking, treking, cyklistika či vodáctvo a ďalej ich špecifické formy ako skalolezectvo, horolezectvo, rafting, skialpinizmus, polárne expedície atď. Špecifickým znakom všetkých týchto aktivít je práve ich výrazné prepojenie so športovým sektorom, postupujúca profesionalizácia a komercionalizácia, narastajúci masový charakter a zväčšujúce sa logistické aj priemyselné zabezpečenie, ktoré outdoorové aktivity vyžadujú (v zmysle zvyšujúcich sa nárokov na prepravu, materiálové zabezpečenie, výrobu modernej výstroje, oblečenia a podobne). Túto širokú paletu športových aktivít označíme za individuálne outdoorové aktivity. Ďalej však môžeme rozlíšiť oblasť prepojenú so zážitkovou pedagogikou, kde sa jedná predovšetkým o outdoorové tréningy rôznych typov, obecne zamerané na individuálny rozvoj, ale tiež zvýšenie tímovej spolupráce v rámci skupín. V tomto prípade môžeme hovoriť o kolektívnych outdoorových aktivitách alebo aktivitách zážitkových. [1]
Čo je však dôvodom toho, že natoľko široká skupina príslušníkov západnej civilizácie, tak silno koncentrovanej a viazanej na mestský život sa zrazu zdanlivo, aspoň čo sa týka svojho voľného času, obracia späť ku prírode?[2] Je nesprávny predpoklad, že veľká časť týchto ľudí svojím životným spôsobom prispieva paradoxne práve k prehlbovaniu narastajúcej ekologickej krízy? Aké sú teda príčiny a dôsledky týchto javov? Čo stojí v pozadí? Vyššie položené otázky môžeme považovať za jeden z motívov tejto práce, aj keď tá si nekladie ambíciu na všetky z nich odpovedať, koniec koncov, jej charakter a rozsah by to pravdepodobne ani neumožnili. Napriek tomu by som sa na tejto ploche rád pokúsil niektoré z odpovedí aspoň čiastočne načrtnúť.
Únik za přírodou (zdroj: pixelperfectdigital.com)
Jiří Sádlo a Petr Pokorný vo svojom článku Neolit skončil, zapomeňte! píšu: „Krajina v měřítku pěšáka se stává neprůchodnou. Ze vsi do vsi vede jen silnice oklikou přes třetí ves, najisto se dá mimo silnice chodit jen po turisticky značených cestách. Řeka nemá převozníky ani brody a jediný most je dálniční, tj. chodcům nepřístupný.“ (Sádlo, Pokorný 2004: 403) Znamená to, že práve kvôli tejto nepriechodnosti voľnej krajiny pre pešieho chodca dnes vyhľadávame také formy outdoorových aktivít, ktoré sú niečím výnimočné? Že už nestačí v prírode len byť, ale je nutné zároveň niečo, niekoho, alebo seba samého prekonávať? Mohli by sme povedať, že charakteristikou outdoorovej aktivity, tak ako ju máme na mysli sa stala prítomnosť dobrodružstva? Američan Chris McCandless sa preslávil svojím príbehom, ktorý bol vzorom pre literárny a neskôr i filmový počin s názvom Útek do divočiny. V roku 1990, potom ako úspešne dokončil štúdium na univerzite, bez slova opustil rodinu a začal sám putovať po Spojených štátoch. Jeho konečným cieľom a oslobodením mala byť aljašská divočina, kam sa vydal taktiež sám v roku 1992 a na krátky čas sa mu podarilo v nej svojpomocne prežiť. Neskôr sa mu však vplyvom nešťastných náhod stalo jeho konanie osudným a našli ho v aljašskej divočine mŕtveho. Predtým než McCandless odišiel do divočiny, napísal v dopise jednému z posledných ľudí s ktorými sa na svojej ceste zblížil toto: „Tou nejzákladnější podstatou lidského ducha je touha po dobrodružství. Radost ze života vyplývá ze střetávaní se s novými zážitky a zkušenostmi, a proto neexistuje větší potěšení než mít před sebou nekonečně se měnící horizont a každý den spatřit nové a jiné slunce.“ (Stejskal 2008: 21). Myslím, že McCandless vyjadril podstatu dobrodružstva pre náš účel celkom bravúrne a z vlastných skúsenosti si dovolím tvrdiť, že s jeho citátom by sa dnes s nadšením stotožnila veľká časť vyznávačov outdoorových aktivít.
Nadviažem teda práve týmto citátom spojenie medzi dvomi oblasťami, ktorými sa hodlám zaoberať vo vzájomnom prepojení: outdoorovými aktivitami a fenoménom dobrodružstva. Vzájomný vzťah týchto dvoch fenoménov bude pre nás zaujímavý hlavne z pohľadu ich postavenia voči prírode a vnímaniu prírody ako takej.
Pokiaľ by som sa ešte mal vrátiť k názvu tejto kapitoly, pokúsim sa ho ilustrovať citáciou Hany Librovej, ktorá veľmi výstižne popisuje jeho podstatu: „Patří k detailům ekologického luxusu rostoucí zájem lidí o pobyt v přírodě? Sociologové a psychologové jej vysvětlují jako reakci na umělé podněty prostředí měst, které je přecpáno podněty, ale přesto znamená smyslovou a pocitovou deprivaci. Útěk do přírody je i odpovědí na přemíru povrchních mezilidských kontaktů a přemíru sociálních rolí. V přírodě je můžeme odložit.“ (Librová 2003: 173) Tak ako Librová, aj ja sa domnievam, že postmoderná orientácia na prírodu by mohla predstavovať uník z (pre)urbanizovanej spoločnosti. [3]
V nasledujúcej časti sa teda budem zaoberať rôznymi sociologickými uchopeniami fenoménu dobrodružstva, tak ako som ich spomenul v úvode tejto práce.
Fenomén dobrodružstva – exkurz do vybraných sociologických náhľadov
1) Georg Simmel
Za priekopníka sociologického záujmu o fenomén dobrodružstva môžeme jednoznačne označiť Georga Simmela. Jeho krátka rovnomenne nazvaná esej u nás vyšla okrem českej publikácie v zbierke jeho esejí O podstate kultúry. Simmel svojou typicky esejistickou formou popisuje jeho vnímanie dobrodružstva veľmi prístupným jazykom.: „Ak sa z dvoch zážitkov, ktorých konkrétne obsahy nie sú vôbec rozdielne, jeden pociťuje ako „dobrodružstvo“ a druhý nie, tak je na príčine rozdielnosť vzťahu k celku nášho života. Formou dobrodružstva je vo všeobecnosti to, že sa vyčleňuje zo súvislostí života.“ (Simmel 2003: 118) Simmel teda zdôrazňuje a dobrodružstvo vymedzuje predovšetkým ako niečo výrazne sa odlišujúce a presahujúce bežnú každodennosť našich životov. Je pre neho tiež dôležité časové ohraničenie dobrodružstva, píše, že „v oveľa markantnejšom zmysle, ako to zvyčajne hovoríme o iných formách našich životných obsahov, má dobrodružstvo začiatok i koniec.“ (Simmel 2003: 119) Tieto podmienky outdoorové aktivity spĺňajú. Simmelova záujmová orientácia ohľadom konkrétnych foriem dobrodružstva je však odlišná ako naša, on za hlavnú a najvýraznejšiu formu dobrodružstva považuje dobrodružstvo erotické, ktorým sa aj konkrétne zaoberá. Simmelova esej teda môže byť pre nás prínosným zdrojom čo sa týka teoretického zakotvenia dobrodružstva, vztiahnutie dobrodružstva voči pobytu v prírode však u neho nenachádzame. Podrobnou analýzou Simmelovho príspevku sa zaoberať nebudem, urobila tak už predomnou Dilbar Alieva vo vyššie spomínanom článku, ku ktorému sa ešte nižšie dostanem.
2) Michel Maffesoli
Michel Maffesoli je ďalším z autorov, medzi ktorého sociologické body záujmu patrí dobrodružstvo. Zaoberá sa ním predovšetkým v spojení s nomádstvom alebo putovaním ako napovedá aj názov jeho diela: O nomádství. V kontexte outdoorových aktivít je pre nás zaujímavé jeho chápanie cesty ako takej: „Tento poněkud tragický ,epizodismus‘ umožňujevyzdvihnout závažnost tématiky ,cesty‘. Od orientální moudrosti a jejího pojmu ,tao‚ přesbeat generation až po současné ,motorkáře‘ zdůrazňuje tato tematika fakt, že cesta disponujezázračnou bohatostí a že skutečnost vposledku spočívá v přijímaní tohoto bohatství, kterékonec konců – třeba i ve své frivolnosti – tvoří alfu i omegu intenzivní žité zkušenosti.“ (Maffesoli 2002: 155) Práve motív cesty sa totiž u outdoorových aktivít vyskytuje veľmi často. Či už ide v zmysle fyzickom o premiestňovanie sa, ktoré môže byť pri danej aktivite samotným cieľom, teda napr. pri trekingu alebo v zmysle cesty ako procesu zdokonaľovania sa, ktorý môžeme badať pri zážitkovej pedagogike, motív cesty považujem za jeden z kľúčových čo sa našej problematiky týka.
Ďalším inšpiratívnym motívom, ktorý nám Maffesoli ponúka, je motív drogy. Ako píše: „Každý žije ze své specifické drogy: může jít o drogy stricto sensu (halucinogeny, alkohol), nebo o kulturu, náboženství, politiku, práci, sport, hudbu atd. Řekněme spíše, že každý se toulá od jedné drogy ke druhé, občas chaoticky anebo naopak zcela harmonicky.“ (Maffesoli 2002: 170) Prirovnanie outdoorových aktivít, alebo v tomto prípade možno skôr z ich množiny špecificky vyčlenených adrenalínových aktivít k droge, považujem za veľmi výstižné. Nie je to predsa tak, že horolezec túži vystúpiť vždy na vyššiu a vyššiu horu a tejto túžby sa nevie zbaviť? Podobne vyznávač kaňoningu sníva o skoku do vody z vyššej a vyššej výšky, rafter zbiera pomyselné trofeje v podobe toho, s akou vysokou náročnosťou splavil rieku. Samotná posadnutosť určitým výkonom spojeným s pobytom v prírode, ale hlavne snaha o prekonanie svojho výkonu nám významne pripomína drogovú závislosť. [4] Každý dosiahnutý výkon so sebou prináša túžbu po výkone ešte vyššom. Keď sa vyznávačov outdoorových aktivít spýtame, čo pri svojich výkonoch, ako napr. na vrchole hory cítia, ťažko nám konkrétne odpovedajú, čo je tým pocitom. Nemali by sme teda v tomto objekte hľadať práve pomyslenú ďalšiu drogovú dávku v podobe opakovania a prekonania svojho výkonu? Ako uvidíme ďalej, v práci Dilbar Alievy, Maffesoli nie je sám, kto metaforu drogy používa. Na tomto mieste určite nie je nevýznamná ani environmentálna úroveň, pretože ak sa pozrieme na outdoorové aktivity ako na drogu, môže nám to v mnohom vysvetliť správanie ich vyznávačov a tiež ich motiváciu ísť až za hranice environmentálne prijateľnej formy pohybu či pobytu v prírode.
3) Dilbar Alieva
Dilbar Alieva rozpracováva svoj koncept dobrodružstva v článku publikovanom v časopise Biograf (Alieva 2005). Dobrodružstvo vymedzuje predovšetkým ako prvok nekaždodenný v rámci svojho konceptu každodennosti. Vo svojom texte sa venuje prácam Simmela a Maffesoliho, ktorými som sa zaoberal vyššie a ktoré Alieva pomerne rozsiahlo analyzuje a interpretuje, pričom jej prínos k tematike je značný. Alieva hovorí predovšetkým o tzv. banalizácií dobrodružného a naopak súčasnej avanturizácií banálneho. Tým ako sa dobrodružstvo komercializuje a tiež extrémizuje, dochádza podľa nej zároveň k jeho banalizácií. V súčinnosti s tým však dochádza naopak k avanturizácií pôvodne banálneho. Voči súčasným postmoderným formám dobrodružstva Alieva zaujíma pomerne kritické stanovisko, ktoré súvisí hlavne s dobrodružstvom spojeným s outdoorovými aktivitami, ktoré je pre náš pohľad kľúčové.
Zaujímavé je to, že i Alieva vníma dobrodružstvo v súvislosti s motívom drogy, pričom to však činí kritickejšie než Maffesoli: „,Dobrodružstvo pri extrémnom športovaní sa stalo synonymom hľadania zvláštnych fyziologických stavov, pri ktorých dochádza k zvýšeniu a prudkému vylučovaniu ,adrenalínu a dopamínu do oblastí starých štruktúr mozgu.‘ (Himič dle Alieva 2005: odst. 112), čo má za následok prežitie akejsi eufórie ako po požití nikotínu, alkoholu alebo opiátov. Preto dostali extrémne športy prívlastok ,adrenalínové‘. Odborníci však upozorňujú na ich nebezpečenstvo, porovnateľné s pôsobením návykových drog, v dôsledku čoho vzniká aj psychická závislosť. Pričom dávka zažitého rizika sa musí stále zvyšovať, aby sa dostavil patričný efekt.“ (Alieva 2005: odst. 112). Týmto Alieva potvrdzuje rovnaký záver, k akému sme vyššie dospeli pri pohľade na Maffesoliho prácu. Outdoorové, povedzme v tomto prípade špecificky adrenalínové aktivity, predstavujú drogu, ktorú je jej prijímateľ nútený prijímať v stále zvyšujúcom sa množstve. Aké riziká však z toho môžu plynúť? V prvom rade je to riziko fyzického zranenia alebo smrti, ktoré je s výkonom takýchto aktivít nesporne spojené a prirodzene so zvyšovaním sa náročnosti daných aktivít aj riziko stúpa. Pokiaľ je však bodom nášho záujmu vzťah voči prírode, môžeme hneď badať aj riziko iné a tým je poškodzovanie ekosystémov. Celkom zásadné pre náš zámer však je, že v takýchto prípadoch, kedy vykonávanie outdoorových aktivít už nie je koníčkom či potešením, ale uspokojovaním drogovej závislosti, nemôžeme ďalej hovoriť o pobyte v prírode ako o jednom z cieľov, alebo povedzme jednej z motivácií pre outdoorové aktivity. Príroda sa v tomto mieste stáva už len prostým ihriskom pre naše hry. Pokiaľ by sme mohli túto potrebu uspokojiť aj inde, príroda sa vzápätí stáva nepotrebným prostriedkom či prostredím pre naše aktivity, ktoré môžeme nahradiť aj prostredím iným. [5] Nutná otázka teda znie: je príroda jedným zo skutočných cieľov u outdoorových aktivít alebo len prostredím v ktorom môžeme vykonávať určité športové odvetvia? [6] A ako s tým súvisí environmentálny rozmer outdoorových aktivít?
Príroda ako dejisko outdoorových aktivít
Rád by som ďalej pokračoval úvahou súvisiacou s otázkami, ktoré som načrtol v predchádzajúcom texte, hlavne pri pohľade na konceptualizáciu dobrodružstva Dilbar Alievou. Chcel by som sa ale ešte zamerať na jeden z prístupov z československého prostredia a síce prácu Hany Librovej, ktorá sa vo svojej knihe Vlažní a váhaví problematiky outdoorových aktivít tiež okrajovo dotýka: „Nejde však o každou procházku lesem, v módě je především příroda vzdálená a nevšední. Tvůrcové reklam vnucují spotřebiteli všemožné i krkolomné asociace mezi zbožím a obrazy šťastných chvil, které lze zažít v exotických krajinách a situacích, u vodopádů řek, na horském kole, při jízdě pouští, při náročných horských pochodech i v nebezpečí extrémních terénních akcí. … Příroda je pro dnešního člověka příležitostí jak se uvolnit a oddávat se smyslům. V dramatech canyoningu, cavingu, paraglidingu se tělo dostává do neobvyklých náročných situací a zprostředkuje někdy až extatické zážitky.“ (Librová 2003: 173) Vo všetkom uvedenom by som mohol s Librovou súhlasiť, avšak uprednostňujem pozerať sa na danú problematiku trochu inými očami. Rozhodne ju tiež vnímam kriticky, pokiaľ však má byť našim cieľom jej hodnotenie z environmentálneho pohľadu, kľúčové sú podľa mňa dva aspekty. Prvým je priamy podiel daných aktivít na ničení alebo poškodzovaní ekosystémov. Je možné nájsť také aktivity, pri ktorých je negatívny vplyv v tomto smere celkom zjavný ako napríklad zjazdové lyžovanie ale aj také, u ktorých k negatívnemu pôsobeniu vôbec nemusí dochádzať, alebo k nemu dochádza v menšej, možno až zanedbateľnej miere. Postavme teda prvú skupinu bokom a zaoberajme sa ďalej len skupinou druhou. Tu sa sústredíme na druhý spomínaný aspekt nášho posudzovania a to na to, akú rolu pri danej outdoorovej aktivite hrá príroda – teda či je ako taká jedným z cieľov samotných, alebo je len prostriedkom pre danú aktivitu. Domnievam sa totiž, že existujú i také outdoorové aktivity, ktoré by sme mohli hodnotiť pozitívne a teda označiť za environmentálne prijateľné. Mám na mysli takú skupinu, ktorú by sme mohli zaradiť aj pod označenie individuálny mäkký turizmus, v rámci ktorého príroda predstavuje jeden zo samotných cieľov outdoorových aktivít. V tomto bode by sa môj súhlas s Librovou pravdepodobne rozchádzal, minimálne pokiaľ sa odvolám na to, čo píše o individuálnom mäkkom turizme vo svojej publikácii Pestří a zelení: „Pravdou je, že živelností a nekontrolovatelností představuje tento druh turismu ekologicky nebezpečnou variantu.“ (Librová 1994: 74)
Podľa môjho názoru a na základe vlastných osobných pozorovaní vo svojom okolí si totiž dovolím tvrdiť, že existujú environmentálne prijateľné formy outdoorových aktivít, teda aj individuálneho mäkkého turizmu respektíve ich realizátori. V tomto bode by som sa rád oprel o vlastné skúsenosti a pozorovanie, aj keď nemám momentálne k dispozícií sociologickú literatúru, ktorá by moje závery potvrdzovala. Za zástupcov tejto kategórie by sme okrem predpokladanej pomerne rozsiahlej skupiny individuálnych vykonávateľov, mohli zaradiť niektoré neziskové organizácie, ktoré som mal možnosť sám aspoň z časti pozorovať, alebo sa niektorých ich akcií zúčastniť. Okrem už spomínanej českej Prázdninovej školy Lipnice by som medzi slovenskými zástupcami menoval organizácie Štúdio zážitku, Mládežnícku organizáciu Plusko, niektoré skupiny Slovenského Skautingu alebo YMCA na Slovensku. Všetky z nich sa venujú organizovaniu voľnočasových aktivít, určených pre mládež ale aj dospelých, časť z ktorých jasne spĺňa podmienky nášho vymedzenia outdoorových aktivít. Najčastejšie sa môže jednať o prechody hôr na báze trekingu spojené prípadne s ďalšími prvkami. Pri týchto aktivitách organizátori často explicitne dbajú na minimalizovanie vplyvov, ktoré účastníci zanechávajú na prírode, v ktorej sa pohybujú. Pri prechodoch hôr je kladený dôraz na to, aby po sebe nezanechali doslova žiadne stopy, zúčastnení si teda nesú všetko zo sebou a všetko aj odnášajú. Oku environmentálne citlivého pozorovateľa by síce isto neunikli niektoré detaily s negatívnym vplyvom, na ktoré síce napriek tomu zabúdajú, zámer organizátorov je však zjavný. V takýchto prípadoch môžeme hovoriť tiež o pozitívnom efekte v zmysle inšpirácie účastníkov akcií k minimalizácii vplyvov na prostredie pri ich vlastnom správaní. Niektoré z týchto organizácií alebo nimi organizované konkrétne akcie vyslovene deklarujú prírode blízku filozofiu, ako cieľ pobytu v prírode súčasne vnímajú aj pokus o hlbší, nielen fyzický kontakt s ňou. Zaujímavým je rozmer vzťahu voči lokálnym obyvateľom. Napríklad Štúdio zážitku sa pri organizácií prechodu karpatských hôr v Rumunsku sústredilo aj na kontakt s domácim obyvateľstvom, súčasťou náplne pobytu bola aj nezištná pomoc dedinským obyvateľom v podhorských obciach, ktorá bola založená na neformálnej a priamej iniciatíve zúčastnených. Medzi environmentálne priaznivé črty týchto akcií, môžeme tiež pripísať cestovanie vlakom. Takto popísaný súbor aktivít by sme potom jednoznačne mohli zaradiť k mäkkému turizmu (viď napr. typológia u Librovej), pričom sa však domnievam, že jeho environmentálne dopady sú naozaj minimálne, práve naopak, mohli by sme hovoriť o šírení environmentálne priaznivých vzorcoch chovania. [7]
Celá oblasť predstavuje súhrn veľmi inšpiratívnych fenoménov a považoval by som za veľmi vhodné jej venovať empirický kvalitatívny výskum, ktorý by sa mohol zaoberať napr. organizáciami a ich akciami, ktoré som spomenul, ich účastníkmi a podobne. Realizáciu takéhoto výskumu môžeme teda vnímať ako určitú výzvu do budúcnosti. Peknú ilustráciu popísaného rozmeru však môže predstavovať vyjadrenie popredného svetového horolezca Reinholda Messnera, v ktorom kritizuje moderný trend v horolezectve: „Odvtedy sa „nepoddajný Everest“ stal minulosťou. Navždy. Veď turistom ide o komfort a prestíž, nie o neistotu. A myšlienka zaraziť to sa s rastúcim počtom víťazov na vrchole vytráca Vysokohorskí turisti sú konzumenti a znamenajú zisk. Vo vlažnom egoizme premenili arénu samoty na zábavný park, cestu k nirváne zbanalizovali rôznou infraštruktúrou a dosiahnutie vrcholu povýšili na orgazmus – navzdory Mallorymu, Hillarymu, Tenzingovi a Messnerovi.“ (Messner 2008: 65) V jeho výroku mimochodom krásne formuluje stratu autenticity, ako jeden z nosných konceptov sociológie turizmu. Z toho čo Messner píše, ale pre nás predovšetkým vyplýva, že existuje nejaká pôvodná a odlišná forma horolezectva, za ktorej príslušníka sa aj on považuje a o ktorej môžeme predpokladať, že má aj nasledovateľov. Na základe toho môžeme dospieť k hypotéze, že dnešný „outdoorový mainstream“ rozhodne nie je environmentálne prijateľný, čo však neznamená to, že neexistujú aj alternatívy, ktoré sú k prírode priateľskejšie, tak ako som o kúsok vyššie dokumentoval.
Záver
V tejto eseji som sa zo sociologického pohľadu pokúsil zasadiť fenomén dobrodružstva do súvislosti s fenoménom outdoorových aktivít, teda špecifickým druhom pobytu a pohybu v prírode. Venoval som sa tomu, ako dobrodružstvo chápu traja vybraní sociologickí autori a autorka Georg Simmel, Michel Maffesoli a Dilbar Alieva. V ich vybraných textoch som sa zameral na aspekty súvisiace práve s outdoorovými aktivitami. Medzi tie som zaradili tzv. outdoorové športy a ďalej tzv. zážitkové aktivity, pričom prvoradú pozornosť som venoval prvej spomenutej skupine. Významnou tematickou líniou v texte bol okrem iného motív outdoorových aktivít ako drogy.
Pri analýze uvedených fenoménov som spolu s mnohým nezodpovedaným otázkam, ktorých prítomnosť si uvedomujem, dospel k ambivalentným záverom. Na jednej strane sa domnievam, že v súčasnosti možno vyčleniť spomedzi outdoorových aktivít tzv. „outdoorový mainstream“, ktorý zaujíma pomerne negatívne miesto pri hodnotení z environmentálneho pohľadu. V protiklade k nemu však existuje akýsi alternatívny prúd, ktorý by voči naším environmentálne zakotveným kritériám obstál. Za kľúčový aspekt hodnotenia pritom považujem rolu prírody pri danej forme vykonávania outdoorových aktivít a fyzický vplyv, ktoré tieto aktivity zanechávajú na samotnej prírode. Práca teda priniesla výklad kritického pohľadu na dnešnú oblasť outdoorových aktivít, ale aj upozornenie, že existujú aj outdoorové aktivity, o ktorých je možné hovoriť ako o environmentálne prijateľných.
Poznámky
[1] Pre ujasnenie sa pokúsim charakterizovať tzv. zážitkové aktivity ako sme ich vyššie označili. Pod týmto pojmom mám na mysli aktivity vychádzajúce zo zážitkovej pedagogiky, teda ich cieľom je na základe rôznych princípov, ako je spomedzi mnohých iných napríklad metóda experienciálneho učenia, rozvíjať vlastný alebo skupinový potenciál. Cieľom teda môže byť hlbšie spoznanie seba samého či iných ľudí, zdokonaľovanie komunikácie či tímovej spolupráce alebo rozvoj či vzdelávanie v danej konkrétnej oblasti. Zážitkové aktivity môžu byť indoorové i outdoorové, pričom z nášho pohľadu je relevantná samozrejme skupina druhá. Existujú dva prúdy a to prúd nekomerčný hlavne v podobe otvorených kurzov pre verejnosť u nás rozvinutých predovšetkým Prázdninovou školou Lipnice a komerčný prúd v podobe teamspiritových a teambuildingových kurzov pre firemné kolektívy. Pokiaľ by sme zmysel zážitkovej pedagogiky chceli voľne ilustrovať slovami sociológa, za vhodný považujem popis hry od Zygmunta Baumana: „Každá hra je válka, válečné akce ale končí ve chvíli, kdy padlo rozhodnutí, kdo zvítězil a kdo prohrál. Protivníci si podají ruce, obejmou se či dokonce políbí a jsou znovu přáteli. Ke hře patří to, že se jako hra chápe: co se stalo mezi prvním a posledním hvizdem píšťalky rozhodčího, v průběhu této již skončené epizody, je nutno uzavřít. Pěstování pocitů křivdy, snů o pomstě, přetrvávaní nechuti k bývalému soupeři – to vše by znamenalo, že se hra chápe vážněji, než si „jako hra“ zasluhuje… V tu chvíli by přestala být hrou. Ztratila by také jednu ze svých nejatraktivnějších hodnot: že porážka ve hře není definitivní, že není nenapravitelná, že je možné to zkusit ještě jednou. Kolo štěstěny se, jak známo, otáčí: háček je ale v tom, že následující otočka tohoto kola nijak nezávisí na otočce předcházející. Každá následující hra začíná nanovo, od počátku, jakoby minulosti nebylo, jakoby se nic nestalo. Ačkoliv jeden ze soupeřů nese tíhu minulých porážek a druhý vstupuje do hry v lesku minulých vítězství, k novému kolu hry přistupují oba jako rovný s rovným.“ (Bauman 1995: 55)
[2] Prirodzene priestorovo bude moja práca zameraná na oblasť tzv. západnej civilizácie, pričom za oblasti, kde sú outdoorové aktivity najviac rozvinuté považujem hlavne Európu, Severnú Ameriku, Austráliu a Nový Zéland.
[3] Iným odzrkadlením tohto vplyvu môže byť deurbanizácia v podobe odchodu niektorých skupín obyvateľov z miest a ich usádzanie sa v satelitných mestečkách či obciach.
[4] V tomto bode zdôrazňujem, že to práve nie je snaha o prekonanie súperov alebo protivníkov, pretože tí v týchto prípadoch väčšinou vôbec neexistujú, ale snaha o prekonanie výkonov seba samého, prekonanie svojich vlastných schopností.
[5] Príkladom nám môžu byť napríklad umelé lezecké steny, umelo vytvorené kanály s divokou vodou, či obrovské haly s krytými lyžiarskymi zjazdovkami.
[6] Nehovoriac navyše o poškodzovaní ekosystémov, na ktorom sa outdoorové aktivity v masovej podobe rozhodne podieľajú, avšak kvôli zjednodušeniu textu sa týmto aspektom zaoberať nebudem. Jeho negatívnu rolu, však hodnotím ako veľmi významnú.
[7] Samozrejme dôležitým a nezamýšľaným faktorom môže byť postupný nárast masovosti takýchto aktivít, ktorý so sebou nesie zvyšujúcu sa záťaž na danú oblasť až neskôr vyústi k odlivu turistov do inej oblasti, kde sa scenár môže zopakovať. Tento aspekt ponechám v tejto eseji stranou záujmu, napriek tomu, že si uvedomujem jeho význam.
Simmel, G. 2003. Dobrodružstvo In. O podstate kultúry. Bratislava: Kalligram.
Redakční poznámka k textu: Esej původně vznikla jako závěrečná seminární práce ke kurzu Sociolgie cestování a turismu na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
Zdroj úvodní ilustrační fotografie: pixelperfectdigital.com
Hipsteři. Nejspíš jste se s nimi už setkali ve svém životě nebo ve svém druhém životě na Facebooku, případně jimi sami jste. Městská populace mladých teenagerů i mladých dospělých náležící ke střední třídě; subkultura, která se vyznačuje příklonem k nezávislé hudbě, vlastním stylům oblékání, alespoň manifestně liberálními postoji a alternativními způsoby života. Ačkoliv jde o nepoměrně starší termín, o hipsterech dnes mluvíme zejména v kontextu doby od 90. let. Proč hipsteři při tvorbě svého ,,kulturního cool“ nemají rádi, když je nazvete hipstery? To pomůže zodpovědět Pierre Bourdieu.
